Napsal: Albertus
(Poznámka autora: Tento díl moc akční není, ale v těch dalších se to už rozjede :) Jako vždy děkuji za každý komentář, jak se vám povídka ne/líbila!)

Nikdy jsem na nadpřirozeno nevěřil. Byl jsem ateista, duchařské a UFO historky mi přišly hrozně k smíchu a radši ani nechtějte vědět, co jsem si myslel o ezoterice. Proto je příběh, který vám teď budu vyprávět, tak trochu ironický. Tedy pokud si nebudete myslet, že mi prostě přeskočilo. Ale je to všechno pravda. Jaký důvod bych měl vám lhát?

* * *

Aby to dávalo smysl, musím se vrátit ještě dlouho před začátek všech těch událostí. Jednou v 6. třídě jsme do občanské výuky měli vypracovat svůj rodokmen. Tehdy jsem se od babičky dozvěděl, že nějaká moje vzdálenější předkyně měla být cikánská věštkyně. Docela známá a úspěšná. Babička mi tehdy dokonce ukázala jednu její fotku ze samého začátku 20. století – fotoaparát byl tehdy ještě žhavá novinka. Dotyčná seděla na židli, tvářila se hrozně strnule (jako všichni lidé z té doby, kteří se fotili) a v náručí chovala mou prababičku.

Nic moc jsem si z toho nevzal, kromě toho, že jsem podle všeho z jedné šestnáctiny romského původu, ale to bylo asi tak všechno. Ale když jsem pak ráno jel metrem do školy, přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, mít opravdové věštecké schopnosti. Vědět, co ostatní čeká? Umět komunikovat s mrtvými? Ha. Bylo by skvělé něco takového umět. Člověk by lidem mohl přinášet trochu útěchy – hlavně těm, kdo se se svými blízkými nestihli rozloučit. A kdyby vyšlo najevo, že opravdu existuje posmrtný život, měl jsem za to, že by se k sobě lidé začali chovat aspoň trochu hezky.

V takových myšlenkách ubíhala moje cesta metrem, když v tom jsem si uvědomil, že jedu na důležitý pohovor, který musím za každou cenu stihnout. Vstávala jsem hrozně brzo a byla jsem z toho stresu unavená, tak jsem si v metru zdřímla. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem přejela cílovou stanici. Teď přijedu pozdě a to místo dostane určitě někdo jiný.

S vytřeštěnýma očima jsem poklepal na rameno mé pospávající spolucestující ve středních letech a vyhrkl na ni: „Tady vystupujete!“ Probudila se, chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je a co jsem jí řekl, načež vydechla „Proboha!“ a prodrala se mezi lidmi ven právě se zavírajícími dveřmi. Stihla to jen tak tak. V moment, kdy se metro rozjelo, jsme na sebe přes okénko stihli udiveně podívat. Měl jsem pocit, že se na mě pak vděčně usmála a zamávala mi.
To byla jediná divná věc, která se mi kdy stala. Až do doby před dvěma měsíci.

* * *

Třetí ročník gymnázia byl úspěšně za mnou a zbýval už jenom ten maturitní. Přede mnou byly dva měsíce prázdnin, ale já z nich moc velkou radost neměl. Zní to hodně divně, ale poslední dobou jsem byl ve škole docela rád a doma jsem se snažil být co nejméně. Asi i kvůli tomu se můj prospěch dost zlepšil.

Doma to totiž bylo docela peklo. Moji rodiče byly rozdílné povahy a v posledních měsících jejich manželství střídalo jednu krizi za druhou. Tedy, větší než obvykle. Hádky, řvaní, rozbité nádobí, vzlyky, teatrální balení věcí a odchody z domu, uražené mlčení… pokaždé, když jsem odemykal vstupní dveře, jenom jsem trnul hrůzou, co dneska zase bude, až přijdou z práce. Nejhorší bylo, když do svých hádek zatahovali i mě a snažili se mě buď zmanipulovat jeden proti druhému, nebo mě využít jako zbraň. To dělali odnepaměti, ale teprve nyní mi to docházelo a nechtěl jsem se toho účastnit. Bylo mi z toho zle.

Byl poslední týden školy, známky byly uzavřené, takže se neučilo a ve škole byla příšerná nuda. Chtěl jsem si najít brigádu, nejlépe něco odpoledního nebo víkendového, abych byl doma s rodiči co nejméně. Měl jsem sice přítelkyni, Zuzku, ale do té jsem nějak extra zamilovaný nebyl. Byl jsem s ní vlastně jenom proto, že jsem byl zhrzený z nešťastné lásky. Tu, kterou jsem chtěl, jsem nikdy nemohl mít. A tak jsem začal chodit se Zuzkou ze sousední třídy, která do mě byla upřímně zamilovaná. Byla to hodná hezká a štíhlá brunetka, s docela pěknýma prsama, která by pro mě udělala první poslední a mně byla naprosto ukradená. Využíval jsem jí jen na občasné sexuální hrátky. Čím víc jsem ji přehlížel, tím víc se snažila mi zalíbit. Nejsem na to pyšný, ale takový jsem tehdy byl.

A pak mi samotné sedmé nebe seslalo dar v podobě mého kamaráda Jakuba, respektive jeho dotazu, jestli neznám někoho, kdo by chtěl na prázdniny vypadnout z Prahy někam na venkov. Na celé prázdniny, lehká práce, ale někde v prdelákovicích. Brigádníka hledal takhle na poslední chvíli jeho strejda, nebo kdo to byl. Úplně jsem Jakuba vyděsil tím, jak horlivě jsem z něj tahal, o co jde a zapřísahal ho, ať už se neptá nikoho dalšího, že to beru. „Ale co Zuzka?“ zeptal se mě překvapeně.
Pokrčil jsem rameny. „Dva měsíce to beze mě vydrží.“
„A to to s ní ani napřed neprobereš?“
Na tuhle otázku mi ani nestálo za to odpovídat. Jak říkám, hrdý na to vážně nejsem.

