Prázdniny s Mikou 2: Voyeur proti své vůli

Tonenímožnýtonenímožnýtonenímožnýtonenímožný, přehrávalo se mi pořád dokola v hlavě, když jsem vyběhl směrem do vesnice. Muselo být kolem půlnoci. Neměl jsem ani nějaký konkrétní cíl, prostě jsem potřeboval být od toho místa co nejdál a chtěl jsem si trochu utřídit myšlenky. Pořád jsem zrychloval a zrychloval, až jsem do vesnice v podstatě dosprintoval. Kdyby mi to někdo měřil, určitě bych se kvalifikoval na olympiádu.

Na návsi jsem se zastavil a pomalu se vzpamatovával ze šoku a z kyslíkového dluhu. To není možný, zopakoval jsem si asi po sté. TO NENÍ MOŽNÝ.

Po několika bezcílných minutách, kdy jsem chodil sem a tam a pořád se tu situaci snažil zpracovat, jsem si začal všímat zvuků z okolí. Hospoda! Hospoda byla kousek odsud a zábava byla podle všeho v plném proudu. Alkohol. Potřebuju alkohol.

Bez rozmýšlení jsem vběhl dovnitř a do očí a nosu mě okamžitě udeřil pach cigaretového kouře, přepáleného tuku, piva a chipsů. Klasická hospodská směs, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Hospoda byla klasifikována jako soukromý klub, což byl chytrý způsob, jak se vyhnout obecnému zákazu kouření. Vypadalo to, jako by ji někdo vystřihl z 80. let – stejný nábytek, stejné ubrusy, stejná výzdoba. V rohu dokonce stály výherní automaty. Neměl jsem ale vůbec náladu to vše nějak hodnotit.

Došel jsem až k výčepnímu, který byl právě zabraný do živého hovoru s několika štamgasty na téma „kdo letos vyhraje titul?“. Když mě uviděl, zahleděl se na mě a zaváhal, jestli nemá zavolat doktora. Můj obličej musel po tom běhu hrát všemi možnými barvami a navíc v očích mi muselo zůstat něco z předchozí prožité hrůzy.

„Alkohol,“ řekl jsem prostě. „Co nejsilnější.“
Očividně se mu ulevilo, že se tento večer obejde bez jakýchkoliv záchranných složek. Jen málo problémů se podle něj nedalo vyřešit flaškou chlastu, takže se v tomto novém vývoji situace cítil mnohem jistější.
„Mám tu absint,“ oznámil mi.
„Beru,“ přikývl jsem.
„A osmnáct už ti bylo, mladej?“
„Bylo,“ automaticky jsem sáhl do zadní kapsy, kde běžně mívám peněženku. Mívám. Když mívám svoje klasické kalhoty nebo kraťasy. Které jsem teď neměl. V tom spěchu jsem na ně jaksi zapomněl. Nenapadlo mě, že bych peněženku mohl potřebovat.
„Ale kurva,“ zarazil jsem se a přemýšlel, co dál. Co dělat. Budu se muset vrátit a-
„Nech ho, Franto, napiš to na mě. A dej mu dvojitýho, podívej se, jak vypadá.“

S vděčností jsem se na štamgasta vedle mě podíval. „Seš ten novej kluk od hotelu, co? Takhle vyděšený sem občas přijdou. A pak zase hodně rychle odejdou,“ pokrčil rameny.
„A jak mám vědět, že mu je osmnáct? Nechci mít žádný problémy s úřady,“ namítl restauratér, ale už během jeho řeči mu výrazy okolí daly jasně najevo „Od kdy tohle zrovna ty řešíš?“

„No dobře,“ kapituloval, obrátil se a nalil mi velkýho panáka. Pokynul jsem jako výraz hlubokého díku svému zachránci a obrátil ho do sebe. Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy, zakuckal jsem se a zalapal po dechu. Řekl bych, že takhle nějak musí chutnat nemocniční dezinfekce. Tím, že jsem se na místě nepozvracel, jsem očividně prošel jakýmsi iniciačním testem, protože ostatní uznale pokývali hlavou.

„Moje holka dneska říkala, že tě potkala a choval ses divně,“ řekl můj Zachránce. Je tady někdo, s kým Frontmanka není příbuzná?
“Hodně lidí už odtamtud uteklo,“ pokračoval. „Když tu pak někteří z nich byli a popisovali, co viděli… hrůza,“ zakroutil hlavou. „My se tomu místu snažíme radši vyhýbat. Takhle je to tam už zhruba 10 let, od té doby, co… co se to stalo.“

Co se stalo? Zeptal bych se, ale měl jsem umrtvený jazyk, tak jsem jenom přikývl. Zachránce pokračoval: „Jeden prý viděl svoji rodinu. Manželku, dvě malé děti, dokonce i domácí kočku. Oběšený. Všechny do jednoho. Jinej zase viděl zakrvácenou sekeru a lidský torzo a spoustu krve všude kolem. Samozřejmě, že nikdo další nic z toho neviděl, ani když u toho bylo víc lidí. Ale člověku se pak na takovým místě pracuje blbě. Cos tam viděl ty?“ zeptal se mě a v jeho očích jsem uviděl opravdovou účast.

