Prázdniny s Mikou 3: Odhalení
Potom dny ubíhaly v příjemné rutině. Na svojí předchozí Milovanou jsem si už týden ani nevzpomněl. Až se jednou dopoledne, kdy jsem se snažil přijít na to, proč nefunguje jeden z kotlů, Mika zeptala: „Myslíš, že existuje nějaký smysl života?“
Byli jsme venku před zámečkem, na sluníčku se mi trochu líp přemýšlelo. Na displeji kotle se pořád dokola objevoval Error F2. Co to sakra znamená? Zuřivě jsem listoval manuálem a snažil se přijít na odpověď.
„Eh, cože?“ zaregistroval jsem, že něco říkala.
„Jestli si myslíš, že existuje nějaký smysl života.“
Podobné otázky už mě za tu dobu, co jí znám, z míry nevyvedly. „Nevím. Možná,“ odpověděl jsem zamyšleně a zadíval se na ni.
„A co teda myslíš, že je smysl života?“ nedala se odbýt.
„Těžko říct. Možná má každý svůj vlastní smysl, proč tu na světě je.“
„Jakože najít to, co ho baví a v čem je dobrý?“
Zamyslel jsem se nad tím. „To je určitě dobrý život, pro toho, kdo ho žije, ale smysl života to asi nebude. Teda záleží, jak se na to díváš. Já si vždycky smysl života podmiňoval nějakým posmrtným soudem.“
„Jak to myslíš?“
„Jakože pro každého to znamená něco jiného, najít svůj smysl života, třeba rodina, kariéra, sport, co já vím. Potud dobrý. Ale pokud bys to chtěla vztáhnout všeobecně, tak si s tím nevystačíš. Musíš uvažovat nějaký vyšší smysl života, něco, čím by se měl každý univerzálně řídit – a co by pak mohla nějaká božská entita vymáhat a poslat tě do nebe, když jsi tenhle smysl naplnila. Anebo do nějakého pekla, když jsi na to kašlala.“
Chvíli o tom přemýšlela. „Zajímavý. Takže myslíš, že když někdo bude dělat celý život, co ho baví, tak to ještě není ono?“
„Jo. Dělat celý život, co tě baví, co tě naplňuje, to je super. Ale vezmi si, kolik lidí tuhle možnost vůbec nedostalo. Umřeli mladí, nebo byli chudí a museli pořád jenom pracovat nebo byli zavření v koncentráku, kde se moc realizovat nemohli. Ale tím přece vůbec nemůžu říct, že by jejich život neměl smysl a že by měli přijít do pekla.“
Usmála se. „Takže myslíš, že užívat si není smyslem života?“ Proč mám zase pocit, jako by mě testovala odborná komise?
Otřásl jsem se. „To říkají lidi, kteří mají rádi svoje pohodlí a moc o tom do hloubky nepřemýšleli. Ne že bych byl proti pohodlí, to vůbec. Ale vem si, že bys z užívání si udělala smysl života. Po smrti by nějaká jeptiška, která zasvětila svůj život pomáhání druhým, přišla do pekla – protože si ten život jaksepatří neužila. Nechlastala, s nikým nespala, nepařila…“
Takhle jsme ještě chvíli pokračovali. Tyhle naše debaty o všem a o ničem mě zvláštním způsobem naplňovaly. S ní se dalo bavit vážně skoro o čemkoliv. Asi to bylo opravdu tím, jak byla -
„S kým si to tu povídáš?“ ozvalo se za mnou.
Srdce mi vynechalo několik tepů. Já blbec, úplně jsem přestal dávat pozor, jestli někdo nejde. Ale co jsem tady, nikdo z vesnice sem za mnou nepřišel. Naivně jsem si myslel, že to tak i zůstane.
Byla to Frontmanka, která se vynořila zpoza cesty a teď na mě udiveně koukala. Snažil jsem se zahnat vzpomínky na to, jak si to rozdávala se svojí drahou polovičkou v lese. Moc se mi to nedařilo.
„Ále, s takovým jedním bobrem,“ odpověděl jsem rychle tu první věc, která mě napadla. Moc jsem nepřemýšlel a podle toho to taky dopadlo.
„S bobrem?“ zeptala se Frontmanka udiveně.
„S bobrem?“ zeptala se Mika dotčeně.
„To je jenom takový údržbářský vtípek, tomu bys nerozuměla,“ snažil jsem se to zahrát do autu a mávl jsem rukou. Kdybych měl aspoň svoje sluchátka, mohl bych tvrdit, že telefonuju.
Frontmanka se na mě pořád upřeně dívala. Asi ještě nezapomněla na tu moji scénu na náměstí, kdy jsem její kapelu obviňoval z něčeho, čemu vůbec nerozuměli. Chtěl jsem co nejméně budit pozornost, aby si mě lidi všímali co nejmíň, takže to poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby mě někdo chodil kontrolovat, jestli náhodou nezapomínám brát svoje léky.
Naštěstí vypadala, jako by nad tím v duchu pokrčila rameny a zařadila si mě do kategorie „Je prostě divnej."
„Přišla jsem ti připomenout náš koncert dneska večer.“ Ale do háje. Její máma mi to v koloniálu připomínala každý druhý den. Původně jsem se chtěl na něco vymluvit, třeba že mi není dobře nebo tak, ale když je tady osobně… a navíc jsem to slíbil jejímu tátovi, který mě zachránil tím absintem.
„No… dobře,“ přikývl jsem neutrálně.
„Klidně vem i tu tvoji přítelkyni, jestli bude chtít přijet,“ navrhla.
A do řiti. Slyšel jsem (a cítil jsem), jak Mika zalapala po dechu. Tohle nebude dobrý.
„Jo, jo, uvidíme!“ pospíšil jsem si s odpovědí.
„Budou tam všichni z vesnice, je to velká akce,“ snažila se mě ještě navnadit.