Jakub mě nasměroval na dotyčný inzerát na webu. Rozechvěle jsem si ho rozklikl a co nejrychleji ho přečetl. Bylo to na opačném konci republiky, poblíž vesnice, o které jsem v životě neslyšel. Díra u Hanušovic by proti ní byla hotové Albequerque v Novém Mexiku. Pozice se jmenovala „technik údržby zámeckého objektu.“ Náplň práce: běžná údržba budovy… drobné manuální práce a opravy… péče o zeleň… a požadavky byly vážně triviální, stačilo i základní vzdělání. Chuť pracovat. Čistý trestní rejstřík. Vše vás naučíme. Nástup IHNED. Ubytování zdarma, příspěvek na stravování.
To bylo perfektní!

Neváhal jsem a okamžitě tam zavolal. Hned druhý den jsem šel na pohovor s Jakubovým strejdou. Dorazil jsem do jednoho luxusnějšího business parku, kde měl pronajaté kanceláře. Vlastnil realitní firmu, nějaké pozemky, hotely a tak. Zmetek byl určitě hodně zazobanej.

Když mě ale vítal ve své kanceláři, vůbec bych ho na boháče netipoval. Byla to taková holohlavá hora svalů v uplém tričku a riflích. Mnohem víc působil dojem majitele fitness centra. Celý pohovor bylo ale vidět, jak je rád, že se mu na pozici někdo takhle rychle přihlásil, protože se ke mně choval až přehnaně zdvořile.

Opravdu ta práce byla o tom, že bych přijel do nějakého zapadákova a staral se tam o místní zámeček. Zejména tedy o systémy odčerpávání vlhkosti, topení (aby to tam neplesnivělo) a podobné věci. Zametal bych, uklízel bych, hlídal bych, zaléval bych zahradu… a pak bych měl volno. Některé věci kolem kotlů bylo třeba dělat pravidelně, takže jsem se nemohl vzdálit na víc než 12 hodin. Byl bych k tomu místu doslova připoutaný. Asi proto o něj nikdo moc nestál, zvlášť ne o prázdninách.
Plat byl ale velkorysý. Velmi velkorysý, na to, že by takovou práci zvládl retardovaný lenochod. Protože byl Jakub můj dobrý kamarád a přimluvil se za mě, bylo mi jasné, že tu práci dostanu. Nebyl jsem žádný zaměstnanec roku, ale když jsem měl něco udělat, dělal jsem to pořádně. Zvlášť, když mi za to někdo platil. Jakmile jsme začali domlouvat podrobnosti nástupu, nevydržel jsem to a zeptal se.

„Proč je ta práce tak dobře placená?“ To je otázka, jakou pravděpodobně ještě žádný uchazeč o práci na pohovoru nepronesl. Strejda se trochu zarazil.
„No, v poslední době jsme tam měli s výpomocí trochu problémy,“ odpověděl vyhýbavě.
„Problémy?“

Řekl mi, že už tam v minulosti probíhaly nějaké renovační práce. Chtěl ten zámeček přestavět na hotel. Ale lidi mu z projektu vždycky začali dávat výpověď. „Nikdo z místních už tam nechce pracovat. A kohokoliv jiného jsme tam poslali, do několika týdnů skončil. Proto jsem rozšířil inzerát na celou Českou republiku. Ale jak se to tam objevuje pořád dokola, lidi už jsou podezřívaví a nikdo se už moc nehlásí.“

To mě zarazilo. „Ale proč tam ti lidi končili?“
Strejda si našel nějaký papír, který začal nervózně žmoulat v ruce. Očividně se mu do odpovědi moc nechtělo. Působil trochu komicky, jako obří slon, který se bojí malé myšky. Snažil jsem se ho nesledovat příliš pobaveně. Tu práci jsem jednoznačně chtěl.
„Asi bych ti to měl říct.“
„Do toho,“ přikývl jsem. Bál jsem se, že tam třeba řádí nějaké gangy ze zahraničí nebo-
„Ono tam totiž straší.“
Pořád jsem se na něj díval a nehnul ani brvou. „Aha,“ odpověděl jsem stejným tónem, jako když člověk přikyvuje ve vestibulu metra někomu, kdo mu rozohněně vypráví o tom, jak se ho neustále někdo snaží zabít.
„Vím, jak to zní!“ zvolal omluvně. „Taky jsem si říkal, že je to pitomost. Ale jenom za poslední půl rok jsme tam měli osm brigádníků. Osm! Všichni skončili. A to nemluvím o stavařích. Stavaři! Dělníky z východu. Ty jen tak něco je nerozhází!“
Chvíli se odmlčel. „Taky se mi tomu zprvu nechtělo věřit, ale já sám jsem tam pak zažil věci, které… nevím, co si o nich mám myslet.“ Povzdechl si. „Ale už jsem do toho projektu vrazil moc peněz na to, abych jednoduše vycouval. Navíc se mi to tam hrozně líbí. Tak to zkouším dál a dál. Potřebuju někoho, kdo by to tam ohlídal, než zajistím nějakou jinou stavební firmu. Najímat někoho každé dva týdny je docela voser, to ti povím.“

