„ Zavři !“ syjk na mě Bobr, v obličeji červený. Přišel jsem, jak nejdřív to šlo , a přece pozdě. Už to začalo – divadlo o dvou hercích, bez šatnářky a bez vstupenek. Alena a Matouš, dva nenasytní milenci, a tříčlenná tlupa nezávislých pozorovatelů. Přitiskl jsem oko ke spáře mezi prkny. Ano, už to dělali.
Dost mě to zklamalo. Když to dělají, není skoro nic vidět. Nejlepší je to na začátku, kdy se svlíknou a mazlí se spolu, a na konci, když je hotovo. Mezitím se válejí ve slámě a to není tolik zajímavé. Klátil se na ní a funěl jako cždycky, mlel zadkem a ona kvičela a držela mu. Každý pátek po škole to takhle dělávají. V pátek jezdí Alena z internátu a čká naněj v té stodole a Matouš jí ho tam chodí strkat mezi stehna.
Bobr na to přišel první, co tam dělávají, a tak my se na ně chodíme dívat. A pak se před sebou navzájem stydfíme za vyboulené kalhoty. Potom si to môusím doôma udělat, taj je to palčivé, tolik to svědí. Dělám si to každý večer a každé ráno, a pres den na to alespoň myslím, jak by to bylo krásné, dělat to s Alenou. Ona už je v prvním ročníku na gymplu a má velká prsa a chlupy mezi nohama. Matouš by nás zabil , kdyby o nás věděl...
„ Ticho, vole !“
On zrychlil a ona mu vycházela vstříc, měli to dobře nacvičené, ana vykřikla vždycky první a on hned po ní a vykloul a dodělal se rukou do slôámy. Někdy ho dodělala ona, občas ho bral do pusy, ale on jí pokaždé v nejlepším utekl a vystříkal se do slámy. Hned jak se vystŘíkal, tak už pro ní neměl oči, najednou strašně spěchal a zapínal si kalhoty a utíkal pryč. Ona se pak oblékala pomalu, růžová a vláčná, někdy se ještě hladila, někdy jsem odcházel se semenem v trenkách. Tak moc to na mě působilo.
Když jsem ji občas potkal na ulici, styděl jsem se za ní, za to , co dělá s Matoušem , a že se na to chodím dívat. Styděl jsem se před ní za sebe, ale ona nevěděla proč , a měla ze mě srandu.
On zrychlil a ona vykřikla a on jí utek a pouštěl to do slámy. A zničeho nic se otevřela vrata od té stodoly a Matoušův nevlastní otec – Aleny strýc, který se jmenoval taky Matouš a u kterého Matouš bydlel, protože neměl rodiče, je uviděl oblíkat se. My se přikrčili strachem, jak nahlas zařval.
„ Tak s ní se taháš, mizero !“ křičel na něj a chtěl ho fackovat jako vždycky. Ale mladý Matouš už byl dávno pryč, věděl, co by přišlo. A uměl běhat. Alena zůstala sedět na slámě, na sobě kabátek, jinak nic, ani necekla. A bála se. Bála se ještě víc než my, protože o nás se zatím nevěděl.
„Aleno, jestli se něco stane,“ zuřil na ni.
Stál nad ní jako dráb, byla proti němu maličká a křehká. „ Nestane, „ ujišťovala ho překotně.“ Nemůže se nic stát.“
„ A co s tím jako...Matouš už je chlap, Aleno, a ty nemáš ani šestnáct ! No tak kam to dával ?!“
„ Do slámy. My víme, jak se to dělá, aby nebylo děcko.“ Nejraději bych ho v té chvíli uškrtil, jak mi jí bylo líto.
„ Tak vy víte. Hlavně, že víte, jak strkat. To se pak stane rychle, že se zapomene. Takový kluk. Nikdy na nic nedává pozor, pacholek ! No, kdo by řekl, že zrovna s tebou. Takový utřinos.“
„ Neříkejto to našim, strýčku. Prosím vás.“
„ Neříkejte, neříkejte,“ opičil se po ní. „ A až bude děcko, co potom ? Matouše čeká vojna a tebe ještě dva roky školy. Tvůj táta mě přerazí s váma a já budu kolíbat, ne ? Půjdeš to utopit ?“
„ Nebude, prosí. Neříkejte...“
„ Tak koukej, já to nikomu říkat nebudu. Ale ty taky ne, jasné ? Hlavně Matoušovi nic nebudeš říkat.“ Hlas měl najednou chraptivý a nebezpečně tichý. Pochopila všechno mnohem dříve než my. Kalhoty se mu svezly na kotníky.
„ Tohle nemůžete, strýčku, vždyť jsme rodina. „ zavzlykala. Ještě stále se dalo něco udělat, kopnout do stěny nebo tak něco, vyplašit ho. Nedokázal jsem se ani nadechnout.
„ A Matouš není rodina ? „
„ Je, ale nevlastní.“ zapištěla.
„ A ...a....tohle nepůjde, „ vrtěla plačlivě hlavou, když spatřila jeho přirození. „ Jste tak veliký. Já se vás bojím.“
Měl bílý zadek porostlý chlupy a mezi stehny obrovský vak a nad ním stál strašlivý, veliký ocas. Klekl před ní a roztáhl jí stehna a podíval se jí do chlupatiny.
