Žil byl v jedné zemi starý, šeredný, ale hodně bohatý král. Nikdo ho neměl rád, ale za jeho peníze byl skoro každý ochoten udělat cokoliv. A tak si král držel početné služebnictvo, kde většinu tvořily krásné, mladé ženy, které za přilepšení k platu byly svolné snášet královy perverzní choutky a uspokojovat ho.
Jedno dne ale krále tyhle placené kurvičky přestaly bavit a rozhodl se, že si najde tu nejkrásnější nevěstu na světě a ožení se s ní. Rozeslal posly do všech stran s úkolem, aby mu přivezli obraz té nejkrásnější dívky. Ale měl podmínku, že na obraze každá z nich musí být vymalována nahá s roztaženýma nohama, aby měl jistotu, že nic neskrývá.
Poslové se postupně vraceli se spoustou obrazů, ale král si ne a ne vybrat. Některé z nich byly docela hezké, ale určitě ne nejkrásnější na světě. A tak posílal pro další a další obrazy a už si začínal zoufat.
***
Jednoho dne přišla do zámku žena, zahalená v neforemných šatech, přes hlavu šátek, stažený hluboko do čela. Nesla proutěný koš a dožadovala se audience u krále, že mu prý nese vzácný dar. Stráže váhaly, jestli ji mají ke králi vpustit a chtěli vědět, co že mu to vlastně nese. Ale žena nechtěla říct s tím, že obsah koše může vidět jenom urozená osoba, nejlépe král, jinak že ta věc ztratí své kouzlo. Strážní se nakonec dohodli, že to risknou a ženu pustí dál.
Ta, když předstoupila před krále, hluboce se uklonila a pronesla: „Nejjasnější pane králi, dovolte mi, abych vám předala tento vzácný dar. Je to zvláštní, kouzelná ryba, která se úhoř nazývá a po jejím snězení dokážete porozumět řeči zvířat.“
Král se zamyslel a uvědomil si, že by to nebylo špatné, rozumět zvířecí řeči. Povolal tedy kuchtíka Jiříka a nakázal mu, ať mu kouzelnou rybu upeče.
„Ale varuju tě,“ zvýšeným hlasem přikazoval Jiříkovi, „jestli jen jediný kousíček ochutnáš, budeš o hlavičku kratší!“
Jiřík přikývl a vydal se s úhořem do kuchyně. Král se mezitím rozhodl, že ženu nenechá zbičovat, jak měl původně v úmyslu a jen ji vykopl ze dveří hned za Jiříkem. Ten ji pomohl vstát, když za dveřmi upadla na podlahu a při tom jí sklouzl šátek z hlavy. A vtom Jiřík uviděl, že se jedná nejen o ženu mladou, ale i docela pohlednou. Pozval ji tedy do kuchyně pod záminkou, že jí dá na cestu nějaké jídlo a pití, ale jeho úmysly nebyly zas tak čisté.
Jen se za nimi zavřely dveře kuchyně, Jiřík odložil koš s rybou a začal se sápat po mladé ženě. Ani se nebránila, a tak ji rychle zbavil neforemného oděvu a zjistil, že pod pytlovitými šaty už nemá vůbec nic. Jakmile byla nahá, ohnul ji přes lavici v rohu, rozvázal si tkanici kalhot a neomaleně jí do kundy zarazil svého ptáka. Vyjekla překvapením, protože Jiříkův čurák byl moc pěkný kousek, ale za chvilku už přirážela sama a moc si užívala, když jí ten vetřelec protahoval díru. Než se Jiřík vystříkal, přišla si na své i ona.
Pak na sebe znovu navlékla svůj hábit, na hlavu uvázala šátek a měla se k odchodu. Ještě mezi dveřmi se však otočila a Jiříkovi řekla: „Za to, žes mě tak hezky ošukal, prozradím ti tajemství té kouzelné ryby.“ Pak všechno pošeptala kuchtíkovi do ucha a byla pryč.