Tehdy jsem poprvé k místním pocítil něco jiného než přezíravou aroganci. Byl jsem vděčný, že mě někdo vyslechl (i když, vyslechl…) a že se mi opravdu snažili pomoct.
Zastyděl jsem se podruhé. Co jsem jim měl říct? Já viděl masturbující polonahou sexy goth lolitku a když se mi zjevila oblečená, vyděsil jsem se a utekl?

Zatřásl jsem hlavou, aby se trochu pročistila. „Jefte jednoho dvojitýho, pvofím,“ zahuhlal jsem směrem k výčepnímu. Jazyk se mi pomalu začínal vracet k životu. Zachránci jsem huhlavě oznámil: „Já vám to vuátím, nebojte fe.“
„Stačí, když přijdeš na koncert,“ odpověděl mi s nadějí v hlase. Do háje zelenýho, já se tomu snad fakt nevyhnu.. Ale co, jeden koncert asi přežiju. Ten chlap mi podal pomocnou ruku v nouzi. Přikývl jsem, hodil do sebe ještě druhý absint, zvládl jsem se nepozvracet podruhé a rozběhl se zpátky na zámek, než si to rozmyslím.

* * *

Běh mi hlavu trochu pročistil a alkohol mě zase uvolnil. Jenom žaludek trochu protestoval, přece jenom na tak velké hodnoty promile zvyklý nebyl. Taky jsem byl docela zpocený. Cítil jsem se ale mnohem vyrovnaněji, i když jsem si musel dávat pozor, abych nezakopl o svou vlastní nohu.

Doběhl jsem zpátky do svého pokoje. Duchyně seděla na mé židli, čelem ke stěně a měla hlavu v dlaních. Hromádka neštěstí. Bylo mi jí okamžitě hrozně líto.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a myslel to upřímně. Zaplaťpámbu, že už můžu mluvit normálně. Okamžitě se na mě obrátila a byla očividně překvapená, že mě vidí. „Bylo toho na mě trochu moc,“ dodal jsem.
Usmála se na mě. Měla hrozně hezký úsměv. „To je dobrý.“

Teprve teď jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Měla krásné velké oči, japonský kreslíř by podle ní mohl kreslit anime holky. Trochu velký nos, ale nic hrozného, pod nimi krásné plné rty. Dlouhé vlasy až na ramena měla černě obarvené a volně rozpuštěné. A buď byla silně, opravdu silně nalíčená tak, aby byla hodně bledá, nebo to byl důsledek jejího… současného stavu. Řekl bych, že to byla ta první možnost, soudě podle tmavého líčení kolem očí (oční stíny nebo jak se tomu říká) a výrazných černých řas.

Byla štíhlá, spíš štíhlounká a drobounká a výrazně menší než já. Taková drobná emo/goth holka, kterou jakoby někdo vymodeloval přesně podle mého gusta. Malý andílek, malá (pokud můžu soudit) prsa tak akorát do ruky. Oblečená do černého trička a černých riflí - platformy někde nechala. Zato jiné doplňky nechyběly – obojek, přívěšek s pentagramem, náramky na ruce. Trochu to vypadalo, jakoby chtěla působit hrozně drsně, ale její snaha byla spíš roztomilá. Spíš než strach ve mně budila touhu pohladit ji po vlasech.

„Já jsem Mika,“ řekla a nejistě mi podala ruku.
Představil jsem se taky a ruku jí stiskl. Byl to hrozně zvláštní pocit, narazil jsem na jakýs takýs odpor hmoty její ručky, ale ten stisk jsem vůbec necítil. Jako bych se snažil stisknout plyn, který je hustší než vzduch, ale ne o moc. Jakoby tam byla, ale vlastně nebyla.
„Rád tě poznávám.“
Ucítil jsem tlak v břiše.
„A teď mě prosím omluv, asi budu zvracet,“ řekl jsem a rozběhl jsem se na záchod. Stihl jsem to jen tak tak.

* * *

„Haló! Hej! Vstávej!“
Probudil mě něčí hlas. Proti své vůli jsem otevřel oči a zjistil, že se koukám do mladé bledé tváře s obříma dětskýma očima a omluvným úsměvem na rtech.
„Ještě pět minut, mami,“ řekl jsem a zachumlal se do deky. V hlavě mi bušili permoníci. Jak je možné, že by mě dva panáky takhle rozhodily? Pravda, byl to absint. A byly dvojité. A to psychické vypětí taky moc nepomohlo. A moc jsem včera nejedl a na alkohol úplně zvyklý nejsem. Ale i tak. Takhle blbě mi snad ještě nebylo.

„Už ti dávno zvonil budík,“ ozval se příjemný hlas.
Podíval jsem se na mobil. Měla pravdu. Už bych měl pomalu začít kontrolovat odvlhčovače ve sklepě.
„No tak dobře, dobře, už vstávám.“ Nejistě jsem vzal čisté oblečení a přesunul se do koupelny. „Ale ne že mě budeš šmírovat!“ zamával jsem před ní prstem. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale trochu se začervenala. Na to, jak jsem se jí včera bál, jsem byl teď podezřele uvolněný. Pravda, viděli jsme jeden druhého masturbovat a já se víceméně před ní pozvracel. Co se stupně intimity týče, myslím, že jsme laťku ze začátku nastavili docela vysoko.

