Jmenuji se Ing. Viktor Koutný. Mám 41 let, pracuji jako stavební projektant a desátý rok jsem šťastně ženatý se svou ženou Vlaďkou. Moje žena je učitelkou češtiny a zeměpisu na druhém stupni základní školy v našem pětitisícovém malém městě. Je jí 35 let a toho času je v 6. měsíci svého prvního vymodleného těhotenství. Máme se se ženou rádi a dobře si rozumíme ať už jde o společné zájmy i sportovní založení, takže naše manželství bylo vždycky bezproblémové a dá se říci harmonické. Ona má práci, která ji baví přímo v místě, kdežto já dojíždím do firmy u níž jsem zaměstnán do 30 km vzdáleného velkého města. Normálně do práce jezdím autem, jenže před týdnem jsem měl bouračku. Mě se nestalo nic, ale škoda na autě je skoro 100 000 a tak muselo na čas do oprava. Po tu dobu jsem začal do práce dojíždět autobusem.

Dnes ráno (je prosinec) jsem jím jel zase. Pracuji od osmi hodin a tak vyjíždím na sedmou. Autobusem tou dobou jezdí i omladina, co studuje tam, kde já pracuji. Seděl jsem a mlčky tupě zíral do ranní tmy, když jsem za sebou zachytil rozhovor dvou mládenečků-středoškoláků, které jsem neznal a oni neznali mne. Chvíli se bavili o holkách, o muzice a takových těch věcech o kterých se tihle –náctiletí baví. Pak najenou jedeen z nich položil tomu druhému otázku: „Hele ty vole, viděls naší bejvalou třídní?“

„Myslíš Koutnici?“ zeptal se druhý a já zbystřil.

„Jo, vole, kterou asi jinou?“ řeklzase ten první.

„Ne, neviděl“, řekl druhý, „Co je sní?“

„Ty vole, ta už má parádní buben“, řekl zase ten první.

„Fááákt?“ podivil se druhý. „Ty myslíš…?“ vyřkl vzápětí otázku.

„Já nic nemyslim, já sem vo tom přesvěčenej“, řekl mu první.

„Ty myslíš, že sme jí tenkrát na tom vejletě na konci devítky…?“ zeptal se zase druhý s nevěřícností v hlase.

„To si piš, že jó! Dyť nás na ní bylo pět co sme jí tenkrát vymrdali kundu a pokud vim, tak sme jí tu kapli vykropili všichni… Nebo ty snad né?“ pronesl ironicky ten první.

„No jasan, plnou dávku až do poslední kapky pěkně přímo na dělohu…chachacha“, zachechtal se ten druhý se škodolibou zlomyslností.

„Tak vidíš, vole, já taky. Z takový záplavy semene muselo něco bejt. Zvlášť, když dlouho nebrala žádnou antikoncepci“, řekl na to ten první.

„A jak víš, že nic nebrala?“ vyptával se druhý.

„No vod holek ze třídy… Dyť víš, že s některejma byla skoro jako jejich kamarádka. Když se jí jednou ptali, proč nemá děti, tak se jim asi v nějaký slabý chvilce svěřila, že s jejim starym chtěj, ale že se jim to nějak nedaří. Prej byla na gynndě na nějakejch vyšetřeních a tam jí prej řekli, že je v pořádku, že vona děti mít může“, vysvětloval ten první svému bývalému spolužákovi.

„To si asi Koutnice nemyslela, že jí zbouchneme my… její žáci deváťáci…chachacha!“ zachechtal se zlomyslně ten druhý.

„Ale že sme s ní měli makačku, co? Dyť řvala jak na lesy a házela sebou jako kapr na suchu…chachacha“, vysmíval se zase ten první.

„Jenže to řvaní jí bylo stejně hovno platný… S palicí v ruksaku a navíc v zavřený chatce se spoustou madrací se to její vřískání stejně ztlumilo“, vzpomínal nahlas druhý. „Ale vzpouzela se dost, to je fakt. Nechtěla, měli sme co dělat, abychom jí udrželi, ale neměla nárok. Nás bylo pět a vona navíc Koutnice hovno viděla“, přisadil první.

„Chacha…jak kole sebe kopala nohama, jak nám ta kráva vyhrožovala policií a jak vyváděla, jakoby šlo vo život…“, vysmíval se ten druhý.

„Jo…, le nejvíc vyváděla, když sme jí stáhly ty její tepláky i s kalhotkami až nad kotníky a vykasali jí triko až nad kozy…chachacha…Ty vole, to bylo boží“, holedbal se zase ten první.

„To jó, to fakt byla paráda, muchlovat ty její kozy, zahat jí za cecky, když proti tomu nemohla vůbec nic dělat, jen sebou furt házet a bezmocně řvát. Dyť vona vůbec nevěděla, kdo jí to dělá…chachacha“, posmíval se druhý.

„Hele, ale s těma schrnutejma teplákama to byl dobrej nápad… Stačilo jí ve dvou násilím zvednout haksny nahoru, další se jí po hlavě vecpal vod spodu mezi stehna, a byla jeho ať nechtěla sebevíc. Nohy pak měla nedobrovolně dost skrčený, kolena hodně vod sebe, chodidla u sebe za krdelí toho, co jí zrovna jezdil a píču měla přitom parádně vyšpulenou, chachacha“, chvástal se pobaveně první a dodal: „Aspoň sme se jí tam dobře dostali a mohli sme jí pěkně protahovat čurákem kundu“, bavil se druhý a mě bylo najednou jasné, že čirou náhodou jsem se stal nechtěným posluchačem dvou spratků, kteří se bavili o mojí manželce.