Jiřík jen pokrčil rameny a dal se do vaření, pamětlivý králova příkazu. Když byla ryba hotová, naaranžoval ji na mísu a vydal se za králem. Těsně před dveřmi trůnního sálu ho ale přepadla nejistota. Co když maso řádně neochutil, jako kuchař přece musí ochutnat, co uvařil. Ale král mu to zakázal, tak co teď? Nakonec u něj zvítězila profesionální hrdost a malý ždibínek masa ochutnal. Nejdřív mu zahučelo v uších a po pár okamžicích se okolní zvuky nějak změnily. Najednou oknem ze dvora uslyšel slepice, ale nekvokaly, jako obvykle, ale jako by se bavily lidskou řečí:
„Hele, ty flundro,“ vykřikovala jedna na druhou, „jestli se nebudeš chovat jako normální slepice, tak si mě nepřej. Kdo to kdy slyšel, aby slípka oběhla jen jednou dvorek a pak se hned nechala obskočit kohoutem. Moc dobře víš, že se musí oběhnout nejmíň dvakrát, než mu podržíš. Jak k tomu přijdeme my ostatní.“
„Ale no jo,“ odpověděla ta druhá, „se toho zas tolik nestalo, ne? Prostě jsem byla víc nadržená a chtěla jsem ho mít v sobě dřív, no. Já se polepším a příště to bude tak, jak má, jo?“
„Tak dobrá, ale bylo to naposledy. Všechny jsme pořád nadržený, ale nějaký pravidla bejt musí.“
Jiříka to pobavilo, ale hned zase zvážněl a vešel do dveří.
Král seděl u stolu, v očích napjaté očekávání. Ihned se pustil do jídla a čekal na slibovaný účinek kouzelné ryby. Ten se dostavil vzápětí. Na okno přilétly dvě straky a jedna nesla v zobáku chomáček zlatého chmýří. Upustila ho na parapet až to cinklo. A král slyšel jejich rozhovor:
„Ty jo, kdes to vzala?“ ptala se první.
„Byla jsem zrovna u Zlatovlásky, když si holila kundu. Bylo toho tam celá hromádka, ale bylo nás na to víc a já urvala jen tuhle trochu.“
Král pozorně naslouchal, ale všiml si, že Jiřík je také ve střehu. Pojal podezření a přikázal, aby mu dolil pohár vína.
„Ale dej si pozor,“ zvýšil hlas. „Jestli jen kapičku přeliješ, budeš o hlavičku kratší,“ a poslouchal dál obě straky.
„A je to pravda, že má zlatý vlasy?“ vyzvídala dál první straka.
„No jasně,“ přitakávala druhá, „když má zlatý chlupy na kundě, má i zlatý vlasy, to se rozumí.“
Jiřík se zaposlouchal, nesoustředil se a přelil.
„Tak a mám tě!“ vykřikl král. „Tys taky ochutnal, co? Teď bych tě měl o hlavičku zkrátit, ale dám ti poslední šanci. Nic se ti nestane, když mi přivedeš to Zlatovlásku abych se s ní mohl oženit. A koukej si pospíšit, docela mě zajímá ta její zlatem porostlá kunda!“
***
Jiřík tedy osedla koně a vyrazil na cestu. Vůbec netušil, kterým směrem se má vydat, tak si vybral náhodně první cestu, která vedla ven z království a jel.
K večeru dojel k lesu. Projel mezi stromy a ocitl se na mýtině, kde uviděl hořící pařez a kolem něj zoufale pobíhali dva pidižvíci v bílých košilkách a špičatých čepičkách. Když uviděli Jiříka, začali křičet:
„Jiříku, pomoz nám, prosím, uhasit naši chaloupku, nebo budeme muset spát zase s hrabošem v jeho noře. On je to strašnej chlívák, pořád by nás chtěl něco strkat do zadku a nás už to nebaví.“
Jiřík seskočil z koně, vyndal ze sedlové brašny čutoru s vodou a pařez uhasil.
Pidižvíci jásali: „Děkujeme ti Jiříku, ani nevíš, co to pro nás znamená. My jsme Křemílek a Vochomůrka a kdykoliv budeš něco potřebovat, stačí zazpívat ‚…vstávej, semínko, holala…‘ a my se hned objevíme. A teď už nás omluv, když nám začala hořet ta chaloupka, měli jsme něco rozděláno v ložnici, tak bychom to rádi dokončili,“ a zmizeli mezi kořeny pařezu.
Jiřík jen pokrčil rameny, nasedl na koně a jel dál.
