Petrův velký výprask
Slávko, já toho kluka a asi brzo zase seřežu! Vnímáš mě vůbec? Co říkáš Pepo? Zvedla paní hlavu od detektivky. Nečti pořád! Říkám ti, náš že Petr zase brzo dostane! Paní Slávka si povzdechla odložila knihu. A co zase udělal, že ho chceš bít? Viděla jsi jeho žákovskou knížku, někdy v poslední době! No, jo viděla! A co jako? Tak, co? Je v šestý a má tam tři pětky a dvě poznámky, kde si stěžují na jeho chování! No jo, nebuď na něj tak přísný, Pepo! Pán trochu zbrunátněl a chytil se za hlavu. Víš, co, já to s Petrem vyřeším, co že jsi to chtěla udělat k večeři? No francouzský brambory, máte je přece oba rádi…. Ano, máme, tak se do toho můžeš pustit…. Při večeři řekl táta Petrovi - jestli přineseš do pátku ještě jednu poznámku nebo čtyřku, tak dostaneš! Petr se podíval na mámu, ta se tvářila, že tam není. Vnímáš mě Petře? Ano tati. Byl pátek večer a rodina se zase sešla. Po večeři řekl tatínek Petrovi tak dones žákovskou! Petr se pomalu zvedl a vzápětí žákovskou knížku přinesl a podal ji tatínkovi. Klopil při tom oči a začal se trochu klepat, věděl, že bude trestaný…. Co?? Zalapal po dechu otec. Další pětka, čtyřka a taky poznámka že se pereš? A už létaly facky. Zprava zleva, za chvíli měl Petr tváře červené a pak po dalších fackách upadl na zem a začal vzlykat. Pepo, pamatuj se! volala maminka. Tak, skliď ze stolu! A ty otoč u stolu židli! Budeš bit, hned, teď tady! Petr se pomalu zvedl a tatínka poslechl. Vysvleč se na bití! Petr poslechl a svlékal se. Stáhl si modré tepláky a hodil je na zem. Pak se sehnul a sundal si ponožky a nakonec si stáhl i trenky. Klekni si na židli a opři se loktama o stůl! Petr si klekl na židli a vystrčil a nastavil tak tu jeho holou zadnici na trestání. Tatínek vytáhl z linky vařečku. Pak Petrovi ohrnul košili až do půlky zad. Plesk! Vařečka zasáhla Petrovu zadnici. Au! Zařval kluk. Další rány, které pleskaly o holou zadnici, byly hodně silné. Tatínek střídal pravou a levou půlku trestané zadnice. Petr řval bolestí a slzy mu tekly z očí. Kanuly na stůl a za chvíli z nich byla loužička. Na bílé zadnici přibývalo červených koleček. Petr dostal asi dvacet ran. Usedavě plakal a křičel bolestí. Pepo, stačí! Snažila se kluka bránit máma. Ale Tatínek si došel pro řemen a bití pokračovalo. Řemen pleskal o tu nahatou zadnici, trestal ji a pokrýval červená kolečka rudými pruhy. Petr strašně řval a taky začal prosit a sliboval, že se polepší - Tatínku, prosím tě už ne! Jau, jau! Už mě nebij, jáááůůůů! Já už to nikdy neudělám! Jááááůůůů!!!! Petr se se zajíkal a kašlal, vzápětí se bolestí pomočil, teklo to po židli na zem, ale bití pokračovalo. Tatínku, bědoval Petr, já čůrám! Tatínek mu odpověděl dalšími ranami. Plesk, plesk dopadal řemen a trestal mu tu jeho holou zadnici. Pepo!!! Maminka popadla tatínka a vší silou ho od kluka táhla pryč. Pak ho pevně objala a křičela vzpamatuj se, vždyť to dítě zmrzačíš! Tatínek zase zrudl, vyprostil se a trestal Petrovu zadnici dál. Vysázel Petrovi ještě několik pořádných ran. Plesk, plesk, jau, jau…. Ještě nikdy nebyl Petr takhle trestaný. Samozřejmě už za sebou měl hezkých pár výprasků. Dostával asi od čtyř let. Jako malý byl bit v trenkách, před bitím se ale musel vždycky svléknout na výprask, musel být vysvlečený z kalhot, bosý – vršek oblečení mu pak těsně před bitím vyhrnuli. A když nastoupil do první třídy, tak tatínek rozhodl, že bude byl bit už jenom na holou, vysvlečenou zadnici. Takže trenky musely taky vždycky před bitím dolů, takže byl trestaný vždycky od pasu dolů nahatý. Byl bit vařečkou, nebo řemenem. Většinou se přes něco musel přehnout – přes sedačku z boku, nebo přes křeslo. Někdy se musel položit na sedačku, nebo v pokojíku na postel. Na židli už taky občas při bití klečel. Svlékal se vždycky až před bitím, na místě, kde pak dostal. Ale ještě nikdy nedostal tolik ran. Tohle byl nevětší výprask, jaký kdy zatím dostal. Po bití musel Petr po sobě uklidit – utřít židli a vytřít podlahu a taky utřít slzy na stole. Pak si musel sesbírat oblečení a jít do svého pokoje. Tam si lehl na postel na břicho a brečel. Zbitý zadek mu otékal a strašně ho bolel. Až pozdě večer si ho ve vaně chladil sprchou. Myslel, že za ním máma alespoň přijde. Ale tatínek jí to neodvolil, nechtěla se hádat. Když byl menší, chodila ho po výprasku utěšovat.