„Jasný, super, přijdu, díky!“ Ať už proboha vypadne!
„Vážně přijdeš?“ zeptala se podezřívavě.
„Přijdu, slibuju, čas a místo znám, neboj!“ JDI UŽ TY VOLE!
„Tak super!“ mávla mi na pozdrav, otočila se a byla ta tam.
Úplně jsem cítil, jak je Mika napjatá. „Ona... ty… ty jsi zadaný?“
Ale krucinálfagot. Podíval jsem se jí do očí a přiznal to nejtěžší, co jsem kdy komu přiznal. „Jo.“
„Aha,“ odpověděla smutně a sklopila hlavu. Její zklamání bylo přímo hmatatelné.
„Ale nic pro mě neznamená!“ snažil jsem se situaci ještě zachránit. Nečekané ochlazení vzduchu všude kolem mi napovědělo, že to nebyl dobrý nápad.
„Nic pro tebe…“ zarazila se. „Já myslela, že jsi jiný,“ začala brečet. „Ale ty… jsi stejný jako všichni ostatní!“ vykřikla a v tu ránu byla pryč. Necítil jsem ani její Přítomnost, ani její pocity, které jsem si občas uvědomoval. Úplně zmizela. Jakoby tu nikdy ani nebyla.
Když člověk obchoduje s ďáblem, musí počítat s tím, že přijde peklo. A když se dá dohromady s ženskou, musí počítat s tím, že přijde drama. Dříve či později přijde nějaké drama. Zatracený ženský! Pořád něco řešit! Co to má sakra být? To i duchové trpí předmenstruačním syndromem nebo co?
Celou dopolední „směnu“ jsem strávil v uražených myšlenkách. Kdo si vůbec myslí, že je? Že mi bude říkat, co mám dělat? Což vlastně ani neřekla! Tak co mám teda dělat, když mi ani neřekne, co mám dělat? Ha! A proč ji vlastně vůbec řeším? Proč mi záleží na tom, co si o mně myslí?
Takhle jsem se motal pořád dokola, než mě veškerá zlost přešla a já si uvědomil, že má vlastně pravdu. I když jsem si vlastně nebyl jistý, v čem konkrétně má pravdu, ale jasné bylo, že můj pseudovztah se Zuzkou prostě není… správný. Věděl jsem to už od samého začátku, ale nechtěl jsem si to připustit. Bylo to prostě snadné, pohodlné… cítil jsem se jako alfa samec, že mám někoho v hrsti. Ale pro Zuzku to muselo být zničující. A to mi bylo srdečně jedno.
Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem vzal mobil, pořádně se nadechl (co bych teď dal za dvojitýho panáka absintu!) a po telefonu se s ní rozešel. Nebylo to úplně nejčistší řešení, ale na druhou stranu jsem nechtěl čekat a bylo to lepší, než ji úplně vyghostovat.
Mluvil jsem dlouho, omlouval jsem se jí, že jsem jí to měl říct už dřív a že je skvělá a že je chyba ve mně a mluvil jsem a mluvil a říkal všechna ta slova, která se zdála prázdná i mně samotnému. Zuzka byla celou dobu potichu, když nepočítám občasné vzlyknutí, takže když jsem se pak rozloučil, byla to docela úleva. Sakra, to bych si příště snad radši vytrhl vlastní zub než zažít tohle podruhé.
Ale z nějakého důvodu jsem se pak cítil líp. Měl jsem ze sebe mnohem lepší pocit. Miku jsem ale pořád nikde necítil, asi někde uraženě trucovala. Koncert se nezadržitelně blížil, takže jsem chtě nechtě (a spíš nechtě) vyrazil bez ní. Ale možná že to nakonec bude dobrá příležitost.
* * *
Proti mé vůli na mě nakonec kulturní dům a jeho výzdoba udělaly dojem. Mělo to takové Hoří, má panenko vibes, ale na druhou stranu vzhledem k tomu, co měli místní k dispozici za omezené zdroje, jsem před nimi musel smeknout pomyslný klobouk.
Hudba hrála, lidé tancovali, seděli a pili, zkrátka klasická vesnická zábava. Byli tam staří i mladí, což mě moc nepřekvapilo. Kulturní vyžití tu asi nebylo nejčastější, tak musela i starší generace vzít moderní hudbu s povděkem. Kromě toho to byla ideální záminka zlískat se do němoty.
Já se s kelímkem piva nenápadně mísil mezi místními, sem tam s někým prohodil pár zdvořilých frází a snažil se působit nenuceně. Jenže kromě poslechu největších hitů Chromé stonožky jsem měl ještě jiný cíl. Když na mně byla pořád Mika nalepená, neměl jsem pořádně jak zjistit odpovědi na něco, co mi už dlouho leželo v hlavě. Co se tam v tom zámku stalo, že to zničilo místní dětský tábor?
Jestli mi mohl někdo dát odpovědi, byla to osoba, která dává odpovědi i na otázky, které nebyly položeny. Maminka Frontanky, prodavačka v koloniálu. Když jsem tedy udělal několik povinných koleček kolem sálu, dokonce si i kývl na pozdrav s Frontmankou na pódiu, aby bylo opravdu jasné, že jsem tady byl, rozhodl jsem se zaútočit. Maminka zrovna seděla u stolu s nějakou jinou paní přibližně v jejím věku. Jejího manžela jsem nikde neviděl, asi venku kouřil, nebo tak něco. Ideální příležitost.
Nenápadně jsem se prošel kolem a v podstatě ihned zaslechl… „… a to je on, zrovna tady, já ti říkala, že jsem ho tu viděla!“ Usmál jsem se a otočil se. „Prosím?“
„Zrovna vyprávím tady Květě, že na zámečku zase probíhají práce.“
Podíval jsem se na Květu, po jejich vybídnutí si přisedl a vzájemně jsme se představili. Ukázalo se, že Květa je učitelka základní školy v nedalekém městě a je zhruba stejně upovídaná jako Maminka.