„ Nic se neboj, jak vidím, tak jak do tebe pěkně jde. Jen se ke mě přitlač. To je ono! Bože , Alenko jsi šikovná žába. Žádný velký ! Akorát . Máš ho v sobě až po koule. Podívej , že je v tobě celý. Moc hezky nám to pasuje. Jen si mě pěkně drž a strkej. Co pořád jenom s tím troubou...“
To už Alena vůbec nevzlykala. Držela se pevně rezavého zadku, plná stehna rozhozená do nemožnôého úhlu, a smýkala sebou v té slámě.
„ Ty říkáš, že je veliký, jó ? No, jen koukni, co s ním děláš... jak to děláš...Jen se na to dívej , sama to děláš. Nejradši bys mi ho utrhla , viď ?“
Měla oči doširoka otevřené a opravdu ho předcházela a sama se němu přirážela břichem. Teď bych ji nejraději uškrtil.
„ Moc hezky přirážíš, Alenko. Líbí se ti to, chutná ti , co ? „ Nevím, proč se tak pitomě ptal. „ No řekni, líbí se ti tak veliký ocas ? Áhh, přirážej ještě ! Líbí se ti ?“
„ Líbí, strýčku, líbí.!“ Sotva slyšitelně šeptala Alena, ale o to usilovněji přirážejíc svou kundičku na strýcův mohutný nabiják. „ Strýčku...já už...já už....“ Dýchala nahlas a šíleně rychle, a potom najednou vypískla, jak jsme ji předtím nikdy neslyšeli. Já ji chtěl chránit, a jí se to líbí !
„ Jen si udělej náladu, holčičko. Já ti neuteču. Jezdi znovu, takové jako ty to potřebují vícekrát. Strejda ti vyhoví. Sáhni si na váček , Alenko. Táák, to je ono. Ne tak silně, nejradši bys mi ho utrhla , viď ?“ Teď ti trochu pocucám kozy, máš je sakra parádní na svůj věk. Hned budeš zase pískat jako myška.“
Mlaskavě jí cucal kozy a masíroval široký přirážející plný zadeček a brzy znovu vypískla. A on už taky rudl.
„ Ven, Alenko ! Rychle ven! Drž mi ho , sakra. Hergot, pojď blíž. Strč si ho do pusy! Takhle se to dělá, ne do slámy. No tak, drž! Ááá..!“
Myslel jsem si , že jí roztrhne ústa, ale nacpal do nich celou tu velkou hlavičku a ještě pořádný kus.
Alena si ho držela v ústech oběma rukama, pevně přisátá, vážně ji nikdo nenutil. A on jí neutekl jako mladý Matouš , a dodělal se.
„ Jenom cucej, Alenko, cucej. No, ještě, pořád pouštím, to je ono ! Ještě vydrž !“
Nevydržela, zakuckala se a vyplivla ho z pusy. Už mu jen odkapávala, ale držela ho pevně v ruce pořád tvrdý a naběhlý a ze stále rozevřených úst jí vytékalo sperma na bradu a v dlouhých provazcích pak mazi prsa a na břicho...
„ Alenko,“ chraptěl starý Matouš, „ Alenko, to bylo moc pěkné. Řekni, že bylo.“
„Ano, strýčku,bylo to...moc hezký.“ sotva popadala dech a rty se jí lepily k sobě. Otřela si ústa hřebetem ruky a olízla rty jazykem a jemné říhla „ Já to ještě nikdy takhle...ještě bych strýčku ...“
„ Ale to víš, že jo, miláčku, pěkně si zase lehni na záda, dej strýčkovi nohy na ramena, táák to je ono a strýček ti to ještě jednou udělá.“
Nasadil svoji velikou uslintanou kládu Alene mezi nohy a zajel. Alena vykřikla a hned začala přirážet na strýcůj ohon. Sténala přitom, držela se za ten zrzavý zadek a strýc ho do ní pral až z ní trčel jen ten veliký vak. Alena ještě třikrát vypískla, než z ní starý Matouš konečně vytáhl mokrý ocas s fialovou lesklou hlavičkou. Poučená Alena se na na něj vrhla vzala do úst a vycucávala až se strýc prohýbal. Tentokrát stačila spolykat všechno a ještě mu tu velikou kládu olízala až po vejce. Spokojený strýc Matouš jen chrochtal blahem.
„ Tak co ,ještě se ti vidí veliký ? Co říkáš, je veliký ?“
„ Je , drahý strýčku, ale takový jsem v sobě ještě..nikdy.“
„ No, když ho budeš chtít, Alenko, tak ho můžeš mít kdykoliv. Už si na něj dost velká. A klidně můžeš i s Matoušem, jestli se máte rádi, jen si musíte dát pozor.“ No a občas se taky u nás klidně zastav , Alenko, vždyť jsem přece tvůj strejda.“
„ Ano, strýčku, přijdu ráda.“
Potom se oba oblékli.
Počkali jsme , až oba odejdnou , nejdřív starý Matouš s pohvizdováním a ona až několik minut po něm. Ona s roztřesenýma nohama a nevěřícně si stále sahajíci do úst , a mezi nohy, ona, kterou jsem miloval.
Šel jsem domů jak zpráskaný pes, v hlavě zmatek a v kalhotách zasychající sperma. K ránu se mi o ní zdálo, o její puse a mojí šťávě v ní, a zase ty fleky na prostěradle. Alena dostudovala a Matouše nevzali na vojnu pro plochý nohy, nebo co. A byla svadba a taky to děcko přišlo. Bydlí spolu všichni tři, to víte, že se ledasco povídá, ale každému takovému dám hned přes čumák. Nikdy ji nepřestanu mít rád.