Po běžné ranní údržbě a hlavně studené sprše jsem se cítil mnohem líp.
Mika seděla na gauči. „Udělala bych ti snídani, ale…“ zamávala rukama ve vzduchu v gestu, které signalizovalo, že se nemůže ničeho dotknout.
„Jsi hodná, ale dneska stejně snídat nebudu.“ Při pomyšlení, že bych měl něco sníst, se mi zvedl kufr. „Udělám si kávu. Pořádnou. Na víc stejně nemám čas.“
Po velmi rychlém vypití kávy (trochu jsem si opařil pusu) jsem byl připraven vyrazit do práce.
„Tak já jdu makat.“
Závan zklamání.
„Nechceš jít se mnou?“ navrhl jsem.
Očividně pookřála. Cítil jsem to. „Tak jo!“

* * *

Začal jsem kontrolou odvlhčovačů jako vždycky, zatímco mě Mika následovala a zvědavě mi nahlížela přes rameno. Byla hodně potichu, jako… no, jako duch. Chtěl jsem se jí zeptat na hodně věcí, ale jak ze mě vyprchávaly zbytky alkoholu, vracela se do mě nejistota a nervozita. Rozhodl jsem se, že musím jednat hned, než se zase začnu bát.

„Takže,“ odkašlal jsem si. „Ty jsi… duch?“ zeptal jsem se přihlouple, zatímco jsem kontroloval stav jednoho kotle. Nic duchaplnějšího mě nenapadlo.
„Jo,“ přikývla.
„Hm. A jaké to je?“ zeptal jsem se opatrně.
„Smrt? Je to jako být na dovolené s partou Němců.“
Na chvíli jsem se zarazil, jednak tím, jak ležérně o tom byla schopná mluvit a jednak tím, že použila hlášku z Červeného trpaslíka. Obrátil jsem se na ni a usmál jsem se. „Opravovala jsi tepelný štít, co? To se nedá odbýt.“ Zasmála se a já taky. Veškerá nervozita ze mě rázem opadla. Začali jsme si povídat.

* * *

Byla to opravdu výjimečná holka. Na někoho takového jsem ještě nenarazil. Měla ráda hodně sci-fi a fantasy. Filmy, knihy, seriály. Vedli jsme erudovanou debatu na téma proč nedopravili Prsten moci do Mordoru orli. Proč Harry Potter jako jediný přežil kletbu avada kedavra, když muselo být během první války (a vlastně i před ní) spousty případů sebeobětování se pro blízkého člověka. A dělali jsme si legraci z všezáchranné metody „Beam me up, Scotty!“ ve Star Treku.

Byla hodně sečtělá, četla mimo sci-fi spoustu knížek, mnohem víc než já. A to jsem si myslel, že jsem docela knihomol. Červeného trpaslíka znala skoro zpaměti. Měla široký všeobecný přehled a dokázala si jednotlivé vědomosti skládat dohromady.

A měla smysl pro humor! To mi přišlo asi ještě divnější, než že je po smrti a já se s ní můžu bavit. Já dosud nepoznal osobu ženského pohlaví, jež by měla smysl pro humor, který by stál za řeč. K tomu je potřeba pohotovost, improvizace a aspoň elementární znalost hlášek a průpovídek. A taky schopnost nebrat se příliš vážně. Možná proto v tomhle ženy, které jsem znal, moc nevynikaly – všechny byly docela urážlivé a citlivé, když se o nich někdo (byť ve srandě) otřel. Proto se radši neotíraly ani ony o nikoho. Ani se Zuzkou moc sranda nebyla. Ani s mou Milovanou, která mě nechtěla.

Strávil jsem povídáním s ní celý den a měl jsem pocit, že ji znám celý život. Takhle nenuceně a upřímně jsem se dokázal bavit jen s pár nejlepšími přáteli. Měl jsem pocit, že jí můžu říct všechno a že mě pochopí. A když mi něco začala vyprávět, věděl jsem přesně, co tím myslí. Skoro jsme jeden za druhého mohli doplňovat věty.

Co bylo vůbec nejdivnější… uměla i mlčet. Žádná ženská na světě podle mého dosavadního světonázoru nevydrží déle než 3 minuty bez toho, aby něco neřekla. Mika ne. Dokázala být potichu a jenom mě tak pozorovat. Chvíle mlčení jsem si s ní užíval stejně jako naše rozpravy.

A hudba. Vyznala se v hudbě. Já jsem hudbu poslouchal rád, ale o interpretech, albech a hudební historii jsem toho moc nevěděl. Známé písničky jsem samozřejmě znal, ale nevěděl bych, jestli je to AC/DC nebo Led Zeppelin. Ona ano. A jako gothička se vyžívala zejména v goth kapelách. The Cure. Type O Negative. The Birthday Party. Bauhaus. A tak dál a tak dál. O většině z nich jsem nikdy neslyšel. Domluvili jsme se, že až budu mít volno, uděláme goth-rockový večer, ve kterém mě zasvětí do těch největších pecek.

Jenom počítačové hry vůbec nehrála a neměla je ráda. Nikdo holt není dokonalý.