Musel jsem využít příležitosti, dokud trvala. „A co se tam teda vlastně stalo? Já to ještě pořád nevím.“
Maminka s Květou se na sebe zadívaly a daly se do vyprávění. Obě najednou. Naštěstí se mi podařilo i přes hlasitou hudbu většinu z toho příběhu zachytit.
Nedaleko zámku, o který se teď starám, byly chatky a zázemí pro dětský tábor. Ten tam měl tradici ještě z dob pionýra, ale místní děti měly okolní přírodu tak rády, že tábor přetrval i po revoluci. Pořádaly se klasické letní tematické tábory s výjezdy do přírody a tak. A byly docela populární, jezdily sem děti z celého širého okolí. Což se týkalo i Miky. Vyšlo najevo, že Květa byla její třídní učitelka z vedlejšího města. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze. Zámek byl v té době pořád ještě polorozpadlý a před rekonstrukcí, ale i tak ho využívali na různé bojovky a tak podobně.
„Jmenovala se Kamila. Taková hodná tichá sympatická holka to byla. Pořád ležela v knížkách,“ povzdechla si Květa a v očích se jí zalesklo. „Psala hrozně hezké slohovky. Občas mi i pomáhala ve školní knihovně.“
Kamila. To by souhlasilo. „Ona to doma neměla moc lehké. Ti její rodiče… tedy já jsem za ta léta zvyklá na všechno možné, ale…“ rázně mávla rukou. „Měla nějaké psychické problémy, tak musela brát prášky. Asi i proto byla chudák holka pořád zalezlá ve svém světě, ve svých knížkách. Ty ji ublížit nemohly. Ve třídě moc oblíbená nebyla, ale já jí měla ráda. Hodně se učila a nebyly s ní žádné problémy. Aspoň že na ty tábory mohla jezdit, tam trochu přišla do kontaktu s přírodou. A pak, to chodila do osmé třídy, se najednou začala oblékat hodně extravagantně. Chodila celá v černém, lakovala si nehty na černo, barvila si vlasy a tak podobně. Byla ještě uzavřenější než obvykle, ale to všechno se dívkám v jejím věku stává. Na tábor ten rok jela jako vždycky. A tehdy se to stalo. Teď to bude deset let.“
Květa se odmlčela, očividně sbírala síly. „Jednoho dne ji tam na zámku našli, jak leží…“ Vzlykla a odněkud z kabelky vytáhla papírové kapesníčky. Maminka ji pohladila po ruce, také slzy v očích. Byla vyvedená z míry tak moc, že už asi celé 2 minuty nic neřekla.
Květa se decentně vysmrkala a pokračovala. „Sebevražda. Všechny ze sboru to hrozně zasáhlo, nikdo to nechápal… ano, měla svoje problémy, ale že by byla schopná něčeho takového… až potom vyšlo najevo, že nějakému klukovi z jiné školy, který se jí líbil, posílala svoje fotky. Intimní,“ dodala, když uviděla můj nechápavý výraz. „A on je buď poslal někomu dalšímu, nebo nějak unikly, to se už pak nepodařilo prokázat. Každopádně se prostě dostaly na veřejnost. A ona to velmi nepříjemným způsobem zjistila. Tak to byl její způsob, jak tu situaci vyřešit. Definitivně.“
Zamotala se mi hlava a celý svět rázem ztichl. Proboha. Mika mi lhala. Nebyla to nehoda, ona spáchala sebevraždu. Kvůli nešťastné lásce a jejím fotkám, které nějaký debil pustil na internet. Chvíli ve mně bleskla myšlenka, jestli bych ho neměl najít a popovídat si s ním na téma nové zubní protézy. Tu představu jsem hned zahnal, jakkoliv byla lákavá – teď šlo o Miku.
Čím dál tím víc věcí mi začalo dopadat na svoje místo. Není divu, že ji tak moc vzalo, když jsem jí řekl, že chodím se Zuzkou, ale nic pro mě neznamená. Vždyť byla v té samé situaci. Byla zakoukaná do nějakého kreténa, kterému pak poslala svoje nahaté fotky… podobně jako Zuzka. Ach, bože…
Taky už mi došlo, proč mě poslala šmírovat Frontanku a její přítelkyni. Řekl bych, že měla tím vším, co se událo, dost malé sebevědomí. Toho asi ani za života neměla nazbyt. Tak si to potřebovala ověřit – jakože o ni by nikdo přece nemohl stát, zato o takové dvě kozatice, které se pravidelně scházejí v lese… poslala mě za nimi, aby sama sebe potrestala. Zatímco o ně by se kluci porvali, o ni nikdo nikdy zájem neměl. Děkoval jsem své Prozřetelnosti, že jsem si ho tehdy nevyhonil a její podezření tak nepotvrdil. Když jsem si vzpomněl, jakou pak z toho měla radost, píchlo mě u srdce.
Květa a Maminka se mezitím daly dohromady a přestaly plakat. Moje zamyšlené mlčení si vysvětlily po svém. „Promiň, promiň, nechtěla jsem ti zkazit večer.“
„Ale ne, to je v pořádku, jsem rád, že to vím. Mockrát děkuju,“ řekl jsem Květě a vzápětí jsem dodal: „I za to, že jste tam tenkrát vždycky byla, když vás Mika potřebovala.“ Květa se zatvářila překvapeně a trochu zakoktala. „No, já… totiž… ona… děkuju. Děkuju ti.“
Zbytek večera jsem byl jako na trní a neustále uvažoval, kdy zhruba bude společensky přijatelné, abych se po anglicku vypařil. Musel jsem pořád myslet na Miku a na to, co jí řeknu.
