„Tak, číslo 4, poslední chatka pro kluky...,“ hlásil náš třídní učitel a zároveň s tím mi předával do ruky svazek klíčů. Nebylo tu nic k řešení, již od adaptačního kurzu v prvním ročníku jsem vždy sdílel pokoj se stejnými lidmi. Já, Marek Lukáš a Filip jsme si na sebe za tu dobu už zvykli, vždy jsme si užili spoustu zábavy, pokaždé bylo obstaráno něco málo na zahnání žízně a navzájem jsme se skvěle doplňovali, nebyl tedy jediný důvod k tomu cokoliv měnit. Zatímco rozdělování chlapců probíhalo vždy velmi hladce, u holek tomu bylo přesně naopak a všichni si toho byli dobře vědomi. Na minulé akci došlo dokonce i na menší fyzické potyčky, a tak celá třída napjatě očekávala, jak se situace vyvine tentokrát. Místo toho, abychom se šli ubytovat, posedali jsme si všichni na úbočí kopce a čekali jako v divadle na začátek představení. Lukáš dokonce nenápadně situaci natáčel.

„Holky, je mi to líto, ale nakonec mi pro vás dali jenom 4 chatky po čtyřech, bohužel je tady s náma ještě průmyslovka z Prahy, tak doufám, že se nějak v klidu domluvíte,“ oznamoval s určitým stupněm nervozity v hlase učitel. Vždy šlo prakticky o ten samý problém – kdo se obětuje a bude sdílet pokoj s Adélou. Holek bylo tentokrát 14 a z toho vyplývalo, že Áďa nemůže mít vlastní chatku tak, jak tomu někdy bývalo.

Ze začátku šlo všechno až podezřele dobře, pětka a šestka se zaplnily bez problémů a chvíli to vypadalo, že se žádná scéna nekoná. „Výborně, holky, a na sedmičku půjde kdo?“ „My, my s Kačkou,“ důrazně zvolala Linda. Do toho se vložila Magda: „Jo a Adéla pude s něma!“ „Haha, na toms byla kde, ty krávo?“ ihned reagovala Katka. „Nás je víc, takže jsme demokraticky rozhodli, že bude s vama, chápeš to?“ vysvětlovala s důležitým výrazem Magda. U Lindy už se začaly projevovat první známky agrese a tak na zbytek holek začala ječet: „Běžte do prdele se svojí demokracií, my jsme ju měly minule, tak teď je řada na někom jiným!“ Situace začínala hezky gradovat, učitel a vedoucí kurzu jen mlčky přihlíželi, zatímco se dobrá polovina chlapců válela po stráni smíchy. Magdě už také ruply nervy a tak jen s napřaženou dlaní zasupěla: „Už jsme se tak dohodly, my jsme tři, vy dvě, bude s váma, nebo...“ „Nebo co?!“ nedala se Linda a chytla Magdu za hrozící ruku. A už to jelo. Linda obdržela první kopanec, Katka ji samozřejmě musela pomstít a tak Magdu popadla za cop a začala za něj tahat. Přidaly se ještě zbylé dvě a byla tu hádka jako z filmu.

My všichni jsme z toho měli druhé Vánoce. I mně jejich „hádka“ přišla opravdu komická, taková typická holčičí rvačka. Smál jsem se až do chvíle, kdy jsem uviděl Adélu stojící opodál. Vypadala smutně, kdo by také v její situaci nebyl. Nesla to však statečně, ani nebrečela. Bylo mi jí líto, nejradši bych za ní šel, objal ji a řekl jí, že ji mám rád. To bylo ale nyní naprosto nemyslitelné, tak jsem alespoň počkal, až se na mě bude dívat a usmál se na ni, na znamení toho, že na ni myslím.

Po chvíli strkanici přerušila píšťalka naší tělocvikářky. „Tak a dost, prostě si střihnete a hotovo!“ Vedoucí kurzu byla na rozdíl od našeho třídního poměrně rázná, holky se překvapivě přestaly mlátit a udělaly přesně to, co po nich chtěla. Áďu dostala tentokrát Magda a její kamarádky. Ta jen prohlásila: „Kdybych to věděla, tak zůstanu radši doma.“ Na Áďu jedna z nich houkla: „Tak pojď, no.“

Tělocvikářka počkala, až Adéla a její spolubydlící zalezou do chatky a odebrala se za námi. „Jsem ráda, že jste se tak hezky bavili, ale teď se pobavíme zase my,“ říkala s přísným učitelským výrazem. „Jak určitě víte, první dva dny se sjíždí Vltava.“ Všichni souhlasně přikývli. „Tak abyste nám ukázali, jak se umíte domluvit vy, rozhodli jsme se s panem učitelem, že se pojede na lodích ve složení kluk – holka, vás je 16, holek 14, takže jedna loď bude čistě chlapecká,“ oznámila provokativně.

Taková úžasná příležitost! To snad vymyslela přímo pro mě. Jen stěží jsem zakrýval svou euforii. Naproti tomu většina ostatních byla viditelně rozčarovaná. Už to vypadalo, že zde vypukne něco velmi podobného jako před chvílí u holek. Naštěstí ale Lukáš zakročil a navrhl, abychom si teď dali čas na přemýšlení a celou věc rozhodli večer. S tím všichni souhlasili. Lámal jsem si hlavu nad tím, jak to jen zařídit, abych ji dostal já, bez toho, že by byl náš poměr odhalen.

