Červené dvd s příliš pregnantním názvem, než aby ho mohl slušný člověk schvalovat, skončilo na polici, schované za obaly jiných lepších filmů. Pan Roubek totiž upřímně věřil, že kvalita filmu se pozná podle toho, jak se o snímku mluví a kolik se za něj utrží. A protože v respektovaných médiích schází recenze pornografických béček, nevěřil, že by jeho pokleslý vkus kdo kdy odsouhlasil.
V podstatě jsem velký dobrák, pomyslel si pak, když si sedl do koženého křesla. Práci jsem pro slečnu Lin zařídil přesně tak, jak jsem slíbil.
Musíme poznamenat, že právě toto jej poněkud hnětlo. Byl si vědom toho, že moderní člověk by neměl příliš lpít na slušnosti. Koneckonců, každé podnikání je možné jen tehdy, když se závazky poruší. Nicméně přesto k jeho četným přednostem nemohl nikdo přidat proradnost; a to přes veškerý příklad shora, jímž ho zahrnoval lépe informovaný tisk.
Na jazyku a pod očními víčka mu stále ještě ulpívala tenká vrstva hnusu. Shlédl červený disk třikrát po sobě, ale ryzí pornografie, třebaže naprosto legální a dokonce zdraví prospěšná (jak ho několikrát ubezpečil renomovaný sexuolog), v něm nevyvolávala vzrušení, ale odpor.
Je to tak, napadlo ho, musím být nemocný. Jak bych mohl schvalovat soulož žen, které opravdu nepřipomínají ženy? Příliš drobné, příliš černé, příliš odlišné! Jediné, zač mohu děkovat, je, že se mi v tom přechodném pominutí smyslů nezačaly líbit černošky. Samozřejmě, že proti nim nic nemám, považuji je za stejně rovnoprávné naší rase, ale nikdo snad po mně nesmí chtít, abych toužil po nějaké do postele. I když, pokud by to mělo být bráno jako projev rasismu, pak bych jistě souhlasil, nejsem přece žádný fašistický aktivista. O tom žádná!
Pan Roubek vhodil do úst antibiotikum, které mu zbylo, když přecházel těžkou angínu. Jako zodpovědný pracovník vždy věřil, že vyležet se doma je výsadou sociálních slabších, nejlépe těch, kteří nemají žádnou práci.
„Musím na čerstvý vzduch,“ prohodil nahlas k lhostejné zánovní sedačce a odešel do předsíně. Když se octl na chodbě domu, potkal pana Huanga, otce slečny Lin. Malý asiat mu přátelsky kýval na pozdrav, přičemž si uctivě mnul dlaně zahnědlé usilovným kouřením.
„Doblý den, pane Loubku,“ řekl. „Cheské pošasí, že áno?“
„Ano, moc hezké,“ souhlasil pan Roubek. Huangův široký úsměv se mu příliš nelíbil, tušil za ním postranní úmysly. Možná celé to byl komplot nemířený proti mé osobě; tyhle asijské opice bývají rafinované. Jejich kultura, to jsou tisíciletí intrik!
Pan Roubek četl denní tisk a proto se orientoval ve světě. Třebaže nikdy nenavštívil zemi vzdálenější než Řecko, byl natolik informovaný, aby si troufl posoudit kterýkoli asijský stát. Čím odlehlejší území, tím víc byl přesvědčen o tom, že jeho obyvatelé nedočkavě čekají na jeho světonázor.
„Já fám moc děkuju,“ řekl pan Huang. „Vy moc pomohl jste dcera Lin.“
Když se pan Roubek ujistil, že úmysly jeho souseda jsou čisté, ulevilo se mu.
„Ale to nestálo za řeč,“ prohlásil bodře. „Lidé si mají navzájem pomáhat.“
Další díky už pana Roubka poněkud unavovaly. Jakýsi záchvěv svědomí se domáhal slova a vyčítal mu, že zneužil dceru slušných lidí, byť přistěhovalců. To je lež, rozhořčoval se v duchu při pohledu na rozzářeného Huanga. Byl to jen obchod, jakých je dneska plno. Nikdo nikoho nenutil, nikomu jsem neublížil.
Pan Roubek se raději rozloučil, aby se nemusel hájit. Zlobil se na Huanga, že kvůli němu cítí výčitky. Dlouhá procházka mu poněkud pomohla. Cestou potkal spoře oděných vysokých blondýnek a jejich hluboké výstřihy opět přitahovaly jeho pohled.