„No jo… Pěkně sme jí zmasírovali dělohu, to byla fakt jízda, hahaha…“, řekl první.

„A vyškrobili…“ dodal se smíchem zase ten druhý.

„Ale víš co je na tom nejlepší?“ pronesl ten první…, „Že se přitom sama udělala. Slyšels jak potom hekala?“

„No jó, když sem jí mrdal já, tak sem cejtil, jak mě v sobě začala úplně svírat kundou, to byla paráda“, vychloubal se druhý a pak už vážněji dodal: „Ale řeknu ti, že sem pak měl docela nahnáno, co z toho bude, když to Koutnice bonzne polišům“.

„Hovno…Asi se za to styděla“, zamudroval frajersky první.

Když jsme za chvíli vystupovali v cíli naší cesty z autobusu, nechal jsem je projít kolem sebe, abych si je trochu prohlédl. Určitě oba neměli víc jak 16 a byli to takoví docela tuctoví kluci. Jeden tmavovlasý s účesem a la hnízdo, druhý na krátko ostříhaný blonďák s kšiltovkou na hlavě.

Když jsem přišel do práce, usadil jsem se ve své kanceláři a chvíli nehnutě mlčky přemýšlel. Najednou mi všechno začalo nějak docházet.

Vzpomněl jsem si na to, jak Vlaďka z toho školního výletu tehdy v červnu přijela taková nějaká zničená, unavená, jako kdyby zrovna absolvovala pochod Praha-Prčice… a také byla taková nějaká nesvá a nervózní. Omlouvala to tím, že je nevyspalá, protože musely s kolegyní Kamilou, která tam s ní byla jako doprovod, po celé dvě noci hlídat, aby kluci nelezli k holkám. Stejně se tam prý objevil nějaký alkohol. Také tvrdila, že jí bolí hlava, že se vykoupe a pak půjde spát. Měl jsem pro to pochopení. Dokonce i pro to, když asi týden má žena odmítala naše jindy pravidelné manželské obcování v posteli. Já měl zrovna tehdy dost práce, dokončovali jsme jeden důležitý projekt a já si nějaké to papírování bral jako práci na doma. Byl jsem také den co den dost utahaný a tak mi vlastně ten týdenní sexuální půst docela vyhovoval.

Začalo mi také při mém kancelářském rozjímání docházet, proč mi moje žena o svém těhotenství řekla až po měsíci, zrovna když jsme byli na dovolené v Řecku. Pravda, čekal bych od ní více projevené radosti nad vymodleným otěhotněním než jaké tehdy projevila, ale omlouval jsem ji náladovostí a různými emočními stavy, které ženy v těhotenství provázejí.

Když měla asi ve 3. měsíci ty obvyklé ranní nevolnosti se zvracením, soucítil jsem s ní a dost dobře jsem nechápal smysl slov, které jsem jednou ráno zaslechl z koupelny, když se po jednom takovém zvracení myla a polohlasně jakoby pro sebe nadávala: „Hajzlové jedni zasraní, kdyby vám mráz koule roztrh!“

Nyní už mi došlo, komu ta slova byla adresována.

Když jsem v podvečer přijel autobusem z práce domů, doma nikdo nebyl, protože jsem našel na stole lístek se textem: „Šla jsem k Ireně, přijdu asi v osm večer. Udělej si něco k večeři“. Irena je Vladunina kamarádka už od gymplu. Pak mi hlavou probleskl nápad. Normálně ctím manželčino soukromí a do jejích věcí nelezu, ale teď mi to prostě nedalo. Znaje vrozenou přepečlivost své ženy jsem zamířil do pokoje do její skříně s oblečením, kde jak jsem věděl, visel z vnitřní strany skříňových dveří kalendář do kterého si má milovaná polovička zaznamenávala uplynulé menstruace (červenými puntíky) a dopředu vypočítané ovulační dny (zelenými puntíky). Začal jsem prstem jet po červnových dnech a u pátku. 6.6. jsem nalezl u zeleného puntíku i červený vykřičník. Všechno to do sebe zapadalo jako puzzle. Ten zelený puntík, ten červený vykřičník… Vždyť přece 5. až 7. června byla se svou třídou na tom zatraceném výletě. Antikoncepci nebrala a navíc měla opravdu ovulaci. Za této konstelace mi ji tam chuděru asi v noci z pátku na sobotu přepadla partička pěti přiožralých patnáctiletých deváťáků, hodila jí přes hlavu jakýsi ruksak či co, aby nic neviděla a nevěděla kdo je kdo, pak ji násilím zavlekla do jakési chatky s matracemi a tam mi ji bez skrupulí znásilnila, bavíc se na její účet. Jak vidno, nezůstalo jen u toho a těm pubertálním zmetků se podařilo mojí manželku navíc i oplodnit. To, o co jsem se já snažil několik let, to oni zvládli na to šup. Jsem si jistý, že za jiných okolností by určitě Vladěna podstoupila včas interrupci, jenže za této situace se asi bála, že by po potratu už nemusela nikdy mít dítě a tak tu svou potupu prostě překousla a přede mnou tajila snad z obav, jak bych na to zareagoval. Proto mlčela a mlčí i nyní, když už je s těmi hajzly v pokročilém stádiu těhotenství. To víte, měl jsem na ty smrady vztek, ale také mě bylo mé ženy líto. Uvědomil jsem si, co asi musela přitom prožívat a jak se asi vůči mně musí cítit provinile. Dlouho jsem zvažoval, co udělám, ale pak jsem se nějak uklidnil, nalil si koňak, pak druhý, třetí… a nakonec jsem se rozhodl, že si všechno nechám pro sebe a dál budu hrát natěšeného nevědomého nastávajícího otce, byť paroháče.