Po našem druhém společném zážitku mezi námi téměř úplně zmizela vzájemná ostýchavost a stále více převládala touha po nějakém dalším společném setkání. Již ve čtvrtek jsme strávili několik hodin chatováním, přičemž jsme nejen probrali naše pocity a dojmy z předešlých událostí, ale také plánovali spoustu dalšího. V pátek jsme oba dva byli zřejmě ještě stále vyčerpáni předchozím dnem, proto také nedošlo k ničemu, co by stálo za zmínku. Výsledek dlouhého plánování společného setkání o víkendu byl bohužel nulový, především kvůli bezpodmínečně nutné účasti Adély na jedné z mnoha rodinných sešlostí. Co jsem pochopil z vyprávění, potřebovali se rodiče opět pochlubit tím, jakou mají vzornou a bezchybnou dceru před zbytkem příbuzenstva. Áďu prý pak stálo hodně přemáhání, aby nevyprskla smíchy, když její maminka zrovna popisovala, že jejich dcera nemá za potřebí takové ty "prostopášné styky s chlapci" a že až ona uzná za vhodné, tak ji seznámí s nějakým solidním chlapcem, který ji určitě nebude nutit do žádných zvrhlých praktik (patrně tím byl myšlen pohlavní styk). Babička při tom prý velmi uznale pokyvovala hlavou, zatímco dědečkovi samým udivením přeneseně i doslova spadla čelist.

Ale zpátky k příběhu. V pondělí brzy ráno nás čekal odjezd na sportovní kurz. Takzvaný "sporťák" byl akcí, která si vysloužila pověst té nejlepší na gymnáziu. Pobyt v přírodě, sjíždění Vltavy, cykloturistika v okolí Lipna a hlavně spousta volného času na nejrůznější sportovní kolektivní hry. Zatímco s ostatními kluky ve třídě jsem plánoval, jak dostat na akci co možná největší objem piva, s Adélkou jsem se pokoušel přijít na to, kde najít skulinu v programu abychom si mohli spolu nerušeně užít.

Sraz byl stanoven na pátou hodinu raní ve vestibulu brněnského hlavního nádraží. Zhruba 10 minut po páté tak k našemu třídnímu učiteli a Adéle začali přibývat první příchozí. Přestože jsem dorazil mezi prvními, bylo to stále s jedenáctiminutovým zpožděním, tudíž jsem se ani já nemohl zákonitě vyhnout rozladěnému pohledu naší premiantky. Tentokrát jsem ale viděl, že je jen z jakési povinnosti a ve skutečnosti se Ádě na tváři rýsuje spíše úsměv, protože je ráda, že mě opět vidí. Já jsem pro změnu musel předstírat úšklebky a demonstrovat jí, že je mi naprosto ukradená. Tak to totiž dělali všichni ve třídě. Kdyby se ona na mě nezamračila, za to že jdu pozdě, a já jí nedal najevo, že mi její přítomnost kazí den, považoval by to zbytek třídy za zvláštní a zajisté by se to okamžitě stalo předmětem vášnivé diskuze. Takhle jsme se místo toho, jako už bylo zavedeným zvykem, začali předhánět v tom, kdo lépe předvede Ádelin rozhněvaný výraz. „Divej, vole, takhle se čučela, beee... a pak se jenom naštvaně votočila,“ snažil se její počínání vystihnout David. Lukáš ho doplňoval: „No minule, když jsme šli na tu debilní exkurzi, tak se ta čúza dokonce ptala učitele, jestli mně na to jako nic neřekne.“ Nakonec asi po pěti minutách uzavřel Marek tím, že je to stejně kráva a bylo by lepší, kdyby vůbec nejela a nekazila nám náš idylický pobyt. Na tom se všichni vítězoslavně shodli a debata byla uzavřena. Áďa jen postávala bokem, držela svůj kufr a nezúčastněně hypnotizovala dlažbu v nádražní hale.

Vybrala se bezinfekčnost, udělala prezenčka a za chvíli po posledním příchozím se na informační tabuli objevilo nástupiště a kolej našeho spoje. Celá skupina se tak dala do pohybu a přesouvala se na 5. nástupiště, kde byl už vlak přistaven.