Všiml jsem si, že čím je otevřenější, tím je otevřenější i jeho slovník. Možná má přece jenom i nějaká fitka. Rozhodně vypadal, že do několika má permici. Jakoby přišel na to, že benchpress pomáhá od stresu a od té doby ho cvičil v podstatě neustále.
„Nikdo nepřišel k úrazu, nikdo se neztratil, ale všichni odtamtud prchli hrozně vyděšení.“

Pořád jsem mlčel a snažil se to celé zpracovat. Trochu jsem čekal, odkud se vynoří filmový štáb a zakřičí něco jako „Jste ve skryté kameře!“ Nebo to možná byl nějaký experiment a teď mě právě psychologové zkoumají, jak budu reagovat na takovou očividnou-
„Zvednu ti plat o 10 procent!“ dodal. Asi si mé přemýšlení vyložil tak, že chci vycouvat a nevím jak to říct. Pohotově mě napadlo, že zkusím ze situace vytěžit maximum. Nesouhlasně jsem se zamračil a založil jsem si ruce na prsou.
„Dobře, tak 20 procent, ale to je můj strop!“
Málem mi spadla čelist. Teď už mi nabízel plat, který bych leckde dostával na HPP.
Pomalu jsem váhavě přikývl. „Dobře, tak já to teda zkusím.“
Viditelně se mu ulevilo. „Jsi si jistý, že to zvládneš?“
„Já celý život žiju na Andělu. Mě taky jenom tak něco nerozhází,“ odpověděl jsem s klidem tibetského mnicha. Měl jsem jizvy, kterými jsem toto tvrzení mohl potvrdit.

Dost jsem pochyboval o tom, že na tom zámku fakt straší, ale u nás doma strašilo stoprocentně. Ať už se tam dělo cokoliv, vypořádat se s tím bude rozhodně příjemnější než řešit mé rodiče. Potřásli jsme si rukama a strejda vypadal, že mu spadl obrovský kámen ze srdce, ale zároveň se asi sám sebe ptal, jak dlouho tam navzdory mému sebevědomí vydržím a jestli má cenu ten inzerát vůbec stahovat.

* * *

Pořád se mi nechtělo uvěřit tomu, co mi Jakubův strejda tvrdil. Trochu jsem se bál, ne strašidel, ale toho, že tam jedu jako ovce na porážku a skončím někde ve škarpě bez ledvin. Takže jsem několika lidem dal přesné informace o tom, kam jedu, proč tam jedu a za kým mají kriminalisté jít, jestli zmizím a zbyde po mně jenom kaluž krve a nehet.
S rodiči to šlo překvapivě snadno, i když máma se ve mně snažila manipulací vzbudit pocit viny. Byl jsem k nim oběma natolik ochladlý, že to na mě vůbec nefungovalo a argumentoval jsem zkušenostmi, vlastními penězi a něčím, co si budu moct napsat do cévéčka. A koneckonců jsem byl už čerstvě plnoletý.

A tak jsem jel s jedním větším kufrem směr Díra u Zapadákova. Na mobilu jsem si pročítal všechny instrukce a manuály ke všem těm různým kotlům a zařízením a pomalu si sestavoval svůj denní harmonogram. Chtěl jsem toho vždycky stihnout co nejvíc ráno, abych pak měl většinu dne volno na filmy, hry a celkově poflakování se. Nikdy jsem takovou příležitost být sám na tak dlouhou dobu neměl.

Cítil jsem, že potřebuju vypnout, od školy a hlavně od rodičů. A internetový detox od sociálních sítí mé Milované, po které jsem toužil, ale která sotva věděla, že existuju, by mi taky udělal dobře. Třeba tam nebudu její profily na sockách sjíždět každých 15 minut a představovat si přitom, jak jsme spolu.

Chtěl jsem mít chvíli klid a pokoj od lidí, takže jsem neměl v plánu ani moc vycházet ven. Na nějaké party a chlastání mě nikdy moc neužilo. A seznamování s cizími lidmi mě spíš stresovalo. Kdepak, tohle budou pracovní prázdniny naplněné flákáním, klidem a mírem. A taky pornem, napadlo mě. Po dlouhé době si budu moct pouštět porno nahlas. V té souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem o tom vlastně neřekl Zuzce. V rychlosti jsem jí napsal neurčitou SMS o tom, že jsem musel nutně odcestovat a že se uvidíme v září. Za chvíli mi volala, ale nevzal jsem jí to.
Nekoukejte se na mě tak, úplně ten pohled cítím!

* * *

Když jsem po několika přestupech na stále zapadlejší a zapadlejší linky dorazil do cíle, byl jsem neskutečně nadšený z nově nabyté svobody. Od autobusové zastávky z náměstí mrňavé vesničky to bylo na zámek asi 10 minut svižnou chůzí. Ani ta procházka v úmorném vedru a s kufrem mi náladu nepokazila.

Zámeček nebyl zámek v pravém slova smyslu. Spíš by se dal popsat jako menší hotel z lázeňského městečka. Vypadal trochu zchátrale, byl obestavěný lešením a různým materiálem, ale zas tak strašné to nebylo. Až později jsem se dozvěděl, že to ani žádný pořádný zámek nebyl, postavil ho začátkem 20. století nějaký zbohatlík, který ho chtěl využívat jako letní sídlo. Po únoru 48 mu ho sebrali, načež ho využívalo místní JZD, takže vesele chátral. Až několik let po revoluci ho někdo koupil, ale nic s ním nedělal. A tak se k němu donedávna dostal Jakubův strejda, kterému to přišlo jako dobrá investice.

