Můj měchýř byl naplněn k prasknutí, tlak tam dole se stupňoval a moje pravá ruka už hodnou chvíli nervózně tiskla kalhoty v rozkroku. Panebože, ještě deset minut a už budu před naší firmou. Rozhodla jsem se nechat auto na blikačkách před vchodem ať si mě klidně dají botičku, ...

Tahle příhoda se mi stala loni na jaře, den po mých čtyřiadvacátých narozeninách. Byla jsem u klienta na jednání, které se trochu protáhlo, a tak jsem spěchala nazpět do firmy, kde mě čekalo další. Uspěchané odpoledne, které zpříjemnily jen dva šálky kávy se sodou u klienta.
Pustila jsem si v autě rádio a přemýšlela proč se honím tak, že si ani nestihnu odskočit. Začala jsem cítit v podbříšku silné nutkání. Tohle mi ještě scházelo, pomyslela jsem si. Na estakádě doprava zhoustla až se zpomalila až na rychlost chodce. Začala jsem pomaličku propadat zoufalství, protože nebylo kde zastavit a tohle vypadalo na zdržení nejmíň půl hodiny. Čas plynul pomalu jako asfaltová řeka. Půlhodinové zdržení se ukázalo být snem. Hlavou se mi začaly honit zmatené myšlenky, které jsem ihned zavrhovala. Zastavit, vystoupit, před ostatními řidiči sundat kalhoty a ulevit si? To jsem si nedovedla vůbec představit! Nemohla jsem už sedět v klidu, začala jsem rytmicky pohybovat pánví. Že si já husa dávala to druhý kafe a sodu, pomyslela jsem si. A teď se snad počurám ve služebním autě... Při té představě mne polilo horko.
Minuty se vlekly jako věčnost a představa, že budu možná ještě muset hledat místo k zaparkování mě děsila. Čert vem další schůzku na firmě jestli ji o pár minut nestihnu, mám jiný problém. Můj měchýř byl naplněn k prasknutí, tlak tam dole se stupňoval a moje pravá ruka už hodnou chvíli nervózně tiskla kalhoty v rozkroku. Panebože, ještě deset minut a už budu před naší firmou. Rozhodla jsem se nechat auto na blikačkách před vchodem ať si mě klidně dají botičku, tohle riziko mi bylo při představě že bych to neudržela naprosto fuk. Firmu jsem měla už na dohled, ale moje panika se zvedala tak rychle, jak pěna na mlíce. Sto metrů, dvacet, zatáhla jsem brzdu a vybelhala se z auta do budovy, tisknouc nohy k sobě a kroutíce se jak špageta. Modlila jsem se, aby výtah byl dole.
Nebyl, ale jak jsem viděla od vchodu, právě si ho přivolával jeden muž. Moje panika dosahovala vrcholu, cítila jsem že v příštím okamžiku to už neudržím, s rukama v rozkroku jsem spěchala k výtahu. Všechno mi začínalo být jedno, byla jsem jak v transu.
"Kam to bude?" zeptal se muž.
"Do šestého" odpověděla jsem s námahou.
"Já taky" poznamenal a zmáčkl tlačítko.
Výtah se rozejel a já se opřela o stěnu, počítajíc nekonečné vteřiny. Bylo mi úplně fuk, kdo to je. V hlavě mi jak výstražný maják se sirénou třeštilo: "Musíš to vydržet, vydržet, vydržet!!!"
Muž se zeptal: není vám něco, není vám špatně?"
"Ne není," zasténala jsem téměř hystericky Ale bylo. S hrůzou jsem si uvědomila že cítím jak začíná tam dole téci teplý pramínek a já nad ním ztrácím kontrolu. Propadla jsem panice a chtěla to zastavit, ale teplý proud se spustil naplno, cítila jsem jak se horká záplava šíří z mého klína dolů, cítila jsem jak mi teče mezi prsty a pod dlaní, kterou jsem se držela v rozkroku a stéká po mých nohou...
Nedalo se to vůbec zastavit, viděla jsem, jak se tmavá skvrna v rozkroku mých světlých kalhot zvětšuje a rozšiřuje dolů, jak se pode mnou tvoří loužička, čurala jsem snad celou věčnost. Bylo to šílené, o to šílenější, že ten pocit naprosté úlevy byl větší než pocit trapasu, ve kterém jsem vězela až po uši. Užasle jsem si uvědomila, že se mi ten pocit úlevy a horké záplavy v kalhotech snad dokonce i líbil, ale výtahová kabina mi připoměla drsnou vlastně mokrou realitu. Muž jedoucí se mnou na mně fascinovaně hleděl neschopen slova.
Rozplakala jsem se a on se probral a řekl: "Netrapte se, nic se neděje, to vyřešíme. A zastavil výtah".
"Co chcete dělat?" zeptala jsem se zničeně. Sundal si svůj baloňák a řekl mi: "Vemte si ho na sebe a já vás odvezu autem domů, jen si zavolám a omluvím se ze schůzky kam jedu". Pootočil se, vytáhl mobil a vytočil číslo. "To je firma A-plus? Tady p. Miler, mohla byste mě spojit s paní Nelovou? Ještě nepřišla? Taky dobře, vyřiďte jí prosím mou velkou omluvu, musím zařídit jednu neočekávanou, opravdu neodkladnou věc, zavolám jí ještě zítra ráno. Opravdu se velice omlouvám."
Překvapeněm jsem na něj vytřeštila oči. Panobože to je klient, s kterým mám schůzku! Otočil se a řekl: "Tak pojedeme," ale zarazil se. Zadíval se do mých uplakaných očí, bylo vidět jak se mu maliličko zvedly koutky úst do úsměvu. Věděla jsem že tuší, bylo to jasné. Nebylo co ztratit. Sebrala jsem se: "Já jsem paní Nelová, a děkuji vám za vše. Mohu si také zavolat?". Půjčil mitelefon a zmáčkl tlačítko. Výtah se rozejel dolů, ale moje nálada se začala pomalu zvedat... potkala jsem gentlemana.