Souprava byla téměř prázdná a tak si každý zabral několik sedadel vedle sebe, aby mohl pohodlněji dospávat ono brzké vstávání. Já jsem na rozdíl od ostatních žádnou únavu necítil a daleko více mě zajímalo, jak to jenom zaonačit, abychom si mohli s Áďou něco málo užít i po cestě. Byla na tom asi hodně podobně, protože jen co se vlak dal do pohybu, začaly mi od ní přicházet zprávy, ze kterých bylo její vzrušení a nadšení dobře patrné. Zatímco se mi díky konverzaci s Adélou tvořila v kalhotách poměrně slušná boule, pozvolna moji spolucestující usínaly a já jsem tak za ní mohl již asi po 15 minutách jízdy a úspěšné kontrole cestovních dokladů vyrazit. Během cesty uličkou jsem se snažil nenápadně nakouknout i do jiných oddílů v našem vagóně a jak jsem zjistil, většina našich spolužáků už měla oči zavřené. Jen pár si jich tiše četlo nebo koukalo do mobilu.

Výhodou Ádina špatného vztahu s celou třídou bylo to, že vždycky a všude byla sama a tak i tentokrát seděla jako jediná v kupé pro 6 lidí. Ujistil jsem se, že v chodbičce nikdo není a opatrně otevřel dveře jejího oddílu. Ta nadšeně vyskočila a sotva jsem vešel dovnitř, začala mě silně objímat a mačkat rukama kolem zad. Já jsem ještě stihnul zavřít dveře a alespoň částečně vytvořit soukromí zatažením závěsu. Pak už jsem se neudržel a beze slov ji začal líbat. Konečně jsem zase cítil jemný povrch jejich měkkých rtů, které se teď spontánně tlačily proti těm mým. Pomalu jsem se přesunul k Adélčině spodnímu rtu a začal jej zlehka olizovat. Jako odpověď mi vrazila svůj jazyk rychlostí blesku co nejhlouběji jen mohla, až mi málem zaskočilo. Cítil jsem vlhké teplo její tlamičky doplněné chutí zubní pasty, po které celá její pusa chutnala. Naše jazyky se o sebe třely čím dál tím vášnivěji a Adélka se na mě stále dychtivěji tlačila svou hlavou. Čas od času jsme se museli odtrhnout a nadechnout, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu a za několik sekund už jsme se opět za hlasitého mlasknutí propojily. Vydrželi jsme takhle snad několik minut, poté jsem se přesunul níže, k jejímu krku, který jsem zahrnoval množstvím polibků. Áďa jen zakláněla hlavu, přivírala oči a sem tam vydala tichoučké vzdychnutí.
Po nějaké době přišel konečně čas na první slova. Dialog, jak už mezi námi bývalo zvykem, zahájila ona: „To bylo úžasný, já jsem si už myslela, že nikdy neskončíme.“ „No, to bylo něco, ale jak budem pokračovat?“
„Tak to úplně přesně nevím, ale potřebovala bych se aspoň jednou udělat, jinak to nemám šanci vydržet, Martine.“ Přitom si už nenápadně přes džíny prohmatávala oblast mezi stehny. „To já asi taky, ale nesmíme zapomínat, že jsme pořád ve vlaku a nemůžem tady prostě to...“ „Máš asi pravdu, tak já nevím, nechceš mě teda aspoň vylízat?“ „Hele, radši asi ne, musíme to vymyslet tak, aby když někdo přijde, tak aby jsme to hned mohli ukončit, tím pádem asi musíme zůstat oblečení,“ vykoktal jsem ze sebe. Působila viditelně smutně, zároveň byla ale docela rozumná holka a nechtěla riskovat příliš, takže jsme se nakonec domluvili, že tentokrát zůstaneme u „ručních prací“. Po sléze se jí docela líbilo i to, že mi ukáže jak si to dělá, když to na ni přijde někde na veřejnosti.

Sedli jsme si tedy vedle sebe, Adéla si okamžitě zavedla ruku pod rifle a začala
si zatím jen zlehka přes kalhotky hladit kundičku. Mně dělalo sebeuspokojování o poznání větší problém, takže jsem se musel spokojit s honěním jen části penisu, na nic většího v kalhotách prostě místo nebylo. Druhou ruku jsem měl volnou a tak jsem ji neváhal použít k prohmatávání Adélčiných prsou. I přes tričko a podprsenku byly alespoň trošku patrné bradavky, což jsem původně ani neočekával. Ňadra byla na dotek krásně měkoučká, přitom ale nádherně pevná a pružná. Nejvíce mě fascinoval jejich dokonalý tvar, padla přímo do dlaně. Tvarem, velikostí i tuhostí mi asi ze všeho nejvíce připomínala dvě mandarinky. Dlaní jsem velmi dobře vnímal také to, jak rychle jí tluče srdíčko.