Člověk nemusel být vystudovaný psycholog, aby mu bylo jasné, že celá ta její stylizace do roztomilé (ale zároveň drsné) sexy goth lolitky má původ v nějakých jejích problémech. Daddy issues, řekl bych, ale co já vím, co za „issues“ to mohlo ve skutečnosti být. Možná to byla obranná póza proti tomu, aby jí někdo (znovu?) ublížil. Mně to ale bylo docela fuk, protože ze způsobu, jak mluvila, bylo jasné, že to měla v hlavě srovnané mnohem víc než většina mých spolužáků. Co spolužáků, víc než mí vlastní rodiče. Kromě toho, já měl svých „issues“ taky dost a dost, jenom jsem si teda kvůli nim nebarvil vlasy.

Celý den mi tak hrozně příjemně uběhl. Na sociální sítě své Milované jsem si ani nevzpomněl. Povídali jsme si a povídali a povídali… a pak jsem konečně dostal příležitost zeptat se na něco, co mi hodně vrtalo hlavou.
„Proč jsi ukazovala lidem ty hrozné věci?“
„Co tím myslíš?“
„No, slyšel jsem, že lidi, kteří tu pracovali, měli ošklivé vidiny. Mrtvá rodina, rozřezaná těla, krev a tak.“ Tohle byl dotaz, o kterém bych si ráno vůbec nepomyslel, že jej budu schopný položit. Co udělá s člověkem pár hodin rozhovoru!
„No,“ zamumlala a byla trochu nesvá. „Já nikdy nikomu nic neukazovala. Ne vědomě. Já jenom chtěla, aby ti lidi odešli, abych měla klid. Tak jsem si to přála a oni… pak vždycky odešli. Ale nic konkrétního jsem jim neukazovala, věř mi!“

Přikývl jsem. Trochu to dávalo smysl. Jestli nemohla nic ovlivnit ohledně hmotných věcí, ohledně těch psychických to patrně neplatilo. Očividně u lidí mohla vyvolat různé představy a emoce a nemusela přitom ani vědět, co lidi děsí. Stačilo jen podvědomě chtít někoho vyděsit a dotyčný už si doplnil něco děsivého sám. Jako v nějaké psychické spojovačce. Maně mě napadlo, co by se stalo, kdyby se rozzlobila a rozhodla se, že celou vesnici nechá skočit ze srázu jako Krysař. Hned jsem tu myšlenku zahnal. Něčeho takového by nebyla schopná. Byla to jenom… kolikaletá vlastně? Vyděšená holka.

„A kolik ti teda vlastně je?“
„Skoro patnáct. Ale to bylo před 10 lety. Takže jsem vlastně starší než ty, zajíčku,“ zasmála se.
„A, ehm…“ tady jsem přecejenom znejistěl. „Jak se ti *to* stalo?“
„Nehoda,“ odpověděla prostě. Chvíli jsem počkal, ale když nic neříkala, dál jsem se už nevyptával. Cítil jsem, že ani po tom celém skvělém dnu by to nebylo moc vhodné. „Takže jsi byla deset let tady sama? To musela být dost nuda.“
„Trochu,“ pokrčila rameny. „Ale většinu času to nebylo tak zlé. Je to jako… bys spal, ale přitom byl vzhůru. Jenom když tu někdo byl, tak mě to hodně rušilo. Tak jsem chtěla, aby lidi odešli. Abych měla zase klid.“
„Ale já tě nerušil? Mě jsi vyhnat nechtěla? Protože…“ vzpomněl jsem si na naše první setkání a nevěděl, jak pokračovat.
„Ne. Tys mi nevadil,“ začervenala se. Tehdy jsem z toho nic moc nevyvozoval.
„Hm,“ přitakal jsem. „A ty jsi teda místní?“
„To ne. Byla jsem z jednoho města nedaleko odsud. Sem jsem jezdila na letní tábor.“
„Aha,“ odtušil jsem, ale něco mi vrtalo hlavou. „Ale když teda nejsi odtud, proč jsi zrovna v tomhle hotelu? Neměla bys spíš, však víš… být radši doma?“
„Kdo ví,“ pokrčila rameny a odvrátila hlavu. Nechal jsem to být. Koneckonců, já jsem právě taky neměl s rodiči nejlepší vztah, jinak bych tady nebyl. Kdo jsem byl, abych jí říkal, kde má strašit?

„Víš co,“ řekl jsem, abych zlepšil atmosféru a odvedl řeč jinam. „Ty keře dneska už zalévat nebudu, nechám to na zítra. Jenom se stavím v koloniálu něco zaplatit a až se vrátím, najím se a pak si dáme ten goth-rock večer, co ty na to?“
Usmála se a nadšeně souhlasila. Když se usmívala, byla ještě krásnější. Večer jsme začali s The Sisters of Mercy.

* * *

Takhle příjemně nám plynulo několik dalších dní. Pracoval jsem a přitom si s ní povídal, občas jsem zašel nakoupit a navařil si jídlo na pár dní, po večerech jsme se dívali na filmy nebo poslouchali hudbu… nikdo se k mému zámku ani nepřiblížil, takže jsem se nemusel bát, že mě někdo uslyší, jak si povídám sám se sebou nebo se směju. Jenom občas někdo zavolal – Jakubův strejda, máma, táta… Zuzka, ale té jsem to nezvedal. Mika ke mně byla doslova přilepená, ale to mi moc divné nepřišlo, když si 10 let neměla s kým pořádně povídat. Občas jsme vedli téměř filozofické debaty, když se z ničeho nic zeptala na nějakou velkou životní otázku.

