Po dlouhé době výprask
Byl pátek večer a venku už byla tma. Šero bylo i v dětském pokoji, závěsy byly zatažené a dveře byly zavřené. Jen na stolku svítila lampička. Přes postel ležel chlapec a dostával tam od tatínka výprask. Tričko a kalhoty vysely přes židli. Chlapec se jmenoval Jonáš. Hlavu měl zabořenou do polštáře, celkem potichu naříkal a vzlykal. Byl bit řemenem. Tatínek mu kvůli bití stáhl slipy pod zadek, byl to jediný kousek oblečení, který měl Jonáš před trestáním na sobě, jinak muselo všechno dolů… Něco tomu samozřejmě předcházelo. Asi před hodinou otevřel Jonáš dveře a vklouzl do bytu. Zul si zimní boty a sundal si bundu. Jsem asi první doma, pomyslel si a šel do svého pokoje. Jonáši, pojď sem! Ozvalo se z obývacího pokoje. A tak tam Jonáš šel, i když se mu moc nechtělo. Tak co jsi to zase dnes vyvedl ve škole? Nic tati…. Samozřejmě, nic… Jen jste s Kubou zbili malého Matěje! Proč? No víš tati on na nás byl drzej… Aha, drzej jsi v poslední době hlavně ty a to hodně! Tak víš co, ty už jsi dlouho nedostal viď! Jonáš krčil rameny, klopil hlavu a díval se na špičky svých nohou v pruhovaných ponožkách. Jdi do svého pokoje! Jonáš tam se sklopenou hlavou šel. Tatínek si vzal ve skříni řemen a šel za Jonášem… A tak tam teď Jonáš dostával sekec přes tu jeho holou, pořádně to pleskalo. Znovu a znovu dopadal na Jonáše řemen a trestal mu tu vysvlečenou, holou bílou zadnici, ta postupně celá rudla. Kluk snášel výprask celkem klidně, jak už bylo řečeno, jen tiše plakal. Občas vykřikl Au! když se řemen trefil víckrát po sobě na stejné místo trestané zadnice a taky kopl nohama. Stažené slipy se mu tak postupně svezly až ke kotníkům a při tom kopání mu pak přes bosé nohy sjely úplně dolů a spadly na postel. Výprask skončil, až byl ten Jonášův ubohý, holý, původně hodně bílý zadek pokrytý úplně celý rudými pruhy.