Jako kluk jsem dostal od táty spoustu výprasků, ale na jeden z nich si zvlášť dobře pamatuju. V osmé třídě jsem si pořídil dvě žákovské knížky - první na jedničky, dvojky a trojky, druhou na čtyřky, pětky a poznámky. Doma jsem samozřejmě ukazoval jenom tu první. Tak to šlo pár měsíců, jenomže ve čtvrtletí všechno prasklo a pořádný výprask mě neminul. Táta mi napřed pořádně vynadal, pak jsem si musel stáhnout kalhoty, kleknout si na postel na všechny čtyři a vystrčit zadek. Nejdřív mě táta vyplácel rukou jen přes trenýrky, ale i to bylo dost bolestivé. Pak jsem si je ale musel stáhnout a výprask pokračoval na holou. Ani jsem nestačil počítat, kolik ran dopadlo na můj zadek. Táta mě chvíli plácal otevřenou dlaní přes škvírku mezi půlkami, potom zas pro změnu střídavě na levou a pravou půlku. Nejdřív jsem polykal slzy a snažil jsem se zůstat zticha, ale ty rány byly čím dál tím silnější, takže jsem to už nemohl vydržet a rozbrečel jsem se. To pak táta ještě schválně víc přitlačil. Zadek už mě celý pálil, já jsem brečel a vůbec to nevypadalo, že už by táta chtěl přestat. Když už ho asi začala bolet ruka, přestal mě na chvíli plácat. Já jsem byl ubrečený, zadek jsem musel nechat vystrčený, a navíc už jsem cítil známý pocit mezi nohama. Při tom vyplácení na holou se mi asi nějak překrvila pánev, takže se mi při tom postavil. Napadlo mě, jestli si toho táta nevšimne, ale tomu to zřejmě bylo jedno. Vzápětí mi totiž oznámil, že tohle bylo "jen tak pro zahřátí" a že opravdový výprask teprve přijde. A přišel. Já jsem si musel lehnout na břicho a táta si odepnul řemen. Já jsem začal prosit, slibovat, omlouvat se, ale nebylo to nic platné. Na můj zadek začaly dopadat rány řemenem. Zatímco předtím jsem jenom brečel a popotahoval, při každé ráně řemenem jsem bolestivě vykřiknul. Když už těch ran bylo hodně, změnily se moje výkřiky v nepřetržité ječení. Jelikož jsem sebou dost škubal, táta mě položil svou volnou ruku na záda a přitlačil mě víc k posteli. A jelikož mi pindík pořád ještě stál, začal se při výprasku otírat o prostěradlo postele, na které jsem ležel. Rány řemenem byly velmi bolestivé, ale z druhé strany jsem cítil i příjemné pocity, když se můj ptáček otíral o to prostěradlo. Už jsem neječel, jen tiše naříkal. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po nějaké době už jsem cítil známý pocit kdesi uvnitř těla. Potom jsem se celý napružil a můj bimbásek začal stříkat. Pár vteřin jsem si užíval vyvrcholení, jenže pak dopadla další rána, která mě opět vrátila do nepříjemné reality. Ještě jsem jich pár dostal a pak jsem musel zůstat ležet. Naštěstí pro mě, protože kdyby táta chtěl, abych se zvednul, tak by viděl, co se mi stalo a já bych se hanbou propadnul. Do konce základky jsem ještě pár výprasků dostal, ale žádný nebyl tak velký a netrval tak dlouho. A hlavně, při žádném dalším už jsem se nevystříkal.