Pan Roubek vstoupil do novinového stánku, kde hodlal zakoupit balíček cigaret. Když platil, zaujal ho červený obal, na kterém reklama tučným písmem nabízela Mladé asijské kurvičky.
„Ehm,“ řekl pan Roubek. „Vzal bych si ještě prosím ty ehm mladé asijské… ehm.“
„Prosím?“
V životě muže, uvažoval vzápětí, se najdou chvíle, kdy je lepší být němý. „Ehm, ty mladé asijské děvčata.“ Jeho pokus by nebyl vyšel, kdyby ho nepodpořil napřaženým ukazováčkem. Naše doba naštěstí (a nebo naneštěstí) pokročila natolik, že prodavačka nereagovala ani zdviženým obočím. Nebylo by lepší, napadlo ho, když chvatně strkal dvd do černé aktovky, kdyby vydavatelé zvolili název poněkud méně provokativní?
Pan Roubek byl totiž vtělená slušnost. Za vrchol jeho normality lze považovat i to, že až donedávna si ve svých fantaziích nepěstoval jiné dívčí typy, než ty se světlou hřívou a s bujnými ňadry. Jeho estetické vnímání bylo pěstováno americkým ideálem krásy, prefabrikovaným světem jedenkrát použitelných krasavic.
Pokud tedy cítil stud, pak i proto, že chápal, jak protidemokratický a protizápadní je jeho výběr. Nejednám snad politicky nesprávně, přemýšlel, když při svobodném výběru pornografie se odchyluji od stanovených norem? Jak jen si mohu být jistý, že děvčata, které se mi zde budou na obrazovce nabízet, mi zaručí, že nepodporuji jakýsi zvrhlý nelidský systém? Neobviní mne snad někdo z rasismu, když svévolně poruším úzus mezi komercí a svým mužným stanoviskem, že žena musí být blondýna, její prsy nadměrné a kůže světlá, maximálně opálená zdravým floridským sluncem?
Jsem vůbec zdravý? Jsem způsobilý žít v demokratickém světě?
V každém případě jeho nový náhled na celou věc byl způsoben osobní zkušeností. Do domu, ve kterém bydlel, se přistěhovala asijská rodina. Poprvé, když pan Roubek spatřil mladou dceru starých trhovců, zabouřilo jeho srdce.
Dívka nesplňovala nic z toho, o čem by podle něj měl pravý muž snít. Měla něžný obličej s hustými černými vlasy. Nelíčila se příliš, chovala se opatrně a slušně – a její tělo, pokud mohl soudit, se spíš podobalo dětskému. Pan Roubek byl natolik sečtělý, že sám sebe okamžitě začal podezírat ze zvrhlé náklonnosti k dětem. Třebaže se dozvěděl, že slečna Lin nedávno oslavila osmnáct, a nezadá si tedy s modelkami legálních magazínů, červíček obav v něm stále hlodal; dokonce ho téměř donutil najít si diskrétního psychiatra.
Toho dne, kdy se vracel z práce, v aktovce červené dvd, ho slečna Lin slušně pozdravila a zeptala se, zda si s ním může promluvit. Pan Roubek ji tedy s obavami pozval dál, dovnitř staromládeneckého bytu. Jistě jsem si ji prohlížel víc, než snáší dnešní feministický zákon, napadlo ho provinile. Všimla si mých pohledů a rozhodla se mne dát k soudu…
Takto šel sled jeho myšlenek. Byl totiž dobrým občanem a věděl, že se nechová správně. V žádném případě bych v ženě neměl vidět pouze mladé maso, měl bych ocenit i její duši. Pravděpodobně mne považuje za starého zvrhlíka…
„Pane Roubku,“ řekla slečna Lin, „pověděli mi, že jste šéf tady..“
Předložila mu kartu s vizitkou personalistky firmy, u které pan Roubek skutečně pracoval. Aha, napadla ho, chce udělat profesní skandál, znemožnit mne… Ovšem proč a jak?