Po večeři jsme se všichni sešli v naší chatce a jednání mohlo začít. Hned na úvod jsme se shodli, že o všem budeme hlasovat a v žádném případě nenecháme debatu zajít tak daleko jako v případě holek. Jako první se téměř jednomyslně odsouhlasilo, že všichni, kteří mají ve třídě nějaký vztah jsou ze zbytku jednání vyloučeni a mohou se plavit se svou drahou polovičkou. Zbytek (celkem 9 lidí) se nyní musel shodnout na tom, kdo bude další dva dny sdílet loď s Adélou a kdo si bude moci vybrat někoho jiného. Návrhy jako losování nebo „ať s ní jede ten, na koho zbyde“ byly zamítnuty a začínalo to vypadat, že jsme uvázli na mrtvém bodě. Naštěstí to zachránil Marek. Ten si pravděpodobně vzpomněl na poslední hodiny ekonomie a navrhl dilema rozhodnout takzvanou holandskou dražbou. Poté, co méně znalým objasnil význam tohoto termínu a potom, co všichni souhlasili, ujasnili jsme si, že pomyslným platidlem se stane pivo.

Vyvolávací cena za onu strašnou oběť byla 10 litrů zlatavého moku a postupně se měla snižovat, než bude někdo souhlasit. Lukáš hned na začátku srazil cenu na 5 litrů, v ten moment odstoupili první čtyři a zůstávalo nás tedy pět. Teď už se snižovalo po půllitrech. Na ceně 3,5 litru jsme zůstali jen tři. Marek skončil na 2,8 a započal finálový duel mezi mnou a Lukášem. Snížil jsem jako první: „2,6.“
Lukáš pokračoval dál: „Já s ní pojedu jen za pět půllitrů.“
„Dobře, mně stačí 2,3 litru,“ nevzdával jsem se.
„2,2,“ snižoval už jen po kouscích Lukáš.
„2,2 poprvé, 2,2 podruhé, 2,2 po tř...“
„Jedna a půl litru,“ ohlásil jsem svou nabídku k překvapení ostatních. Lukáš jen máchnul rukou a všichni na mě udiveně zírali.
„1,5 poprvé, 1,5 podruhé, 1,5 potřetí, vydraženo, Martin jede s Adélou a jako odměnu dostává 1,5 litru piva“ shrnul výsledek vedoucí dražby Petr. Konečně! A mám to jisté! Radoval jsem se v duchu. Ostatní si viditelně oddechli a měli radost, že si mohou jet s kýmkoliv budou chtít, přitom to nijak zvlášť nezamává s naší společnou zásobou lahváčů.

Ráno bylo poměrně hektické, museli jsme si sbalit vše potřebné k jednomu přespání, které bylo naplánované v chatkách vybraného kempu na půli cesty mezi Vyšším Brodem a Českým Krumlovem. Dále bylo nutné nachystat si potřebné věci do lodi, nasnídat se a stihnout objednaný autobus. Do Vyššího Brodu jsme nakonec dorazili okolo deváté. Po přesunu k řece nám bylo řečeno, ať se rozdělíme do dvojic tak, jak poplujeme a jdeme si každý pro svou kánoi. Vše proběhlo bez sebemenšího problému a tím jsme zřejmě také pokazili tělocvikářce radost. Všichni jsme si to náramně užívali a plácali jsme se po ramenou, jak jsme lepší než holky a vždy se dokážeme v klidu domluvit. Nafasovali jsme pádla, vesty, barely, prostě všechno potřebné vybavení a mohla začít instruktáž, jak se vlastně na řece pohybovat.

Na první den plavby ukazovala předpověď 32 °C a nebe bez mráčku. V 11 hodin, kdy jsme byli víceméně připraveni, už tedy slunce pořádně pálilo. Před vyplutím se všechny holky svlékly do plavek, kluci samozřejmě následovali. Bylo vtipné pozorovat, jak všem utíkají oči a výjimku tentokrát nepředstavoval ani náš třídní učitel. Nebylo se čemu divit, jednalo se o přehlídku těch nejkrásnějších možných tvarů. Holky z naší třídy se rozhodně nestyděly, mnohdy byly zakryty jen ty nejnutnější části. Jejich pozornosti naopak neuniklo, jak zřetelně se některým z nás napínaly plavky. I přes veškeré snahy se nepodařilo zamaskovat vůbec nic. Holkám to ale ani trošku nevadilo, naopak se snažily naše vzrušení ještě více posílit. Ani náš třídní nedokázal poručit přírodě a zatímco táhnul svou loď k vodě v obležení asi pěti studentek, napnuly se mu plavky jako armádní stan.

V celém tom houfu mladých výstavních dívčích těl byla samozřejmě nejkrásnější (teď už moje) Adélka. Měla drobný a roztomilý obličej s jemnými pravidelnými rysy, dlouhé tmavě hnědé lehce zvlněné vlasy, které byly tentokrát sepnuté do culíku. Její štíhlounkou postavu zdobily dvoudílné černé plavky, které neponechávaly téměř nic na představivosti. Horní díl nádherně obepínal její menší, ale zato dokonale tvarovaná prsíčka. Zřetelné byly také její maličké bradavky, které látka ještě více zvýraznila. Podprsenka zakrývala jen přední části ňader, takže při pohledu z boku bylo velmi dobře patrné jejich jemné zakulacení. Na ně navazoval Adélčin útlý pas a ploché bříško s drobným znaménkem napravo od pupíku. Spodní část plavek byla snad nejkrásnější. Přiléhavá tkanina vykreslovala každou křivku její roztomilé broskvičky a vykrojení odhalovalo třísla volně přecházející v okraj její kundičky s hladce vyholeným ochlupením. Po bocích byly plavky spojeny jen šňůrkami, které sotva zakrývaly úzký proužek kůže. Střih zadní části dělal výstavní půlky snad ještě kulatějšími a svůdnějšími. Ty volně přicházely v dlouhé štíhlé nohy. Byla pro mě prostě nejkrásnější na světě a i kdybych se snažil sebevíc, nenašel bych na jejím těle jedinou chybičku.