***
Druhého dne dorazil k řece. Na břehu našel dva rybáře, kteří se hádali o uloveného kapra. Jeden argumentoval tím, že ryba je jeho, protože ji chytil. Druhý zas namítal, že by měla být jeho, protože jeho byla udice, na kterou ji ten druhý chytil. Hádali se jako psi, skoro se i poprali a chudák kapr ležel vedle v trávě a jen otvíral a zavíral tlamu.
Jiřík se díval na tu docela velkou, bezzubou hubu a hlavou mu probleskovaly všelijaké nápady. Nakonec v duchu mávl rukou a dal rybářům návrh: „Hele, chlapi, co kdybych od vás toho kapra za dva zlatý koupil. Každý si vezmete jeden zlaťák a budete spokojení oba.“
To se rybářům zalíbilo a honem kývli, aby si to Jiřík ještě nerozmyslel. Jakmile dostali peníze, popadli je a mazali do hospody, protože z té hádky dostali ukrutnou žízeň. Jiřík vzal chudáka kapra, ještě jednou se podíval na tu jeho tlamu a pak ho hodil zpátky do řeky.
Kapr se potopil, ale za chvilku vykouknul z vody a promluvil: „Díky, Jiříku, žes mě hodil zpátky do vody, už jsem měl namále. A ještě víc ti děkuju za to, žes neudělal to, co tě nejdřív napadlo. Kdybys někdy něco ode mě potřeboval, vymáchej si ptáka ve vodě, stačí i louže, a já připlavu. Tak se měj… jo, a jmenuju se Karel,“ a zmizel v proudu.
***
Jiřík cestoval dál. A najednou uviděl u cesty zaparkovaný formanský vůz a vedle něj na zemi chlap s ženskou. Ženská na čtyřech, vyhrnutou sukni a vystrkovala na chlapa holou prdel: „Tak dělej, ty nemehlo, slíbils, že mě vopícháš a místo toho se ožereš jak to prase,“ ječela ženská na chlapa.
„No jo, dyk dělam, co můžu,“ brblal chlap. „Můžu já za to, že máš dvě kundy a já se ani do jedný nemůžu trefit?“
„Hovno dvě,“ nasraně odsekla ženská, „mám jen jednu, ale jak seš ožralej, vidíš ji dvakrát.“
Jiřík se začal smát, až se za břicho popadal. Teprve teď si ho všimli.
„Týýý, hele, pocem,“ spustil na něj chlap. „Pojď mi trošku píchnout. Čurák mi stojí jak stožár, baba nadržená a já se ne a ne trefit. Můžeš mi ho trošičku nasměrovat?“
Jiřík hbitě přiskočil a nasměroval mu péro do díry. Chlap přirazil, ženská vyjekla a už to jelo. Bušil do ní jak hluchej do vrat a ona si jen spokojeně vrněla. Za chvilku bylo po všem. Chlap se svalil do trávy, ženská vstala, spustila sukni a zmizela ve voze.
Když se chlápek vzpamatoval, povídá Jiříkovi: „Díky kámo, máš to u mě, já bych se tu trápil kdoví jak dlouho. Jsem forman Šejtroček a dokážu sehnat jakýkoliv zboží. Kdybys někdy něco potřeboval, třikrát zahvízdej, a já přifrčím.“
„Něco bych potřeboval už teď. Nevíš náhodou něco o nějaký Zlatovlásce?“
Forman se rozzářil: „Zlatovláska, jasně, to jedna z dcer našeho krále. Nádherná kost, to ti povim, nakonec jako i její ségry. Ale jediná z nich má zlatý vlasy. Máš štěstí, jejich zámek je hned tady za tím kopcem. Když si pospíšíš, budeš tam ještě za světla. Ale teď už mě omluv, musím se jít trošku vyspat. Kdyby mě takhle chytili četníci a dali mi dejchnout, tak jsem bez papírů.“
Vydrápal se na vůz a za chvilku bylo slyšet jen hromové chrápání.
***
Jiřík, podle formanovy rady, přejel kopec a opravdu, před ním byl krásný zámek. Nechal se ohlásit u krále a za chvíli už vstupoval do hodovního sálu, kde král právě večeřel. Byl to bodrý chlapík a Jiříka hned pozval ke stolu, ať se s ním navečeří, že nerad jí sám. Když se oba nasytili, král si nechal přinést kávu, zapálil si doutník a vyzval Jiříka, aby mu sdělil, proč za ním přijel.
