Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do velké prosklené budovy na konci ulice. Rozhlédla jsem se a zamířila k usměvavé slečně na recepci.

„Dobrý den. Jak Vám můžu pomoci?“ zeptala se a mrkla na mě jako bychom byly staré známé.

„Dobrý den. Mám tu domluvený pohovor,“ dostala jsem ze sebe a cítila, jak mi do tváří stoupá horko.

„Můžu Vás poprosit o jméno?“

„Ano, jistě. Šťastná. Omluvám se, jsem hrozně nervózní. Naposledy jsem byla na pohovoru před pěti lety a nejsem si jistá, jestli ještě vím, jak se to dělá.“ Co to melu?!

„Není důvod k nervozitě. Viděla jsem Váš životopis a reference od bývalých zaměstnavatelů byly také výborné.“ Usmála jsem se. Měla pravdu.

„Je tu paní Šťastná. Dobře…moment, zeptám se. Dáte si kafe, čaj nebo něco jiného?“

„Decka vína bude stačit,“ odpověděla jsem žertem. A pak mi došlo, že na tuhle příležitost čekám několik měsíců a jestli budu takhle pokračovat dál, tak mě vyvedou dřív, než k nějakému pohovoru vůbec dojde.

„Dělala jsem si legraci samozřejmě. Poprosím Vás o vodu, děkuji.“

„Šéf říkal, že to není vůbec špatný nápad,“ smála se recepční a pak mě nasměrovala ke kanceláří v nejvyšším patře.

„Pojďte dál,“ ozvalo se za dveřmi, když jsem se chystala zaklepat.

No do prdele! Tahle kancelář byla větší než celý můj byt…no dobře, to možná přeháním. Ale byla opravdu obrovská a pan šéf – ach jo. Vysoký tak akorát, ve společenských kalhotách a košili s ohrnutými rukávy; a vlasy, do kterých jsem chtěla zabořit prsty.

„Ehm, dobrý den. Jsem Karolína, Karolína Šťastná,“ představila jsem se a natáhla ruku, když jsem konečně došla k pracovnímu stolu na konci místnosti kde na mě čekal nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla.

„Zdravím Vás, Kryštof Mareš. Než začneme, mám jednu důležitou otázku – bílé nebo červené?“

„Červené,“ odpověděla jsem a posadila se ke stolu. Chvíli trvalo, než mi došlo, že mluví zcela vážně. Vyděšeně jsem na něj pohlédla, když se během pár minut ozvalo klepání a pak před nás slečna z recepce položila dvě skleničky s vínem.

„Děkuji, pro dnešek to bude všechno. Krásný víkend, Hani.“

„Vám taky.“ Povzbudivě se na mě usmála a potichu zmizela z kanceláře.

„Tak na zdraví.“ Hm. Fakt jsem si právě přiťukli? Co když mě zkouší?

„Nebojte, nezkouším Vás. Jen byl pro mě tento týden trochu náročnější a…“ zarazil se.

„Než se pustím do výslechu třetího stupně, rád bych Vám něco řekl o pozici, kvůli které jste sem dnes přišla. Mám o ní poměrně jasnou představu; i proto vedu tento pohovor sám. Vím, že na internetu jsme uvedli, že se jedná o práci administrativní podpory, ale ve skutečnosti byste byla moje pravá ruka. Firma stále roste a já jsem si uvědomil, že jsem tu od rána do večera a na nic jiného mi už nezbývá čas.“

Kousla jsem se mimoděk do rtu. Pravá ruka, levá ruka – ano, prosím.

„…to znamená, že by se Vaše pracovní náplň skládala z mnoha menších úkolů, ale i správou mého diáře a tak dále.“ Doufám, že jsem neprošvihla něco důležitého. Soustřeď se! Nešlo to; dokázala jsem vnímat jen naběhlé žíly na složených rukou, kterými občas zdůraznil svá slova.

„…máte nějaké otázky?“ vytrhl mě z představ o tom co všechno s nimi asi dokáže. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Tak mi tedy povězte něco o sobě. Co ráda děláte ve volném čase…?“

„Hmmm…mám ráda ruční práce,“ vyklouzlo mi. Sakra! Skoro mu zaskočilo víno, kterého si právě usrkl.

„Mluvím o pletení, samozřejmě. Je to výborný relax.“ Do tváří mi začalo stoupat horko.

„Samozřejmě,“ reagoval a kousl se mimoděk do rtu tak jako já předtím.

„Taky mě baví jazyky – myslím, že je fajn z toho nevypadnout a sem tam si to osvěžit.“

„To máte pravdu. Jazyk by se opravdu měl trénovat co to jde,“ odpověděl s úsměvem od ucha k uchu a mě napadlo, jestli je to tím vínem nebo jsem zase řekla něco špatně.

„A co Vaše silné stránky?“ zeptal se, zatímco jsem si pohrávala zamyšleně se sklenkou a zvažovala, které z mých zálib ještě stojí za řeč.

„Můžu být upřímná?“ zeptala jsem se po chvíli. Kývl.

„Posledních pár minut nemyslím na nic jiného, než jak sedím přímo před Vámi… na tomhle stole… s Vaším jazykem mezi stehny…“

„A když nad tím tak přemýšlím… asi nebudu ideální kandidát na tuto pozici. Protože se obávám, že takové představy se mi budou honit hlavou každý den. Takže děkuji za Váš čas…“ začala jsem se zvedat.

„Počkejte…“ Překvapeně jsem vzhlédla.

„Posaďte se,“ řekl o něco přívětivěji; a jakmile viděl, jak se vracím do koženého křesla, zavrtěl hlavou a dodal s úsměvem „Tam ne.“

„Vím, že to do pohovoru nepatří, ale já se ve volném čase také rád věnuji ruční práci a tréninku jazyka,“ pokračoval. Když jsem dosedla na okraj masivního stolu z bůhvíjakého dřeva, sukně se mi vyhrnula nad kolena a odhalila krajkové okraje punčoch.

„A fakt, že toho máme tolik společného, by mohl být výborný základ pro naši budoucí spolupráci.“ Pohledem mi klouzal po těle a já mimoděk polkla, když se ke mně naklonil a chytil mě za obě stehna, aby si mě přitáhl blíž.

„Pokud by naše spolupráce vypadala takto…“ Zlehka mě políbil za ucho a pak jeho rty putovaly ke krku.

„Tohle musí pryč,“ poznamenal a pustil se do rozepínání drobných knoflíků mé oblíbené košile. Pobaveně jsem sledovala, jak se s nimi bojuje; soustředěně jeden po druhém a skoro bych přísahala, že jsem zaslechla pár sprostých slov, když se nemohl trefit do dírky. Snad se mu to nestává často, pomyslela jsem si trochu škodolibě.