* * *
Když jsem odemykal dveře svého minibytečku, bylo už hodně po půlnoci. Zábava v kulturáku sice byla stále v plném proudu, ale já už to prostě nemohl vydržet. Cestou jsem cítil, že je Mika u mě a nemýlil jsem se. Cítil jsem i její chmurnou náladu. Seděla na mé posteli a ruce měla složené v klíně.
„Ahoj,“ pozdravila mě nejistě.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Najednou jsem nevěděl, jak začít. Nejlepší bude jít na to přímo a kousnout do kyselého jablka rovnou, ať to mám za sebou.
„Omlouvám se ti.“
„Za co?“ zeptala se překvapeně.
„No, já… vlastně jsem se omluvil Zuzce. A rozešel jsem se s ní, abys věděla.“
Mika přikývla, ale nic na to neřekla. „A omlouvám se, protože ten vztah nebyl v pořádku a vím, jak tě to muselo sebrat, protože… jsem se dneska dozvěděl, jak to s tebou opravdu bylo.“
Nemusel jsem říkat přímo, co jsem měl na mysli. Odvrátila hlavu a sevřela prsty v pěst, až jí zbělely klouby.
„Takže to víš.“
„Vím,“ zkusil jsem ji pohladit. Nechala se, ale hlavu ke mně neobrátila.
Dál už jsem si nebyl jistý, jak pokračovat. Nechtěl jsem ji ještě víc rozrušit. Až po chvíli mi došlo, že brečí. Už zase, chtělo se mi v duchu poznamenat kysele, ale na druhou stranu, teď už jsem ji chápal.
„Ale no tak. To bude dobrý.“ Už když jsem ta slova říkal, připadala mi hrozně mimo, ale nic lepšího mě nenapadalo.
„Já jsem tak hrozně blbá!“ prohlásila najednou.
„Nejsi,“ pohladil jsem ji znovu.
„Jsem! Jsem blbá a hnusná a k ničemu!“ To z ní promluvili její rodiče, řekl bych.
„Nejsi! Jsi úžasně chytrá, sečtělá, milá a krásná!“ odporoval jsem a přitom jsem vstal.
„Nejsem, jsem prostě blbá a hnusná!“ Taky vstala a teď už skoro křičela.
„Jsi nádherná, slyšíš? Nádherná! Jsi ta nejnádhernější holka, jakou jsem kdy viděl a jestli to někdo nevidí, tak je to jeho problém, ne tvůj!“
„To říkáš jenom tak!“ obvinila mě. To už mě docela nakrkla. Tak já jí tady skládám komplimenty a ona to odmítá?
„Neříkám, proboha, neříkám! Nemůžeš tomu prostě uvěřit?“
„Nemůžu!“ teď už v křičela naplno.
„To ti to mám dokázat?!“ zakřičel jsem taky, abych nezůstal pozadu.
„JO!“
„TAK JO!“
„FAJN!“
„FAJN!!!“
Pak bylo ticho, protože oběma došlo, kam jsme se to vlastně v rozhovoru dostali. Emoce pomalu odeznívaly.
„Chci říct,“ odkašlal jsem si decentně, „chlapi vzrušení předstírat nemůžou.“
Mika se na mě napůl vyděšeně podívala, i přes její vybledlost červenější než čerstvě uvařený rak. Takhle stydlivá byla opravdu hrozně roztomilá. „Ale to bych musela…“
„Jo,“ přikývl jsem. „Musela bys do naha.“ Samotného mě překvapilo, jak snadno jsem to navrhl. Možná to bylo tím, že jsem měl Miku hodně rád, líbila se mi a fakt, že jsem byl nadrženější než stepní koza, tomu taky trochu pomohl.
„To nejde,“ začala couvat.
„Já myslel, že ti mám dokázat, že jsi hezká? Jak jinak bych ti to mohl dokázat?“ trval jsem na svém.
„To jo, ale…“ znovu si sedla, dala si kolena pod bradu a obejmula si je rukama v defenzivní pozici.
„Ale co?“ Nechtěl jsem na ni tlačit, ale na druhou stranu bylo lepší kout železo, dokud je žhavé. Mohl bych jí zvednout sebevědomí a přitom ji očumovat. Zabili bychom dvě mouchy jedním svléknutím.
„Já jsem ještě nikdy… s nikým… ani před nikým…“ koktala tiše a v tu ránu mi jí bylo hrozně líto a udělal bych cokoliv na světě, abych jí vrátil úsměv na tvář. To, že už jsem ji vlastně nahou viděl, jsem jí ale radši nepřipomínal.
„Hele,“ posadil jsem se vedle ní. „Nemusíš dělat nic, co nechceš. Já jenom… že se mi opravdu líbíš. Chci, abys to věděla. A nechci být vlezlý, ale jestli je šance, že tě uvidím nahou, tak bych ji rád využil,“ usmál jsem se na ni. „A teď už jsem single, tak by to bylo v pořádku.“
Zabořila si hlavu do dlaní. „Ale když já se stydím! A taky…“
„No?“
„Co pro tebe vlastně znamenám?“
To byla dobrá otázka. Proč by se přede mnou měla vůbec svlékat? Kdo já pro ni jsem? A kdo je ona pro mě? Nemusel jsem nad tím moc dlouho přemýšlet. Vím, co jsem cítil a díky našemu zvláštnímu poutu jsem věděl, co cítí i ona. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ale jak jí to mám říct? S přiznáváním takových věcí jsem měl vždycky problém. Vlastně jsem ta slova ještě nikdy nikomu neřekl.
Pak mě něco napadlo.
„Dneska je pátek, žejo?“ zeptal jsem se najednou.
„Já myslím… jo, asi jo,“ pokrčila rameny zmateně. Pravda, když jste po smrti, pracovní týden pro vás jaksi ztratí význam, takže držet v hlavě víkendy je k ničemu.
„Tak co kdybych ti odpověděl písničkou?“ Vstal jsem a nechal Miku lehce vyvedenou z míry sedět na posteli. Přešel jsem ke svému notebooku a naťukal tam jednu písničku, která by jí měla zvednout náladu, měla ji moc ráda.