Proto jsem z ní také nemohl spustit oči. Přirozeně si toho všimla. Zřejmě jí to i lichotilo, soudě z toho, jak hezky se na mě usmívala. Protože mě ale měla ráda, přestala na moment skládat věci do barelu, přišla blíž ke mně a řekla potichu: „Hele, já jsem moc ráda, že se ti líbím, ale zkus se teď radši dívat někam jinam, nebo na mě nekoukej aspoň tak nápadně, ať si toho ještě někdo nevšimne a nemáš problém. Až budem na lodi, tak ti ukážu, co budeš chtít, jenom musíš chvilku počkat. A mimochodem, už ti pěkně stojí, tak si ho možná dej aspoň na bok, ať to není tak nápadný, nebo já nevím, jak chceš.“ Měla pravdu a myslela to dobře, tušil jsem, že v tuto chvíli nikdo nebude věnovat pozornost tomu, zda se spolu bavíme, takže jsem jí obratem odvětil: „Já vím, máš, pravdu, já se budu snažit, ale seš prostě až moc krásná.“ Nenápadně jsem si penis posunul na stranu, aby nenapínal plavky tolik a snažil se na ni dívat už jen po očku. Sám jsem si musel také naskládat věci do barelu, tím jsem se zaměstnal a vzrušení naštěstí pomalu opadlo.

Vypadalo to, že vše je připraveno ke spouštění lodí na vodu, když si naše paní tělocvikářka vzpomněla, že je bezpodmínečně nutné, aby se každý namazal (opalovacím krémem, nikoliv v přeneseném významu, jak se někteří jedinci zprvu domnívali). I když všem došlo, že návštěva hospody dnes není na pořadu dne, udělal tento pokyn většině velikou radost. To se netýkalo jen Lukáše a Marka, kteří byli jedinou čistě chlapeckou posádkou. Byla to výborná záminka k tomu, jak se beztrestně a „pouze kvůli rozkazu učitele“ vzájemně dotýkat těl opačného pohlaví. Chvilku jsme na sebe s Áďou rozpačitě koukali a ona za moment jen špitla: „Martine, nemusíš, jestli nechceš, já se snad nespálím a kdyžtak si vezmu tričko, ty se můžeš nechat namazat od někoho jinýho.“ Z jejího hlasu však bylo patrné, že to dělá jen kvůli tomu, aby mi nezpůsobila problémy a ve skutečnosti by byla za moji službu ráda tak, jako všechny ostatní holky. „Neboj, já si tě moc rád namažu, Aďuško,“ zašeptal jsem potichu, aby to nikdo neslyšel a už si dával na ruce krém, který mi podala. „Ty vole, to snad nemyslíš vážně, snad tu potvoru nebudeš mazat?“ Dotazovala se rozčíleně Katka, která stála hned vedle nás. A už se dívali všichni. Klukům to bylo v podstatě jedno, sice se tomu podivovali, ale byli jsme kamarádi, takže to neřešili a raději se věnovali zajímavějším věcem. Katku jsem rychle umlčel a houknul na ni něco ve smyslu, že Adéla je taky člověk a dneska bude na slunku hodně dlouho, stejně jako ona, takže by se určitě spálila, ale jestli chce, může ji namazat místo mě. Ztichla. Bylo mi ale naprosto jasné, že to bude ještě dlouho předmětem diskuze. Tím jsem se ale nehodlal příliš zalamovat. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se dokázal za svoji holku (zatím sice utajovanou) konečně postavit. Áďa se na mě otočila a potichu řekla: „Ty seš nejlepší, moc ti za to děkuju, miluju tě, nejvíc.“ Opatrně si rozvázala šňůrky od podprsenky, aby mi nezavazely a já začal rozmazávat vrstvu krému po zádech. Její kůže už byla rozpálená od sluníčka, přesto však zatím před létem ještě docela bledá. Užíval jsem si každý okamžik, kdy jsem hladil její hebké tělo. Netrvalo dlouho a začal jsem rukou jakoby nenápadně zajíždět čím dál tím více pod její paže a špičkami prstů dokonce občas zavadil o podprsenku, kterou si rukama přidržovala na svých prsíčkách. Přirozeně si toho všimla, ze začátku mě jen kopala patou do holeně. Když zjistila, že to nepomáhá, pootočila hlavu a zašeptala: „Tady fakt né, počkej aspoň na tu loď.“ „Když to nejde, Adi, tak mně dovol jednou si sáhnout a já už toho nechám, slibuju.“ Áďa se rozhlédla kolem, ověřila si, že se nikdo nedívá a s naoko otráveným výrazem kývla. Já jsem tak vyrazil pravou rukou přímo k jejímu prsu. Nakrátko oddálila jeden z košíčků podprsenky a já tak mohl vklouznout dlaní přímo na její ňadro. Bylo patrné, že si mé doteky také užívá, protože bradavku už měla docela tvrdou. Stihnul jsem si její prso asi dvakrát zmáčknout, když mě vytlačil její loket a mně nezbývalo než se vrátit k mazání zad.

