Poprvé s premiantkou (část V.)

Po delší pauze, kdy jsem se ze závažnějších osobních důvodů nedostal k psaní povídek, je tu pokračování série „Poprvé s premiantkou,“ které navazuje na předchozí díly I, II, III, IV. Pro osvěžení děje nebo pro ty, kdo nečetli první čtyři díly, je zde krátká rekapitulace:

Příběh se odehrává v kolektivu gymnaziální třídy, kde spolu všichni dobře vycházejí až na jednu výjimku. Tou je krásná štíhlá dívka jménem Adéla, která si vlastním chováním znepřátelila všechny spolužáky. Martinovi (vypravěč) se Adéla vždycky líbila, ale nikdy se s ní nebavil a o jeho tajné lásce nikdo neví. To změní až test z dějepisu, kdy Áďa Martinovi pomůže a jako odměnu si vyžádá sex. Pro oba se v tu chvíli jedná o premiéru, která se i přes technické komplikace podaří, a i proto u jednoho pohlavního styku nakonec nezůstává. Dvojice postupně zkouší nejen různé praktiky, ale i místa. Časem se do sebe zamilují a snaží se vymyslet způsob, jak Adélu začlenit do kolektivu a získat jí nějaké kamarády, to ale prozatím neprobíhá vůbec hladce. Momentálně se děj odehrává v jižních Čechách, kam třída vyrazila na sportovní kurz a jednou z aktivit je i právě probíhající sjíždění Vltavy. Přestože na kánoi plují Martin s Áďou spolu, jejich vztah zatím zůstává neodhalen. Všichni si myslí, že se Martin jen obětoval a za slíbené pivo to s Adélou dva dny na lodi „nějak přežije.“

Poslední kilometry prvního dne plavby už ubíhaly pomalu a cesta se ke konci vlekla. Přestože bylo odpoledne, sluníčko mělo ještě velkou sílu, a tak bylo všem nesnesitelné horko, někteří se i přes vrstvu opalovacího krému spálili. Situaci také znepříjemňoval fakt, že většina z nás už neměla ani pití. Mně naštěstí ještě na dně barelu zbývala jedna Plzeň, ale musel jsem počkat, až mě neuvidí nikdo z učitelského dozoru. Ádě se moc nelíbilo, že na školní akci, a ještě k tomu na řece, když „řídím“ loď, piju alkoholický nápoj, ale za těch několik dní, co jsme byli spolu, pochopila, že nikdo nemá rád stálé napomínání a poučování. Její odpověď se tak omezila na jednu větu a několik pohoršených obličejů. To jsem ale téměř bez povšimnutí přešel a vychutnával si zlatavý mok, který byl kupodivu relativně chladný. Adéla patřila mezi ty, kterým už všechno pití došlo a žízeň musela mít určitě taky. Ze svého předního místa se na mě pořád otáčela a sledovala mě. Já viděl, že se její výraz postupně mění až se z pohledu, který říkal něco ve smyslu: „Zklamal jsi mě, že porušuješ pravidla a jsem pohoršená,“ stal spíše: „I když se to nesmí, tak ti to pivo teď docela závidím.“ Trošku jsem se uchechtl a nechtěl si nechat ujít perfektní příležitost si do ní rýpnout: „Nedala by si naše dokonalá premiantka a vzor správného chování taky lok pivka?“ „Ty seš blbej Martine, nechej toho,“ se smíchem říkala a snažila se mě přitom plesknout po hlavě. Pak se ale zastavila a zahlásila: „Víš co, teď tě překvapím, dám si taky, podej mi ho.“ To už jsem se musel rozesmát. Na otázku, co se sní stalo, že se rozhodla porušovat pravidla odpověděla: „Mám prostě hroznou žízeň, navíc já nejsem kormidelník, takže u mě to zas tak nevadí, víš?“ Podal jsem jí plechovku a vytáhnul mobil. Taková událost se musela zdokumentovat. Jakmile si toho všimla, začala trošku odporovat: „Nefoť mě u toho! Martine, prosím.“ „Neboj, já to nikomu neukážu, to bych ti Aďuško neudělal, ale za pár let se tomu třeba zasmějeme,“ ujistil jsem ji. Ona zřejmě souhlasila, protože jsem viděl, jak si upravuje vlasy a culí se, aby byla na fotce co nejhezčí. Před měsícem by byla právě ona ta, která by něco takového okamžitě šla nahlásit a teď tady sama pije dvanáctku Plzeň, a ještě se u toho nechá vyfotit, měl jsem z ní opravdu radost a miloval ji snad ještě víc.

Po cestě se naše loď zapojila i do několika stříkacích válek, ale také do takzvaného soulodění. (Pro čtenáře nevodáky jde o moment, kdy se lodě při splouvání řeky spojí po bocích a nechají se proudem unášet). Měl jsem z toho velkou radost, protože jsem to považoval za první náznak toho, že by mohl kolektiv Adélu přijmout. Áďa se moc snažila a párkrát se také na chvíli zapojila do hovoru, někteří z toho měli viditelně radost (obzvlášť kluci), většina ale spíše protahovala obličeje, a jakmile vyhodnotili, že už Adéla mluví příliš, ze soulodě se odpojili.