Odemkl jsem vchodové dveře a byl nervózní z toho, co objevím. Feťáky? Bezdomovce? Medvědy? Sklep plný lidských ostatků? Nervózně jsem prozkoumával pokoj po pokoji, ale to nejhorší, co jsem objevil, byla zatuchlina a začínající plíseň na stěnách. Většina pokojů byla úplně vystěhovaná a bylo vidět, že v některých už začaly renovační práce, které se ale nikdy pořádně nerozběhly.

Pokojík, který byl vyhrazen pro mě, byl ale útulný. Sice docela malý, ale kdo by si na to stěžoval, když budu bydlet sám. Měl jsem k němu na chodbě zřízenu i provizorní kuchyň, kde jsem měl všechno, co bych mohl k vaření potřebovat.
Byl jsem štěstím bez sebe. Neviděl jsem žádný důvod, proč bych to tady neměl zvládnout. Měl jsem takovou radost, že jsem hlasitě prohlásil: „Tak zámku! Teď jsme tady jen ty a já! Doufám, že spolu budeme vycházet!“

Žádná odpověď. Žádné krysy, které by se lekly a prchaly pryč. Pravda, v noci to tu bude asi trochu strašidelnější než v pravé poledne za slunného počasí, ale i tak jsem byl rád. Nevím co se tu dělo, že to tu tak ve spěchu opouštěli i stavební dělníci, ale bylo mi to fuk.

V rychlosti jsem si vybalil věci, převlékl se „do pracovního“ a dle vypracovaného harmonogramu šel provést všechny potřebné úkony, za které jsem dostával tak štědrý plat. Byl jsem tak rozjařený, že jsem si pustil hudbu ze svého přenosného repráčku a otočil jsem hlasitost úplně doleva.

Práce nebyla těžká. Zkontrolovat vlhkost v podzemních prostorách a upravit dle toho odčerpávače vlhkosti, zkontrolovat kotle na topení a teplotu v místnostech, zalít zahradu, vysát a utřít prach v několika pokojích a podobné záležitosti. Šlo mi to od ruky a taky se mi podařilo oprostit se od pocitu neopětované lásky. Dělání opravdu smutky zahání. Netrvalo mi to ani dvě a půl hodiny a měl jsem vše splněno. Do osmi do večera jsem měl volno, tak jsem se hezky ve svém pokoji zabydlel.
Když jsem si vybaloval věci v koupelně, rozhodl jsem si dát rychlou sprchu. Svlékl jsem se do naha a chvíli se prohlížel v zrcadle. A okamžitě jsem pocítil záchvěv vášně. Trochu se mi z toho zamotala hlava.

WTF?? To jakože se mě vzruší pohled sám na sebe? Jsem snad nějaký narcista, nebo co? Ale stejně jak ten pocit rychle přišel, tak rychle i odezněl. Trochu mě to vykolejilo, jako bych cítil pocity někoho jiného. Což byl samozřejmě nesmysl a kromě toho tady nikdo nebyl. Potřásl jsem hlavou. Asi jsem opravdu trochu psychicky přetažený. Ale je pravda, že nadržený jsem byl pořádně. S tím budu muset něco udělat.

Večerní povinnosti mi trvaly hodinu. Potom byl čas na filmy, hry a porno. V nejbližším okolí se nikdo nenacházel, tak jsem si ho pustil nahlas.
Tohle budou suprové prázdniny!

* * *

Na všechno jsem měl božský klid, když nepočítám občasné zprávy od Zuzky a telefonát s mámou, která se starostlivě ptala, jak jsem dorazil a podobně. Během chvíle ale stočila hovor na to, jak je na ni táta zlý, tak jsem jí utnul s tím, že zase musím jít. Otřásl jsem se při představě, že bych teď byl doma. A ani ty profily své nešťastné lásky jsem nekontroloval víc jak 1x za hodinu. To byl podle mě úspěch.

Můj plán ve volnu téměř nevycházet, hrát hry, koukat na filmy a pouštět si porno a hudbu nahlas byl fajn, ale měl jednu trhlinu. Jídlo. Něco málo jsem si dovezl s sebou, ale druhý den už jsem chtě nechtě musel jít do vesnice nakoupit. Na nějaké vidláky ze zapadákova, kde končila silnice, jsem opravdu zvědavý nebyl, ale nedalo se nic dělat. Vzal jsem si svůj batoh, napsal si nákupní seznam a vyrazil.

Cestou do místního koloniálu jsem procházel přes náves, kde mě na vývěsce zaujala jakási exploze vzorů a barev. Jednalo se o plakát místní kapely, která si říkala Chromá stonožka. Působil dojmem, jakoby ho vytvářela umělá inteligence pomocí pokynů dítěte z prvního stupně základní školy. Bylo tam všechno. Zelená louka, na které se procházel malý chlapec. Hned vedle ležela mořská panna s odhalenými nadměrně vyvinutými ňadry. Shora na to celé koukala hrací kostka s andělskými křídly. A na blankytně modrém nebi nemohla chybět titulní zelená stonožka na létajícím invalidním vozíku.

Plakát mě ale zaujal, to je pravda. Vytáhl jsem mobil a našel si je na internetu. Projel jsem několik jejich písniček a seznal, že takový vesnický pop/folk/rock/big beat nebo co to mělo být, asi nebude pro mě. Bylo to na mě moc… psychedelické. Plakát hlásal do světa co největším fontem to šlo, že se zanedlouho v místním kulturním domě (on tady je kulturní dům? Ten musím vidět!) koncert. Tak tuhle událost roku si určitě nechám ujít, zahuhlal jsem si pod nosem. Otočil jsem se, abych se zase vydal na cestu a málem jsem přitom do někoho vrazil.