Hned jak se rozezněly první tóny, Mika ji poznala a usmála se. Friday I am in love od The Cure. Začal jsem provádět něco, co by se při troše dobré vůle dalo označit za tanec. Alkoholu jsem v kulturáku moc nevypil, ale i to málo mi pomohlo. A kromě toho to byl trochu emocionální večer.
Mika se na mě se zájmem dívala a pohupovala nohou do rytmu. Rukou jsem naznačil, že držím mikrofon a velmi, opravdu velmi potichu jsem zpíval text písničky. A když takhle zaznělo v textu písně „It’s Friday, I am in love…“ podruhé a já se na ni upřeně zadíval, vypadalo to, že jí to konečně došlo.
Zase si zakryla tvář rukama a snad trochu slzela štěstím, ale já jí nehodlal dát šanci – vzal jsem jí za ruce (jak jen to šlo) a začal s ní tancovat taky. Ta písnička k tomu úplně vybízela. Mika nakonec moc povzbuzování nepotřebovala, tak se ke mně připojila a tancovali jsme oba. Tancovali jsme tedy dost neumětelsky, Stardance bychom asi nevyhráli, ale to bylo fuk. Bylo to nádherných pár minut, kdy jsme oba poskakovali po pokoji do rytmu hudby a předstírali hru na hudební nástroje a já si konečně dokázal připustit, co k Mice cítím. A už jsem si byl jistý, že ona to měla stejně.
Když písnička dohrála, skončili jsme v objetí, které jsem opět necítil, ale i tak to bylo lepší než nic. Oba jsme byli zadýchaní. „Tak už rozumíš?“ zeptal jsem se.
Přikývla. „A pořád chceš, abych ti dokázal, že se mi líbíš?“
Opět zčervenala, objala mě silněji (aspoň se mi to zdálo) a dala mi hlavu na rameno, asi aby se mi nemusela dívat do obličeje. „Když já se bojím… a navíc se mě sotva můžeš dotknout…“
Bylo mi jasné, co tím myslí. Když své doteky nemůžeme cítit, jak mezi námi může dojít k něčemu, hm, fyzickému?
„Můžeme to udělat v duchu moderní doby,“ napadlo mě. „Sex na dálku.“ Odtáhl jsem ji od sebe a vytáhl z kapsy mobil. „Dneska už to není nic výjimečnýho. Můžeme dělat, jakože jsme od sebe hrozně daleko a koukáme na sebe přes webkameru.“
Pravda, byli jsme od sebe asi na tu největší vzdálenost, jaká mohla existovat, ale to byl jenom detail.
Mika nad tím přemýšlela, opět červená jako řepa, ale nakonec stydlivě přikývla. „Tak jo.“
JO! Srdce se mi rozbušilo očekáváním. Na notebooku jsem nechal přehrávat nějaké klidné a romantičtější písničky, aby k tomu byla trochu vhodná atmosféra. Škoda, že jsem neměl po ruce žádné svíčky, ale co se dalo dělat. Vzal jsem peřinu a rozprostřel ji na zemi, abychom měli trochu pohodlí. Sedli jsme si naproti sobě. Mika na mě nejistě koukala.
„Možná bych měl ještě předtím skočit do sprchy?“ navrhl jsem. Přecejenom po tom večeru na koncertě jsem nebyl úplně nejvoňavější.
„To nemusíš,“ pípla. „Voníš mi.“ Otázku, jak mě může vlastně cítit, jsem si nechal na jindy.
Zase jsme na sebe jenom tak koukali. „Ehm. Chceš začít?“ zeptal jsem se.
Cítil jsem její nervozitu, ale i vzrušení. Bála se, ale zároveň to vážně chtěla zkusit.
Měla na sobě nějaké černé tričko lomeno korzet, který ještě víc zvýrazňoval její štíhlou postavu a ploché bříško. Rukávy to mělo poloprůsvitné a zároveň i docela fajn výstřih, který byl ale kvůli velikosti jejích prsou... nevyplněný. To mi ale vůbec nevadilo. Klečela naproti mně a rukou si decentně zakrývala kolena černou sukní. Dál na sobě měla ještě síťované punčochy s velmi velkými oky. A na krku obojek s křížkem.
Neskutečně jí to slušelo. Byla opravdu hrozně krásná.
Pak, jakoby v sobě rozhodla nějaký vnitřní boj, rázně vstala, rukama si zezadu rozepla ten tričkový polokorzet a jedním plynulým pohybem z něj vyklouzla, i z těch dlouhých rukávů. Podprsenku měla samozřejmě taky černou. Jak se styděla, zase působila hrozně roztomile nesvá.
Moc dlouho jsem nečekal a svlékl si tričko. Teď jsem byl víc než kdy jindy vděčný za svoji šlachovitou postavu. Měl jsem dokonce pod pupkem i vyrýsované břišní svaly, ale to spíš díky genetice. Nikdy jsem moc necvičil, ale ani jsem se nepřejídal a snažil jsem se být aktivní. Zaplaťpánbu, že tu teď nesedím s povadlými prsními svaly a nafouklým panděrem. Viděl jsem, jak si mě Mika se zalíbením prohlíží. Udělalo mi to hroznou radost a řekl jsem si, že musím začít pořádně cvičit.
Kývl jsem na ni, že teď je jakože na řadě ona. Povzdechla si a rychle si sundala sukni, takže když si zase klekla, byla už jen v té černé podprsence, kalhotkách a neskutečně sexy punčochách. Ruce měla v klíně a pohled upřený někam do země. „Teď zase ty,“ vybídla mě.
Ocas se mi pomalu začínal probouzet k životu. Tohle byl opravdu pohled pro bohy. Mlčky jsem přikývl, sundal si ponožky a kraťasy. Zůstaly mi tak jen trenky, na kterých se čím dál víc začínala rýsovat moje boule. Samozřejmě že jí to neušlo.