Zatímco jsem roztíral krém mezi lopatkami, napadlo mě podívat se okolo sebe, jak jsou na tom ostatní. Nápad to byl výborný. Filip, který stál kousek vedle mě byl při mazání Magdy mnohem kreativnější než já. Jednou rukou si přidržoval lem jejích plavek nad zadkem a druhou rukou se pohyboval těsně nad půlkami. Přitom se samozřejmě kochal pohledem, který se mu nabízel. Když si všiml, že jeho počínaní neušlo mé pozornosti, okamžitě vyrukoval s perfektně připravenou výmluvou: „No nečum tak, přece se nemůže spálit zrovna tam, víš jak by ji ty plavky do toho řezaly? Četl jsem to na internetu, že se na to často zapomíná.“ „Měl bys to udělat Adéle taky,“ dodal ještě s úšklebkem. K jeho překvapení jsem ho poslechl a jen Ádě řekl: „Má pravdu, nemůžeme to podcenit.“ V okamžiku jsem si užíval pohledu na její kulaťoučký zadeček a rukou hladil horní část hýždí. Za chvilinku pronesla: „Dobrý, já si myslím, že už jsem namazaná výborně, teď se prohodíme.“ Áďa mi namazala opravdu jenom záda a přitom nikam rukou neunikala. Byl to však nádherný pocit, dávala si záležet, aby její pohyby byly co nejjemnější a nejněžnější. Přál jsem si aby nikdy neskončila.

To se bohužel stalo a jakmile si všichni namazali i zbytek těla, zavelela vedoucí kurzu k vyplutí a všechny dvojice se tak i se svými plavidly začaly pomalu přesouvat ke břehu řeky. Došli jsme jako jedni z posledních a tak jsme měli možnost sledovat některé zdařilé, jiné méně podařené pokusy o nástup do lodi našich spolužáků. Jedna loď dokonce odplula jen s háčkem, protože zadák se k nástupu připravoval tak dlouho, že vzdálenost mezi lodí a břehem byla najednou větší než považoval za bezpečnou a tak chudák holka odplula sama.

Já jsem byl zvyklý na vodu jezdit od svých pěti let. Áďa se překvapivě také účastnila několika splutí řek, samozřejmě s ubytováním na hotelech a v nějaké abnormálně drahé lodi. Nicméně určité zkušenosti měla a tak jsme tvořili naprosto ideální pár. Plavbu jsme zahájili bezchybným vyplutím do protiproudu a už po několika stovkách metrů jsme byli neuvěřitelně sehraní. Přesně věděla, jaká je její úloha na přední pozici. Uměla „číst vodu,“ hlásila každou mělčinu a každý nebezpečný šutr, přitom se mi ale nemotala do řízení lodi. Prostě nejen nejkrásnější, ale i nejšikovnější háček, jakého jsem si mohl přát. První jez byla brnkačka a naše výborná spolupráce vedla k tomu, že jsme brzy byli daleko před ostatními. Vždy jsme však museli na předem smluvených místech počkat, až dorazí zbytek skupiny a teprve potom se mohlo pokračovat zase dál.

Každý, kdo byl někdy na Vltavě, ví, že tato řeka zaslouženě nese přezdívku „vodácká dálnice.“ Když už jsme se konečně vzdálili od naší skupiny, bylo kolem pro změnu mnoho jiných lodí, které nám bránili užít si na řece trochu soukromí. Až asi po pátém kilometru se řeka začala klikatit a na dohled jsme konečně neměli jediné cizí plavidlo. Navrhl jsem Adélce, aby se na svém předním místě otočila a měli jsme tak na sebe lepší výhled. Podle očekávání souhlasila a zatímco jsem pádlováním udržoval směr naší kánoe, Adélka se uvelebila čelem ke mně a provokativně roztáhla nožky od sebe. Nemohl jsem odtrhnout oči. Plavky nádherně vykreslovaly bochánky její broskvičky a jak měla nohy od sebe, byla vidět i část jejího oholeného ochlupení.

Říkal jsem si, že takto vzrušující pohled si musím uložit hlubokou do paměti a jak jsem nad tím tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že mnohem lepší bude uložit si jej hluboko do paměti svého telefonu. Z barelu jsem mlčky vytahoval mobil. V ten moment jí došlo, co mám za lubem. Nijak neprotestovala, jen mi důrazně řekla: „Ale máš to jenom pro sebe, aby bylo jasno.“ Přikývnul jsem a už pořizoval první záběry. Nejdříve zdálky celou postavu, potom bližší fotky jejího obličeje, prsíčka a nakonec jsem přešel k jejímu klínu. Po celou dobu se roztomile červenala, nervózně si upravovala vlasy a nesměle se culila. Ještě jsem se raději jednou ujistil: „Není ti to nějak nepříjemný, Adi?“ „Néé, to vůbec, jenom…, víš, mě ještě nikdy nikdo takhle nefotil a nikdo o mě neměl takový zájem jako ty, tak si na to asi musím ještě zvyknout,“ odpověděla a pohladila mě po tváři. Jasný souhlas k pokračování.