„Ráda bych zde pracovala,“ řekla slečna Lin ostýchavě. „Mohl byste mne prosím doporučit?“
„Doporučit?“
Panu Roubkovi mocně odlehlo. „Ale samozřejmě,“ chtěl odpovědět. Vzápětí se ale zarazil. Jeho výchova, dravá kapitalistická společnost, mu dávno vštípila zásadu, že dnes není nic zadarmo. A dobrý skutek je takřka zlem, protože rozvrací pravého ducha tržního hospodářství. Pokud budu příliš snadno souhlasit, napadlo ho, nebudu tady za hlupáka? Vždyť nezištná pomoc dneska hraničí téměř se socialismem. Jestli se tohle někdo dozví, budu možná za bolševika.
„Slečno Lin,“ pověděl tedy rozhodně, „to není tak jednoduché. Pochopte, že protekce se dneska nenosí.“
Asiatka sklopila smutně oči. Hloubka jejího zoufalství byla patrná, takže se v něm sevřelo soucitné srdce. Ne, zarazil se, laskavost je něco, co si člověk nemůže dovolit.
„Je snad něco, co bych mohla udělat?“
„Ehm, tedy…“
Co by mohla udělat? Pan Roubek si vzpomněl na ošidné dvd ve své aktovce. Dívka z titulní stránky, která tak podbízivě roztahovala nohy, se sice roztomilé slečně Lin příliš nepodobala, ale na druhou stranu… Kdyby po ní vyžádal jako protislužbu některé z těch podezřelých thajských masáží, možná by mu to vylepšilo reputaci.
„Je jen jedno,“ pověděl, „co může mladé děvče nabídnout…“
Pan Roubek bohužel vyrostl v amorálním socialismu, byl ze staré školy, a proto mu kolikrát činilo potíže říct si o úplatek přímo. I tentokrát mu zastaralá slušnost bránila vyjádřit slovy to, v co doufal, že se dívka sama dovtípí.
„Co prosím?“ zeptala se zmateně slečna Lin.
Pan Roubek proklel její rodiče, že ji vychovali v duchu jakéhosi nesmyslného čínského puritánství. Kterákoliv jiná holka, vyrostlá ve svobodné společnosti, pomyslel si znechuceně, by se svlékla okamžitě.
Vstal a řekl: „Odejdu na chvíli do kuchyně. Povím vám ale jen jedno, slečno Lin, když se budete tvářit takhle nechápavě, sotva to někam dotáhnete. Nebylo by pro vás lepší se nechat zaměstnat jako šička…? Nebo v čem to vlastně vaše rasa vyniká?“
Rozhodnost vlastního hlasu, nesmlouvavý tón, to vše jej velmi potěšilo. Jen by bylo stylové, napadlo jej, kdybych držel v ruce skleničku skotské s ledem a tlustý doutník. Také by bylo dobré mít na hlavě pravý texaský širák.
„Už jste se rozhodla?“ zeptal se, když se vrátil. Dívka seděla tak, jak ji opustil. Jakási slabošská část jeho já zajásala: nemusí tedy ubohé děvče do ničeho nutit. Pak ale zpozoroval, že knoflíčky na bílé halence Asiatky jsou rozepnuté a pod nimi, v působivém kontrastu, se rýsuje černá podprsenka spolu se zlatavou pletí.
„Pochopila jsem,“ zašeptala slečna Lin nešťastně. „Jen prosím, aby se to nedozvěděli moji rodiče. Budete na mne prosím něžný?“
„Něžný?“
Než si pan Roubek uvědomil na co se ptá, slečna Lin se téměř rozplakala. Ze šikmého černého oka stekla průsvitná slza. „Vlastně nemusíte,“ řekla rychle. „Bude se mi to, prosím, líbit, jak se to bude líbit i vám. Udělám všechno, jak chcete.“
„Samozřejmě, že budu něžný,“ zaburácel pan Roubek v nejupřímnějším přesvědčení. „Co si o mě vlastně myslíte?“
Nesnesitelný moralista, relikt nechutně staromódního svědomí, v něm šeptal, že mladá Asiatka si o něm sotva může myslet cokoliv hezkého. Ale takové myšlenky zahnal, protože, jak sám sebe přesvědčil, měla svobodné právo odejít s nepořízenou.