„Vaše jasnosti,“ spustil Jiřík, „posílá mě můj pán, král ze Sedmého království, abych tě pro něho požádal o ruku tvé dcery.“
„A která by to měla být?“ ptal se dál král. „Dcer mám několik, vlastně ani pořádně nevím kolik. Možná šest, nebo sedm… kdo ví. Zamlada jsem do toho bušil jak smyslů zbavenej, pořád jsem chtěl syna, dědice trůnu, ale povedly se mi jenom samý chcandy. U pátý jsem to přestal počítat, a pak mě to i přestalo bavit. Tak kterou by tvůj král chtěl?“
„Zlatovlásku, můj pane.“
„No jasně, to jsem si mohl myslet. Blondýnky budou vždycky v kurzu. Ale aby nedošlo k omylu, to není skutečná blondýna, takže není zas až tak blbá, ty její vlasy jsou opravdu ze zlata. Taky chudák holka má krční páteř od té tíhy pořád nadranc. Už jsem jí říkal, ať to střihne alespoň nakrátko, že se jí uleví, ale to že prej ne. Dokud se nevdá, tak o tom nechce ani slyšet.“
„Můžu to tedy brát tak, že ji mému pánovi dáte za ženu?“ zeptal se Jiřík.
„Ale proč ne,“ přikývnul král. „Jenom tu máme takovej blbej zvyk, že budeš muset splnit nějaký úkoly. Myslím, že tři budou stačit. Promluvím se Zlatovláskou a zítra ti dáme vědět. Teď si odpočiň, trochu se prospi a zítra u snídaně se uvidíme. Jo, a kdybys potřeboval nějaký zahřívání do postele, stav se v kuchyni, máme tu moc hezký kuchtičky a některá si určitě ráda vrzne s mladým, hezkým štramákem. Tak dobrou, a zítra…“ zakončil král audienci a věnoval se dál už jen svému doutníku a kávě.
***
Jiřík si v kuchyni opravdu vybral, dokonce kuchtičky dvě, a užívali si spolu dlouho do noci.
Ráno ale zčerstva vyskočil a spěchal za králem. Ten už seděl u snídaně a spolu s ním jeho dcera Zlatovláska. Byla opravdu neskutečně krásná a její zlatá hříva osvětlovala celou místnost.
Když společně pojedli, král se chopil slova: „Tak, Jiříku, dohodli jsme se se Zlatovláskou, že dva úkoly ti dá ona a ten poslední já. Souhlasíš?“
„Samozřejmě,“ uklonil se Jiřík, „přijmu od vás jakýkoliv úkol.
„Dobrá,“ promluvila Zlatovláska. „Pojď se mnou,“ a odvedla Jiříka do zahrady. „Vidíš támhle ten balkón?“ ukázala do prvního patra. „Tam je můj pokoj. A nedávno, když jsem si po probuzení na balkóně protahovala pičku mým oblíbeným vibrátorem, nějak jsem se při tom moc rozdováděla a ten robertek mi spadl dolů. Zapadl tady do toho hustého, trnitého křoví, kterému můj otec bůhví proč říká růžový keř. Růže na něm nikdy nekvetly, ale nikdo se ho nesmí ani dotknou, protože jsou to prej moc vzácné růže a jednou prej určitě vykvetou. No to je vedlejší, ale teď k tvému úkolu. Potřebuju z toho křoví dostat zpátky svého mazlíka, ale nesmíš zlomit ani jednu větvičku, ani ulomit, byť jen jediný, trn. Rozuměl jsi? Máš na to jeden den a zítra ráno tě čekám opět u snídaně,“ uzavřela Zlatovláska a půvabně odplula ze zahrady.
Jiřík posmutněle koukal na tu změť trnitých větviček a snažil se přemýšlet. Úkol se mu zpočátku zdál neřešitelný. Na to, aby tím křovím prolez a nepolámal ho, na to je moc velký. Ale pak ho osvítil nápad. „Vstávej, semínko, holala…“ zanotoval, a najednou kde se vzali, tu se vzali u kotníků mu stáli pidižvíci Křemílek s Vochomůrkou.