V průběhu toho, co jsem se snažil doladit scénu, se ozvalo: „Martine, umíš fakt držet slovo a necháš si to jenom pro sebe?“ Bez zaváhání jsem odpověděl: „Jasně, Adi, já tě mám fakt moc rád, nikomu bych to nikdy neukazoval, to mi fakt věř, ještě by mi tě někdo přebral, kdyby viděl, jak seš krásná.“ Sladce se na mě uculila a pronesla: „Tak jo, já ti věřím a můžeš si mě teda vyfotit i takhle jestli chceš.“ A mezitím si prstíkem odhrnula látku plavek na bok, takže se mi ukázala její broskvička v celé své kráse. Fotil jsem ze všech možných úhlů, potom jsem levou ruku přiblížil k jejímu rozkroku a rychle se dotázal: „Můžu?“ Odpovědí mi bylo přikývnutí. Dvěma prsty jsem tedy roztáhnul její pysky od sebe a dokumentoval detail té růžovoučké kundičky. Tento materiál se mi při dlouhých zimních večerech bude bezpochyby více než hodit.

Po chvíli už jsem nemohl vydržet se jen dívat. Spěšně jsem ještě udělal pár fotek prsíček, samozřejmě bez podprsenky, mobil odhodil do barelu a začal líbat její přirození. Něžně při tom vzdychala. Byli jsme oba neskutečně nadržení, proto nám zřejmě nevadilo dělat takové věci na lodi uprostřed řeky. V tu chvíli mi na tom nepřipadalo nic absurdního.

Tentokrát šly však všechny naše snahy, o to si něco užít, velmi rychle do kopru. Už po několika málo sekundách zábavy se zčistajasna objevila skupina raftů a proto jsem se co nejrychleji musel vrátit zpátky na svoje místo, utřít si pusu a předstírat, že se vůbec nic nestalo. Jakmile si to Adélka také uvědomila, cukla sebou, spěšně si upravila plavky, prohrábla si vlasy, po očku se na mě podívala a jen se mě v rychlosti otázala: „Je to tak v pohodě? Neleze mně někde něco?“ Kývnul jsem na ni a zeptal se jí na totéž. Ona mě pohladila po rameni, což jsem bral jako potvrzení.

Jakmile se lodě přiblížily, bylo patrné, že se jedná o kolektiv asi devíti chlapů ve středním věku. Z hlasitosti a stylu komunikace jsme záhy vyvodili, že už mají něco málo v sobě. Záměrně jsme nyní výrazně zpomalili s nadějí, že nás skupina předjede a my budeme mít opět vytoužený klid. V momentě, kdy jsme se míjeli, nejeden z nich nemohl z mého krásného „háčka“ spustit oči. Po typickém vodáckém pozdravu „Ahóóój!“ se pustili do interní debaty, která ovšem nebyla tak zcela interní, jak si zřejmě mysleli. Jeden z nich začal: „Ty vole, to je ale parádní baba.“ Tomu však hned další začal odporovat: „No, já nevim, mně přijde taková jakási až moc hubená, dyť nemá skoro žádný prsa, taková přistávací dráha, ty vole.“ Do diskuze vstoupil třetí: „Tak to asi jo, ale dívej, ty pičo, jak je krásně štíhlounká, ta musí mít prdel tak akorát do ruky, tam by se to zasunovalo… “ Áďa se ke mně otočila hlavou a já spatřil její na oko pohoršený obličej. Když viděla, že se jí směju, obořila se na mě: „Nesměj se, ty bys jim měl spíš něco říct, to je hrozný, to jejich chování.“ „Aďulí, co já bych mu měl říkat, on má vlastně pravdu, ty seš fakt moc hezká.“ Ta už dál nezvládla dělat dotčenou a začala se smát také. Zakončili jsme to celé jednou společnou pusou a pak poslouchali jejich rozpravu dokud se nám nevzdálili.

Další šance už se bohužel neobjevila a my se postupně blížili ke smluvenému bodu, kde jsme měli čekat na zbytek třídy. S Áďou jsme se domluvili, že zkoušet cokoliv na řece už znovu nebudeme a počkáme si na lepší příležitost. Potom, co dorazili všichni, začala paní tělocvikářka provokativně tleskat a teprve ve chvíli, kdy se všichni dostatečně utišili, mohla započít svou řeč. „Vypadá to, že posádky už se nám výborně sehrály, tak si uděláme takovou menší soutěž.“ Ten její tón a styl vyjadřování už nám pomalu začínal lézt na nervy, nicméně jsme poměrně zvědavě očekávali, co vymyslí tentokrát. „Uděláme si tady takový menší závod. Až písknu, naskáčete do lodí a budete se snažit, plout co nejrychleji. Doufám, že budete bojovat čestně, nikdo do nikoho nebude záměrně narážet, nebudete na sebe cákat a hlavně na sebe nebudete sprostě křičet.“ Vypadalo to, že nikdo do této aktivity příliš nadšený není. To se ale změnilo poslední větou: „A abyste měli alespoň nějakou motivaci, vítězná dvojice dostane dneska na oběd dvě pizzy a dvě malinovky z rozpočtu akce.“ Ačkoliv se nejednalo o pivo, vzbudil tento příslib relativně velikou vlnu zaujetí. „Váš pan učitel čeká asi půl kilometru daleko, kdo se jako první dotkne jeho kánoe, vyhrál. Tři, dva, jedna, start!“

Ještě nikdy jsem neviděl své spolužáky takhle zapálené. Petr se snažil do lodi naskočit tak rychle, že mu uklouzla noha a celý se vyválel v bahně. Výborně, první dvojice je minimálně hodně pozdržena. Nám se nástup podařil perfektně a po zhruba dvou stech metrů závodu se do vedení dostala skupinka asi 5 kánoí, které jsme byli součástí. Áďa makala jak nejrychleji mohla a u toho ještě zvládala křičet: „Dělej, dělej, Martine, přidej.“ Měl jsem co dělat, abych mě nepřepádlovala a abych zvládal udržet směr. To se mi naštěstí dařilo a tak jsme stále směřovali víceméně rovně. To se naštěstí pro nás nedařilo úplně všem. Naše jediná čistě chlapecká posádka, která se do onoho okamžiku držela s lehkým náskokem ve vedení najednou ztratila kontrolu nad ovládáním lodi a otočili se v podstatě kolmo k proudu řeky. Filip s Magdou nestihli včas reagovat a jejich příď v okamžiku narazila do boku přetočené kánoe. Už zůstly jen 3 posádky se šancí na vítězství.