Áďa zatím zvolna přidávala na intenzitě, za chvíli už měla v klíně celou ruku a z pohybu patrného přes látku bylo zřejmé, že si několika prsty zajíždí přímo do dírky. S neskutečnou mírou vzrušení jsem sledoval její rychle kmitající ruku a rytmicky napínající se kalhoty. Celé představení doprovázela zrychleným odfukováním, které sem tam proložila něžným zasténáním.

Najednou však na okamžik přestala, vytáhla svou ruku obalenou šťávičkami a naklonila se ke mně s otázkou, jestli bych jí s tím nechtěl maličko pomoct. Já jsem souhlasil a obratem ji požádal o totéž, proti čemuž samozřejmě v nejmenším neprotestovala. Áďa se na sedadle posunula zadečkem trošku níže a celá se více zaklonila, aby mi usnadnila přístup a nezavazelo mi její bříško. Já se pokusil po ní tento manévr zopakovat, což asi v mém podání muselo působit poměrně komicky, a zároveň si už rukou nedočkavě razil cestu pod její džíny. Zatím jsem jen zlehka přejížděl rukou po kalhotkách a pečlivě objevoval celou oblast mezi jejími stehny. Byla to nevýslovná nádhera, hebká látka kalhotek byla to jediné, co mě nyní dělilo od té jemné a poddajné buchtičky. Ona mi zatím opatrně ohmatávala špičku penisu a jemně mačkala žalud. Za chvíli jsem se odhodlal i k odhrnutí části spodního prádla na stranu a tak jsem mohl jedním prstem prozkoumávat její pysky. Tento postup mi přišel poněkud neergonomický a tak jsem nakonec vsunul ruku pod horní lem kalhotek a celou dlaň položil přímo na její vlhkou broskvičku. Adélka na souhlas jen zavrněla, trošku více roztáhla nohy od sebe a já cítil, jak se její přirození postupně rozevírá . Na nic jsem nečekal a okamžitě začal s drážděním poštěváčku krouživými pohyby. „Ježiš, to je ono, to je ono, zasuň mi ty prsty do ní prosím, prosím“ žadonila. Obratem jsem nahmatal vstup do její vagíny a vklouzl dovnitř, zatím jen jedním prstem. Bylo to pro mě poprvé, co jsem měl možnost zkoumat ženskou pochvu tak detailně. Adélka byla uvnitř krásně měkoučká, stěny její lasturky byly pěkně vlhké a během mého počínání jsem zřetelně cítil, jak se mi kolem prstu jemně stahují svaly u jejího vstupu a příjemně mi prst obemykají.
Postupně jsem začal pohybovat tam a zpět a přidával další prsty. Jak rád bych ho teď měl v té uzounké štěrbince.

Následky dráždění na sebe nenechaly dlouho čekat. Áďa se vzrušením neustále kousala do rtů, pořád se kroutila, někdy dokonce křížila nohy přes sebe a bylo na ní vidět, že se musí hodně přemáhat, aby neječela jako šílená. Věděl jsem, že pokud by dala svým emocím volný průchod tak, jako tomu bylo minule, budou mít okamžitě cestující minimálně z půlky vagónu po spaní.

Celá situace mě nesmírně vzrušovala a Adélka mé pocity ještě umocňovala svými hbitými prsty. Jemnými doteky na mém přirození mě přiváděla na pokraj šílenství. Zároveň jsem ale cítil, že tímto něžným hlazením nemám šanci dosáhnout vrcholu. Už jsem naštěstí nebyl tak stydlivý jako poprvé a tak jsem Ádě otevřeně řekl, že je až moc jemná. Tu by asi moje prstění k orgasmu přivedlo bleskově, ale byla ohleduplná a beze všeho souhlasila s tím, že se každý „doděláme“ sám. Vytáhnul jsem tedy ruku z jejího otvoru a přesunoval se zpátky za mým kamarádem. Cestou jsem neodolal rychlé degustaci jejího sekretu, kterého mi ulpělo na ruce opravdu požehnaně. „Fuuuj, nejez to, Martine!“ zahlásila s rádoby pohoršeným výrazem. Na to jsem jí chytil za hlavu, vlepil jednu velikou pusu a dodal, že ji miluji a to úplně celou, takže její šťávičky mi rozhodně nepřijdou fuj. Doplnil jsem to ještě poznámkou, že když ji lížu, jsou podmínky velmi podobné. Proti tomu nemohla protestovat, a tak už jen s úsměvem dodala: „Já tebe taky,“ a potvrdila to dlouhým polibkem. Byl čas pustit se znovu do práce. Teď už to šlo jako po másle, konečně jsem chytil ten správný „grif,“ navíc Adélčiny tekutiny působili jako bezvadný lubrikant mezi mou rukou a penisem. Áďa se do toho taky opřela, jak se patří a ručka ji kmitala o sto šest.