Byla to nepochybně místní žena, spíš dívka, blondýnka zhruba v mém věku. Byla o něco větší než já, střední postavy, ale zato s docela velkým hrudníkem. Měla na sobě zelené kraťasy a oranžové tričko s velmi sympatickým výstřihem. Typické vesnické děvče, napadlo mě, které se to co nejusilovněji snaží nedávat najevo.

„Co se tak ušklíbáš?“ zeptala se rázně místo omluvy nebo pozdravu. Člověk nemusel být génius, aby mu došlo, že to byla členka kapely. „Neušklíbám,“ zalhal jsem, „jenom jsem se díval na ten plakát.“
„A co se ti na něm nelíbí?“ přimhouřila na mě oči.
„Nic. Rozhodně zaujme,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit co nejupřímněji.
„Budeme tu mít koncert,“ oznámila mi.
„Všiml jsem si.“
„Přijdeš.“ Nebyla to otázka.
Teď už jsem se ale ušklíbl. „Jo? A proč bych to dělal?“
„Budou tam všichni z vesnice, pár lidí přijede i z okolí. Třeba se tam s někým seznámíš.“

To je pozvánka, která tlačenici nevyvolá, pomyslel jsem si. „Díky, ale jsem zadaný. Navíc si tu chci prostě něco vydělat, ne si dělat známosti nebo kamarády. A stejně asi budu mít moc práce.“ Lhal jsem, až se mi od pusy prášilo.
„Pche, stejně tam nevydržíš ani týden,“ ušklíbla se pro změnu ona.
„Co tím myslíš?“
„Myslíš, že jsem blbá? Další namyšlenej blbeček z města. Do konce týdne budeš pryč,“ oznámila mi uraženě.
„Zatím to tam jde bez problémů.“
„Jen počkej pár dní. Spíš nocí.“
„Myslím, že to zvládnu, neměj péči,“ mávl jsem rukou. Zamračila se a chtěla něco říct, ale já ji nehodlal dát šanci. „No, máš určitě spoustu práce s nacvičováním na ten velekoncert, tak tě nebudu zdržovat. Měj se!“ Nečekal jsem na odpověď a vyrazil jsem směr koloniál. Co se tady taky budu vybavovat s každou internetovou pidihvězdičkou, které kouká sláma z bot.
Trochu jsem se bál, aby za mnou nevyrazila, ale nakonec nakvašeně odešla opačným směrem. Uf.

* * *

„Dobrý den,“ pozdravil jsem nahlas, protože jsem se chtěl uvést jako slušný kluk, ne jako namyšlený floutek z Prahy. Měl jsem štěstí, že byl obchod zrovna otevřený – dohromady bylo otevřeno tak 20 hodin v týdnu. Paní za pultem mě přivítala zářivým úsměvem. „Tak to jsi ty, ta nová posila na zámku?“
„Ano, já-„
„Já si to hned myslela, oni se tady totiž ti brigádníci hrozně střídají, to bys nevěřil.“
„Ano, slyšel jsem-„
„Je to neštěstí, co se to tam tehdy stalo, úplně to tehdy zničilo tradici místního dětského tábora, víš? Hrozná škoda, děti je měly tak moc rády, a to sem jezdily i děti z okolních měst, i z Prahy!“
„Vlastně ne, ale já bych-„
„Ale ona taky nebyla místní, to je pravda a jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Člověk prostě musí věci brát tak, jak přijdou, takže prostě život šel dál, co se taky jiného dalo dělat, že?“

Ta ženská v sobě měla víc slov než místní drbna, která právě běžela vyprávět kamarádkám o tom, jak našla starostu v posteli s učitelkou. Nemohl jsem se dostat ke slovu, tak jsem se jenom usmíval, přikyvoval, občas prohodil nějaké „Jo“ a „Vážně?“ a postupně obcházel všechny regály a pomalu házel do košíku věci z mého seznamu. Fakt, že jí věnuju pozornost tak napůl, jí v kulometné palbě slov vůbec nezpomalil.
„… ale já neříkám, nějaké věci se tu dělat dají, jenom je to teď horší, od té doby, co už není letní kino, ale co se dá dělat, aspoň tu máme hudební vyžití…“
To mě zaujalo. „Myslíte Chromou stonožku? Potkal jsem-„
Chtěl jsem říct „venku jejich Frontmanku, vypadala děsně ujetě“, ale zase mi skočila do řeči a tím mě zachránila – vyšlo totiž najevo, že je to její dcera. Musel jsem si udělat mentální poznámku pro příště: na vesnici se všichni se všemi znají a většinou jsou i příbuzní.

Prodavačka nepřestávala mluvit, ani když mi skenovala zboží, ani když jsem zaplatil, ani když jsem si dával nákup do batohu a nepřestala ani tehdy, když jsem pomalu couval ke dveřím. Nakonec jsem musel využít drobné skulinky v jejím monologu, když se musela nadechnout a v podstatě jsem před ní utekl.

Frontmanka na návsi už díky bohu nebyla. Rychle jsem se přesunul zpátky do zámečku. Přesně proto se mi nechtělo chodit moc ven. Chtěl jsem si užít klid a mír a to, že nebudu muset s nikým nic řešit. Poslouchat historky o lidech, které jsem neznal a o díře, která mě vůbec nezajímala, bylo to poslední, co bych chtěl ve svém volném čase dělat.
Ještě mi pak opatrně volal Jakubův strejda, jestli je jako všechno v pořádku. Řekl jsem, že je všechno báječné.

* * *

Co jsem ale dělat chtěl, bylo sledovat porno. Jakože hodně porna. Veškerou práci ten den jsem měl hotovou, takže jsem využil toho, že cca kilometr daleko nikdo nebyl, zatáhl žaluzie, svlékl se do naha a porno pustil opět nahlas. Nahý jsem nikdy doma nechodil, ale tady mi to přišlo jako krásná příležitost trochu si vyhodit z kopýtka. Bylo to hrozně vzrušující. Včera jsem si to ještě netroufl, ale dneska už mi trochu otrnulo, jak jsem si tady lehce zvykl.