„Přemýšlel jsi někdy o smrti?“
Ano, například takovou. Seděli jsme venku před zámečkem a pozorovali západ slunce.
„Víš, že vlastně poslední dobou docela ano?“
„Opravdu?“
„Jo. Řekněme, že u nás doma jsem k tomu měl poslední dobou docela vhodné stimuly.“
„To mě mrzí,“ pohladila mě po rameni. Jako obvykle jsem nic necítil, když se mě dotkla, ale bylo to hezké gesto. Usmál jsem se na ni. „Nemusí. Člověk by se se svou smrtelností asi měl konfrontovat. Dělat, jakože smrt neexistuje, ničemu nepomůže. Možná bych měl za tohle být rodičům naopak vděčný.“
Chvíli bylo slyšet jenom šumění větru ve větvích. Byl to moc krásný večer.
„Přemýšlel jsi nad sebevraždou?“ zeptala se po chvíli.
„Vlastně ano. Ne že bych měl koule na to to opravdu udělat, ale říkal jsem si… jak by jejich vztah vypadal, kdybych náhle umřel? Dali by se dohromady? Nebo by je to odcizilo ještě víc, pokud je to vůbec možné? Kdo by si na mě třeba po roce vzpomněl? Bylo by to v dobrém?“ Vzpomněl jsem si na Zuzku. Moc jistý jsem si v jejím případě nebyl.

Mika zamyšleně přikyvovala. Natáhla se na židli víc dozadu a začala ve vzduchu houpat nohama.
„Já vždycky přemýšlela nad fotkou na pohřbu.“
„Cože?“
„No tak si to vem. Já umřela mladá, tak se mě to netýká, ale řekněme, že umřeš, až ti bude 85 let. Budeš mít pohřeb a vždycky je tam vystavená fotka nebožtíka s černou páskou. Jakou fotku by ti tam měli dát? Maturitní, když ti bylo 18? Nebo když ti bylo 30? 40? 60? 85? Jaká fotka by tě na pohřbu nejlíp vystihla?“

Přemýšlel jsem o tom. „Jo, je to zvláštní. Jako bys chtěla něčí život vystihnout v jedné fotce.“
„Přesně. A navíc, pro někoho ta fotka vůbec nemusí mít nějaký význam. Třeba ti tam dají fotku z maturitního tabla a budeš tam mít kamaráda, se kterým ses seznámil až ve 40 letech. Ten tě jako mladého vůbec neznal. Pro něj bude ta podoba hrozně cizí.“
„Na tom něco je. Ale řekl bych, že ta fotka má spíš připomínat, na koho se vzpomíná. Každý na něj může vzpomínat po svém. Jak si ho představuje nejvíc. Třeba mého dědu si nedovedu jako mladíka představit. I když se tak choval celý svůj život.“
Přikývla. „A co hudba?“

„Jako poslední písnička? Napadlo mě třeba Nad stádem koní, ale nevím, jestli to není moc provařené.“
„Takže jsi přemýšlel i nad hudbou! Promýšlel jsi svůj pohřeb! Jako správný gothik!“
Dostala mě. „No dobře, možná trochu,“ zabručel jsem. „Říkal jsem si, jestli vlastně chci, aby tam byli lidi smutní. To bych asi nerad. Spíš by se mi líbilo, kdyby pohřeb brali jako oslavu mého života.“
„Něco jako nesmutni, že to skončilo, ale buď rád, že to vůbec proběhlo?“
Překvapeně jsem se na ni podíval. „Podívejme, na temnou gothičku! Jak umí krásně pojmenovat bolestné krásy života. My tě ještě naučíme optimismu, uvidíš!“

Naoko naštvaně se na mě zamračila, ale bylo vidět, že má dobrou náladu. Měl jsem pocit, že nás tyhle hovory vždycky docela sblížily.
„A jakou písničku jsi chtěla ty? Zahráli ti ji?“
„Já vlastně ani nevím. Měla jsem jednu, ale při pohřbu jsem ještě, hm… nevnímala.“
„Ach.“ Moc mě nenapadlo, co na to říct.
„Ale spíš než nad poslední písní jsem vždycky hodně přemýšlela nad jinou.“
„Jakou?“
Opět se mi zdálo, jakoby se začervenala. „Ale nic,“ odvrátila se.
„Už jsi to nakousla, tak ven s tím!“
„Tak dobře!“ Bylo jasné, že moc povzbuzovat nepotřebovala. Naklonila se ke mně blíž, jako by ji snad někdo mohl slyšet. „Je to písnička, kterou jsem měla hrozně ráda. Než jsem začala poslouchat… však víš.“

Přikývl jsem. Než se z ní stala temně drsná gothička se silným make-upem. „Je taková veselá a o lásce, i když docela střelená,“ zasmála se. „Ale mám ji moc ráda. A…“ zase se odmlčela.
„No? Tak šup, ven s tím a nenapínej mě!“
„No… vždycky jsem si představovala, jak mi ji někdo zazpívá.“ Zahihňala se a schovala si obličej do dlaní.
„Jakože na veřejnosti? Veřejné vyznání lásky a tak?“
Měla pořád hlavu v dlaních, ale rychle přikývla.
„A co to je za písničku?“
„Slib mi, že se nebudeš smát,“ koukla na mě mezerou mezi prsty.
„Čestné skautské,“ zvedl jsem pravou ruku v přísahajícím gestu.
Naklonila se až k mému uchu a pošeptala mi to.