„Copak potřebuješ, Jiříku,“ zeptali se dvojhlasně.
Jiřík jim řekl o svém úkolu. Nejdřív jim musel vysvětlit, cože to ten vibrátor je, ale pochopili to celkem rychle. Pak ale chtěli vědět, jak je velikej, jestli ho unesou. To ale Jiřík netušil. Jen tak odhadnul, podle toho, jak princeznu viděl, že ta se asi nespokojí s ničím maličkým, takže je připravil na to, že si spíš trochu máknou.
Pidižvíci jen pokrčili rameny a statečně se začali proplétat trnitým keřem. Chvilku jim to trvalo, ale nakonec se, sice trošku dodrápaní a otrhaní, objevili a táhli za sebou princeznina mazlíka. Jiřík to odhadl dobře, opravdu to byl macek. Když mu ho Křemílek a Vochomůrka dotáhli k nohám, rozloučili se a byli tentam.
Jiřík schoval robertka do mošny a kouknul na slunce, kolik že má ještě času. Zjistil, že je ještě před polednem, a tak vyrazil do kuchyně něco sníst a taky potěšit obě milé kuchtičky, případně jejich kamarádky. Tím strávil zbytek dne a večer unaveně padl do peřin.
***
Ráno u snídaně předal Zlatovlásce její ztracenou hračku. To bylo radosti. Vlepila Jiříkovi hudlana, ani nedojedla a pospíchala do svého pokoje vyzkoušet, jestli se její miláček pádem nějak nepoškodil. A zdálo se, že ne, protože už za chvilku se celým zámkem ozývaly milostné vzdechy a výkřiky princezny Zlatovlásky.
Po několika hodinách zvuky z princeznina pokoje konečně utichly, a nakonec Zlatovláska sestoupila zpátky do sálu. Sice se jí viditelně třásly nohy, ale její výraz byl blaženost sama.
„Děkuji, Jiříku,“ promluvila za okamžik. „První úkol jsi splnil na jedničku. Teď pojď, zadám ti druhý úkol,“ a vedla Jiříka do parku. Nakonec došli k malému rybníčku.
„Tady bude tvůj druhý úkol. Nedávno jsem se koupala v tomhle jezírku a zapomněla jsem si před tím vyndat Venušiny kuličky, které mi z kundy vypadly a teď jdou někde na dně. Mám je ráda a často je používám. Do zítřejšího rána mi je vylov.“
Jiřík jen kývnul a tentokrát hned věděl, jak na to. Počkal, až princezna zmizí z dohledu, stáhnul kalhoty, kleknul si na břeh a pomalu do vody potopil svoji klobásu. Jen tak párkrát zašplouchal a hned se vedle něj vynořil jeho známý kapr Karel.
„Ahoj, Jiříku, tak copak bys ode mě potřeboval?“
Jiřík mu pověděl, co dostal za úkol, ale Karel se je zasmál: „To je úkol pro mřenku, a ne pro kapra jako jsem já, ale budiž, dlužím ti a ty zatracený kuličky pro tebe najdu. Počkej tu chvíli.“
Trvalo to opravdu jen několik chvil a Karel se znovu vynořil. Z tlamy mu čouhalo hedvábné poutko. Jiřík za něj chytil, trochu zatáhly a z kapří tlamy s mlasknutím vyjely ztracené kuličky. Hezky Karlovi poděkoval, kuličky uložil opět do mošny a vyrazil do kuchyně. Holky ho už čekaly celé natěšené a jak bylo u kamen teplo, předem se už svlékly, aby se nezdržovaly. Stará kuchařka sice trochu brblala, že se jí tam producírujou jak na nudapláži, ale když je pak viděl, s jakou radostí a energií si s Jiříkem užívají, jenom jim záviděla.
***
Další den znovu při snídani Jiřík předal Zlatovlásce kuličky. Ta vykvikla radostí a hned si je zasunula do kundičky, snad aby je zase hned neztratila.