Papírové kapesníčky jsem měl připravené po ruce a začal vybírat porno, kterým načnu dnešní večer. Bavilo mě si jenom tak vybírat, přepínat, hledat a mezitím jenom tak pohoňkávat. Vydržel jsem to klidně 2 hodiny v kuse. Ani jsem se nenadál a byla skoro půlnoc.

Opět jsem měl ten divný pocit, jakoby tu byl někdo další. Přišlo mi, že jsem nějak nadrženější než obvykle. Jako bych měl před sebou mít noc plnou vášně, na kterou jsem se hrozně těšil a které jsem se zároveň trochu obával. Trochu jako když se máte co nevidět svléknout před někým, kdo se vám hrozně líbí. Což nedávalo vůbec žádný smysl, nikoho jsem dneska nečekal, pokud nepočítám 2D obrázky na mé obrazovce od notebooku.

Pokrčil jsem nad tím rameny a přepnul na další video, které mi algoritmus nabídl. Tentokrát to byla masturbace na veřejnosti. Nějaká dobře vybavená štíhlá blondýnka si vzala oblečení na vyzkoušení do zkušební kabinky, kde se postupně svlékla a začala masturbovat. Dveře od kabinky nechala schválně pootevřené. Postupně začala být odvážnější a odvážnější a začala taky trochu vzdychat. Následně vzdychala víc a víc a mě napadlo, jestli to není celé jen narafičené. Takhle nahlas by přece vzdychat nemohla, to by si jí někdo už dávno všiml.

Tenhle typ videí jsem měl ale rád, takže jsem to už nepřepnul. Vypadalo to, že to bude ONO video, kterým dnešní masturbační maraton zakončím. Pak bych mohl dát nějakou pařbu na počítači, už dlouho jsem nic-

V tom jsem se zarazil. Zdálo se mi, jako bych v odrazu videa na notebooku viděl nějaký pohyb. Byl jsem sám, měl jsem zamčené dveře a žádnou mou částí těla, která se odrážela na obrazovce, jsem nehýbal. Žádný odraz pohybu bych vidět NEMĚL.

Byl jsem nahý, se stoprocentní erekcí a byl jsem si takřka jistý, že tady se mnou někdo je. Znovu jsem začal rychle honit, abych nebudil dojem, že jsem si něčeho všiml. Po dnešním setkání se slečnou Chromou stonožkou jsem si totiž dal dvě a dvě dohromady. Žádní duchové, žádní feťáci, žádná zvířata, ale místní se starali o to, aby tu žádné práce neprobíhaly. Dávalo to smysl – asi tu chtěli mít klid a žádné turisty, tak se nějak domluvili a ušili na dělníky boudu a strašili je. V dnešní době se dalo strašit velmi vynalézavě, byť mi přišlo divné, že by zrovna tady někdo měl třeba dron.

A totéž se chystali udělat i mně. Měl jsem ze sebe radost, jak jsem to všechno prohlédl. Ale to, že se dostali až ke mně dovnitř na mě chtě nechtě udělalo dojem.

Jenže já na ně byl připravený. Sice mě překvapilo, že zaútočili už tak brzy, ale je lepší být připraven, než pak splakat nad výdělkem. Za notebook jsem proto schoval svůj pepřový sprej a taky svůj věrný teleskopický obušek. Kurzy zacházení s pepřákem a teleskopem na Andělu hradí každá trochu solidní zdravotní pojišťovna.

Pravačkou jsem stále honil, zrak upíral na video, ale levačkou jsem šátral za prostorem notebooku. Nakonec jsem se rozhodl pro obušek. Pepřovým sprejem v takhle malé místnosti bych mohl zasáhnout i sebe a obušek má tu krásnou vlastnost, že dokáže protivníka zastrašit už jen tím, že ho člověk vytáhne. To vlastně nebylo to jediné, co jsem měl vytažené, haha.

Někteří vikingové, berserkeři, se proslavili tím, že bojovali nazí, aby bylo vidět, že se smrti nebojí a že se chtějí do Valhally dostat co nejdřív. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda při tom bojování třeba měli erekci, ale když si člověk uvědomil, jací to občas byli magoři, vyloučit se to nedalo. A podobný vizuální zážitek jsem se právě chystal zprostředkovat tomu nešťastníkovi, který se sem vloupal, i já sám. Doufal jsem, že je to ta Frontmanka, ať má na co vzpomínat, děvče.

Tak jo, jdeme na to. Pevně jsem obušek sevřel do dlaně a jediným plynulým pohybem se otočil a vstal ze židle. Rukou jsem zároveň švihl do strany a obušek se s charakteristickým „sssssst!“ roztáhl do své plné velikosti. Židli jsem přitom překlopil na stranu.

„Tak pojďte, šmejdi –„ řekl jsem trochu přiškrceněji, než jsem chtěl a zůstal stát jako opařený.
Na pohovce, která stála za mnou a za mým pracovním stolem, se totiž rozvalovala dívka. Vypadala mladě, mohlo jí být tak 15 let. Na sobě měla černý korzet, černé dlouhé rukavice, černý obojek, obří černé šněrovací boty (až později jsem se dozvěděl, že se tomu říká platformy) a vlasy měla buď černé od přírody, nebo je měla obarvené. Typická gothička, blesklo mi hlavou, ale to mě ani tak moc nezaujalo. Co mě udeřilo do očí mnohem víc byl fakt, že od pasu dolů na sobě měla jenom podkolenky a ty boty a jinak nic. Nohy měla roztažené široko od sebe a do své dírky si strkala dva prsty a v zuřivém tempu je zase vyndávala. Oči měla zavřené a plně se soustředila na svoji manuální činnost. Byla do toho zabraná tak moc, že si ani nevšimla toho, jak jsem vyletěl.

