Crrrr, crrrr, zvonil naléhavě telefon. Pavel se zvedl z postele, seběhl do obývacího pokoje a zvedl sluchátko. Jistě to bude Patricie, pomyslel si.
„Ahoj miláčku,“ ozvalo se.
„Ahoj Patty, copak se děje?“ zeptal se Pavel. Bylo mu jasné, že když Patricie volá tak náhle, tak to nebude jen tak.
„Víš, Pavlíku, moc mě to mrzí, ale já dneska za tebou nemůžu přijet, přivezli nám pacienta po těžký havárii a já musím asistovat u jeho operace, protože kolegyně má dovolenou.“
No jistě, napadlo Pavla, povolání zdravotní sestry má svá rizika, zcela to chápal.
„Aha, no dobře, miláčku,“ odpověděl, „a kdy bys tedy mohla?“
„No nejdřív tak zítra večer,“ odpověděla Patricie „a kdoví jestli mě vůbec primář uvolní.“
„Hmm, tak jo, budu se na tebe těšit, brnkneš mi, až to budeš vědět najisto?“ vyzvídal Pavel.
„To víš že to budeš vědět první, lásko moje,“ zněla Patriciina odpověď, „ale já už se budu muset jít připravit na tu operaci, měj se krásně, já ti pak zavolam, jo?“
„Tak jo, pa, miláčku,“ rozloučil se Pavel.
„Ahoj.“
Pavel sebou rozmrzele hodil na pohovku vedle stolku s telefonem. To bude bezvadnej víkend, pomyslel si. Pak se rozhodl načít jednu z láhví vín, které měl s Patty připravené na oslavu výročí jejich šestiměsíčního zamilovaného vztahu. Donesl si víno k puštěné televizi a vyndal zátku. Po chvíli televizi znechuceně vypnul. Veškeré argentinské a mexické telenovely ho krajně urážely a protože na jiném programu nic kloudného nedávali, zíral do prázdného ticha před sebe. Ani přesně nevěděl, jak dlouho tak seděl, najednou se znovu ozval telefon.
„Miláčku, jedu za tebou, primář za mě našel náhradu,“ předla Patricie.
„Lásko, to je vynikající, tak přijeď,“ zaradoval se Pavel.
„Tak za chvilku jsem u tebe, ano?“
A skutečně – za chvilku se rozezněl zvonek u dveří a rozespalému Pavlovi vletěla do náruče jeho sladká Patty. Objali se a políbili.
„Co kdybychom nejdřív jeli někam na oběd?“ navrhnul Pavel.
„Miláčku, to je bezvadnej nápad,“ zhodnotila to Patricie.
A tak se Pavel oblékl a vyrazili do města překypujícího všemožnými restauracemi i malými útulnými špeluňkami. Do jedné takové Pavel s Patricií zamířili. Pavel byl jako u vytržení. Patty byla skutečně krásná,jak v obličeji, tak i postavou. Měla na sobě své nejlepší šaty a Pavel cítil pohledy ostatních návštěvníků, kteří mu Patricii záviděli. Po jídle si na svou lásku připili lahodným bílým vínem. Když se pak vraceli autem domů Pavlovým Fordem Focus, v zatáčce se na ně ohromnou rychlostí vyřítila čísi Fabie. V posledním okamžiku si Pavel uvědomil že jeho airbagy by jeho i Patty měly přece zachránit. Zapracovaly bez chyby. Když se však Pavel probudil ze šoku vyvolaným nárazem a podařilo se mu zpod svého airbagu vyhrabat, z hrůzou si uvědomil, že Patricie nejeví známky života. Vyplivl několik zubů, které mu vzduchový vak vyrazil, ve dveřní přihrádce našel kapesní nůž a propíchl jím Patriciin airbag. Zhroutila se mu do klína s hlavou v nepřirozeném úhlu. Zkusil nahmatat její puls, ale marně. S vypětím všech sil, které mu ještě zbývaly, vytáhl Patty z auta a počal s resuscitací. Když pak konečně přijela záchranka, přenechal oživování zkušeným lékařům. Někdo se ho zeptal na jméno.
„Pavel Čermák,“ odpověděl automaticky. Odvedli ho do sanitky a ošetřili mu jeho poranění. Z místa Pavel se však nechtěl hnout, chtěl odjet společně s Patty. Po chvíli k němu přišel lékař, který se podílel na jejím oživování.
„Pane Čermák, máme pro vás špatnou zprávu. Vaše přítelkyně zřejmě neměla zapnuté bezpečnostní pásy. Při tom nárazu se její tělo vymrštilo dopředu a airbag ji odhodil zpět na sedadlo…“ řekl doktor.
Pavel ho poslouchal jen napůl ucha. Paty a mrtvá? To přece není možné, to nemůže být pravda! Cítil to! Pak namítl:
„No ale to jí přece nemohlo způsobit nějaké smrtelné zranění.“
„Mýlíte se pane Čermák,“nedal se lékař, „v těchto situacích velice záleží na tom, jak se sedadla v autě přizpůsobí cestujícímu. Jakmile airbag odhodil vaši přítelkyni zpět na sedadlo, tak ji při tom mírně z toho sedadla zdvihl a narazila krkem na opěrku hlavy a….ehm….zlomilo jí to vaz.“ Lékař jakoby hledal nejvhodnější slova.
„Je mi to moc líto, pane Čermák, ale už jí nemůžeme pomoci,“ dodal a odmlčel se.
V tu chvíli se Pavel neovládl. Odstrčil doktora a rozběhl se k Patriciinu tělu, které už bylo přikryto plachtou.
Pod ní spatřil obličej Patty, krásný, jako vždy, ale bez života.
Zoufale zatřásl jejím tělem v naději, že ji probere k životu. Marně – Patty ležela dál bez jediné jiskřičky života.
„NOTÁK, PATTY, PROSÍM TĚ, PROBUĎ SE, VIĎ ŽE ŽIJEŠ, PROSÍM, NEUMÍREJ MI!“ prosil Pavel. Pak mu došlo, že je po všem a hlavou mu proudily vzpomínky jedna za druhou – jak se z Patricií seznámil, jak se poprvé líbali, potom se mu promítlo jejich krásné první milování – a při tom všem si uvědomoval, že to všecko skončilo.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, “ vydral se mu z hrdla zoufalý výkřik, a v tu chvíli si uvědomil, že vůbec neklečí na zemi, že není na žádné silnici, ale že sedí v křesle ve svém obýváku a že se právě probudil z ošklivého snu, který nepochybně vyvolala láhev vína, ve které ho polovina chyběla.
Pavel se poplašeně rozhlížel po pokoji a pořád nemohl uvěřit tomu, co se mu právě zdálo. V tom se rozezněl telefon:
„Ahoj miláčku, jedu za tebou, našli za mě náhradu…….

© Honza Urban, 4.7.2004