Když jsem cítil pomalu přicházející orgasmus, uvědomil jsem si, že nemůžu celou svou dávku poslat rovnou do trenek, v důsledku toho jsem musel tuto krásnou chvíli přerušit a zeptat se Ádi, jestli by mi nepodala z batohu kapesníky. S mírně otráveným výrazem se postavila, aby z police podala svůj batoh. Během toho však ani na okamžik nevytáhla ruku z kalhot, přitom nepřestávala v masturbaci. Batoh položila na protější sedadlo a začala se v něm rychle přehrabovat, stále jen jednou rukou. Multitasking jde prostě ženám perfektně. Díky tomu se mi ocitl její kulaťoučký zadeček přímo před obličejem a já měl sto chutí stáhnout jí kalhoty a vsunout ho dovnitř. Nakonec jsem se přemohl a spokojil se s důkladným prohnětením obou půlek. „Ta tvoje prdelka, to je snad nejhezčí věc na světě, Adi.“ Ta se jen usmála a hodila po mě kapesníky, které právě našla. Pár jsem si jich tedy vložil do kalhot, abych oblečení co nejvíce uchránil. Adélka znovu přisedla vedle mě a opět se rozjela na plné obrátky. Tento pohled mě naprosto dostal a stačilo mi pár pohybů, abych cítil, jak mi z klacku cáká jedna dávka za druhou. „Ty už stříkáš?“ „Jo, už jsem to nemohl vydržet, promiň.“ Áďa se nade mně zvědavě naklonila a zjevně jí to pomohlo k tomu, aby si záhy prožila i ona svoje vyvrcholení, které bylo opět velmi intenzivní. Celá sebou praštila do sedadla, její štíhlé nožky se vymrštily do vzduchu, začala cukat pánví a ruku si zarazila jak nejhlouběji mohla. Akusticky svůj vrchol doprovodila tichým šeptáním: „Jo, jo, jo a už jseeeem.“ To kdybych si asi náhodou nevšiml.

Chvíli jsme tam vedle sebe seděli a vydýchali naše výkony. Z klidu mě vyvedlo až znepokojivé zjištění, že mi semeno teče po stehně do nohavice a tak jsem usoudil, že je čas na úklid. Nebyla by to ona, kdyby se mi ihned nevnutila se svou pomocí. Kapesníky jsem s její asistencí opatrně začal vytahovat a já i Adélka jsme viděli, že odvedly velký kus práce. Potom přišly na řadu její jemné prstíky, s jejichž pomocí opatrně nabírala zbytky ejakulátu. Ty potom otírala o své rtíky a vypadalo to, že docela s chutí polykala. Jak viděla, že se nadechuji a tušila, že jí to budu chtít rozmlouvat, protože mi to bude připadat nechutné, strčila si okamžitě druhou ruku zpátky do kalhotek a než jsem ze sebe stačil cokoliv vypravit, měl jsem ji před obličejem. Já zareagoval přesně podle toho, co čekala, doslova jsem si sám dobrovolně zacpal pusu, takže už jsem nemohl a vlastně ani nechtěl říkat nic. Oba jsme pochopili, že se máme navzájem rádi se vším všudy a jakékoliv pokusy tomu bránit jsou marné. Já si tak s úsměvem vychutnával poslední zbytky jejich šťáviček a spokojeně se díval na její počínání.

Netrvalo dlouho a už jsem byl dokonale očištěný. Navrhl jsem Ádě, že půjdu omrknout situaci v mém kupé a pokud budou stále ještě všichni spát, vrátím se rychle zpátky za ní. S lehce nervózním výrazem nakonec svolila, já se tak vydal na cestu. Skrz dveře jsem jen letmo nakouknul a bylo mi hned nad slunce jasné, že zde mě nikdo postrádat nebude. Všichni stále ještě dřímali hlubokým spánkem a tak jsem se na patě otočil a pospíchal zpátky na druhý konec vagónu. Posadil jsem se těsně vedle Ádi a ihned jsme začali vymýšlet, kdy se takhle navštívíme znovu.