Do kempu jsme dorazili až okolo páté hodiny. S Áďou jsme vybalili a umyli loď a každý se vydal směrem ke své chatce. Bydlení zůstalo rozdělené stejně jako tomu bylo v základním táboře, na jednu noc to nemělo smysl měnit. Lukáš našel v nedaleké vesnici hospodu a kousek vedle ní obchod s potravinami. Ten se tak dal skvěle využít jako záminka pro návštěvu vesnice a následná odbočka do hospody tak mohla být zamaskována. Nebylo čas ztrácet čas, a tak jsme rychle vyházeli věci na postele a ihned vyrazili vyjednávat povolení k opuštění kempu za naším třídním. Našli jsme ho na lavičce před chatkou, podle očekávání nás z ničeho nepodezíral a reagoval velmi klidně: „Jé, to je super, kluci, taky bych potřeboval dokoupit nějaké pečivo na snídani, myslíte, že kdybych vám dal peníze, tak byste mi koupili tři rohlíky a jednu kaiserku? Moc by mě to pomohlo.“ „Samozřejmě, když už tam půjdeme, tak vám to rádi vezmeme,“ vyjednával za naši skupinu Lukáš. „Tak to jste moc hodní, ještě se skočím zeptat kolegyně, jestli něco nechce,“ odpovídal náš pan učitel a rychlým krokem vyrazil hledat vedoucí kurzu. Za okamžik se vyvalila z chatky a spustila na nás jak rozzuřený rotmistr při nočním poplachu, až jsem měl chvíli strach, aby jí z toho nepraskla cévka v hlavě: „No tak to si nemyslete, vy syčáci, že vás tam pustíme, já mám na rozdíl od vašeho učitele nějaké zkušenosti a je mi naprosto jasné, že účelem vaší cesty je jen a jen nákup alkoholu, tady zůstanou a hotovo.“ „Ale Boženko, kluci jsou poctiví a nám to přece pomůže,“ oponoval náš třídní. „Víš, co, tak ať s nimi jde ta… no ta, jak jí holky říkají estébačka,“ přišla s nápadem tělocvikářka. „No jistě, ty seš geniální, Adéla půjde taky, to máme záruku, že se nic nestane, navíc ona za to bude určitě ráda, aspoň bude mít co dělat a holky si od ní trošku odpočinou,“ odsouhlasil návrh třídní. Nálada ve skupině výrazně poklesla, všichni se shodli, že vedoucí kurzu by si měla hledat místo spíše v armádě a náš třídní je podpantoflák. Nechtěli jsme to ale vzdávat úplně a mně se podařilo zbytek skupiny přesvědčit, že nám Áďa třeba jedno pivo povolí. Když jsem přišel do chatky, kde bydlela Adéla a zeptal se, jestli by nemohla jít na chvíli ven, ihned se k jejímu souhlasu připojila Magda hulákáním ze své horní postele: „Martine, odveď si ji někam a prosím na hodně dlouho, my to tady s tou čúzou nemůžeme vydržet.“ Samozřejmě jsem na to nereagoval a Ádě se mimo dohled spolubydlících snažil objasnit situaci. Po chvíli přemlouvání souhlasila i s tím, že nám bude tolerovat jedno pivo, a pokud se k ní kluci budou chovat slušně, nic neřekne. Za půl hodinky jsme dorazili do vesnice, prvně vyřídili nákup a následně se usadili na zahrádce klasické vesnické restaurace. Srazili jsme si tři stoly, Adéla se posadila po mé pravici, a přestože několikrát všechny ujistila o tom, že nikomu nic neřekne, kluci nejspíše jen očekávali, kdy vytáhne telefon a bude si pořizovat důkazní materiál. Chuť na pivo však byla silnější než strach, a když číšník přišel, začali si jeden po druhém objednávat po jednom půllitru. Zatímco kroužek objednávek pokračoval, naklonil jsem se k Ádě a zašeptal: „Hele, jestli si je chceš fakt získat, tak si taky jedno objednej, můžeš ho pak nenápadně nalít ke mně.“ Jen na mě kývla a pohladila mě pod stolem po stehně. Když přišla řada na ni, jednu malou 10° si opravdu také objednala. Věděl jsem, že se musí hodně přemáhat, a přestože se naoko usmívá, pod stolem se jí klepou ruce a tato situace jí není ani trochu příjemná. „Adinko, seš skvělá, jak se snažíš, miluju tě,“ snažil jsem se ji podpořit. Jakmile se poprvé napila, atmosféra se uvolnila a kluci na ní konečně přestali hledat nějakou skrytou kameru. Áďa svoje pivo nakonec vypila až do dna, a dokonce povolila i druhé kolo, toho už se ale neúčastnila.

Cestou zpět se snad poprvé od nástupu na gympl stala Adéla středem pozornosti ostatních. Ti jí konečně dali prostor, aby jim o sobě něco řekla, aby uznala, že se nechovala nejlépe a že se opravdu chce změnit. Jakmile jsme se vrátili do kempu, kantorům jsme předali zakoupené věci a Adéla podala oficiální hlášení, ve kterém zmínila jen vulgární vyjadřování na veřejném prostranství a odkládání nákupních košíků mimo místo k tomu vyhrazené. Pokaždé si totiž nějakou drobnost našla, takže bezproblémový výlet by od ní zněl neuvěřitelně. Následovaly povinné hry „na stmelení kolektivu.“ Většinou bylo téměř jedno, který tým vyhraje či prohraje, nejdůležitější bylo, aby nevyhrála Adéla. Tyto aktivity tak vlastně fungovaly perfektně, nic totiž nestmelí kolektiv lépe než společný nepřítel. Člověk si při tom vždy zavzpomínal na léta strávená ve školce, kde je podobný způsob vyjadřování antipatií ještě běžný… Před spaním nesměl chybět táborák a v jedenáct pak kontrola pokojů, kterou ku podivu ostatních stále ještě prováděli vyučující a nebyla svěřena Adéle.