„Moje dva úkoly jsi tedy splnil,“ řekla nakonec, „teď už je řada na pantatínkovi králi, aby ti dal třetí úkol.“
Král se trochu zamyslel a pak povídá. „Dám tvému králi Zlatovlásku za ženu, pokud splníš i poslední úkol. Chci po tobě, abys mi do zítřejšího rána přinesl dvě flašky. V jedný bude výčepní lihovina, po tý se vždycky krásně zmrtvím, a ve druhý pětadvacetiletý rum Flor de Caña, ten mě zase vždycky oživí a postaví na nohy. Tak šupšup, nezdržuj se, už mám žízeň.“
Jiřík ani nyní nezaváhal a vyrazil ven ze zámku. Za branou si sedl vedle cesty a třikrát silně zahvízdal. Po chvilce se po cestě přihnal forman Šejtroček se svým povozem a prudce zabrzdil vedle Jiříka.
„Buď zdráv, Jiříku, tak copak bys ode mě potřeboval?“
„Dostal jsem od krále za úkol sehnat dvě flašky, výčepní lihovinu a pětadvacetiletý rum Flor de Caña, myslíš, že to dokážeš obstarat?“
„Copak ten rum,“ podrbal se na čele Šejtroček, „to bude hračka, ale ta výčepní lihovina bude asi chvilku trvat, to už dneska skoro nikdo nepije. Bude ti to stačit do večera?“
„Jasně, že jo. Tak večer tady na tomto místě, platí?“
„Platí,“ kývl forman, práskl do koní a byl pryč.
No, a Jiřík se zas vypravil do kuchyně. Jenomže netušil, co ho čeká. Holky ho očekávaly znovu hezky rozbalené a nažhavené. Shodil ze sebe kalhoty a košili a pohodlně se natáhl na lavici. Vtom ho ty dvě potvory chytly za ruce a za nohy a odněkud se vynořila bába kuchařka. K Jiříkovu zděšení taky nahá. Mohutný kozy jí visely skoro na břicho, prdel jak valach a mezi nohama bobra, kterýho by se snad leknul i grizzly.
Naskočila si na něj rozkročmo a napíchla se mu na čuráka, kterýho chtěl ponořit původně někam úplně jinam. Ještě štěstí, že mu paní příroda nadělila pořádnou klobásu, a tak se v tý bábině obří kundě neutopil. Kuchařka se na něm vrtěla, kroutila, nadskakovala a Jiřík s překvapením zjišťoval, že se mu to líbí.
Holky mu nakonec uvolnily alespoň ruce, a tak si začal hrát s těma obříma dudama. Potěžkával je, nadzdvihával, štípal do bradavek, a nakonec se střídavě na jednu i druhou přisával, až babka radostí vískala jako mladice. Udělal se do ní s mohutným výkřikem a ona vybuchla vzápětí po něm. Zalila mu klín, stehna i břicho pořádnou dávkou kundí šťávy a pak se svalila na zem vedle lavice.
Když se vzpamatovala, něžně Jiříka pohladila po tváři a poděkovala mu. „Chlapče zlatá, tohleto mi tak strašně chybělo. Na tohle šoustání budu až do smrti vzpomínat. Děkuju nastotisíckrát. A jestli jsem tě moc nevyčerpala, teď protáhni taky tyhlety dvě mršky, potřebujou to taky,“ ukázala na kuchtičky a odkývala se z kuchyně.
Sice ho babka dost vyždímala, ale přece jen se děvčatům podařilo ho dostatečně oživit, aby si taky užily.
Když s ním skončily, byl už skoro večer a Jiřík se vypravil zpátky za bránu na schůzku s Šejtročkem.
Forman už na něj čekal. Podal mu síťovku, ve který cinkaly ne dvě, ale čtyři lahve. „Vzal jsem ti to tuplovaně, třeba se ti budou někdy hodit. Tak se měj a pozdravuj pana krále s princeznou.“
Jiřík mu ještě zamával a zamířil do postele prospat se a nabrat trochu sil.
***
Ráno Jiřík vzal dvě lahve, lihovinu a rum, a vydal se ke králi. Cestou po schodech uviděl v koutě pavučinu, v ní lapenou mrtvou mouchu a pavouka, který se ji zrovna chystal posnídat. Přišlo mu mouchy líto, a tak vytáhl flašku s výčepní lihovinou a pocákal s ní pavouka. Ten okamžitě zcepeněl a spadl na zem. Rumem potom pokropil mrtvou mouchu, která okamžitě obživla, mávla křidélky a vzlétla. Zakroužila Jiříkovy kolem hlavy a děkovala: „Vděčím ti za svůj život, Jiříku. Myslím, že budeš zanedlouho potřebovat moji pomoc a já ti nezůstanu nic dlužná…“ a odbzučela pryč.