„Uf,“ oddechl si, „jsem naprosto normální.“
Takto povzbuzen se odebral domů, kde se posadil před televizor a přepínal mezi sty kanály, aby nakonec došel k názoru (nikoliv poprvé), že zase nic kloudného nevysílají.
„Tahle doba je prohnilá,“ řekl do stropu a zarazil. Proboha, pomyslel si, vždyť jsem právě promluvil jako nepřizpůsobivý živel. Co se to se mnou děje? Nemám důvod si stěžovat: v ledničce mám výběr barevných jogurtů, daně se snižují a za peníze si koupím úplně všechno. Nemám proč být nespokojený.
Nakonec vstal, aby si nalil trochu skotské s ledem. Třebaže láhev stála osm stovek, stejně se mu zvedal žaludek, když usrkával kouřem zabarvenou tekutinu. Znovu ho napadlo, že by si měl raději kupovat vodku. Ale vodka, ať už finská, vyvolávala nepříjemné asociace. Když budu pít vodku, pomyslel si, budu vypadat jako ruský zaprodanec.

Se sebezapřením vypil asi čtvrt láhve a začínal se cítit lépe. Náhle se ozval zvonek u dveří. Pan Roubek se vydal otevřít a za dveřmi našel slečnu Lin. Děvče si obléklo krátké tričko sladěné s bílou kšiltovkou a modrou minisukni. Na nahé nohy si obula otevřené sandále.
Pan Roubek ji vpustil dál, krajně překvapený, že ji opět vidí. Když se loučili, naznačil jí sice, že by si rád zopakoval některé cviky, ale neměl důvod věřit tomu, že by opět přišla.
Přece jen, uvažoval, dodržel jsem, co jsem slíbil. Víc pro ni, ani v rámci naší firmy, nemohu udělat, protože spadá pod jiné oddělení. Podle logiky věci nejsem pro ni jakkoliv užitečný, proč je tedy tady?
„Pane Roubku,“ řekla slečna Lin s plachým úsměvem, když se posadila. „Jsem vám moc vděčná. Rodiče mne nabádali, abych vám přišla ještě poděkovat.“
Vděčnost? Pan Roubek zapátral v paměti, zda by slečnu Lin neměl napomenout. Vděčnost mu zněla příliš měkce. Slučuje se vděčnost s moderní dobou? ptal se podezíravě. Není dnešním mottem raději sobectví? Ne, sobectví docela určitě ne, to páchne po zlu. Oportunismus, to je ono! Oportunismus!
Pan Roubek sice ještě cítil rozpaky, které v něm vyvolal pan Huang, ale přítomnost slečny Lin (navíc skotská v jeho žilách), mu rozpalovaly krev.
„Bude ta vaše vděčnost,“ zeptal se a lokl si skotské, „mít i hmatatelnou podobu?“
„Ano, prosím.“
Slečna Lin si se sklopenými očima přetáhla tričko přes hlavu. Objevila se oblá malá ňadra v černé krajkované podprsence. Pan Roubek položil skleničku na stůl, rozrušený vlastní reakcí.
Co to má být? ptal se vlastního těla. Před chvílí jsem se přesvědčil, že mne přitahuje poctivé poprsí našich žen, ale nyní jsem úplně bez sebe, když vidím tak minimální rozměry. Zbláznil jsem se? Dívám se na její břicho a jsem také vzrušený. Přitom má břicho jemné a svalnaté jakoby chlapecké. Je vůbec všechno v pořádku s mou orientací? Není nakonec lepší se veřejně přiznat k náklonnosti k orientálním krasavicím, než se projevit jako poslední buzerant?
Pan Roubek cítil, že jeho názory nejsou zcela korektní. Běžně se projevoval jako naprosto liberální občan, kterému nic lidského není cizí, ale alkohol spolu s dráždivou slečnou Lin pozměnily jeho slovník.
„Pojďte sem,“ řekl ochraptěle. Dychtivě se dotkl teplého břicha dívky, mazlil se s jeho pevnými tvary a svaly. Jedna jeho půlka ho varovala, že takto by se neměl chovat, že by bylo přirozenější, kdyby se věnoval jejím prsům a nebo pochvě. Svalnaté břicho nepatří mezi erotický ideál pravého muže.
„Otočte se,“ poručil jí. Druhá jeho půlka byla ale nadšená. Kulaté boky dívky pod pevnými bedry s jemnou kůží, rafinovaná křivka páteře, souměrně navržené lopatky – ano, pan Roubek byl bez sebe blahem. Netrpělivě dívce pomohl sundat černou podprsenku, aby se mohl kochat čistou pletí Asiatky.