„To, že jste zůstala,“ dodal nahlas, „jen dokazuje, že to chcete i vy sama…“
V obavě, aby mu snad jeho kořist neutekla, pan Roubek zasunul dívce do úst prst a nechal ji, ať ho olizuje růžovým jazykem. „Máte to ráda do pusy, co?“ zeptal se. „Už jste někdy kouřila pořádného chlapa?“
„Ne, prosím,“ řekla slečna Lin vyplašeně. „Já nekouřím, rodiče mi to zakázali.“
Nevinnost podobné odpovědi pana Roubka zároveň vzrušila i šokovala. Vzrušila z pochopitelných příčin, sdílených mezi muži celého světa, a šokovala v tom, že dokazovala, jak úzkoprsá asijská výchova vlastně je. To svobodné děti, pomyslel si hrdě, se s pornem seznamují už v mateřské školce.
„Dobře, dobře,“ zabručel bohorovně a popleskal nastavenou tvářičku. „Otevřete pusu a já vám ho tam strčím… No, co to děláte, pořádně otevřete…Ano, tak je to dobré…“
S ohromnou pýchou sledoval, že slečna Lin má takřka vykloubené sanice, protože úzká ústa nebyla schopna pojmout tlustý žalud. S požitkem ho ponechal mezi bílými zoubky, které ho jemně škrábaly. Pak uchopil labutí šíji, přímo pod černým copem, a zasouval se tam a zpátky.
„Až na mandle,“ supěl, „až na mandle, hluboko do krku.“ Dávivé zvuky, které zaslechl zespodu, ho pobízely k dalším výpadům. Přesto měl ale jisté podezření, že děvče není tak nadšené jako on a že tedy vzrušení, které ho popadalo, nemusí být právě počestné, neboť by vypovídalo o sklonech k sadismu. A jak už jsme několikrát zmínil, byl pan Roubek slušnost sama. Nebylo pro něj správné způsobit komukoliv bolest a nebo někoho ponižovat.
„Líbí se vám to,“ zasupěl, „líbí se vám to. Dělá vám to moc dobře, vy zatracená kurvičko, že? Řekněte že ano, nebo ho vám vrazím až do žaludku.“
Po tak soucitně položené otázce nejenže slečnu Lin nenapadlo, aby odporovala, ba naopak z vlastní iniciativy se chopila varlat pana Roubka a jemně ho hnětla. Přitom vydávala souhlasné zvuky, takže muž se ocitl na vrcholu extáze, protože rozkoš nejen přijímal, ale i dával.
„To stačí,“ rozhodl nakonec. „Máte opravdu rozkošnou tlamičku, jen co je pravda. Stačí trocha praxe, občas nějakého pořádného chlapáka – a brzy budete štětka jedna radost.“
„Ano, prosím!“
Slečna Lin horlivě přikyvovala, jako by na světě netoužila po ničem lepším. Její ústa přitom zůstávaly stále otevřené; snad proto, že je nemohla po vytrpěné námaze zavřít a nebo proto, že si nebyla jista, zda po krátké přestávce nebude chtít muž pokračovat.
„Chtěla byste ještě, co?“ Pan Roubek, který si její pozici vysvětloval ve vlastní prospěch, nemohl odolat a ještě několikrát se dovnitř zasunul. V konečném záchvěvu, který mu způsobil dokonalé potěšení, odpor v hrdle slečny Lin povolil natolik, že se zanořil až po kořen do naříkající dutiny.