Existují situace, kdy se vám někdo s něčím svěří a vy máte možnost mu to následně omlátit o hlavu a udělat si z něj srandu. A v téhle chvíli by to z hlediska výsměchu byla vyloženě nahrávka na smeč. Bylo by to až příliš snadné. Jenže pro ni to bylo nepochybně velmi osobní téma. Cítil jsem se vlastně poctěný, že se mnou něco takového sdílí. Potlačil jsem tedy své pubertální já, které chtělo říct něco jako „Tuhle? Zrovna TUHLE? Takovou by chtěla od svého milého slyšet taková drsná gothička jako ty? Já to věděl, naoko jsi hrozně drsná, ale přitom jsi uvnitř tvrdá asi jako vanilkový pudink!“

Místo toho jsem se usmál a řekl: „Ta je pěkná. Navíc česká.“ Nemusel jsem moc lhát, já ji měl taky rád. Očividně se jí ulevilo, že jsem si odpustil všechny možné debilní hlášky. Na to očividně od svých vrstevníků nebyla zvyklá. Měl jsem radost, že jsem jí udělal radost.
Pak se rozhovor stočil na jiné téma.

* * *

Jednou večer se mě pro změnu zničehonic zeptala: „Vzpomínáš si, jak jsme se poprvé setkali?“
Měl jsem práci splněnou, tak jsem zase stahoval nějaké filmy a hudbu, které jsme měli v plánu na později. Trochu mě tím dotazem zarazila. „Jestli myslíš to, co myslím, tak ano, na něco takového se snad zapomenout nedá.“ Vzpomněl jsem si její nohy roztažené do stran a kačenku pěkně vystavenou. Škoda, že jsem tehdy v pokoji neměl víc zapnutého světla nebo zapnuté nahrávání videa na mobilu.

„Tak jsem nad tím tak přemýšlela. Že jsem teď pořád s tebou. A ty nemáš čas, nebo spíš soukromí, na… hm…“
Na to, abych si ho pořádně vyhonil. Ano, to mě už taky napadlo, byl jsem docela nadržený. Ale nebylo mi moc jasné, kam tím míří. Každopádně když mluvila takových intimnostech, byla vždycky hrozně roztomile nesvá. Teď to nebylo jiné. „Tak mě napadlo… že bys možná chtěl…“
„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
„Teď? Mám to už skoro všechno stažený.“
„Bude se ti to líbit, neboj se,“ ujistila mě a prošla stěnou ven. Někdy se jí musím zeptat na to, jak to dělá, že když chce, může projít pevnými předměty, ale jindy může klidně sedět na židli a podobně.

Pokrčil jsem rameny a počítač hodil do režimu spánku. Pro jistotu jsem si s sebou vzal peněženku a vyrazil za ní. Byl krásný červencový večer, bylo ještě světlo a Mika mě vedla do lesa. Vůbec jsem netušil, kam to jdeme. Na moje dotazy reagovala jenom potuleným „Uvidíš.“
Po zhruba 10 minutách jsme byli někde hluboko v místním lese. „Dokázal bys vylézt támhle na tu větev?“ ukázala na nedaleký strom.
„No… asi jo. Ale proč?“
„Tak tam vylez a chvíli počkej.“

Nechápavě jsem se na ni zamračil a dal si ruce v bok. „Věř mi,“ usmála se na mě tajemně a mrkla. Byla vyloženě nevinnost sama. Povzdechl jsem a začal jsem opatrně lézt na strom. Po chvíli se mi podařilo posadit se na větev, na kterou ukazovala. „Stačí?“ zavolal jsem na ni dolů.
Jenže ona už tam nebyla. Byl jsem sám. Co to mělo sakra znamenat?

Chvíli jsem si tam tak seděl, houpal nohama ve vzduchu a rukama kvůli stabilitě objímal kmen stromu a snažil se nepřipadat si jako idiot. Doby, kdy jsem lezl po stromech, už dávno minuly. Moc dlouho se mi tam zůstávat nechtělo, přece jen větev není na moje hýždě zrovna...

„Tak pojď už, nemáme moc času!“ uslyšel jsem odněkud z dálky a hrozně se vylekal. Instinktivně jsem pevněji objal kmen a pokusil se co nejvíc schovat ve větvích. Rozhovor dole se přibližoval pořád blíž a za chvíli jsem uslyšel hlasité kroky. Snažil jsem se ani nedutat a být co možná nejméně nápadný. Těžko bych asi někomu vysvětloval, že si sedím v lese na větvi jenom tak.

Pak jsem i uviděl, komu ty hlasy patřily. Byla to Frontmanka spolu s nějakou další blonďatou holkou, kterou jsem předtím nikdy neviděl. Neřekl bych, že to byla členka kapely. Držely se za ruce. Začínalo se dělat opravdu horko.