K čertu se vším, pomyslel si, když zahrnoval polibky křehkou šíji a havraní vlasy pohozené po ramenou. I kdybych stokrát byl odlišný, tohle přece za to stojí. Násilím si přitáhl slečnu Lin za vlasy a vnutil jí několik polibků na rty. Dívka ho za odměnu chytla v rozkroku. Příliš něžná ručka ho vyvedla z míry. Bylo to jako by mu úd zabalil štůček hedvábí, jako dotek bource morušového.
V panu Roubkovi se vynořily představy, o kterých nikdy netušil, že je má. O náhrdelníku na její šíji byl přesvědčený, že jde o nefritový šperk, byť nefrit v životě neviděl. O jejích očích byl ochotný básnit jako o gazelích, byť kolem jediné gazely, kterou kdy potkal, lhostejně prokráčel při návštěvě zoologické zahrady. O drobných nohách slečny Lin se domníval, že to jsou typicky čínské nožky, aniž by tušil, co to ve skutečnosti obnáší.
„Jste tak krásná,“ zamumlal.
Dívka poklekla, aby ho vzala do úst. Zahanbeně si vzpomněl na díky pana Huanga; jak se mu jen bude moci podívat do očí, když jeho dcera ho právě… Rudé rty se otevřely dokořán, drobný jazyk se z nich vynořil jako hrot meče. Zasunula do štěrbiny naběhlého údu špičku jazyka a zevnitř jej dráždila.
K čertu s Huangem, zabušilo srdce pana Roubka. Žebra se mu zvedala prudkým dechem. Tohle přece stojí za trochu špatného svědomí… Navíc, ta jeho dcera je pěkná děvka… Nevím, kde se to naučila, ale posledně toho tolik neuměla… Je to typická rozhoďnožka…
„Skvělé,“ zasténal. Z výšky sledoval shrbenou postavičku u svých nohou, vnímal rozkoš, kterou mu způsobovala. Spojení údu a úst bylo dokonalé, přicházela z něj harmonie nebes. Pan Roubek se zasunul kam až mohl a lhostejným mávnutím ruky zahnal přízrak pana Huanga. No a co, pomyslel si, šoustám jeho dceru do tlamičky. Všechny kurvičky, všechny pornoherečky, všechny striptérky – každá z nich je něčí dcera, má otce a matku. Brání to snad komukoliv je šoustat, mít na ně ohledy? Taková už je naše doba, prohnilá až do morku kostí.
Povolil slečně Lin, aby se nadechla. Zíral do černé propasti úst, na korálové zoubky a cítil se být soudcem vesmíru. Opět do ní vložil úd s přáním dostat se co nejhlouběji, přes jícen až do samotného žaludku, provrtat malou Asiatku skrz na skrz.
„Vy jste opravdu děvka, víte to?“ ptal se jí, zatímco neustále přirážel. Po tvrdém údu stékaly sliny, z černých očí zase slzy ponížení. Dívka se dávila, zalykala, ale přesto stále dychtivě sála, jako v zajetí přísné povinnosti mu ve všem vyhovět. Zuby narážely na maso, po kůži šmejdil neúnavný jazyk. Pan Roubek zjistil, že slzy, které vidí kanout, jsou jeho vlastní sliny. Dýchal ztěžka a skrápěl nebohou dívku jako chrčivý vodotrysk.
„Vy kurvo, vy kurvo,“ opakoval.
Vzrůstala v něm touha vypořádat se se všemi předsudky, s každým omezením, které na něj mohla klást doba. Líbily se mu Asiatky a nebo mladí chlapci? Ze téhle perspektivy si nemohl být jistý. Útlá ramena slečny Lin, její štíhlé paže mohly patřit komukoliv, jen ne vyspělé evropské ženě. Co za jed mi to protéká žilami, myslel si, je snad chtíč nakažlivý? Proč jen mne ta čubka tolik přitahuje?
„Slečno Lin! slečno Lin?“
Dívka zvedla oči. Pravidelné narážení, tlustý žalud až hluboko v hrdle, nedostatek vzduchu, to vše se na ní podepsalo a ona se dostala do pravé orientální extáze, do stavu, do kterého upadá většina Asiatů. Psal o ní už Kipling; rytmické pohyby přivedly napůl udušenou dívku až k hranici nirvány.