Kluci se rozhodli, že je jejich kamarádskou povinností se mnou ještě něco důležitého probrat, a proto těsně po kontrole pokojů spustil jako první Marek: „Ty vole, neber to nějak ve zlým, jenom jsme ti tady s chlapama chtěli tak jakoby to…“ „No varovat,“ přidal se do debaty Lukáš: „víš, my jsme teď taky viděli, že se ta Adéla možná chce změnit, ale vole, ty si to asi neuvědomuješ, ty se k ní máš, jak kdybys s ňou chodil, už si toho i holky všimly.“ „No a pořád jí čumíš na prdel, ale to by tak nevadilo, horší je, že se na ňu pořád tak přiblble usmíváš. Věř mně, já nejsu žádnej psycholog a je mi po tom hovno, ale jestli se s ní budeš tak bavit, tak skončíš jak vona, vyser se na to, fakt.“ Ostatní jen pokyvovali, občas prohodili nějaké: „Jo, vole,“ a na závěr se Marek téměř řečnicky zeptal: „Ale nemáš s ňou nic, ne?“ Samozřejmě jsem rezolutně popřel. Párkrát zopakovali již řečené, já jim vše odkýval, poděkoval za cenný rozbor situace a rady dobré nad zlato a zalezl si do spacáku.

Ještě jsem si chtěl nastavit budíky na další den, když jsem si všiml zprávy od Adély: „Už spíš, miláčku?“ Samozřejmě jsem měl obrovskou radost, že mi píše a užíval si pocitu zamilování a toho, že jsem měl svou první holku, se kterou jsem si mohl po večerech psát milostné zprávičky. Ihned jsem samozřejmě odpovídal: „Ještě né, už jsem teda chtěl, ale klidně si můžeme ještě chvilku povídat, lásko moje.“ Hlavou mi proběhlo, že slovní zásobu pro tento typ konverzací se budu muset ještě doučit. Na jednu stranu chci vyjádřit to, jak ji mám rád, na druhou stranu nechci působit trapně a vypisovat výrazy jako: „beruško, třešinko, pusinečko“ a podobné. Srdíčko na konci to naštěstí vždycky spraví, alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. „Tak to mám radost, víš, já jsem si chtěla chvilku povídat s holkama, tak jsem se jich zeptala, jestli se k nim nemůžu připojit a taky s něma hrát karty. Jenomže ony jsou na mě hrozně hnusný a jenom mně řekly, že to neumím a stejně bych to nepochopila,“ chvilku mi takhle popisovala svoji situaci, já ji trošku litoval, snažil se vysvětlit, že se to časem upraví, a hlavně ji ujišťoval, že ji mám moc rád. Naštěstí se po chvíli začala konverzace stáčet zajímavějším směrem. Konkrétně zprávou: „Martine, můžu se tě na něco zeptat, už sis to někdy dělal ve vodě?“ Začínalo mi být jasné, že se určitě neptá jenom tak, byl jsem přesvědčený, že to bude zase jen nějaký šikovný oslí můstek. Jen jsem zatím nevěděl kam, takže jsem se rozhodl pokračovat jako bych nic netušil: „No, asi dvakrát nebo třikrát ve vaně a samozřejmě spoustukrát ve sprše, co ty?“ „Já teda jednou, to bylo v moři.“ Tak ta se toho nebojí, to se musím doptat na nějaké podrobnosti: „Tyjo, v moři? To bych se asi bál, jak tě to prosím tě napadlo?“ „Trošku se za to stydím…“ „Ale no tak, už jsi to nakousla, tak honem!“ „Víš, my už jsme byli s rodičema asi třetí týden na dovolené, takže jsem byla hrozně nadržená, jak jsem si to vůbec nemohla dělat. A pak v tom moři sem viděla nějakýho kluka, kterýmu to úplně napínalo plavky. To mě v tu chvilku strašně vzrušilo a nemohla jsem to VŮBEC vydržet, tak jsem plavala dál od břehu, strčila ruku do plavek a asi za minutu jsem byla, ale to bylo fakt jen jednou.“ Super, už ho mám zase v pozoru a tuším, že se toho jen tak nezbavím, mám holt až moc dobrou představivost. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nemám žárlit, že ji tak zaujal někdo jiný než já, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem také mnohokrát plaval za nějakou holkou a sledoval, jak se jí při plavání hezky roztahují nožky od sebe, jak jí plavky tvarují mušličku a u toho přemýšlel, kde bych si to co nejrychleji udělal. Společně s úvahami jsem sepisoval odpověď: „To ti závidím, to muselo být moc hezký, taky pojedu letos k moři, tak to můžu zkusit.“ Její odpověď mi konečně prozradila, kam tím celou dobu mířila: „Martine a nechtěl bys to zkusit rovnou teď, řeka je tady kousek, ani nemusíš čekat na moře…“ A už mi bylo jasné, jak to dopadne, chvilku budu odporovat, ona bude nejdřív prosit, pak začne popisovat, jak je vzrušená a samozřejmě to skončí tak, že se půjde o půl dvanácté v noci do řeky.

Po pěti minutách jsem věděl, že jsem to odhadl správně a rozepnul spacák, sebral plavky a šel k řece. Ostatní spolunocležníci se museli spokojit s výmluvou, že mám nějaké střevní potíže, a proto teď budu asi delší dobu na záchodě. Naštěstí se nikdo ani nezeptal, proč mám v ruce plavky a já tak rychle vyrazil. Před chatkou jsem rozsvítil baterku na telefonu a začal Áďu hledat. Najednou jsem slyšel, jak se ke mně zezadu někdo přibližuje a vzápětí už mi něčí ruce zakrývaly oči. Nebylo tak těžké poznat, kdo to je, z leknutí jsem se velmi rychle vzpamatoval a okamžitě se otočil. Áďa na mě doslova vyskočila, já ji chytil pod prdelkou a zvedl ze země.