Dorazily na mýtinku kousek od místa, kde jsem seděl a roztáhly pod sebou dvě deky. Začínal jsem tušit, kam se situace vyvine. Moje pozice byla strategicky výhodná – já na ně viděl krásně, ale aby viděly ony mě, musely by se podívat docela dost nahoru přímo mým směrem. Byl jsem krytý několika dalšími stromy a jejich větvemi. Dokonalý šmírovací úkryt.

Než jsem se nadál, začaly se vzájemně svlékat. Šly na to hopem, asi opravdu neměly moc času, takže za chvíli byly obě nahé. Neznámá Bloncka byla trochu při těle, krev a mlíko se tomu u nás říká, ale to mi vůbec nevadilo. Na hrudníku byla teda obdařená pořádně. Frontmanka na tom byla podobně, i když ne tolik. A jak se říká, ženská bez prdele je jako týden bez neděle.
Sedly si naproti sobě a začaly se jemně líbat, objímat a osahávat. Nejdřív si vzájemně projížděly prsty ve vlasech, po zádech, po břichu, po stehnech… Takhle pořád dokola, doprovázely to smíchem a dalším líbáním. Nemohl jsem se na to vynadívat. Pak se začaly soustředit na prsa. Vzájemně si je hladily, potěžkávaly, trochu i porovnávaly, opět se smíchem.

Pak se Blondýnka osmělila a začala je Frontmance líbat. Nejdřív v prostoru mezi nimi, potom na bradavkách, potom všude možně. Zároveň nastavovala svoje ouško, aby ho Frontmanka mohla jemně žužlat. Tohle na mě už bylo trochu moc. Penis mi hrozil kraťasy vyloženě prorazit.

Takhle to chvíli pokračovalo, dokud se Bloncka nenechala povalit na záda. To už se holky zase líbaly a zaujaly pozici misionáře. Tentokrát to byla Frontmanka, která své přítelkyni olizovala prsa a té se to očividně líbilo. Postupně se jazykem propracovávala níž a níž, až ke kundičce.

To už jsem nevydržel, co nejpotišeji si kraťasy rozepnul a můj naběhlý úd se s úlevou vynořil ven. Zatím jsem si ho jenom tak prohmatával, protože mi bylo jasný, že kdybych si ho začal honit, udělal bych se během několika vteřin, a to jsem nechtěl. Bloncka pořádně roztáhla nohy a vystavila tak Frontmance i mně na odiv svou buchtičku. Frontmanka ji ale schválně chvíli ignorovala a jala se lízat vnitřní strany stehen až po kolena, pak prostor ohanbí… a nakonec tedy i ten růžový jackpot veprostřed. Blondýnka byla v sedmém nebi a kousala se do paže, aby nevzdychala moc hlasitě. Já prováděl něco podobného.

Místy jsem kvůli Blonďatým nohám moc neviděl, ale většinou jsem měl výhled krásný. Frontmanka ji prostě lízala a lízala a lízala a bylo vidět, že to nedělá poprvé. Občas si i pomáhala prsty, aby rozevřela buclaté závojíčky a dostala se svým jazykem úplně všude. Blonďatá si mezitím rukama mnula prsa a pořád hlasitě vzdychala. Asi jí už bylo jedno, že ji někdo uslyší.

Pak se zase dostaly do polohy misionáře a začaly se znovu líbat a objímat. Během chvilky byla na zemi pro změnu Frontmanka a celý postup se víceméně opakoval – líbání bradavek, prsou, sjíždění níž až k lehce ochlupené mušličce a samozřejmě její lízání.

To už se prostě nedalo vydržet, takže i když jsem si připadal trochu úchylně, začal jsem si ho honit. A v tom se v mé hlavě odněkud vzala myšlenka, že bych to neměl dělat. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože člověku se většinou takový pohled naživo moc často nenaskytne. Tedy bez toho, aby za něj musel platit. Když se prostě někde objeví dvě lesbičky, které si to spolu náruživě rozdávají, můj prvotní instinkt je vyhonit si ho. Jít proti tomuto instinktu vyžadovalo dost vnitřní síly a já uvažoval, kde se ve mně tahle myšlenka vzala. Pak mi to došlo. Cítil jsem něčí Přítomnost. Nemusel jsem být doktorand, aby mi došlo, o koho jde. Určitě mě odněkud Mika pozorovala.

Proč by mě sem posílala, kdyby nechtěla, abych si ho vyhonil? O co jí jde? A co je nejdůležitější, proč mi sakra záleží na tom, co si myslí? Co pro mě vlastně znamená? Vždyť je to mrtvá holka, kterou sotva znám. Dobře, má smysl pro humor, umí mlčet, je hrozně sečtělá a chytrá a milá a hezká a starostlivá a…

Rozmrzele jsem svého naběhlého ptáka nacpal zpátky do kraťasů a pokusil se užít si show bez honění. To bylo divný, asi jako... koukat na porno… bez honění. Achjo.

Dole mezitím došlo k další výměně a od lízání se přešlo k prstění, Bloncka do kundičky přítelkyně zajížděla dvěma prsty, pokud jsem viděl správně. Frontmanka ji zatím hladila po vlasech. Pak začala Bloncka používat i jazyk, začala se jemně věnovat klitorisu, načež prsty vytáhla a začala je používat k masáži - masírovala klitoris a očividně věděla, jak se to Frontmance líbí. Tak se to střídalo pořád dokola, lízání, prstění, masáž klitorisu. Frontmanka se smála a místy se doslova třásla vzrušením. Trochu jsem se bál, že když sebou tak kroutí, koukne se sem nahoru a uvidí mě, ale naštěstí měla oči jenom pro svoji partnerku.