„Vydržte, vydržte,“ povzbuzoval ji. „To vás rajcuje, co! Tohle vás nikdo nenaučil...“
Když se konečně vytáhl, byla slečna Lin rudá jako rak. Od zubů až k úpatí žaludu se táhly závoje hustých slin. Pan Roubek si otřel zbrocený pyj a roztíral tyto sliny o malá ňadra. Obecně se mu zamlouvala jejich mladické tuhost a pružnost, třebaže jinak se spíš podivoval, že se cítí vůbec schopný nadchnout při pohledu na tak nízké pohoří.
„Sundejte si kalhotky,“ zavelel. „Sundejte si je a ukažte mi kundičku… Ach bože, vždyť vy jste vyholená. To jste sem určitě přišla s tím, že vás opíchám. Myslíte si, že ho do vás vůbec strčím…“
Slečna Lin, která nepochopila, že jde o řečnickou otázku, váhavě vrtěla hlavou – snad v chabé naději, že úd, který jí zřejmě připadal olbřímí, se její posvátné branky ani nedotkne. Ovšem, zatím nemohla nic jiného, než se podřízeně podrobit instrukcím pana Roubka. Ten, v souladu se všemi lechtivými filmy, které až dosud zahlédl, vyžadoval, aby si dívka hrála se stydkými pysky, roztahovala je od sebe, vystrkovala přitom zadek vzhůru a slastně naříkala. Zejména to poslední činilo slečně Lin potíže.
„Prosím ne,“ šeptala vyděšeně, když pan Roubek naléhal. „Rodiče bydlí hned vedle.“
„Co na tom? Přes zeď není nic slyšet.“
Když jí tohle tvrdil, byl o tom stoprocentně přesvědčený. Teprve později si kajícně přiznával, že často slýchával štěbetavé diskuze rodičů slečny Lin; a to ani nemuseli zvyšovat hlas. Teď ale měl na věc jiný názor: „Nebuďte taková nesmělá. Sténejte, vzdychejte, vždyť si proboha honíte kundičku. To jste přitom pokaždé jako ryba?“
„Ano, prosím.“
„Tak to vám trochu pomůžu.“
Pan Roubek se sklonil, vystrčil ukazovák a bez delší předehry jej zasunul dovnitř. Slečna Lin vyjekla.
“Vy ji máte ale těsnou,“ poznamenal pan Roubek zaujatě. „Má každá Číňanka píčku jako vy?“
„Já prosím nevím…“
Než mu ovšem mohla slečna Lin vysvětlit, že není ani Číňanka a ani se s žádnou důvěrně nezná, natož aby jí prohmatávala pochvu, pan Roubek svým prstem našel citlivé místo a vášnivě jej začal třít.
Slečna Lin zavřeštěla.
„Copak, bolí vás to?“
„Ne, prosím, je to moc dobré.“
„Tak proč tak ječíte?“
„Chtěl jste přece, abych byla hlasitě.“
„Hlasitě ano, ale jinak. Musíte dávat najevo, že vám dělám dobře.“
„Ale vy mi děláte dobře,“ řekla slečna Lin. „Proč jste přestal?“
Když obnovil hrubé tření, dívka si dala pozor na jazyk a lkala přiměřené tiše. Pravdou bylo, že vytrvalé hanobení v nepříliš zkušené dírce dělalo své – ke svému zahanbení cítila, že stále více a více ji opouští tělesné šťávy. K jejímu údivu to pan Roubek považoval za dobré znamení a nadšeně to komentoval: „Hezky tečete, moc pěkně. Takhle vás přece jen opíchám. Vyšoustám vám tu hezkou píčku až na dno.“
Slečna Lin začínala chápat oč v téhle hře jde a těšila se na další pokračování. Rudý žalud v ní sice budil hrůzu, ale její mysl jako by zahalil mlžný závoj. „Ach, ano, to je úžasné,“ zasténala hlasitě, bez ohledu na rodiče ve vedlejším bytě. „Vy to tak umíte.“
Chvála a spolupráce, které až dosud postrádal, pana Roubka neuvěřitelně povzbudily. „Čili vám dělám dobře?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ano, ano! Moc dobře! Vynikající!“
Jistá kritická část jeho vědomí hodnotila dosud celý zážitek jako jednostranný akt, ale nyní i ona musela připustit, že se slečna Lin dostala do správného tempa. Útlé boky bez pobízení přirážely a prst se zasouval stále hloub a hloub; stejně jako jeho druhý kolega prsteníček, který se vzápětí přidal.