Zbývalo posledních 100 metrů a my se drželi na průběžném druhém místě. Před námi už byla jen posádka Katky s asi 3m náskokem. Teprve když Áďa na okamžik zvedla hlavu a uvědomila si, že na první pozici je právě Katka, dala do toho maximum. Bál jsem se, že mi moje ruce vypoví službu, nicméně právě Adéla určovala tempo a já jsem se nakonec přizpůsobil. Jejich náskok jsme dokázali téměř úplně dorovnat a tak naše lodě pár metrů před cílem dělilo jen několik desítek centimetrů. Učitelovu loď jsme měli vpravo před námi, zatímco naši protivníci se k ní blížili levobokem. Viděl jsem, že za soupeři pořád mírně zaostáváme. Rozhodl jsem se proto zariskovat. Udělal jsem tři dlouhé záběry a v momentě, kdy jsem vycítil správný okamžik, jsem ponořil pádlo do vody a vší silou udělal zpětný záběr (tzv. „kontra“). Efekt byl přesně takový, jaký jsem očekával. Prudce jsme zatočili doprava a místo toho abychom se jeho lodi dotkli v nejširším místě, tak, jak to chtěla udělat Katka, jsme plnou rychlostí vrazili do přední části boku učitelovi kánoe. Adéla se sice málem nedobrovolně stala „ženou přes palubu,“ protože takovou změnu kurzu nečekala, ale získalo nám to potřebné centimetry a závod jsme vyhráli. Ačkoli se Katka ještě chvíli hádala, že oni byli přece rychlejší, pravidla byla jasně dána a nakonec se i ona musela s druhým místem smířit. Smiřovala se s tím tak trochu po svém, pádlo hodila do vody, prvně řádně vynadala Adéle, následně se pustila do svého zadáka, který byl podle jejích slov „totálně nemožnej a omezenej debil,“ protože nezvládl vymyslet vůbec nic kreativního a na závěr jsem dostal vynadáno i já, že jsem takové svini (Adéle) dopřál pocit vítězství a to ještě takovou zákeřnou kličkou. To jsem však v tuto chvíli měl na háku a raději se radoval společně s Áďou, která naši výhru prožívala jako malá holka. Hlasitě výskala, pořád zvedala ruce nad hlavu a po chvíli se jí do očí nahrnuly slzy.

Po několika kilometrech jsme „zakotvily“ u restaurace, kde jsme měli dostat slíbenou odměnu. Bylo to poprvé, co jsem seděl s Adélkou veřejně u jednoho stolu. Moc jsme si spolu nepovídali, to proto, aby to nikomu nebylo příliš nápadné. Naštěstí čekání netrvalo dlouho a my dostali své dvě přislíbené pizzy a malinovky. Ostatní na nás vrhaly nepřátelské pohledy a bylo vidět, že obzvláště Ádě výhru ani trošku nepřejí. Já jsem pizzu po chvíli přemáhání snědl celou, ale když Adélka přišla s tím, že ona už nemůže a mám jí pomoct sníst 3 dílky, musel jsem ji odmítnout. Shodli jsme se tedy, že nejlepší možností bude nabídnout ostatním. Byla z té představy poměrně nervózní, ale nakonec vyrazila za zbytkem holek a zeptala se, jestli si některá z nich nechce vzít. A reakce? „Pojďte sem, Adéla se s náma chce rozdělit o pizzu, už se ta blbka rozhodla, že bude nejlepší nás všechny otrávit, kdo z vás chce první?“ pronášela hlasitě Magda. „Holky, já vám tam přece nic nedala, jenom už nemůžu, tak si pojďte vzít,“ bránila se. „Martine, co nám tam ta čupka nasypala, řekni nám to.“ „Nic, celou dobu jsem byl s ní, nebuďte blbý a dejte si.“ „Ty nebuď blbej, ta by přece nikomu sama nic nedala, nedělej, že tě ta potvora přesvědčila, že je teď hodná holka.“ Áďa chtěla reagovat ale nedostala ze sebe nic lepšího než: „Já, já jsem..., totiž já…,“ a už začínala vzlykat. Proto jsem jen poznamenal: „Třeba by se chtěla změnit, Magdo.“ To vyvolalo jen vlnu smíchu a já pochopil, že vysvětlovat jim cokoliv, je jako házet hrách na stěnu. Mávnul jsem tedy rukou na Adélu, která už se nyní neubránila slzám a ta poslušně šla. Zbylé tři dílky jsem nakonec donesl klukům z mého pokoje, kteří je radostně přijali a dokonce řekli, ať teda té „své“ Adéle poděkuji.

Po obědě jsme se opět vydali na cestu a my si také opět vytvořili solidní náskok. Podařilo se mi Áďu přesvědčit, že se to jednou zlomí a že je pro ně zatím jen těžké pochopit, že se chce najednou změnit. Zhruba po čtyřech kilometrech řekla v průběhu povídání: „Martine, mně se chce hrozně moc čůrat.“ Náskok jsme měli dobrý a tak jsem navrhnul zastavit u kraje a najít vhodné místo. S tím souhlasila.