Ze třídy jsme jeli na sportovní kurz krom dvou nemocných všichni, takže pravděpodobnost, že si Áďa bude moci dopřávat luxusu vlastní chatky tak, jako tomu bývá obvykle, jsme považovali za velmi nízkou. Doufali jsme tedy, že kolem areálu bude nějaký pěkný lesík, kde by nás nikdo nerušil a kde by si mohla Áďa i malinko zakřičet. Už jsme se na to oba moc těšili a představovali si, co všechno spolu budeme moci provádět.

Cesta mi s ní rychle ubíhala, navzájem jsme si povídali o svých rodinách, všech možných zážitcích, samozřejmě o škole a také o našich plánech do budoucna. Vlak zatím zastavil v Třebíči, Okříškách a blížil se k Jihlavě. Nějakou oklikou jsme se dostali i k mému vyprávění o kamarádech a o všech kravinách a blbostech, co jsme společně za celou dobu studia vymysleli. Najednou jsem si všiml, že Adélka viditelně posmutněla, přestože mně přišli historky nesmírně vtipné. „Co se ti stalo, je všechno v pořádku?“ dotazoval jsem se starostlivě. „Když mně je prostě líto, že mě tady nikdo nemá rád a všichni na mě jenom nadávají a dělají si ze mě srandu,“ vyhrkla ze sebe. Moc jsem nevěděl, co na to odpovědět, byla to pravda, ale prostě jsem jí nemohl říct, že to tak je a vidím to taky. Proto jsem jenom prohodil: „Ále, co máš z toho, ze mě si taky dělají srandu, třeba minulý týden mně Lukáš...“ Ani mě to nenechala doříct a sama znovu začala: „Ale ty máš spoustu kamarádů a děláte si srandu ze sebe navzájem, to je něco jinýho, ty nevíš jaký to je, když musí člověk sedět pořád sám a vědět, že s ním nikdo nechce být.“ Už se jí hrnuly slzy do očí. Pořád mě nenapadalo nic chytrého, co bych na to odvětil a tak jsem ji jen pohladil po vlasech a se slovy: „Pojď za mnou, Adi,“ si ji přivinul k sobě. Měla hlavu položenou na mém rameni a po tváři už ji stékaly první slzy, přitom pokračovala: „Já se ti musím s něčím svěřit. Víš, já jsem tušila, že se ti asi trošku líbím a tak jsem si říkala, že bych to na tebe mohla zkusit. Nejenom kvůli tomu, že jsem ještě s nikým nespala a chtěla jsem to hrozně moc vyzkoušet, ale taky abych měla aspoň někoho, kdo se se mnou bude normálně bavit. Strašně dlouho jsem to plánovala a nakonec jsem vymyslela, že to udělám tak, jak jsem to udělala (Viz první díl - pozn. autora) Tušila jsem, že kdybych tě normálně pozvala do kina, tak bys v určitě nešel. Kdyby se ani tohle nepovedlo, tak už bych si asi něco udělala, protože mě nikdo nemá rád.“ S tím pozváním do kina měla pravdu, opravdu bych ji asi odmítnul, ale v tom, že by si něco udělala jsem jí nevěřil a byl přesvědčený, že to akorát přehání, aby tomu dodala na vážnosti. Ale přece jen, nebyl jsem zvyklý, že by na mě ležela brečící holka, která mi svěřuje své trápení. Občas jsme samozřejmě s kamarády probírali různé milostné neúspěchy a jiné starosti, to většinou ale skončilo nějakou větou ve smyslu: „Ser na to, však je to blbka, večer zajdem na pivko a bude to v poho.“ I při mé nízké sociální inteligenci mi něco říkalo, že touto frází bych to asi dneska nezachránil a bude lepší pokusit se ji nějak utěšit: „To není vůbec žádná pravda, Aďuško, já tě mám moc rád a celá tvoje rodina taky.“ „Ty možná, ale oni mají rádi jenom moje úspěchy, kdyby se mi něco nepodařilo, tak už se se mnou nebudou moct chlubit a budu jim k ničemu,“ soukala ze sebe vzlykající Adélka. Bylo mi jí hrozně líto, ale to bylo tak vše, co jsem mohl dělat. Abych alespoň něco řekl, zahlásil jsem: „To bude dobrý, uvidíš.“ Takové fráze by se měly tesat do kamene. „Nebude to dobrý, vždyť se na to podívej, mají ze mě jenom srandu a s tím už nejde nic dělat, jedinej, kdo je na mě hodnej, seš ty,“ oponovala mi Áďa a utírala si oči do mého trička.