Na přivítání samozřejmě veliká pusa se spoustou slin, které tentokrát chutnaly jako špekáček s kečupem. Uvědomil jsem si, že nejsem jediný, komu se po večeři nechtělo čistit si zuby a byl jsem rád, že jsme na tom oba stejně. Vší silou jsme se na sebe namáčkli a já se volnými prsty snažil zajet pod Ádiny pyžamové kraťasy, což se nakonec i přes mou neobratnost podařilo a už zbývaly jen kalhotky. Počkat, proč nosí pod pyžamem ještě spodní prádlo? Docela mě to zajímalo, tak jsem přerušil vzájemné prozkoumávání zubů otázkou: „Aďulí, proč máš pod tím pyžamem ještě kalhotky, to musí být přece nepohodlný, ne?“ Na okamžik se zarazila, ale pak ze sebe pomalu vysoukala: „No, je to sice míň pohodlný, ale víš, jak já to mám, že jsem hrozně rychle vlhká. Tak ono se to rodičům vůbec nelíbilo, když mě párkrát viděli, jak jsem mokrá, hrozně na mě křičeli, jestli se jako nedokážu ovládat a vůbec nepochopili, že za to nemůžu. Tak jsem to vyřešila takhle a je klid, ale mně se o tom teď nechce mluvit, půjdem do tý vody, ne?“ Chudák holka, místo toho, aby byli rodiče rádi, že je fyziologicky v pořádku, dělají tohle. Ještěže u nás doma byl k těmto věcem vždycky přístup spíše opačný. Nechtěl jsem ji dál trápit a její úsměv byl pro mě vždycky daleko hezčí než výrazy, kterými se snažila zahnat pláč, tak jsem souhlasil a po poslední puse a pohlazení po zadečku jsme se vydali přes spící kemp k řece. Pár skupinek ještě posedávalo u dohasínajících táboráků, ale noční klid se zde docela dodržoval a po jedenácté večerní bylo opravdu relativně ticho.

Noční řeka na mě působila trošku tajemně a svým způsobem magicky. Přiznám se, že se mi do vody moc nechtělo, začínal se zvedat vítr, ale hlavně jsem měl docela nahnáno, přece jenom proud může být zrádný i ve dne natož v noci, kdy není nic vidět. Rozhodl jsem se o svých obavách pomlčet, už jsem s tím jednou souhlasil, tak to nemůžu měnit. Pravdou ale je, že hlavní roli v tomto hrála spíš moje ješitnost než snaha dodržet slovo. Nemohl jsem jí přece říct, že tam nepůjdu, protože je mi zima nebo snad dokonce, protože se bojím. Áďa spěšně přetáhla tričko přes hlavu a znovu mi dala možnost spatřit alespoň obrys jejích nádherných prsíček. Jako správný gentleman jsem nabídl pomocnou ruku při nasazování podprsenky od plavek, což naštěstí Adélka s úsměvem přijala. Postavil jsem se k ní zezadu, ona si přidržovala košíčky na správném místě a já zápolil se zapínáním. Už jsem se to trošku naučil, takže to i potmě šlo poměrně rychle. Nemohl jsem si odpustit alespoň krátké promnutí jejích pevných koziček, takže jsem ji objal a prsty si odkryl cestu zespodu pod podprsenkou.

Chvíli jsem si pohrával s těmi drobounkými bradavkami a mačkal ňadra jako nějaký balónek. Zřejmě se jí to líbilo, protože si ručkou zajížděla pod kalhotky a potichounku vzdychala. Já cítil, že už si můj pták snaží zoufale najít cestu ven z kalhot, proto jsem se to rozhodl lehce popostrčit kupředu. Pořád jsem stál za ní, jen jsem posunul ruce trošku níže a stáhnul pyžamové kalhoty. Áďa se jich šikovnými pohyby nohou zbavila, při čemž trošku vystrkovala zadeček, který se třel o můj penis. To už nešlo vydržet, musel ven. Můj dolní díl oblečení následoval ten její, a protože já žádné spodní prádlo neměl, vyskočila moje chlouba přímo na její kalhotky. Na Aďušku jsem se co nejvíce přitiskl a začal se penisem třít o látku kalhotek. Byl už jsem také dost vzrušený, a tak se v oblasti mezi půlkami začínala tvořit malá skvrna od mých šťáv. Tušil jsem, že to ale vadit nebude, protože suché rozhodně předtím nebyly, o to se určitě postarala už dlouho dopředu. Nejraději bych jí ho býval strčil rovnou dovnitř, ale nechtěl jsem pokazit pěknou předehru, snažil jsem se tedy alespoň trošku uspokojit tímto. Ruce jsem přesunul Ádě na třísla a pomalu se dostával k broskvičce. Na tu jsem velmi brzy narazil, a i přes poslední kus látky, který ji zakrýval, se pustil do pozvolného dráždění poštěváčku. Ten byl i skrze tkaninu poměrně dobře patrný, stejně jako škvírka mezi velkými pysky. Odpovědí na moje počínání bylo jemné sténání a občasné průpovídky typu: „Jéééh, to je skvělýýý, klidně trošku přidej… Je to božííí!“

V obavě z toho, že se udělám ještě před samotným vstupem do vody, jsem akci přerušil, obešel ji a stáli jsme tak konečně čelem k sobě. Po dlouhé puse jsem navrhl, že půjdeme na věc, což bylo záhy odsouhlaseno. Poklekl jsem tedy před ni a nosem se téměř dotýkal jejího těla. Na znamení souhlasu mě jemně pohladila ve vlasech, já položil ruce na její boky a pomalu táhnul dolů. Šlo to jako po másle, cestou jsem prsty klouzal po hladkých stehnech, dorazil ke kolenům a potom už nechal kalhotky dopadnout na zem. Áďa se z nich obratně vyvlíkla a já měl nyní obličej zhruba v úrovni jejího klína. Můj zrak už se dobře adaptoval na tmu, což mě umožňovalo pozorovat detaily její mušličky i přestože jsem zpočátku viděl jen obrysy věcí okolo. Byla nádherně vlhká, dokonce se mi zdálo, že její šťávičky odráží světlo nedaleké lampy a lasturka se tak leskne i v noci. Měl jsem na ni chuť skoro, jako na nějaké oblíbené jídlo, přitom ani nevím proč, byla to spíše kombinace kyselé a lehce slané chuti a zdaleka nešlo o žádné sladké šťávičky, jak jsem si původně myslel. Nakonec jsem neodolal a přitisknul rty mezi stehna. Zhluboka jsem se nadechl a cítil tu nádhernou vůni. Lehce pokrčila nohy v kolenou a udělala mi tak více místa. Párkrát jsem přejel celou plochou jazyka nejdále, kam jsem se mohl při aktuální poloze dostat.