Kánoi jsme přivázali k jednomu ze stromů a sami jsme stoupali po strmé zalesněné stráni, abychom se dostali trošku dál od řeky. Až Áďa naznala, že jsme dostatečně daleko, vybrala si vhodné místo, kde potřebu vykoná a pomalu si stáhla plavky až pod kolena. Odhalil se mi pohled na její buchtičku a samozřejmě jsem nemohl odtrhnout oči. Snažila se mi rukou naznačit, abych se otočil, když jsem neposlechl, tak řekla: „No tak, Martine, otoč se prosím tě, přece se nebudeš koukat jak čůrám.“ „Aduško, prosím, mně se moc líbíš, prosím, nech mě se dívat,“ žadonil jsem. „Vždyť to je divný, Martine.“ „Asi jo, ale to nevadí, to na tom záchodě v té škole bylo taky divný, nikdo se to nedozví, tak je to jedno, jak divný to je,“ snažil jsem se ji přesvědčit. „No tak jo, no, klidně se dívej, jestli tak moc chceš,“ souhlasila nakonec, protože se jí už opravdu hodně chtělo a neměla chuť se mnou dál diskutovat. Snížila se do podřepu, trošku roztáhla nožky a několik sekund jsme se na sebe dívali. Áďa pak zavřela oči a zaklonila hlavu. Nedlouho nato se ozvalo zasyčení a z její broskvičky vytryskl první proud čůrání. Nevím proč, ale celá situace mě neskutečně vzrušovala a přes plavky jsem si mačkal tentokrát neobvykle tvrdý penis. Stále čůrající Adélka otevřela oči a všimla si mého počínání. Prvně se zamračila ale za chvíli na to se už usmívala a dokonce si povyhrnula podprsenku, abych měl ještě lepší výhled. Ihned jsem si stáhnul plavky a začal si honit. Oběma nám bylo jasné, že takhle vzrušení se na loď vrátit nemůžeme.

Jakmile na zem dopadly poslední kapičky její moči, vyskočila za mnou a začali jsme se prudce líbat. Téměř okamžitě jsem ucítil její hbitou ručku na svém klacku. Já nezůstával pozadu a začal poměrně energicky projíždět prsty její kundičku, která byla tou dobou ještě mokrá od čůrání. To mě ale ani trošku netrápilo a než bys řekl švec, zajel jsem prostředníčkem hluboko do její vagíny. Na to reagovala sevřením stehen a hlasitým „Ááách.“ Asi po minutě mi pustila penis, kousek poodstoupila a zeptala se: „Hele, Martine, chceme se udělat takhle nebo zkusíme tentokrát něco novýho?“ Už jsem ji znal a bylo mi jasné, že má na mysli něco konkrétního, jenom na to jde oklikou. Hrál jsem s ní však tuto hru dál: „Já jsem jedině pro, napadá tě něco, Adi?“ „No, já úplně nevím, třeba bys mě mohl trošku vylízat, mně se to minule moc líbilo, ale abys z toho taky něco měl...“ Už jsem tušil, že patrně míří na 69 nebo něco podobného, párkrát jsem to v pornu viděl a také jsem si říkal, že by mohlo být fajn to s ní vyzkoušet. Chtěl jsem aby s tím ale přišla ona a tak jsem odpověděl: „To by bylo super, jenom mě teď úplně nenapadá, jak to zkombinovat, ty seš taková chytrá, já to nechám tentokrát na tobě, Aďulí.“ „Víš, já jsem si říkala... totiž, že bysme mohli třeba zkusit něco jako 69, ale samozřejmě jenom jestli chceš...“ No samozřejmě, měl jsem pravdu, nechtěl jsem to zbytečně protahovat a tak jsem jí odvětil: „Jo, to je super nápad, tak já si tady lehnu a ty pojď opatrně na mě, jo?“

Uvelebil jsem se na místě, které bylo alespoň malinko zarostlé trávou. I tak se mi ale zarývaly větvičky a kamínky do zad a hýždí. Moc příjemné to nebylo, ale co už, nějak to tu chvíli vydržím. Áďa mě jednou nohou překročila a udělala krok dozadu, aby byl její zadeček zhruba na úrovni mého krku. Potom šla pomalu do podřepu. Krásně se jí při tom otevírala kundička. Trefila to úplně přesně. Můj penis měla těsně u pusinky a já její broskvičku přímo před obličejem. Stačilo ji jen naznačit aby snížila prdelku a mohlo se začít. Předklonil jsem hlavu a začal ji pomalu pusinkovat na její rozevírající se pysky. Adélka si upravila vlasy a nedlouho na to jsem ucítil, jak se mého žaludu dotýkají horké rty. Byl to překrásný pocit. Opatrně sjížděla níž a níž, až mi její tlamička obemykala ptáka skoro u kořene. Po chvíli se začala pohybovat nahoru a pak zase dolů. Byla neskutečně něžná, možná až příliš jemná a opatrná. Sice její doteky nebyly tak silné, ale právě ta něžnost mi na ní připadala snad nejvíce vzrušující. Jednou rukou mi zlehka hladila koule. Ani normálně to u mě moc velký efekt nemá, v jejím podání to bylo spíše lechtivé. Ale tím jsem jí přirozeně nechtěl kazit radost, obzvláště, když jsem viděl, jak moc se snaží mě uspokojit. Čas od času musela můj penis z pusy vyndat a prodýchat se.