V hodovní síni zastihl Jiřík jen krále, princezna přítomna nebyla. Předal mu tedy obě slíbené flašky a čekal, co na to král. Ten se velmi zaradoval a těšil se, jak si dá do trumpety. Teď ale musel splnit svůj slib.
„Dobrá, Jiříku, všechny úkoly jsi splnil. Teď už tě čeká jen maličkost. Musíš Zlatovlásku poznat mezi jejími sestrami, až potom si ji budeš moci odvézt.“
„Není nic snazšího, vaše jasnosti,“ usmál se Jiřík. „A kdepak jsou ty krasavice, ze kterých budu vybírat?“
Král pokynul sloužícím, a ti odstranili paraván, který zakrýval jednu část místnosti. A v tu chvíli úsměv na Jiříkově tváři zamrznul. Za paravánem se ukrýval devět dívek, úplně nahých a každá měla přes hlavu přetažený pytel. Jiřík se vyděsil, protože na pohled byly všechny dívky naprosto stejné. Stejné kulaté prdelky, stejné krásné kozičky, tak akorát do ruky, a dokonce i naprosto stejné, dohladka oholené kundičky. Takže ani podle barvy chloupků nešlo poznat, která z nich je Zlatovláska. Byl to sice pro Jiříka moc krásný ohled, ale bohužel nedokázal najít jediný rozdíl, který by mu napověděl, kterou z princezen vybrat.
Najednou mu u ucha zabzučela moucha: „Nezoufej, Jiříku, já vím, jak objevit tu pravou. Zlatovlásčina pičulinka nádherně voní, mnohem líp než ty ostatní. Pozoruj mě a poznáš, která to je.“
Odlétla a začala přelétávat kolem dívek ve výšce, kde zářily jejich oholené buchtičky. Přelétla tam a zpět, a pak začala kroužit kolem rozkroku čtvrté dívky zleva. Jiřík se rozzářil a zamířil přímo k ní: „Tohle je Zlatovláska, pane králi, tahle, a žádná jiná.“
Král vesele zatleskal a Zlatovláska si z hlavy sundala pytel. Její zářivé vlasy hned ozářily celou místnost a ona se vrhla Jiříkovi kolem krku.
„Výborně, Jiříku, zasloužil sis Zlatovlásku a můžeš ji tedy odvézt svému králi. A teď už mě nezdržujte, musím si jít popovídat s těmihle dvěma kamarádkami.“ Zacinkal lahvemi a vydal se do svých komnat.
Jiřík se Zlatovláskou trochu posmutněli, protože si uvědomili, že hlavním vítězem je Jiříkův starý a ošklivý král. Ale věděli také, že mají před sebou ještě dlouhou cestu, během které se dá ledasco stihnout. Rozloučili se tedy se Zlatovlásčinými sestrami, nechali pozdravovat krále, až vystřízliví, dali zapráhnout kočár s lůžkovou úpravou a vyrazili na cestu.
***
Cesta trvala opravdu dlouho, protože si dopřávali spoustu zastávek v různých hostincích a noclehárnách a co nestihli tam, doháněli cestou v lůžkovém kočáře.
Když konečně dorazili do Sedmého království, princezně kunda tak hořela, že nedokázala vůbec dát nohy k sobě a museli ji do paláce odnést v nosítkách. Jiřík na tom nebyl o moc lépe a každý krok pro něho byl utrpěním. Moc nepomáhaly ani chladivé obklady, kterými ho hned začala léčit místní bába kořenářka. Ale Jiřík i Zlatovláska byli neskonale šťastní, že si spolu dosyta užili.
Jiříkův král byl Zlatovlásčinou krásou doslova okouzlen. A to až tak, že málem zapomněl na Jiříkovu odměnu. Nakonec si ale přece jen vzpomněl.
„No, Jiříku, dobře si mi posloužil. Za to tě čeká přiměřená odměna.“ Pak ale jeho obličej ztuhnul v děsivé grimase. „Ale nemysli si, že nepoznám, žes moji nevěstu celou cestu pigloval. Za to tě stihne trest. Kate, o hlavičku zkrátit, a to teď hned!“ vykřikl.
