Když si připomínám své vzdálené, ale stále nehynoucí vzpomínky, tak nosit korzet byl jeden z prvních mých snů - jako každé jiné Pařížanky, které bylo v té době již dvanáct. Aspoň tak si to představuji, že to dříve bylo, protože dnes už to vypadá, že dívky přijaly za své, že by měly rovnou na svět přijít s falešnými boky, falešnými lýtky a falešnými vlasy. V době mého dětství jsme byli daleko méně zkažené, což není zas tak dávno, a intriky byly omezené jen na bohatě nabíranou spodničku, která spolu s živůtkem s neviditelnou kosticí tvořila naše prádlo. Bývali jsme velmi slušné, poddajné, agilní, ale vymodelované asi jako kus prkna, a kokety tak trpěly velmi mnoho...

Vždy si budu pamatovat na muka svého dětství. Při večeři mě nutili ukázat moji décolletage, to byl v té době pár dost červených ramen s vyčnívajícími klíčními kostmi a lopatkami; jak já jsem záviděla kulaťoučká prsa své matce a dalším dámám u stolu! Všimla jsem si, že některé měly falešný živůtek, jak jsem usoudila z jejich rukou, krku a obličeje. .. Jedna z mých přítelkyň ze školy mi tu záhadu jednou objasnila. Do té doby jsem ji považovala za divošku, špatně stavěnou, s dost špatným vkusem. Jednoho dne přišla celá proměněná: 48 cm(19 palců) kolem pasu, a ty tvary!!!

„Co se s Vám, má drahá, pro boží milost stalo?" zeptala jsem se jí.

„Nic," odpověděla, „mám na sobě korzet."

To vysvětlovalo všechno! Ale mně každý doma říkal, že jsem ještě na něj příliš mladá.

Není nad starou dobrou lest. Již několik měsíců bylo mou ambicí dostat aspoň lorňon, který z mého pohledu představoval vrchol koketérie, impertinence a drzosti. Předstírala jsem, že jsem krátkozraká, ale oni mi dali místo něho brejle!

Tak jsem byla druhý den nalezená skrčená nad svým stolem, hlavu skloněnou, tělo zkroucené a předstírající ještě větší krátkozrakost. Tvrdohlavě jsem odmítala zanechat tuho nepohodlnou pozici i přes výhružky mého doprovodu, že dostanu ještě horší brýle, jejich proroctví hrbu na zádech a jistém růžovém řemenu, kterým mě slečna Penn, která byla dokonalá v různých mučeních, přivazovala dozadu k mé židli. Nevzdávala jsem se a skoro jsem se udusila. Vidina korzetu, obklopeného svatozáří odměny, udržovala mé úsilí a propůjčila mi nezbytný heroismus. Nakonec jsem unavila svoje protivníky - za spoluúčasti mé služebné Julie, která každé ráno opakovala: "Slečna má už svůj věk. A jít na své první svaté přijímání bez korzetu ... no nevím!"

Tak mi byla vzata míra na korzet. Nikdy nezapomenu na ten obřad. Neobvykle řečeno, ale byl to právě muž, který přišel dosvědčit, že nadešel čas k tomu, aby zabránili mému přicházejícímu hrbáčství a který zaznamenal mé nepatrné proporce mé malinké osoby. Požadoval týden, aby mohl vytvořit své mistrovké dílo, týden během kterého jsem si myslela, že umřu radostí. My všechny umíráme radostí - zatímco čekáme.

To zklamání, když korzet, jak jsem si myslela, přišel až běda příliš rychle! Hrozné, absolutně rovné pouzdro, jehož jen záda byly vyztuženy kosticí a která táhla mé ruce dozadu. S žádnou další výztuží než jen s nějakou vzpruhou, která vypadala jako nějaká hrozná guma. Nikdy jsem nebyla schopná myslet na gumu, aniž by se mi nezvedal žaludek!

Sotva jsem vešla do toho žaláře, ihned bych dala všechno na světě, abych byla zase venku. Toto byl osud, chápete, ze všech snů realizovaných v mém životě. Nazývali mě ceinture de grâce, bezpochyby, protože to vyjadřovalo můj nepůvab. A ten byl ten pravý - jak oni tvrdili, pro můj věk. Mé nářky, mé slzy, vše bylo marné. Chtěla jsem korzet ... ten tu byl!

Pozvolna, jak jsem se vyvíjela, ten nástroj pro mučení byl měněn a stával se tak docela jemným učitelem, pak podporou, skoro kamarádem, se kterým jsem žila za nejlepších smluvních podmínek. A v tom ohledu měl být elegantní a překrásný: Chtěla jsem to v bílém saténu a po dlouhé době takovýto korzet, postupně vytoužený, proklínaný, tolerovaný a zapomenutý kvůli dalším fantaziím, se stával stále ještě více mou idejí: v bílém saténu, olemovaný stehem z třešňového hedvábí, jemnou labutí obrubou na bocích, stříbrným sepnutím, malý tak, aby se vydal do krabice od vějíře..

„Až se vdáš," řekla mi má matka.

Tak to bylo to, proč jsem začala snít o manželství, protože v mé hlavě bylo manželství nerozlučně svázáno se saténovým korzetem. Dokonce i dnes nejvíce úplných vzpomínek, které mám na to ráno, kdy se rozhodlo o mé budoucnosti, bylo na jemné praskání hedvábí, kterým mě Julie uctivě šněrovala - řekla bych až zbožně; a ladnou siluetu křehce duhového kyrysu, která se ohýbala a třásla při mém sebemenším pohybu. Závoj, pomerančové květy, krajkové šaty, to bylo mé právo; ale toto byla satisfakce mého rozmaru!

A myslet, že jsem chtěla do manželství za účelem se toho zbavit!