„Slečno Lin!“
Černé oči vypadaly tak vzdálené. Tentokrát v nich chyběla rozkoš, pouze jakési niterné blaho. Zíralo z nich rozčilující prázdno šílenství. „Slečno Lin,“ zavrčel pan Roubek podrážděně. „Vzpamatujte se!“
Ze strany jí vrazil dva lehké pohlavky. Její hlava se svezla jako hlava panenky. Pak teprve přišlo poznání, spolu s hanbou a hladovou touhou po další rozkoši. Slečna Lin si začala svlékat modrou sukni. Počínala si stále jako v transu. Kdyby to bylo možné, zdálo by se, že je pod vlivem téhož alkoholu, který požil muž.
„Nakonec, proč ne,“ pomyslel si pan Roubek. Sebral ze stolu láhev skotské, otevřel ji a vrazil ji do otevřených rtů. Jantarová tekutina protékala hrdlem až do žaludku; slečna Lin neměla sílu ani polykat, ani se bránit. Jako malé dítě si přidržela láhev a lačně sála.
„To by stačilo!“
Zbytek skotské se rozlil po nahém těle. Na drobných ňadrech se vytvořily drobné kapky, světlo se v nich mihotavě odráželo. „Říkám, že by to stačilo!“ Pan Roubek vnutil úd zpět do úst plných alkoholu a koupal v něm jeho citlivé zakončení. Pálení, které následovala, ho přivádělo k dalšímu třeštění.
„Musím ti ho vrazit do nějaké díry,“ zablábolil opile. Slečna Lin si ochotně klekla na všechny čtyři a vystrčila nahoru hubený zadeček s výraznou brázdou mezi půlměsíci. Nad nimi se černala drobná dírka velikosti padesátníku.
To je její prdelka, uvědomil si pan Roubek. Řiťka té zatracené holky. Tyhle kurvičky to dělají všelijak, třeba i odzadu. Nemají žádné zábrany. Ovšem tahle ne, tuhle ještě nikdo do prdelky nešoustal. Stejně si nejsem jistý, jestli je kluk a nebo holka. Když ji budu šoustat do prdelky, nepoznám rozdíl.
Pokusil se do konečníku zasunout prst, ale čekalo jej trpké selhání. Nezkušený otvor se odmítal podvolit, byl jako příliš těsně utažená mašle. Nezbylo než jej připravit na průlom: pan Roubek na něj plival a mazal ho šlemem vytaženým z asiatčiny pochvy. Vše marně!
Slečna Lin byla z jeho počínání celá vydrážděná. Nechápala jeho úsilí, které se motalo kolem zamknutého zadku. Ale ať už mu nabízela přední dírku sebelépe, on si jí nevšímal. Ubohé děvče si dovnitř muselo strkat vše, co jí přišlo pod ruce. Všechno jí přišlo vhod; nakonec našla odhozenou láhev a tak se dráždila chladným hrdlem. S každým zasunutím cítila bolest, ale nepřestávala.
„Souložte se mnou, dělejte mne, šukejte mne,“ volala marně. Její trýznitel na to nedbal. Položil dlaně na oblé půlky a pokoušel se je roztahovat od sebe palci. Přímo pod nimi se míhala šílená láhev skotské, pohlcovaná stydkými pysky.
Když už nic nepomáhalo, pan Roubek se přisál k zadnici ústy a krouživými pohyby ji otvíral za pomoci jazyka. Toto nové vylepšení znamenalo pro slečnu Lin téměř smrt. Rozkoší nemohla téměř dýchat, lapala po dechu jako postižená astmatem. „Ach, prosím…“ Bylo jí jakoby jí do střev mířil slizký bílý červ. Uvolnila svaly, takže mu uvolnila cestu.
„Hodná,“ pochválil ji muž. Rychle do zejícího otvoru vložil prsty, aby mu zabránil se opět zavřít.
„Moje zadnice,“ zaúpěla slečna Lin. „Co mi to děláte? To není dobře. Tam nechodí muži. Vy musíte souložit dole, do panenky.“
„Ticho! Nechci nic slyšet. Co po mně vůbec chcete? Nevím, jestli jste žena a nebo muž. Tak vás budu šoustat do prdelky, tam se nespletu.“
„Ale já jsem žena,“ naříkala slečna Lin. „Podívejte, moje prsy. Podívejte, moje pochva. Proč mi neděláte dobře jako minule? Proč jste na mne zlý? Roztahujete mi zadní vrátka, jako by se do nich kdy mohl vlézt váš obr. To je nesmysl, to nejde, to není možné!“
„Musí to jít,“ supěl muž, „kurvy jako vy to dělají do všech děr. Nic jim není dost dobré. Jste stejná asijská kurvička jako ony! Dostanu se do vás, i kdybych vás měl roztrhnout!“
„Ne, ne,“ vrtěla slečna Lin hlavou. „Tak to není správně, to nesmíte. Mám moc malý zadeček a vy moc velké přirození. Umřela bych bolestí…“
„To je mi jedno, to je mi úplně jedno. Musím váš zadek vyzkoušet, nehledě na oběti.“
Dlužno dodat, že pan Roubek mlčky předpokládal, že zmíněné oběti přinese ona, nikoliv on. Svou hádku vedli polohlasem, přičemž on ji neustále otvíral zadní dírku, zatímco ona se ukájela lahví. Pro pana Roubka, s jeho nečetnými zkušenostmi, to bylo velmi osvěžující.