Monitor notebooku a menší lampička byly jediné zdroje světla v místnosti, ale i tak jsem jasně viděl (hlavně díky tomu, že byla vyholená), že měla stehna mokrá následky mnohačetných orgasmů. Hodně u toho vzdychala a mně došlo, že ty vzdechy, které jsem posledních několik minut slyšel, nepocházely z videa.

Očekával jsem místní Frontmanku, nebo nějakého vesnického balíka, kterého budu muset zastrašit, aby mi dali všichni pokoj a já tu mohl strávit léto. Ale nahou masturbující goth lolitku jsem opravdu nečekal. Poněkud mě to vyvedlo z míry. Každý heterosexuální chlap, který náhle ve svém pokoji narazí na nahou masturbující goth lolitku, má tendenci okamžitě začít přehodnocovat své bezprostřední plány. Kolečka v mé hlavně se začala rychle otáčet.

Já byl tak nadržený, že jsem si jí vůbec nevšiml. Jak dlouho už tu sakra byla? Jak dlouho mě sledovala? Byla tady za mnou, masturbovala, zatímco já jsem nevnímal svět a honil si ho ostošest. A ona na mě přitom očividně koukala, i na to porno, které jsem měl puštěné. Měla krásný výhled na oboje.

Chvíli jsem tam jenom tak stál a koukal na ni. Ona se dál věnovala své bohulibé činnosti. Rychlost měla teda parádní, to se musí nechat. A to jsem si myslel, že zápěstní pohyby mám docela vymazlené, ale tady jsem viděl, že se mám ještě hodně co učit. Musela být opravdu hodně vzrušená.

Až teď znovu s dalším vzdechem otevřela oči, aby se na mě podívala. Respektive aby mě šmírovala. Když zjistila, že tam stojím, zírám na ni s jedním obuškem mezi nohama a s druhým v ruce, nejdřív se zamračila a nechápala, co se děje.

Pak se stalo několik věcí najednou. Nejdřív na mě jenom tak koukala. Potom se lekla a s vyděšeným „Ty mě vidíš??“ se pokusila vytáhnout prsty ze své dírky, zvednout se a překřížit nohy a zakrýt si svou kačenku rukama. Jelikož se to všechno pokusila udělat zároveň, nějak jí to nevyšlo a sesunula se (s rukou mezi nohama) na kraj gauče a překulila se na bok, takže jsem se mohl pokochat i jejím roztomilým pevným zadečkem.

Když jakž takž znovu získala kontrolu nad svým tělem, začala křičet „Nedívej se, nedívej se!“ a já byl tak mimo, že jsem ji okamžitě poslechl a začal se omlouvat „Promiň! Promiň!“. Porno se zrovna dostalo do fáze, kdy si slečny v kabince někdo všiml a začal se zajímat, co tam dělá.

Pak jsem ucítil jakoby závan vzduchu, hroznou úzkost, stud, vztek a hanbu a trochu se zamotal. Odvážil jsem se po očku otočit za sebe. Gauč byl prázdný. Pokoj byl prázdný. Byl jsem sám.
Pauzl jsem porno a snažil se zprocesovat, co se to právě stalo.
To byla dobrá otázka. Co se to právě stalo? CO SE TO PRÁVĚ DO HAJZLU STALO??

* * *

V rychlosti jsem si natáhl aspoň trenky, teleskop stále v ruce a rychle se pokusil vyběhnout ze dveří. Jenže ty byly zamčené, takže místo abych jimi prolétl, jsem se do nich narazil a sesunul se na zem. Vyškrábal jsem se na nohy a snažil se zahnat pocit, jako bych byl v nějaké pitomé grotesce.

Tak fajn, hlavně se uklidni. Dveře jsou zamčené. Zkontroluj okna. Ta jsou taky zamčená. Jak se sem teda ta holka sakra dostala? Popadl jsem klíče, odemkl a vyběhl ven. Nikde nikdo. Vrátil jsem se a teleskop vyměnil za mobil, abych si mohl svítit na cestu. Následující cca půl hodiny jsem zuřivě hledal všude možně jakékoliv důkazy toho, že se sem někdo vloupal. Nenašel jsem nic.

Byl jsem zamčený. Okna byla zavřená. Pokud mi do pokoje nevedla tajná chodba, tak… že mě to nenapadlo! Musela tam být schovaná už v době, kdy jsem přišel! Asi se schovala do skříně! Do té skříně, která je plná mých věcí, takže se tam musela fakt hodně složitě poskládat! A nevydat ani hlásku. Ale já sledoval většinu času porno, tak jsem pokoji nevěnoval žádnou pozornost.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Bylo to sice přitažené za vlasy, ale dávalo to smysl. Tedy dávalo to z těch ostatních alternativ největší smysl. Ale proč by se mi sem na tajňačku dostávala nějaká mladá holka, aby si tu mastila frndu? To nemohla doma? Nebo to je nějaká nová tiktoková výzva, o které nevím? Pokud ano, kde se můžu zapsat pro pokračování?
Pokud mě Frontmanka nebo lidi z okolí chtěli odsud dostat… byl tohle opravdu ten nejlepší způsob? Fungovalo by to na dělníky? O tom dost pochybuju.

