Nová učiteka
„Ty, jak se jmenuješ?“ ukázala na mě ta nová úča prstem. „Sím, Jří Konečný!“ odpověděl jsem. „Tak Jirko, cvič pořádně“ zamračila se na mě. Trochu jsem flákal rozcvičku. Ty úča byla nová a mladá, docela pěkná kočka, tak pětadvacet jí bylo. Dneska měla na škole první hodinu a vyfasovala nás, šesťáky, teda šestou B. Měla dlouhý blond vlasy a velký kozy, na sobě nějaký trikot a na nohách piškoty, to jsou cvičky na balet. My, kluci jsme měli všichni bílá tílka a červený trenky, na nohách cvičky. Dva kluci teda byli bosí, zapomněli si cvičky, tak museli cvičit bosky. Pak jsme běhali kolem tělocvičny. Taky jsem to flákal, jen tak lehce jsem poklusával… Úča se na mě zase zamračila. Potom jsme skákali přes kozu a já jsem u toho blbnul, dělal jsem frajeřinky a tak. Úča kolem mě prošla a špitla mi do ucha „Hned po hodině naklušeš ke mně do kabinetu, miláčku, ještě, než se půjdeš převléct!“ A když zazvonilo a my nastoupili v řad, tak úča hned pak rychle odešla. Šel jsem teda do kabinetu. Zaklepal jsem a vešel tam. Úča seděla za stolem. Zase se na mě zamračila. „Tak ty si nedáš pokoj a budeš mě provokovat?“ Jen sem sklopil hlavu. „Oněměl jsi?“ Přejela mě pohledem od hlavy a ž k patě. „Co to máš ne nohách? V děravých botách se necvičí!“ Udiveně jsem se podíval na nohy. Na pravé cvičce jsem měl malou dírku na palci. No, jasně, takže mě chce buzerovat! „Tak a zout, sundej to, dělej!“ Neochotně jsem se sehnul a stáhnul jsem si cvičky z bosých nohou. „A teď předpaž a začni dělat dřepy!“ Takže buzerace pokračuje… Odsunul jsem nohou cvičky na stranu a začal jsem dělat dřepy. „Rychleji!“ pobízela mě úča. Začal jsem makat. Nepočítal jsem, kolik dřepů už jsem udělal. Začal jsem rychle dýchat, srdce mi rychle tlouklo. Asi po deseti minutách už jsem fakt nemohl. Začal jsem se potit. „A teď kliky a dělej!“ křikla na mě. Klesl jsem na zem a začal jsem dělat kliky. Moc mi to nešlo, byl jsem tehdy malý a hubený, ruce jsem měl slabé. S námahou jsem se snažil dělat kliky. Úča zatím položila na stůl velký umělohmotný pravítko. Tušil jsem, co asi bude. Budu tam ještě i bit, to je jasný. Už jsem opravdu nemohl, klesl jsem na zem a zůstal jsem ležet na břiše. Námahou už jsem chvíli naříkal a slzy se mi draly do očí. Pot ze mě lil. „Copak, copak, chlapeček už nemůže?“ vstala a vzala do ruky to pravítko. „Vstaň a pojď sem!“ S námahou jsem vstával. Šel jsem ke stolu. „Tak hezky se předkloň a ruce na kolena!“ Poslechl jsem a sklonil jsem se, dlaně jsem si dal na kolena. „Plesk!“ dostal jsem pořádnou ránu přes zadek, až jsem vyjekl. A vzápětí další a další… „Au!“ zařval jsem. A vyhrkly mi slzy. Úča mi vysázela deset ran. „Tak a teď trenky dolů! Dál budeš bit na holou!“ Hned jsem ji neposlechl. „Ty jsi mi nerozuměl?“ A dala mi pořádnou ránu přes zadek. „Jááůůůů!“ zařval jsem. A už jsem ji poslechl, nic naplat, trenky musely dolů, svlékl jsem si je a hodil jsem je na zem. Vzlykal jsem, slzy mi tekly po tvářích, zadek mě začínal pálit. Stál jsem tam jenom v tílku, od pasu dolů nahatý. „Teď běž ke stolu a přehni se přes něj!“ Co mi zbývalo jiného, než, poslechnout. Přehnul jsem se a vzápětí pravítko dopadlo na můj holý zadek. A pak už rány jen pršely. „Au, au,au,au,!“ naříkal jsem. Pořádně to pleskalo. Křičel jsem bolestí naplno a brečel jsem, rány už jsem nepočítal. Když výprask skončil, sesunul jsem se na zem, držel jsem se za seřezaný zadek a brečel jsem. Úča mě chvíli nechala, pak mi řekla „Vstaň, oblíkni se, cvičky si vem do ruky a vypadni! A nepřej si mě příště, jestli mě zase budeš provokovat!“ Vzápětí jsem se vypotácel na chodbu, vzlykal jsem a ťapkal do šatny.