„Tak šup, dolů s tím,“ hodil jsem míč opět na její stranu.
„Tak jo, ale…“
Hrklo ve mně, že bude chtít vycouvat, to bych už asi v téhle situaci samou nadržeností explodoval. Ovládl jsem se a mírně jsem se zeptal: „Copak?“
„Já jenom… že jsem viděla, jaký videa jsi to sledoval… jak vypadaly ty herečky…“
Tím chtěla říct, že byly všechny kozatý. Přikývl jsem.
„A já… prostě… jsem jenom já,“ usmála se na mě stydlivě a podívala se dolů na svůj dekolt. „Tak abys nebyl zklamaný.“
Mohl bych být zklamaný jenom v případě, že by se ukázalo, že má mezi nohama penis. Byla neskutečně krásná a ve své nejistotě dojemně křehká. Spouštělo to ve mně nějaké spasitelské komplexy nebo co, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Anebo to opravdu byla láska a já měl silnou touhu jí chránit. „Neboj se. Zklamaný nebudu. Za chvíli ti to dokážu,“ slíbil jsem jí.
Kývla hlavou na souhlas, ale moc tomu očividně nevěřila. Znovu pomalu sáhla za záda, rozepla si podprsenku a nechala ji spadnout na zem. Její prsa tak konečně spatřila světlo světa, a co bylo důležitější, konečně jsem je spatřil i já.
Nerad se opakuju, ale byla dokonalá. Ňadra měla krásná, malá (dvojky?), ale zato pevná a docela souměrná. Levé bylo teda trochu větší, ale fakt jenom o trochu. Dvorce měla tak akorát, stejně jako bradavky, které jí vzrušením trčely do vzduchu. Nemohl jsem si pomoct a zachvěl jsem se. Na trenýrkách se mi udělala vlhká loužička.
„Hnnngh!“ řekl jsem. Mika si založila ruce pod prsy, takže si je ještě trochu nadzvedla. Teď se zdály trochu větší. Pohled odvrátila stranou. „Tak… to jsem já,“ zamumlala potichu.
„Máš nádherný hrudník,“ oznámil jsem jí, když jsem se trochu vzpamatoval. „Opravdu."
"Děkuju," začervenala se.
"Ale ještě něco zbývá,“ pokynul jsem hlavou na její kalhotky.
„Dobře, ale ty taky. Uděláme to oba najednou, jo?“ vyjednávala.
„Tak dobře. Na tři. Raz, dva, tři!“
Poslední zbytek prádla jsme oba sundali a zahodili současně. Můj ztopořený penis se tak mohl narovnat v celé své kráse. Mika se na něj dychtivě dívala, což mi zase udělalo hroznou radost a zvedlo mi to sebevědomí.
A její broskvička… byla důvodem, proč se tak občas ženskému klínu říká. Opravdu připomínala mladou šťavnatou broskvičku. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout a vychutnat. Krásně holá, nikde nic nepřečnívalo, jen jí lehce vystupoval prostředek, který ukrýval její drobný klitoris. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Sbíhaly se mi na ni sliny, a to doslova.
„Hnnngh!“ zopakoval jsem.
Seděli jsme naproti sobě, hrála nám potichu romantická hudba a nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Co bych teď dal za to, abych se jí mohl dotknout. Začal bych s těmi nádhernými prsíčky.
V duchu jsem si povzdechl.
Naproti tomu Mika doslova hypnotizovala mého ptáka. Skoro jako by to byl první, kterého kdy viděla. Vzápětí mi došlo, že to je nesmysl – pokud šmírovala kde koho, tak rozhodně nejsem první, jakého vidí. Přesto na něj koukala tak nějak mlsně, pokud jsem se nepletl. V duchu jsem si povzdechl podruhé.
Tak jo. Dotknout se jí pořádně nemůžu, ale sebe ano. Tak proč nepostoupit kousek dál? V duchu moderní doby, sex na dálku.
Uchopil jsem svůj klacek do ruky a začal si ho pomalu honit. Byl jsem tak nadržený a Mika byla tak hrozně krásná, že jsem si musel dát dobrý pozor, abych hned nestříkal. Mika si dala překvapeně ruku na pusu a potichu vzdychla, ale pořád mě upřeně pozorovala. Dával jsem si sakra pozor, abych své tempo nezrychlil. Snažil jsem si celou tu situaci vychutnat, ale nemohl jsem si ji vychutnávat příliš.
Po chvíli se osmělila i Mika a rukou si pomalu sáhla mezi nohy.
„Hnnngh!“ řekl jsem potřetí, tentokrát jen v duchu. Ten pohled mi situaci moc neulehčoval. Pomalu si začala třít svoji kačenku, nejdřív na jednu stranu, potom na druhou. Následně pohyb změnila a jezdila si po ní nahoru a dolů. To už jsem svoje honění pomalu, ale jistě zrychloval. Jestli to takhle půjde dál, moc dlouho to nevydržím.
Mice moje zrychlené tempo neušlo, proto se pokusila se mnou sladit a zrychlila taky. Nechtěl jsem se před ní ztrapnit tím, že bych se udělal nemožně brzo, ale tohle se prostě nedalo vydržet. S krajním sebezapřením jsem odplul myslí zpátky do Poslanecké sněmovny. Docela to pomohlo, ale musel jsem si dávat pozor, abych to nepřehnal.
Teď už bylo hezky vidět, jak moc je vlhká – šťávička v okolí její broskvičky se v přítmí krásně viditelně leskla a pokojem se nesly charakteristické mlaskavé zvuky. To už dělala drobné rychlé krouživé pohyby. Mika potichu vzdychala, já jsem se snažil moc verbálně neprojevovat. Potom se zaklonila dozadu, volnou rukou se opřela o loket a začala si mnout i svá pevná prsíčka.