V tom jsem si ale uvědomil, že to vlastně „dobrý“ být může, naši spolužáci jsou koneckonců docela fajn a já s nimi nikdy žádný problém neměl. Znovu mi došlo, že si za to může Adéla převážně sama, protože na všechny pořád donáší a není ani trošku týmový hráč. Řekl jsem si, že, abych jí pomohl bude potřeba k ní být trošku upřímný: „No ale proč se teda chováš, tak jak se chováš?“ „Nemůžeš čekat, že tě budou mít rádi, když jsi na ně taková,“ snažil jsem se jí co nejopatrněji sdělit, že chyba je i na její straně. Ani jsem nestihl říct vše, co jsem chtěl a už mi do toho začala vstupovat: „Já už to teď taky vidím, Martine.“ Nechápal jsem, proč to tedy vlastně dělá, naštěstí mi to záhy vysvětlila: „Já jsem se na začátku snažila chovat normálně, ale holky mi prostě nemohly odpustit to, že mám bohaté rodiče a pořád si kvůli tomu ze mě utahovaly. Jednou mě to naštvalo tolik, že jsem před hodinou zašla do kabinetu a jako pomstu jsem nahlásila, že má Katka na test připravený tahák. Ona pak dostala za 5, já jsem měla velikou radost, jak se mi to povedlo a doma jsem jako odměnu dostala novou drahou sukni. No a pak už se to se mnou vleklo. Já se mstila jim, oni mně a nikdo nechtěl přestat.“ Teď už jsem tomu rozuměl a byl jsem přesvědčený, že ostatní by to nakonec také nějak vzali. Jen jsme museli vymyslet strategii, jak Adélu dostat mezi ostatní a ukázat jim, že v jádru není taková mrcha, jak navenek působí. Shodli jsme se, že je v prvé řadě potřeba, aby diametrálně změnila své chování. U ostatních by totiž postup, který zvolila v mém případě nebyl zcela úspěšný a doufám, že by to neudělala i s ohledem na náš nově vznikající vztah. Snažil jsem se ji tedy upozornit na všechny věci, které dělá a ostatní to vytáčí. Rozhodně toho nebylo málo a Áďa se mnohdy tvářila nesmírně překvapeně a působilo to, že si teprve teď uvědomila, co vlastně předvádí. Bylo to pro ni asi docela tvrdé poznání pravdy, přesto na ní bylo vidět, že je rozhodnutá se změnit. Já jsem jí na oplátku slíbil, že se budu snažit jí ve třídě trošku zlepšit jméno. Na tvář se jí zase vracel ten nádherný nakažlivý úsměv a působila odhodlaně a sebevědomě jako šachista, kterému stačí k vítězství poslední tah. Já jsem však tušil, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak si myslí, protože ostatní nebudou zpočátku chápat to, že se Áďa rozhodla ze dne na den změnit. Tím jsem ji však nechtěl zatěžovat a brát jí motivaci tak rychle.

„Následuje stanice: Jihlava,“ zaznělo z vlakového rozhlasu a mně došlo, kolik času jsem už s Adélkou strávil. Chvilinku jsme se ještě objímali a líbali, nejméně pětkrát mi bylo všemi možnými formulacemi řečeno, že jsem to nejlepší, co si mohla přát a že nechce abych odcházel. Bohužel ale opravdu nastal nejvyšší čas se rozloučit, ten sice nastal už asi před půl hodinou, ale teď už to opravdu jinak nešlo. Poslední dlouhá pusa a já rychle mazal na své místo. S velkou lítostí jsem ji nechával samotnou a zavíral za ní dveře.

Milí čtenáři, jako vždy budu velmi rád za jakékoliv komentáře. S tvorbou zatím jen začínám a zpětná vazba je pro mě důležitá. Klidně napište i na email: martin.kopriva1123@gmail.com
Pokračování už mám vymyšlené, tak by mě zajímalo, jestli byste měli zájem o jeho sepsání a vydání.
Martin K.