Trefa. Stihl jen si dát akorat předloktí před obličej, ale to nestačí. Tupá rána do spánku a ztráta vědomí....
Trvalo mi, než jsem se probral. Thori stál nade mnou a zprudka oddychoval. V černém triku a kalhotách, na kterých nebývá vidět krev.
Asi se mě snažil probrat, těžko říci. Nicméně se ozvala i bolest a s každým nádechem byla intenzivnější. To je jedno, za chvíli to přejde, jako vždy, stačí vydržet. Ostatně je to již podruhé, co mu zachraňuji existenci....o životě jako takovém asi nemůže být řeč.
Dřepl si ke mně a trochu přiškrceně se ozval: ,,Selmi erd vo...?"
,,He?", zareagoval jsem připitoměle. To ne, vždyť si rozumíme, přeci si rozumíme, už drahnou řádku let, co se sem vydávám. Nikdy v tom nebyl problém!
Vzal mi hlavu do dlaní a prohlížel si šrám přes mou levou tvář.
,,Jo, to je tvoje práce, debile. Vlastně bude," zasekl jsem se nad časovou posloupností. ,,A stane se to omylem ", vyhrkl jsem, když jsem spatřil ten kamenný výraz. Zřejmě mu došlo, že mu nadávám.
Chytil jsem ho za ruku a zkusil to znovu:
,,English? Deutsch?"
Jen si odfrkl a přehodil si mě před záda. Udělalo se mi zle a vyblil jsem zbytek večeře. Ani ten nebyl na černém oděvu znát.
S každým krokem ze mě vyšlo slabé zakňučení. S představou, že ho tím obměkčím, ode mne přece žádné nebezpečí nehrozí. A tak jsem se rozhodl, že se mu představím. Ve SVÉM jazyce, který ovládám pro účely návštěv právě v této zemi. Vivat Kaligrea.
,,Ey,'' začal jsem. Hej, haló, poslouchej mě.
,,Tril Viika sstret tvorta ke,r, Derieth, ijm-, " lovil jsem z bolavé hlavy.
Rychlost, se kterou se mnou flákl o zem a dokončil proměnu, byla fenomenální. Najednou mi do břicha zatlačila kovová tlapa. Lesklý, více než metrový dráp s černým hrotem jen zázrakem minul moje čelo. Měl jsem teď skvělý výhled do černých rohovek, protkaných zlatou žilnatinou. Včerejší oběd mě rovněž opustil, tentokrát již správnou cestou.
,, P-promiň, p-pro-sím, promiň" zalkl jsem se a instinktivně se snažil odtáhnout od sebe tu hrozivou šavli. Ostatní hroty vztekle skřípaly o kameny vedle mého těla. Nemohl jsem se ani nadechnout, natož rychle vymyslet, jak z téhle sračky ven.
,,Thori," oslovil jsem ho šeptem. ,, Prosím." ,,PROSÍM".
Zavřel jsem oči a tělo se mi křečovitě rozklepalo. Aha, takže jsem ztratil svou schopnost. Schopnost obrany. Nemám tu co dělat, a proto mu nerozumím. A ani se nemám odsud jak dostat.
Přestal jsem dráp odstrkovat (beztak to k ničemu nebylo), zvedl jsem hlavu a zespoda studený kov olízl. Pomalu, pomaličku, přitom jsem mu zíral do míst, kde by měly být zorničky.
Znovu a znovu, pořád dokola, stále stejným tempem mi jazyk sklouzával po lehkém zakřivení skoro až k hrotu. Začal jsem cítit lehkou pachuť, navíc jsem znovu ozval žaludek. Rychle jsem spolykal zbylé sliny, uvolnil bolestivou krční páteř a pustil se do druhé strany drápu. Žádné prudké pohyby ani zvuky. Jen tiché lízání a nebetyčný strach. Může to trvat možná hodiny, s nejistým výsledkem? Thorstone, necháš mě naživu? Tvůj D.


Chcete pokračování? A jaké? Napište mi prosím.