Takhle jsme nějakou chvíli pokračovali, až si Mika začala strkat do dírky i prst. Začala jedním. Byl to samozřejmě prostředníček, takže se dostávala postupně hezky hluboko. Viděl jsem už spousty porna, ale tohle byl vážně jiný level. Následně přidala i ukazováček a postupně začala zrychlovat stále víc a víc. Do toho se položila na záda úplně a levačkou si začala masírovat klitoris, což z její strany vyžadovalo docela slušnou koordinaci. Jo, v onanii očividně měla velkou praxi.
Sedět tam, koukat na to roztomilé stvoření, jak má nohy roztažené od sebe a nepokrytě si honí kundu… nic krásnějšího jsem v životě neviděl.
Najednou hodně zpomalila, přidušeně vykřikla, vyndala si prsty z pičky a zhroutila se na peřinu a tiše oddechovala. To pro mě byl jasný signál, že už se nemusím držet zpátky. Během třech vteřin jsem se udělal.
Stříkal jsem zhruba 10 vteřin a během svého orgasmu jsem si ho duchapřítomně zakryl rukou, abych nezacákal celý pokoj. I přesto pár kapek dopadlo Mice na stehno. Zhroutil jsem se na podlahu. Mika byla očividně docela rozpálená, ale kolegiálně se svou masturbací přestala a čekala, co bude dál.
„Tak vidíš, co se mnou děláš,“ řekl jsem jí, když jsem se trochu vzpamatoval. Mika jenom přikývla, oči stále zhruba dvakrát větší než obvykle. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho to celé trvalo, ale vypadalo to, že si to užila taky. Soudě dle bílé tekutiny kolem jejího rozkroku bych řekl, že se opravdu udělala.
„Nezlob se, ale víc už dneska asi nedám,“ oznámil jsem jí omluvně. „To nevadí,“ odpověděla mi s úsměvem, který jsem doslova cítil ve svém srdci. „Bylo to hodně… intenzivní,“ dodala.
Přesunul jsem se k ní (a neúspěšně se pokusil vyhnout produktu mého orgasmu na podlaze) a objal ji.
(pokračování příště)
Napsal Albertus. Opět mi prosím dejte vědět, jestli se vám povídka líbila, komentáře mě vždycky povzbudí do další tvorby!
Moje další povídky:
Mladičké krasobruslařky (4 části, dokončeno)
Kumite motivace (2 části, dokončeno)
Byli jsme venku před zámečkem, na sluníčku se mi trochu líp přemýšlelo. Na displeji kotle se pořád dokola objevoval Error F2. Co to sakra znamená? Zuřivě jsem listoval manuálem a snažil se přijít na odpověď.
„Eh, cože?“ zaregistroval jsem, že něco říkala.
„Jestli si myslíš, že existuje nějaký smysl života.“
Podobné otázky už mě za tu dobu, co jí znám, z míry nevyvedly. „Nevím. Možná,“ odpověděl jsem zamyšleně a zadíval se na ni.
„A co teda myslíš, že je smysl života?“ nedala se odbýt.
„Těžko říct. Možná má každý svůj vlastní smysl, proč tu na světě je.“
„Jakože najít to, co ho baví a v čem je dobrý?“
Zamyslel jsem se nad tím. „To je určitě dobrý život, pro toho, kdo ho žije, ale smysl života to asi nebude. Teda záleží, jak se na to díváš. Já si vždycky smysl života podmiňoval nějakým posmrtným soudem.“
„Jak to myslíš?“
„Jakože pro každého to znamená něco jiného, najít svůj smysl života, třeba rodina, kariéra, sport, co já vím. Potud dobrý. Ale pokud bys to chtěla vztáhnout všeobecně, tak si s tím nevystačíš. Musíš uvažovat nějaký vyšší smysl života, něco, čím by se měl každý univerzálně řídit – a co by pak mohla nějaká božská entita vymáhat a poslat tě do nebe, když jsi tenhle smysl naplnila. Anebo do nějakého pekla, když jsi na to kašlala.“
Chvíli o tom přemýšlela. „Zajímavý. Takže myslíš, že když někdo bude dělat celý život, co ho baví, tak to ještě není ono?“
„Jo. Dělat celý život, co tě baví, co tě naplňuje, to je super. Ale vezmi si, kolik lidí tuhle možnost vůbec nedostalo. Umřeli mladí, nebo byli chudí a museli pořád jenom pracovat nebo byli zavření v koncentráku, kde se moc realizovat nemohli. Ale tím přece vůbec nemůžu říct, že by jejich život neměl smysl a že by měli přijít do pekla.“
Usmála se. „Takže myslíš, že užívat si není smyslem života?“ Proč mám zase pocit, jako by mě testovala odborná komise?
Otřásl jsem se. „To říkají lidi, kteří mají rádi svoje pohodlí a moc o tom do hloubky nepřemýšleli. Ne že bych byl proti pohodlí, to vůbec. Ale vem si, že bys z užívání si udělala smysl života. Po smrti by nějaká jeptiška, která zasvětila svůj život pomáhání druhým, přišla do pekla – protože si ten život jaksepatří neužila. Nechlastala, s nikým nespala, nepařila…“
Takhle jsme ještě chvíli pokračovali. Tyhle naše debaty o všem a o ničem mě zvláštním způsobem naplňovaly. S ní se dalo bavit vážně skoro o čemkoliv. Asi to bylo opravdu tím, jak byla -
„S kým si to tu povídáš?“ ozvalo se za mnou.
Srdce mi vynechalo několik tepů. Já blbec, úplně jsem přestal dávat pozor, jestli někdo nejde. Ale co jsem tady, nikdo z vesnice sem za mnou nepřišel. Naivně jsem si myslel, že to tak i zůstane.
Byla to Frontmanka, která se vynořila zpoza cesty a teď na mě udiveně koukala. Snažil jsem se zahnat vzpomínky na to, jak si to rozdávala se svojí drahou polovičkou v lese. Moc se mi to nedařilo.