Kat přispěchal, chytil Jiříka, položil mu hlavu na špalek a zdvihl sekeru.
„Zadrž!“ vykřikla král. „Pitomče, neřekl jsem o hlavu, ale o hlavičku… tam dole… jasný? Kdo by mi vařil moje oblíbený škubánky s mákem, nikdo je tak neumí jako Jiřík.“
Kat pochopil, místo sekery vzal sekáček na maso a na špalek místo hlavy položil Jiříkův ocas. Jiřík i Zlatovláska zděšeně vykřikli, ale to už se vzduchem zablýsklo ostří sekáčku a na zem odpadl Jiříkův useknutý žalud.
Král všechno s úšklebkem pozoroval, ale nelíbilo se mu zjištění, že ač o hlavičku kratší je pořád o dost delší než ten jeho. Pak ale mávnul rukou a přestal si Jiříka všímat.
Zlatovláska ale krále začala prosit, aby jí Jiříka i s tím useknutým kouskem věnoval jako svatební dar, že si ho nechá na hraní. Král jenom pokrčil rameny a souhlasil.
Pak přikázal knězi, aby je rychle oddal a už spřádal plány na svatební noc. Teď se ale věnoval hostině.
Mezitím Zlatovláska přistoupila k Jiříkovi, který stále nevěřícně zíral na svoji amputovanou chloubu, sebrala ze země odseknutý kousek a přiložila ho na původní místo. Pak vytáhla z kapsáře flašku s výčepní lihovinou, kterou si společně s rumem vzali na cestu s sebou, a pokropila zraněné místo. Obě části se okamžitě spojily a za chvilku nebylo vůbec poznat, že by někdy byly oddělené. Pak pokropila sice celý, ale naprosto mrtvý Jiříkův čurák kvalitním rumem z druhé flanděry a ten okamžitě obživl. Vztyčil se, získal na objemu, a dokonce se o značný kus zvětšil. Zlatovláska radostně vykřikla, a to přilákalo královu pozornost.
„Jak jsi to dokázala?“ vyzvídal okamžitě.
„To tyhle dvě flašky, králi, jejich obsah to dokázal.“
Král znovu povolal kata, aby mu také usekl kus ptáka. Kat nechápal, ale byl zvyklý poslouchat. Jenomže králův pindík byl na špalku sotva vidět, a tak se stalo, že mu ho odsekl skoro celý.
„Nevadí,“ spěšně vyhrkl král. „A teď honem ty flašky.“
Popadl nejdřív rum, protože ten byl v mnohem krásnější flašce než výčepní lihovina, a začal jím useknutý kus, který přiložil zpátky na místo, polévat. Lil a lil a stále se nic nedělo. Až nakonec byla láhev prázdná.
„Co to je,“ vykřikl zklamaně, „jak to, že to nefunguje?“
„To se musí nejdřív použít ta druhá lahev,“ poradila princezna.
„Aha, tos měla říct rovnou,“ zabrblal král a začal amputovaný úd polévat výčepní lihovinou. Zajásal, když obě části zase srostly.
„Tak, a teď ho oživím.“ Ale v tu chvíli ho přepadla panika, protože si uvědomil, že všechen rum vylil už před tím.
„Sakra, co teď? Máš ještě nějaký, Zlatovlásko?“
„Bohužel, králi, ani kapku. A tak to vypadá, že už si nikdy nezašukáš,“ dodala škodolibě.
Králi najednou všechno došlo. Čurák měl nepoužitelný, jazykem to nikdy neuměl a ani ho to nebavilo a prsty měl taky volšový. Jeho sexuální život skončil a Zlatovláska mu byla v tu chvíli k ničemu. Chvíli seděl, pak vstal, od kata si vzal oprátku, uvázal jí na kliku okna a oběsil se.
Zlatovláska se tak stala během chvilky královnou a hned nato vdovou. Tím pádem zdědila celé království. Ani chvilku se nerozmýšlela, popadla Jiříka za ruku a spěchali do kostela. Tam se nechali oddat a z Jiříka se stal král. Pak spolu zmizeli v královských komnatách a jestli neumřeli, šukají tam dodnes.
Dobrou noc, děti.