Výchova slečny Lin byla založena na ctění autorit. Proto nedokázala odporovat dlouho. Několikrát ještě požádala o shovívavost, ale byla odmítnuta. S hrůzou se tedy obrátila na bok, přitáhla si levé koleno k bradě a takto se nabídla barbarskému nájezdu.
„Já asi umřu,“ opakovala. „Mám velký strach. Prosím, rozmyslete si to. Takhle to neumím, takhle jsem to nikdy nedělala.“
Pan Roubek použil mast na ni i na sebe. Nepoměr mezi sytou hlavicí údu a stále nepatřičně úzkou dírkou jej dráždil. Bože, pomyslel si nepatřičně. Kdybych jen jednou, ale musím tam. Dej ať ta děvka hodně křičí. Vítězství bez slz pro mne není vítězstvím. Tato myšlenka se vynořila jako ošidný fragment z minulosti. Kdo to jen pověděl, pomyslel si užasle. Co to je za hrůzu? Jaképak vítězství bez slz? Kde jsem to jen četl? Kdo to pověděl?
„Jste připravená?“
„Ne, nejsem,“ supěla slečna Lin. „Nejsem a ani nemohu být. Prosím, dejte mi ho do panenky. Budu hlasitá, slibuji. Budu dělat dobře. Prosím…“
Umíněný odpor ho neodradil. Za jiných okolností by dávno ustoupil; nakonec, byl vychován v umírněné víře, že těla v posteli se musí dohodnout. Ale útlá Asiatka v něm probouzela pocit primitivní nadvlády.
Možná že takový pocit měl každý voják, pomyslel si. Chvíle triumfu, kdy se chystá vychutnat pohár rozkoše, odměnu za prolitý pot a krev. Před očima mu vyvstaly řady slovanských předků, nesmiřitelných bojovníků. Kamsi se vytratilo krotké přesvědčení, že pošel z národa holubičí povahy. Genetická paměť mu připomínala slavná tažení: vydrancované vesnice, upálené nepřítele a pobité vesničany. Vinní a nebo nevinní, záleželo na tom?
Pohled na oddaně nabídnutou zadnici v něm toho tolik probouzel. Stal se ztělesněním svého kmene až hluboko do historie. Cizáci stále přicházeli, stále ho přesvědčovali, stále ho měnili. Kam se poděl náš lid, pomyslel si zoufale. Kde jsme se vytratili? Co se z nás stalo?
Lehl si za slečnu Lin, láskyplně se k ní přitulil a zasunul se do nastavené pochvy. Ta jej vděčně sevřela. Byl to důvěrný milý pocit, který zakoušel. Bylo to téměř jako vracet se domů. Na jedné straně stála celá západní civilizace, stará a zkažená. Prožraná zevnitř touhou spotřebovat všechno a každého. Zástupy tisíce otroků, navlečených na neviditelných řetězech poživačnosti. Nebylo nic, co by je mohlo obhájit. Každé ráno vstávali, aby zapadli do soukolí chtivosti. Nezůstalo v nich žádné svědomí…
Na druhé straně byla slečna Lin, křehká a nevinná. Naděje na lepší zítřek, pokud ten měl kdy naději přijít. Ve skutečnosti byla ale pouhým bílým plátnem, na které doba bude stříkat mazanice bláta a špíny.
Pan Roubek náhle pochopil. To jeho podivné zaujetí mělo svůj důvod. Nešlo v něm o velikost prsů, hloubku pochvy a nebo nevinnost konečníku. To z něj mluvilo jeho schované já, pozůstatek dítěte. Idealista, který dřímal, se probudil. Pan Roubek pochopil, že zvrhlá touha, kterou cítí, má své jméno. Byla to láska ke slečně Lin.