Vtom Áďa udělala dva kroky zpátky a s úsměvem řekla: „Pojď, jdem do vody, já bych tady takhle mohla klidně stát půl hodiny, je to úžasný, ale chtěli jsme přece zkusit něco zajímavýho, ne?“ Kývnul jsem hlavou a oblékl si plavky. Adélka už je měla také na sobě. Prošli jsme kolem poskládaných lodí a stáli na břehu řeky, kde byl přístup, zřejmě kvůli spouštění lodí, pěkně upravený. Áďa do vody vklouzla jako rybička, kdežto já si připadal jako nějaký důchodce na otužileckém kurzu. Velmi opatrně jsem se pohyboval kupředu, neustále odfukoval a moje výrazy asi lehce kazily romantickou chvilku. Zatímco jsem se soustředil na každý centimetr svého ochlazujícího se těla, kámen pode mnouh se rozhodl pro vlastní a rychlejší řešení, noha mi podklouzla, žbluňk a už jsem byl ve vodě celý. Když jsem se vynořil, slyšel jsem Adélku, jak se směje a skoro nemůže popadnout dech. Jakmile ji to trošku přešlo, vysoukala ze sebe: „Jéžiši, to bylo dobrý, takhle naposled lezl do vody děda, když mu na Berounce uplavala bota. Ale neboj, ty seš roztomilejší.“

Doplavali jsme odhadem do středu řeky, kde nám voda sahala zhruba po prsa a postavili se čelem k sobě. Namočená podprsenka zřetelně vykreslovala její tvrdé bradavky a bezchybně obepínala menší, ale téměř dokonale kulatá ňadra. Jednu ruku jsem přiložil na levé prsíčko a současně s tím ji začal líbat na krku. Zaklonila hlavu svoje ruce mi obtočila kolem krku. Zpočátku to byly jen krátké jemné polibky, ale postupně jsem začal její krček olizovat a rty se na něj přisávat. Druhou ruku jsem měl volnou, což mi umožnilo vydat se na průzkum kulaťoučkého zadečku. Dlaň jsem až po zápěstí protáhl pod plavkami a prsty strčil mezi půlky. Ukazováčkem jsem kroužil kolem análku. Zřejmě jí to nevadilo, takže jsem se za chvíli odvážil vsunout špičku dovnitř. Cítil jsem, jak mě její prdelka zpočátku nechce pustit dovnitř, pak zřejmě trošku zatlačila, její svěrač se povolil a já byl vevnitř asi po druhý článek. Neměl jsem v úmyslu jí tam strkat více prstů a volným malíčkem jsem proto zabrousil k její druhé dírce. Ta byla v porovnání se zadečkem velmi jemná měkká a hezky poddajná. Áďa mezitím tichounce vzdychala a podporovala mě v aktivitě opakováním: „jóóó, jóóó, jóóó…“ Potom mi popotáhla plavky dolů a začal mi ho pomalinku honit. Svými prstíky kroužila kolem žaludu a sem tam zajela až ke kořeni, špičkou mi penis narážel na její ploché bříško. Přestože neměla úplně bohaté zkušenosti, byla moc šikovná.

Asi po minutě jsme se rozpojili, protože jsme zpozorovali, že nás proud odnesl o kus dál. Doplavali jsme zpět na původní místo a shodli se, že začneme se samotným sexem. „Aďulí, jak to uděláme, chceš to zkusit třeba zezadu?“ navrhl jsem. „Já nevím, asi to bude nejlepší, ale prosím pojď, už ho chci cítit uvnitř,“ odsouhlasila. „Jasně, mám to úplně stejně, už se té tvé šťavnaté pipinky nemůžu dočkat,“ odvětil jsem. Postavil jsem se tedy za ni. Ona se ohlédla přes rameno, shrnula plavky na stranu a pobídla mě: „Zkus to takhle.“ Jednou rukou jsem si ji přidržoval za třísla, zatímco druhá se snažila navést můj úd do její dírky. Bohužel to nešlo tak, jak bych si představoval, proto jsem se sám musel prohnout a pokrčit kolena, abych se dostal co nejvíce pod ni. Áďu jsem také vyzval k úpravě pozice: „Hele, asi budu potřebovat, aby ses trošku předklonila, musíš na mě jakoby vystrčit prdelku, jinak se do tebe nedostanu.“ Beze slov poslechla a já tak žaludem konečně ucítil ústí její pochvy. Začal jsem pomalu zasouvat, když sebou Adélka cukla a strašně kašlala. „Počkej, seš v pohodě,“ ihned jsem se zajímal. Chvíli ještě kašlala a pak už mi se smíchem odpověděla: „Jo, jsem, ale takhle bys mě asi utopil, vdechla jsem trochu vody, jak jsem se tak předkláněla, musíme to vymyslet jinak, ale honeeem, já už se potřebuju udělat!“