Následně začala Blonďatá používat obě ruce, jedny na masáž a druhé na prstění a postupně začala zrychlovat tempo víc a víc. Já se mezitím snažil myslet na co nejvíce anti-erotické věci. Vzpomněl jsem si na svůj nedávný referát na téma socioekonomický rozmach evropských měst v raném středověku. Potom na nedávný záznam z poslanecké sněmovny, kde se probíral deficit státního rozpočtu. To docela pomohlo.

Holky se se smíchem objímaly a válely se po sobě a prstily se v kleče navzájem. Vypadalo to, že si to opravdu užívají. Z polohy prstění v kleče se plynule přesunuly do pozice 69 a začaly se lízat najednou. Postupně si k tomu obě začaly pomáhat i prsty a vzájemně si masírovaly kundičky. Takhle pořád víc a rychleji, až se postupně několikrát přivedly k orgasmu, soudě podle vzdychů a výkřiků, které vydávaly.

Po několika minutách už byly uspokojené a unavené tak, že ze sebe slezly, lehly si vedle sebe, držely se za ruce a hladily se. Byly do sebe očividně až po uši zamilované. Hrozně jsem jim v tu chvíli záviděl. Takhle jsem se já nikdy nemiloval.

Říkal jsem si, jak dlouho tam budou ještě ležet, čili jak dlouho se budu muset schovávat na větvi, protože mě už docela začínal bolet zadek, ale naštěstí se tenhle problém vyřešil docela rychle. Asi si uvědomily, kolik je hodin a docela pospíchaly, protože se za pár minut zase oblékly a odešly. Chvíli jsem ještě počkal, abych je někde náhodou nepotkal, pak jsem opatrně slezl na zem a vydal se zpátky k zámku. Cestou jsem přemýšlel, co to sakra mělo znamenat.

* * *

„Tak co?“ zeptala se mě, když jsem se vrátil. Měla očividně dobrou náladu, oči jí doslova zářily.
„Bylo to… zajímavé. Vzrušující. Nic takového jsem nikdy neviděl.“
Přikývla a dál to nerozebírala. Očividně byla s výsledkem zkoušky spokojená.
„Jak jsi věděla, že tam budou?“
„Šťastná náhoda?“ odpověděla jako nevinnost sama.
„A já jsem Robert Smith. Určitě se tam scházejí pravidelně, že? Musíš znát jejich týdenní režim. Takže je šmíruješ, co?“ obvinil jsem ji.

Sklopila hlavu a přikývla. „Ona je to hrozná nuda, když jsi mrtvý a nemáš pořádně co dělat,“ spustila plačtivě. „Většinu času spím, ale někdy to prostě už nejde a já nemám jak se zabavit. Nemůžu s nikým mluvit. Nemůžu chatovat na netu. Nemůžu se dívat na televizi. Nemůžu si ani číst!“ Teď už opravdu brečela.

„Hej, hej, klid, já tě nesoudím.“ Přišel jsem k ní a objal ji, tedy aspoň jsem se o to pokusil tak, jak to její stav umožňoval. Přitiskla se ke mně a objala mě taky. Škoda, že jsem ji vůbec necítil, měla hrudník s těma parádníma prsíčkama nalepený přímo na mně. „A proto jsi tak v klidu šmírovala i mě, když jsem přijel?“

Přikývla a bradou se přitom zanořila do mého ramene. „Jo. Co se lechtivých věcí týče, moc jsi neztrácel čas.“
„To teda ne, to máš pravdu,“ zasmál jsem se. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo viděl nějakého ducha, jak si dělá dobře, nebo třeba dva duchy, jak někde souloží. Vždycky jsem četl spíš děsivé historky, ve kterých figuroval strach, nenávist, bolest a tak. Ale lidská touha, láska a chuť na sex je přeci emoce jako každá jiná. A pořádně silná. Proč by to tedy nemohlo být taky pojítko mezi tímto a oním světem? I když jsem si nebyl jistý, jestli se tu Mika drží kvůli tomu, aby mohla šmírovat lidi, jak si to spolu rozdávají. Asi to opravdu byla jen její oblíbená zábava, ale důvod, proč tu pořád, ehm… straší… musí spočívat jinde. Neumětelsky jsem ji hladil po vlasech a rozhodl se, že tomu musím přijít na kloub.

Kromě toho, kdybych já zjistil, že jsem mrtvý a neviditelný, to první, co bych podniknul, by byla cesta do dámských sprch ve škole nebo v aquaparku a tak. Takže jí fakt nemám moc co vyčítat.
„Díky za představení, ale příště budu radši s tebou poslouchat hudbu, ano?“ uzavřel jsem tohle téma.
„Tak jo,“ odpověděla a utřela si slzy.

(pokračování příště)

Opět mi prosím dejte vědět, jestli se vám povídka líbila, komentáře mě vždycky povzbudí do další tvorby!

Moje další povídky:
Mladičké krasobruslařky (4 části, dokončeno)
Kumite motivace (2 části, dokončeno)

Komentáře

Nový komentář