Ani já jsem nezahálel. Jazykem jsem vnikal na okraj její vagíny a rukou krouživými pohyby stimuloval poštěváček. Fascinovalo mě, jak rychle dokáže její tělo vyprodukovat tak velké množství poševního sekretu. Už asi po minutě jsem měl od jejích šťáviček zase půlku obličeje. Pro mě to ale byla ta nejkrásnější chuť na světě a nemohl jsem se jí nabažit. Občas jsem se jazykem posunul výše a vylizoval její oblast mezi pysky, jindy jsem jí do štěrbinky zavedl místo jazyku prsty, snažil jsem se to prostě co nejvíce střídat, aby to nebylo moc monotónní. Zřejmě se jí to líbilo. Mluvit sice nemohla, protože měla plnou pusu, ale podle jiných zvuků jsem usoudil, že je spokojená.

Asi po třech minutách zvedla hlavu, otočila se mým směrem a řekla: „Martine, trošinku zpomal, na mě už to asi zase přichááázííí“ To jsem byl popravdě docela rád, protože jsem si nebyl jistý, jak dlouho v této pozici zvládnu ještě setrvat. Z neustálého předklonu hlavy mě začínalo pěkně bolet za krkem. Tak jsem jí odpověděl: „Jo, to je dobře, Aďulinko, klidně se udělej a hlavně si to užij, já v pohodě počkám.“ „Tak, jóóó, už, už, už...“ sténala Adélka. Okamžitě jsem zrychlil tempo přejíždění přes její klitoris a do jejich útrob zarazil rovnou tři prsty. Snažila se dokončit započatou větu: „To za chvilinku budeee...“ Ještě jsem přidal. „Martine, to je hroznej tlak, já to asi nevydržím, jááá se možná počůrám,“ tlumeně křičela. Na to jsem jí odvětil: „Jenom se uvolni, to vůbec nevadí.“ V ten moment vší silou smrskla stehna k sobě, poklesla mi svou mokrou broskvičkou přímo na obličej a celá její oblast pánve se začala rytmicky stahovat. A pak to přišlo. Najednou mě zkropila sprška šťáviček a druhá a ještě jedna, celkem asi čtyři malinké výstřiky. To jsem ještě neviděl. Nebylo toho moc, ale přímo to z ní vytrysklo. Čirá tekutina, mi stékala po bradě a krku do trávy a Adélčino tělo se ještě celé chvělo.

Pomalu jí orgasmus dozníval a vysílením na mě dolehla plnou vahou. To už jsem zase nemohl vydržet já. Ten její výstřik mě tak vzrušil, že jsem se začal rukou natahovat po penisu, abych se dodělal. Naštěstí se Adélka vzchopila a několika šikovnými tahy rukou a pusinkou na mém žaludu se jí podařilo přivést mě k vrcholu. Většinu zvládla zachytit do tlamičky. A tak jsem cítil, jak se její horká pusinka plní mým semenem. Chvilinku mi ještě jazýčkem oblizovala špičku penisu. Potom postupně všechno spolykala a začala se zvedat. Já jsem ji následoval. Sotva stála na nohou, spustila: „Já vůbec nevím, co se mi to stalo, víš, já jsem to takhle zažila doma asi dvakrát, mě je to hrozně trapný, já už se budu snažit to...“ Vstoupil jsem jí do řeči: „Pšššt, bylo to úplně skvělý, proč se omlouváš? Mně se to moc líbilo a hrozně mě to vzrušilo, Adi.“ „Fakt? Mně se to zdálo spíš takový nechutný, já totiž úplně přesně nevím co to je za tekutinu, takže když se mi to stalo doma, tak jsem si myslela, že jsem se prostě počůrala.“ Moc jsem o tom nevěděl, ale snažil jsem se vzpomenout si alespoň na něco z toho, co jsem v rámci teoretické přípravy studoval: „Aďuško, já si myslím, že to čůrání asi nebude, spíš bych řekl, že se tomu říká mokrý orgasmus nebo nějak tak a že za to můžou nějaký speciální žlázy, ale fakt nevím.“ Adélce se na tváři začal znovu objevovat její roztomilý úsměv, asi byla ráda, že se mi nevymočila do pusy. Ještě to doplnila: „Jo, jo, to by asi dávalo smysl, když jsem vlastně předtím byla na malé.“ Navrhnul jsem jí tedy: „Hele, můžeme si o tom něco přečíst a pak to zkusíme udělat tak, aby se ti to povedlo znovu a uvidíme.“ „No dobře, jestli ti to nevadí, tak to můžem ještě zkusit,“ uzavřela Adélka a již v plavkách jsme sestupovali dolů k řece.

Jestli jsem se někdy cítil opravdu jako prase, tak to bylo tentokrát. Na zádech jsem měl přilepené všelijaké přírodniny, ruce a nohy špinavé od hlíny a obličej ulepený od Adéliných šťáviček a od čehosi, co z ní vyteklo. Ta na tom byla o něco lépe, jenom její pusinka nesla známky toho, že asi nestihla polknout všechno. Proto jsme bez váhání skočili do řeky a ještě před vypnutím se pokusili trošku se zcivilizovat. Stihli jsme to tak tak, protože v zákrutě řeky už se objevovaly první lodě našich spolužáků.

Milí čtenáři, opět bych byl moc rád za jakékoliv reakce a zpětnou vazbu. Pokud budete mít stále zájem o pokračování, napsal bych ještě jeden díl. Ten plánuji asi jako poslední, takže do komentářů můžete psát návrhy, co by si podle Vás mohla ještě Adélka s Martinem vyzkoušet.

Martin K.