Rychle jsem tedy přišel s novým nápadem: „Víš co, pojď ke mně čelem, já tě chytnu za zadeček a zkusíme to tak.“ Opět udělala přesně, co jsem řekl, já ji chytil každou rukou za jednu půlku a vyzvedl. Voda ji krásně nadnášela, takže byla lehounká jako pírko. Obtočila mi své dlouhé štíhlounké nožky kolem zad a ruce položila na ramena. Bez problému jsem ji zvládal držet i jednou rukou, tu druhou jsem mohl využít k odhrnutí kalhotek a orientaci v prostoru. Ukazováčkem jsem nahmatal mezírku mezi pysky a brzy i vstup dovnitř. Byla už pěkně otevřená a slizké šťávičky byly patrné i pod vodou. Její tělo se sice lehce třáslo (buď zimou, nebo napětím), výraz v obličeji však jednoznačně ukazoval chuť na sex. Nasměroval jsem ptáka do správného úhlu a pomalinku na něj spouštěl Adélčin zadeček. Krásně jsem do ní vklouznul. Horko její vagínky kontrastovalo s chladnou vodou okolo nás. Byli jsme oba nadšení z toho, že na druhý pokus nám štěstí více přálo. To se projevilo nejen úsměvem a pusou, kterou jsme si vyměnili. Adélka se také prudce nadechla, svými stehny mě pevně stiskla kolem boků a já cítil, jak se její pochva několikrát stáhla. Jakmile jsem narazil na konec, začal jsem si ji pomalu posunovat tam a zpátky, překvapivě to nešlo tak špatně, jak jsem se bál. Boj s proudem řeky jsem už vzdal a nechal se unášet otočený zády ke směru toku.

Adušku jsem jemně hladil po pevném zadečku a u toho se jí díval do očí, které ve tmě odrážely světlo z kempu. Naše obličeje byly velmi blízko u sebe, následkem toho jsem intenzivně vnímal každý horký a vlhký výdech, který vycházel z její pootevřené tlamičky. Její tichounké vzdychání nebylo přes šplouchající vodu skoro slyšet. Hýždě měla napjaté a občas mi v rukou lehce poposkočila, když se neudržela a chtěla se na mě narazit hlouběji. Ruce si posunula výše a obmotala mi je kolem krku. Potom se ke mně naklonila, dostal jsem dlouhou mokrou pusu na tvář a špitla: „Já už to asi dlouho nevydržím Martínku…“ Byla ke mně tak blízko, že jsem cítil, jak mi při mluvení dopadají kapičky jejích slin na jazyk. Začala vzdychat hlasitěji a vzrušením se bez varování prohnula v zádech a zaklonila. To jsem vůbec nečekal, rozhodilo to moji rovnováhu a já klouzal po kameni a znovu padal do vody. Ona tam pochopitelně zajela také. Jak jsme se vynořili, oba jsme se začali smát a Adélka pronesla: „Tyjo, já jsem ale fakt skoro byla, stačilo třeba deset sekund. Pojď, půjdem asi na souš a dokončíme to jinde, ne?“ Přikývnul jsem a s trčícím penisem pospíchal ke břehu.

Rychle jsme se shodli, že půjdeme do sprch, kde se potom můžeme také umýt. Oba jsme se třásli zimou, protože se začínal zvedat silný vítr, ale v žádném případě jsme to nechtěli vzdát. Vklouzli jsme do ženských umýváren, kde se ještě svítilo, ale na první pohled zde nikdo nebyl. Rozhodl jsem se zkontrolovat všechny sprchy, abych se ujistil, že zde opravdu nikdo není, ale u druhé mě chytila Adélčina dlaň a zatáhla zpět „Nehraj si na detektiva, tady nikdo není a já už to faaakt potřebuju, abys mě dodělal,“ zahlásila netrpělivě. Pomohl jsem jí vyskočit na umyvadlo, Áďa se opřela zády o zrcadlo a roztáhla nohy co nejvíce od sebe. Pořád z nás ještě kapala voda a oba jsme velmi rychle dýchali. Na sundávání plavek nebyl čas, proto jsem je jen odhrnul na stranu a hřbetem ruky přidržoval, zatímco palec už začal mačkat její poštěváček. „Tááák, to super, a teď pojď honem dovnitř,“ vybídla mě. Našel jsem úhel a vrazil ho do ní až na dno vagíny, až Aduška trošku vyjekla. Z její broskvičky už toho vyteklo tolik, že naše přirážení mlaskalo na celou umývárnu. Áďu jsem střídavě hladil po mokrých vlasech, které byly přilepeny k jejímu tělu a přes plavky mačkal prsíčka. Nádherná chvíle, však byla znovu přerušena, když Áďa s hrůzou v očích pronesla: „Martine, tady fakt někdo je a asi nás pozoruje!“ Byl jsem tak nadržený, že jsem zůstal ve stejné pozici a jen zakřičel: „Vylez ven!“ Koneckonců, jestli nás celou dobu daná osoba pozorovala, není potřeba teď nic skrývat.

Po druhé výzvě se za jedním závěsem objevila poměrně mladá a hodně vyděšená holka, oblečená jen v tričku a kalhotkách. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, byla docela štíhlá a zhruba o deset centimetrů nižší než Adélka. Tričko jí napínala malinká prsíčka. Začali jsme s výslechem a nakonec se dozvěděli, že dívenka se jmenuje Hanička, je jí čerstvě 15 let, původně šla do sprchy masturbovat, ale když jsme přišli, schovala se a v sebeuspokojování pokračovala dál. „Víte, mně to hrozně vzrušilo, já jsem sex ještě nikdy na živo neviděla, moc se omlouvám, že jsem zůstala,“ provinile ze sebe dostávala Hanička. Bylo nám jí líto, proto jsem jí po kratičké poradě řekl: „Dobře, tak tady můžeš zůstat a dívat se, ale jen pod podmínkou, že ti je opravdu už více než 15 a nikomu to neřekneš.“ S Adélkou jsme okamžitě nabrali ztracené tempo. Vyhrnul jsem jí podprsenku nahoru, abych měl lepší výhled.

Oba jsme se na okamžik podívali na naši pozorovatelku. Ta už měla kalhotky stažené, prstíky si neuvěřitelnou rychlostí jezdila po své jemně ochmýřené pipince a hlasitě odfukovala. Do toho Aduška výskala: „Pojď, pojď, přesně tak, na mě už to zase jde, já uuuž budu!“ „Jo, já taky, seš skvělá, Aďulinko,“ odpověděl jsem. „Postříkáš mi bříško, ať Hanka vidí, jak to vypadá, jooo?“ Hanička najednou zaječela, do pochvy si strčila tři prstíky najednou, druhou rukou chytila Adélku a už zatínala zadeček v probíhajícím orgasmu. Áďa už to také nevydržela. Vyskočila na mě, nehty mi zaryla do zad a celá se sevřela. Já cítil, jak se mi kolem penisu rytmicky stahuje její vagína. U toho vypustila další velkou dávku šťáviček, až jsem si říkal, že bude muset zvýšit pitný režim, když má pořád takové ztráty.