„Chci vás ještě kouřit,“ zasténala slečna Lin. Celá se stočila do klubíčka, aby se dostala mezi mužovy stehna a přisála se na ně hladově ústy. Černý cop se rozkmital ve zběsilém tempu, přičemž tentokrát se od ní ozývaly zvuky, připomínající probuzeného medvěda.
„Ach, vy kurvo…“ zaúpěl pan Roubek. Pod břichem mu vyrostl sloup, jaký tam ještě nikdy nenosil; jemu samotnému se jevil jako ohromný. Když na něj položil dlaň, nahmatal místo napůl ochablého masa tvrdou hmotu podobnou na kost.
Slečna Lin se vrhla na všechny čtyři a vystrkovala úzkou prdelku jako hladová fenka. Nad rudými mokrými pysky se jako terč leskla kulatý řitní otvor. I on byl celý zamáčený vodopádem z pochvy. Pan Roubek nevěděl ani co provádí, když se sklonil a dychtivě jej lízal.
„Ano, ano,“ ječela slečna Lin. „Tam mi to dělá moc dobře. Vy jste tak úžasný. Děláte mi to jako pes. Jsem moc šťastná.“
Zřejmě, aby mu míru štěstí dokázala, si sáhla mezi stehna, kde netrpělivě hrabala ve vzduchu prsty. „Dejte mi ho! Dejte mi ho!“
Když poslechl, drobná dlaň ho uchopila za hrot kopí a vedla si jej přímo do otevřené dírky. Bylo to jako pronikat do sevřené propasti; teplé stěny se povolovaly navýsost neochotně, jen pod hrubým nátlakem. Každičký centimetr cítil pan Roubek až kdesi v bedrech, přitom se celý třásl slastí. Byl bucharem, sbíječkou, drtičem… Barbarský válečníkem, který znásilňuje šlechtičnu…
„Ty děvko,“ zaúpěl, konečně odhodlaný k tykání. „Ty kurvo! Ty štětko!“
S každým výkřikem ji divoce pleskal po zadnici. Údery se hlasitě rozléhaly místností a odrážely se od stěn. Viděl skloněnou černou hlavou, propocené vlasy pohozené po desce stolu… Uchopil ji za ně, táhl ji dozadu a mezi sténající rty surově strčil několik prstů… Pokoušel se zmermomocnit děvče na více frontách… Ve stejném rytmu se zasouval nahoře i dole… Dívka ho však nevnímala… Černé oči byly zatažené mléčným závojem, jako oči šílence… Nenasytně chňapala po prstech a sama se je snažila polknout co nejhlouběji…
„Ty pitomá šlapko,“ volal pan Roubek, „dělám ti dobře? Dělám ti dobře?“
Nalehl na ní celou vahou, prakticky zakryl celé dívčino tělo… Válel se po ní, aby ji rozmačkal, a ona mu oplácela tenkým nářkem… Kvílela jako zatracená duše…Naříkala a bojovala. „Moc dobře, moc dobře,“ volala vzápětí, když ji chtěl pustit. „Děláte moc dobře. Děláte moc dobře!“
„Takže moc dobře,“ ptal se zuřivě. „A co tohle, ty rozhoďnožko? Taky moc dobře?“ V posledních křečích na ni narazil, přichytil snědé paže a zakousl se do křehké šíje. Dole ho opouštělo semeno, které se jako horká vlna rozlévala do všech koutů mladé škebličky. Slečna Lin se ale necukala, naopak se aktivně přirážela vzhůru, aby měla cukající žalud až na dně pochvy.
„Moc dobře,“ vydechla nakonec.