Ale… ona byla překvapená, že ji vidím. Proč by se divila, že ji vidím? Protože byla zfetovaná, proto! Haha! Jasně! Do pokoje se mi prostě vloupala mladá nadržená zfetovaná goth lolitka! A asi měla i kopii klíče! Jasně!

Takové myšlenky se mi honily hlavou pořád dokola. I v době, kdy jsem asi podvacáté chodil venku a hledal jakýkoliv důkaz cizí přítomnosti. I v době, kdy jsem si konečně šel lehnout a kdy jsem dlouho do noci nemohl usnout.

A ráno jsem v přemýšlení pokračoval, ale nic nového jsem moc nevypřemýšlel. Pořád jsem se motal v kruhu a končil u zfetované tiktokerky, která chtěla originálním způsobem získat co nejvíc followerů.

Práce mi kvůli tomu od ruky moc nešla. Co mám čekat dneska v noci? Pokoj jsem pro jistotu několikrát prohledal kvůli tajnému vchodu, ale nic jsem nenašel. Počkat, cože? Tajný vchod? To mi opravdu začíná hrabat? Ale jak jinak si to mám vysvětlit? Aaaaa, z toho by se člověk zbláznil!

Takhle ubíhal celý den. Odpoledne jsem to už nevydržel a vydal se zase do vesnice. Měl jsem štěstí, většina členů Chlupaté stonožky byla zrovna na návsi. Přesně to jsem potřeboval. Kráčel jsem přímo k nim a s každým dalším krokem ve mně rostlo odhodlání a vztek. Byl jsem ztělesněním boha spravedlivé odplaty.

Frontmanka si mě všimla první a když zjistila, jak se na ni tvářím, zamračila se na mě.
„To vám připadá vtipné?“ zaútočil jsem bez pozdravu.
„Cože?“ zeptala se udiveně. Tohle nečekala.
„Zneužívat takhle mladé holky? Vždyť byla určitě pod zákonem!“
„Cože?“ zopakovala a nejistě se podívala po ostatních.
„O tohle vám jde? Dostat mě do vězení? Protože nechci jít na nějaký blbý koncert??“ Jejím zmateným výrazem jsem se oklamat nenechal.
„O čem to mluvíš?“
„Nedivím se, že tady nikdo nechce pracovat. Je to tu samej psychopat! Možná je dobře, že se ten hotel nedostaví, k první vraždě by došlo tak měsíc od otevření.“ Dostával jsem se do varu čím dál víc.
„Tys něco pil?“ zeptala se opatrně.
„Ale klobouk dolů, vytáhnout takhle těžký kalibr hned druhou noc, máte docela koule, to se musí nechat. Asi vám musím hodně ležet v žaludku, co?“
„Je docela vedro a sluníčko dokáže být prevít, když nemáš nic na hlavě,“ oznámila mi starostlivě a rozhlédla se kolem, jakoby čekala, že se odněkud vynoří chlap v bílém a vykřikne něco jako „To je on! Chyťte ho!“
„Jestli si ale myslíte, že mě takhle jednoduše vystrnadíte, tak to se šeredně pletete! Na to byste si museli ještě hodně přivstat, ještě dřív než místní slepice!“ Změřil jsem si jednoho po druhém přísným pohledem. „Pozdrav pámbu! Nebo jak se to tady na kraji světa zdravíte!“
A odkráčel jsem. Nikdo ani nedutal.

* * *

Páni, to se mi ulevilo! Celý ten myšlenkový chaos byl rázem pryč. Bylo to jasné. Mohli za to oni, sehráli docela hustý kanadský žertík, ale já je prokoukl a už na to nemusím VŮBEC myslet. Skvělé! Teď si zase můžu jít po své práci.
A nějakou chvíli to i šlo. Do té doby, než jsem se večer, když už jsem měl padla, vrátil do pokoje a ucítil opět… něčí Přítomnost. Tentokrát jsem si tím byl jistý. Někdo tam se mnou byl, i když jsem ho neviděl. Cítil jsem i jeho emoce. Napětí. Trochu strach. Stud. Ale i zvědavost. A taky… touhu. Touhu si s někým popovídat.
Ne! To přece není možné! To přece nemůžu ani myslet vážně! NESMYSL!

Rozhodl jsem se svoje pocity ignorovat a šel jsem… no, porno asi vynechám, ale půjdu třeba hrát hry. To mě zabaví a vyžene mi to z hlavy ty nesmyslné myšlenky. Ale po půl hodině, kdy jsem se nedokázal pořádně soustředit a co chvíli jsem se rozhlížel po pokoji, jsem to vzdal.

Tak jo. Je tu se mnou asi duch. Nebo spíš duchyně. Jak mám takovou duchyni oslovit? Cítím, že tu je se mnou. Asi bych měl zapálit nějaké svíčky? Jenže tu žádné nemám. Ouija tabulku jsem taky neměl. Jsem krutě nevybavený.

Ale co… zkusím ten nejpřímější přístup. „Tak jo, ukaž se, vím, že jsi tady.“ Postavil jsem se doprostřed pokoje a čekal.
Člověk by si měl dát pozor na to, co si přeje, protože se přede mnou v jedné vteřině zjevila. Doslova zjevila, v jednu chvíli tam nebyla a v následující ano. Jako byste do filmového pásu vložili nějaká políčka navíc. Byl to hrozně nepřirozený zážitek. Nebyl jsem na to připravený. Jedna věc je mít téměř jisté podezření, že máte v pokoji ducha, druhá věc je si to podezření sám potvrdit.
Udělal jsem to jediné, co mi v tu chvíli můj zpanikařený mozek poradil.

Utekl jsem.

(pokračování příště)