Holky se udělaly skoro zároveň, obě se u toho držely za ruce a obě byly úplně rudé v obličeji. To už bylo moc i na mě. Podle dohody jsem ho vytáhl a na Adélu, která už opět ležela na umyvadle, začal stříkat. První dávka dopadla na její prsíčko, druhá ze mě doslova vyletěla a dorazila až ke krku, dalšími jsem potom skrápěl bříško a poslední kapky dopadaly na černé plavky. Všichni tři jsme zrychleně oddechovali a vzájemně se na sebe usmívali. Adélce stékalo semeno po bříšku do pupíku, odkud jej bez zaváhání nabrala prstíkem Hanička a dopravila do své pusinky. Vyčítavě jsem se na ni podíval a započal káravou řeč: „To se nedělá, víš…“ „Však ji nech, to se jí nic nestane,“ přerušila mě Adélka a nabrala si také. Holky se na sebe usmály, dokonce si dali i letmou pusu a Hanička už se chystala k odchodu. Ještě si vyměnily Instagram, a jakmile naše pozorovatelka odcupitala, byli jsme s Áďou sami. Ta ještě pokračovala v očistě těla a krátce se vrátila k našemu počínání: „Tak co, nevadilo ti, že tady byla?“ „Jo, mně to nějak nevadilo, aspoň má holka zážitek, vsadím se, že se při vzpomínání ještě párkrát udělá. Co ty, tobě se to docela líbilo, že?“ opětoval jsem dotaz. „Já se přiznám, že mě to docela vzrušilo, asi bych to nechtěla pokaždé, ale jo, bylo to fajn.“ „Jo jo, moc pěkně jsi tekla, to to šlo úplně samo“ „Ale ty se taky nemáš za co stydět, co se týká délky, tak jsi asi takový průměr, ale ten dostřik, ty bys s tím mohl jít na nějakou japonskou soutěž,“ uzavřela vzájemné pochlebování Adélka. Já se s od ní pro jistotu oddělil a opláchnul se ve své umývárně. Po sprchování jsme si popřáli dobrou noc, Áďa mi vyčetla zdlouhavé umývání plavek od semene a vydali se přes právě probíhající bouřku k chatkám.

Noční bouřka s sebou přinesla výraznou změnu počasí, a zatímco jsme první den všichni umírali neobvyklým horkem, druhý den připomínal spíše začátek dubna než červen. Ráno se z chatky nikomu nechtělo a místo vychlazené limonády byl teď největší zájem o sáček čaje a horkou vodu. Jen v plavkách dnes nebyl nikdo, někteří se dokonce navlékali do tepláků a mikin. Já jsem (jako většina) vyrážel v tričku a plavkách, které ale spíše připomínaly kraťasy. Adéla byla oblečená prakticky stejně jako předchozí den Nevěřila, že by se mohlo tolik ochladit a teplejší oblečení nechala v základním táboře a moji mikinu si brát nechtěla. Asi v 9 jsme nasedali do kánoí a vypluli. Tentokrát už na sebe posádky lodí navzájem necákaly natož aby někoho nenapadlo se v řece koupat.

Obzvláště zpočátku byla plavba opravdu velmi nepříjemná. Viděl jsem, že má Áďa na rukou husí kůži a celá se klepe. Přestože jsem se snažil, občas na ni nějaká ta kapka vody dopadla, to se pak zatřásla a znovu mi připomněla, že je jí „fakt zima“ a poprosila mě, ať si dávám víc pozor. Naštěstí jsme se pádlováním příjemně zahřáli, trošku se oteplilo a po chvíli už nám bylo snesitelněji. Prvních deset kilometrů nás na cestě nečekaly téměř žádné překážky nebo obtížnější části, řeka pěkně tekla, a tak jsme si s Áďou povídali o všem možném a užívali si to, že můžeme být spolu.

Po obědě byl před námi nepoměrně zajímavější úsek. Během asi 7 kilometrů hned 6 jezů za sebou. Všechny však hezky udržované a docela pohodlně sjízdné. Jediný jez U Liry by se svou vlnou pod propustí mohl dělat problémy. Ale určitě ne naší posádce. S Áďou jsme se spíše těšili, až se ostatním méně úspěšným zasmějeme a od tohoto jezu jsme si slibovali, že bude výborným zpestřením trasy.

První dva jezy projeli všichni takříkajíc bez ztráty kytičky, U Rechlí se „udělali“ jen dvě lodě a počtvrté tento den přicházel „volej“ signalizující tentokrát očekávaný jez U Liry. Za normálních okolností není cvaknutí žádný problém, člověk se alespoň trošku osvěží. Pokud ale teplota vzduchu sotva přesahuje 20 °C, nikomu se do vody příliš nechce. Všichni tak byli nyní poměrně nervózní z toho, co mělo přijít.

Z mně neznámého důvodu se mi zrovna teď začala Adélka opět svěřovat s tím, co všechno jí holky v chatce dělají a jak jí ubližují. Popisovala mi, jak jí potřely kartáček wasabi pastou, schovaly plavky, za pomoci kluků odmontovaly rošt pod její matrací a spoustu dalšího. Musím uznat, že některé vtípky mi přišly přinejmenším velmi nápadité, ale samozřejmě mi jí bylo líto. Úplně ji to vyvedlo z míry, byla velmi rozhozená a asi proto pádlovala tak rychle, že jsem měl skoro problém ji přepádlovat. Stále jsme se blížili k jezu, což zřejmě Ádě v jejím zápalu bohužel příliš nedocházelo. Přitom však zabírala o sto šest, což způsobilo, že se příď začala stáčet na opačný směr.

