Piss z donucení

Nebylo to tak dávno, kdy jsem byla nakupovat v jedno pražském supermarketu a těsně před zavírací hodinou jsem pocítila velmi intenzivní potřebu vyhledat onu místnůstku. Nakonec jsem v tom bludišti našla tu správnou místnost a v ten samý okamžik jsem začala propadat zoufalství… Na dveřích visela cedulka: mimo provoz. Jak to v takových chvílích bývá…chce se vám v mnohem více. Zoufalou situaci jsem jako dospělá 30ti letá žena, vyřešila statečností a vstoupila na pány. Nejsem puritánka, spíš naopak,ale musím přiznat, že jsem vstupovala s obavami i vzrušením.
Doufala jsem, že tam nikdo nebude a měla štěstí. Na jedné straně visely pánské mušle, naproti nim tři kabinky. Vběhla jsem, už ani nevím proč, do té nejvzdálenější a těšila se na uvolnění. Ani jsem nestačila zavřít, protože jsem chtěla být rychle pryč (což se ukázalo jako strašná chyba, neboť se dveře pootevřely a já si nedovolila se natáhnout a strčit do nich) a vstupní dveře zavrzaly znova. Ztuhla jsem a jediné co mě napadlo, stoupnout na mísu a zůstat v podřepu, než dotyčný vykoná potřebu. Věděla jsem, že teď to pustit a má muka byla ještě horší. Mé myšlenky byly pomalejší,ale zvuk bot byl zvukem podpatků. Tak tedy jsme tu dvě. Vyhrnula jsem sukni, odhrnula kalhotky a … a zase ztuhla. Na pány zavítali tentokrát páni. Hlaholíce a v hlasech něco vypito, zase mi bylo špatně,ani jsem nedýchala a jen v duchu přemítala, co jsem to za krávu. To už zadrhl hlas pánům a civěli na mou kolegyni. Jeden z mužů se vzpamatoval a povídá: „Ale, kohopak to tu máme? Slečinka.. Copak tu děláš? Chceš tu šmírovat?“ Slečna odpověděla uraženě, že to není pravda, že se jí strašně chce a že dámy mají zavřeno. Tím to pro ni zdánlivě skončilo, ale pánové byli jiného názoru. „Kampak? Snad nejdeš do kabinky? Tam se u nás nechodí čůrat, my chodíme na mušle, tak se koukej přizpůsobit, nebo bude zle. Hybaj na mušli.“ Dodal již bez legrace. „Koukni se, jestli tu někdo není“ a mě se udělalo zle… kolega byl líný a tak se neštěstí jen sehnul a já byla šťastná, že jsem dřepěla na míse.. Vůbec jsem nedýchala. Prohlídka skončila a já mohla zase dýchat.
Ticho a pofňukávání té malé rozřízl nesmlouvavý příkaz. „Svlékni si ty kalhoty…úplně. Kalhotky také…“ zněly strohé pokyny. Ta malá se evidentně bála a já slyšela jak prosí, aby jí pustili, že to nechce… Ale zároveň jsem slyšela jak šustí svlékající se oblečení. „Podej mi ty kalhotky..Hm, krásně ti ta tvá kunda smrdí…asi jsi si jí dlouho nemyla co, couro, ale to je dobře, takové mám rád.“ A hned pokračoval, „Tak na mušli a dělej, ukaž nám jak umíš chcát…nemáme moc času. Jo, Jardo, skoč tam nalepit cedulku i na pány,ať slečnu někdo nevyruší…haha..“ Ten druhý zřejmě šel vykonat příkaz a akcie té plačící maličké, a v jistém smyslu i moje, začaly klesat. Jarda se vrátil a akce mohla tentokráte již bez nebezpečí vyrušení pokračovat. Bylo mi hůř než špatně. Naprosto jsem netušila, co mám dělat. A k tomu všemu ty dva chlípníky napadlo posunout tu malou k té poslední mušli.
Takže jsem zpoza pootevřených dveří mohla sledovat snažení té malé. Oba pánové si stoupli každý z jedné strany, aby celou akci mohli sledovat. Přece jen, se jim taková příležitost nenaskytne každý den a jejich nadrženost podle boulí na kalhotách tomu nasvědčovala. Já jsem jen doufala, že toho hned potom nechají. Mýlila jsem se.
Té holčině to evidentně nešlo a tak pánové (prasata) dostali, alespoň pro mě, ten nejhorší nápad, aby se otočila. Ona to udělala a v tom se to stalo. Koukaly jsme se vzájemně do očí. Ona, od pasu dolu nahá, předkloněna a pokoušející se vymočit pod dohledem do zařízení určené původně jen mužům. Já, dřepící na míse, s roztaženýma nohama, vykasanou sukní a poodhrnutými kalhotkami. I když to trvalo jen tři vteřiny, připadalo mi to jako vděčnost a já nevěděla, co ta malá udělá. Do reality nás obě vrátili nadrženci, kteří nespokojeně čekali na to, až uvidí tu malou chcát. Začali ji nemravně povzbuzovat, i vyhrožovat. Navíc si oba rozepnuli poklopce a vyndali konečně své nadržené ocasy. Konečně se jí to povedlo a se skloněnou hlavou nenápadně učůrla… „Dělej, pokračuj..dělej ty kurvičko…chceme vidět pořádný proud… jestli ne, odepnu pásek a uvidíš…Roztáhni si půlky, ať ti na tu tvou špinavou píču vidíme.“ A v tu chvíli jsem to už nevydržela. Sáhla jsem si na svou nadrženou pipinu a začala jsem si jí honit. Ano, začala jsem si jí honit, protože jsem to nemohla vydržet. Připadala jsem si hrozně, ale nemohla jsem si pomoc. Nejhorší bylo nevydávat zvuky a to ani dole, ani nahoře. Má kunda tekla jako rozmačkaný pomeranč a když ta malá začala chcát a ti dva prasáci promnuli své ocasy byla jsem přesvědčena, že jsem zkažená. Přesně ve chvíli, kdy tu malou donutili honit jim jejich ocasy a ona se mi vyčítavě podívala uslzeně do očí já se udělala, strašně, hrozně, šíleně, jako nikdy… Klepala jsem se, nemohla dýchat, jednu ruku strčenou do své mokré pičky, tu druhou v puse, abych nezačala křičet. Nohy se mi klepaly, a já začala vzrušením uchcávat. Strašně jsem se bála, aby to nebylo slyšet, ale kapající moč byla přehlušena stenajícími prasáky.
Donutili tu malou kleknout a oba ocasy jí strčili před obličej. Předtím jí však vyhrnuli halenku i s podprsenkou, aby mohli potrápit její kůzlátka. To byla ta poslední kapka pro ně a podruhé i pro mě. Opět jsem se udělala spolu s opilci, kteří teď bohatě stříkali na obličej té maličké. Pak jí oba ocasy nechali očistit a spokojeně odešli. Teď byla řada na mě. Konečně jsem přestala zadržovat svou moč a vystříkala jsem se do mísy. Ta malá plakala a dívala se na mě. Já se oblékla, vyšla jsem z kabinky, překročila beze slova tu maličkou a odcházela. Najednou mě něco napadlo a já se k ní vrátila. Zvedla ze země její kalhotky a těšila se, že doma při pokračování hrátek ucítím vůni té malé kundičky, která mi přinesla tolik rozkoše, i když na dálku….