„Áďo, teďka pádluj trošku míň, potřebujem to srovnat, točíme se moc doprava.“ Měl jsem pocit, jako by ještě přidala, teď už jsme byli přetočení opravdu hodně. „Přestaň pádlovat, nebo se cvaknem!“ Stále nic. „Adélo, kontra, okamžitě kontra, Adélo! Šlajsna byla už asi 5 metrů před námi a ona mě přes hluk vody asi moc nerozuměla. Bohužel jsem nebyl schopen sám změnit směr, zdálo se mi dokonce, že přidala snad ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. Na chvíli jsem pustil pádlo, naklonil se ke stále pádlující Ádě a s plácnutím po zádech na ni zakřičel: „Pádlo do lodi!“ Naštěstí poslechla a asi už si konečně uvědomila, co se děje. Přes hučící vodu jsem ji sotva slyšel. Neustále opakovala: „Promiň, Martine, promiň mně to, já jsem tak blbá, promiň.“ Já se ještě snažil situaci zachránit zpětným záběrem na levoboku. To už jsem ale cítil, jak příď najíždí na hranu propusti.

Přestože se mi podařilo loď alespoň trošku vyrovnat, najíždeli jsme na šlajsnu přetočení a já tušil, jak to dopadne. Poslední, co jsem stihl, bylo zakřičet: „Připrav se na to, že teď se asi vykoupem!“ Už se nedalo nic dělat. Jen čekat a doufat, že se kánoe nepřevrátí. Hned pod propustí nás zleva zalila docela velká vlna, loď nabrala vodu, zakymácela se a v mžiku se začala naklánět. Nakonec došlo, k tomu, k čemu po našem nepodařeném nájezdu, dojít zřejmě muselo. Kousek pod jezem jsme se vyklopili.

Dopadl jsem bokem na dno a hlava se mi na chvíli ocitla pod vodou. Proud mě strhával s sebou, naštěstí se mi ale podařilo dobře se nohama zapřít v místě, kde voda nebyla tak silná, rychle získat přehled, kde vlastně jsem a už jsem začal chytat naše věci. Loď nám ještě nestihla odplout, sice byla přetočená, ale držel jsem ji. Zanedlouho jsem zachránil i pádlo, barel jsem nikde neviděl, takže jsem vyhodnotil, že musel zůstat v otočné kánoi. Pak mi to teprve došlo. Kde je Áďa? Úplně jsem na ni zapomněl. Okamžitě jsem pustil všechny věci, a vydal se ji hledat. Asi po dvou nekonečných sekundách jsem ji uviděl, jak se válí těsně pod propustí v bublající vodě. Občas se jí podařilo vynořit hlavu, aby se nadechla, to bylo dobré znamení, nemohlo se jí stát nic vážného. Okamžitě jsem se jí vydal na pomoc zpět do zvířené vody. Jenomže silný proud mi podlomil nohy a já znovu ležel na boku. Když se mi podařilo podruhé se vzpamatovat, viděl jsem něco, co mě naprosto vyděsilo. Na vrchu jezu se objevila další loď, zatímco se Áďa pořád snažila dostat ven z vody. Mohl jsem tomu jen přihlížet. Pod jezem narazila v plné rychlosti do Adély, která vypadala, že už konečně získala stabilitu. Zavřel jsem oči, raději jsem to nechtěl ani vidět. Kánoe s našimi spolužáky z toho vyšla prakticky bez újmy, ale Áďu už nyní voda unášela a ta se jen kutálela ve vlnách. Musel jsem ji pomoct za každou cenu. Už jsem se nesnažil ve vodě postavit, ale po čtyřech jsem opatrně dolezl k místu, kam ji proud za okamžik donesl. Podařilo se mi ji chytit a vyhodit do klidnější vody. Uf, byla při vědomí. Strašně kašlala, měla levý bok úplně odřený a tekla jí krev. Mezi kašláním se pořád snažila omlouvat. Měl jsem takovou radost, že je při vědomí a (relativně) v pořádku, že jsem ji vyzvednul z vody, namáčknul si ji na sebe a začal ji líbat. Ona mi omotala ruce kolem zad a rozbrečela se. Nevím, jestli bolestí, smutkem nebo radostí z toho, že vyvázla v podstatě bez vážnějších zranění. Hladil jsem ji po vlasech a u toho jí říkal: „Já jsem se o tebe tak strašně bál, ty moje Aďuško, to si ani nedokážeš představit, hlavně, že jsi v pořádku.“ Mezi kašlem a vzlykáním se jí podařilo říct něco ve smyslu, že mě miluje a že jsem jí zachránil a že neví, co by beze mě dělala.

Kompletně celou záležitost viděla dobrá půlka třídy, která čekala pod jezem na ostatní posádky. Pravděpodobně to mělo i mnoho lidí natočené, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Tentokrát už jsem se nedokázal udržet a dělat, že je mi vlastně jedno, jak Áďa skončí. Bylo mi jasné, že teď je všechno venku. Alespoň už nemusíme nic předstírat. Pomalu jsme se vydali ke zbytku třídy. Ti nám naštěstí zachytili loď i všechny naše věci. Napjatě jsme čekali na jejich reakce.

Milí čtenáři,
napište prosím do komentářů, zda by byl o poslední díl vůbec zájem, nebo to už po delší pauze ani nikdo nečte. Pokud budete mít nějaké další tipy, nápady na děj nebo cokoliv, budu za ně moc rád a klidně pište i na e-mail. Zároveň můžete do komentářů napsat, zda máte také nějakou zkušenost se sexem, masturbací nebo něčím podobným ve vodě. Třeba by tady mohla vzniknout taková menší diskuze.

Komentáře

Nový komentář