„Ále, s takovým jedním bobrem,“ odpověděl jsem rychle tu první věc, která mě napadla. Moc jsem nepřemýšlel a podle toho to taky dopadlo.
„S bobrem?“ zeptala se Frontmanka udiveně.
„S bobrem?“ zeptala se Mika dotčeně.
„To je jenom takový údržbářský vtípek, tomu bys nerozuměla,“ snažil jsem se to zahrát do autu a mávl jsem rukou. Kdybych měl aspoň svoje sluchátka, mohl bych tvrdit, že telefonuju.
Frontmanka se na mě pořád upřeně dívala. Asi ještě nezapomněla na tu moji scénu na náměstí, kdy jsem její kapelu obviňoval z něčeho, čemu vůbec nerozuměli. Chtěl jsem co nejméně budit pozornost, aby si mě lidi všímali co nejmíň, takže to poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby mě někdo chodil kontrolovat, jestli náhodou nezapomínám brát svoje léky.
Naštěstí vypadala, jako by nad tím v duchu pokrčila rameny a zařadila si mě do kategorie „Je prostě divnej."
„Přišla jsem ti připomenout náš koncert dneska večer.“ Ale do háje. Její máma mi to v koloniálu připomínala každý druhý den. Původně jsem se chtěl na něco vymluvit, třeba že mi není dobře nebo tak, ale když je tady osobně… a navíc jsem to slíbil jejímu tátovi, který mě zachránil tím absintem.
„No… dobře,“ přikývl jsem neutrálně.
„Klidně vem i tu tvoji přítelkyni, jestli bude chtít přijet,“ navrhla.
A do řiti. Slyšel jsem (a cítil jsem), jak Mika zalapala po dechu. Tohle nebude dobrý.
„Jo, jo, uvidíme!“ pospíšil jsem si s odpovědí.
„Budou tam všichni z vesnice, je to velká akce,“ snažila se mě ještě navnadit.
„Jasný, super, přijdu, díky!“ Ať už proboha vypadne!
„Vážně přijdeš?“ zeptala se podezřívavě.
„Přijdu, slibuju, čas a místo znám, neboj!“ JDI UŽ TY VOLE!
„Tak super!“ mávla mi na pozdrav, otočila se a byla ta tam.
Úplně jsem cítil, jak je Mika napjatá. „Ona... ty… ty jsi zadaný?“
Ale krucinálfagot. Podíval jsem se jí do očí a přiznal to nejtěžší, co jsem kdy komu přiznal. „Jo.“
„Aha,“ odpověděla smutně a sklopila hlavu. Její zklamání bylo přímo hmatatelné.
„Ale nic pro mě neznamená!“ snažil jsem se situaci ještě zachránit. Nečekané ochlazení vzduchu všude kolem mi napovědělo, že to nebyl dobrý nápad.
„Nic pro tebe…“ zarazila se. „Já myslela, že jsi jiný,“ začala brečet. „Ale ty… jsi stejný jako všichni ostatní!“ vykřikla a v tu ránu byla pryč. Necítil jsem ani její Přítomnost, ani její pocity, které jsem si občas uvědomoval. Úplně zmizela. Jakoby tu nikdy ani nebyla.
Když člověk obchoduje s ďáblem, musí počítat s tím, že přijde peklo. A když se dá dohromady s ženskou, musí počítat s tím, že přijde drama. Dříve či později přijde nějaké drama. Zatracený ženský! Pořád něco řešit! Co to má sakra být? To i duchové trpí předmenstruačním syndromem nebo co?
Celou dopolední „směnu“ jsem strávil v uražených myšlenkách. Kdo si vůbec myslí, že je? Že mi bude říkat, co mám dělat? Což vlastně ani neřekla! Tak co mám teda dělat, když mi ani neřekne, co mám dělat? Ha! A proč ji vlastně vůbec řeším? Proč mi záleží na tom, co si o mně myslí?
Takhle jsem se motal pořád dokola, než mě veškerá zlost přešla a já si uvědomil, že má vlastně pravdu. I když jsem si vlastně nebyl jistý, v čem konkrétně má pravdu, ale jasné bylo, že můj pseudovztah se Zuzkou prostě není… správný. Věděl jsem to už od samého začátku, ale nechtěl jsem si to připustit. Bylo to prostě snadné, pohodlné… cítil jsem se jako alfa samec, že mám někoho v hrsti. Ale pro Zuzku to muselo být zničující. A to mi bylo srdečně jedno.
Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem vzal mobil, pořádně se nadechl (co bych teď dal za dvojitýho panáka absintu!) a po telefonu se s ní rozešel. Nebylo to úplně nejčistší řešení, ale na druhou stranu jsem nechtěl čekat a bylo to lepší, než ji úplně vyghostovat.
Mluvil jsem dlouho, omlouval jsem se jí, že jsem jí to měl říct už dřív a že je skvělá a že je chyba ve mně a mluvil jsem a mluvil a říkal všechna ta slova, která se zdála prázdná i mně samotnému. Zuzka byla celou dobu potichu, když nepočítám občasné vzlyknutí, takže když jsem se pak rozloučil, byla to docela úleva. Sakra, to bych si příště snad radši vytrhl vlastní zub než zažít tohle podruhé.
Ale z nějakého důvodu jsem se pak cítil líp. Měl jsem ze sebe mnohem lepší pocit. Miku jsem ale pořád nikde necítil, asi někde uraženě trucovala. Koncert se nezadržitelně blížil, takže jsem chtě nechtě (a spíš nechtě) vyrazil bez ní. Ale možná že to nakonec bude dobrá příležitost.
* * *
Proti mé vůli na mě nakonec kulturní dům a jeho výzdoba udělaly dojem. Mělo to takové Hoří, má panenko vibes, ale na druhou stranu vzhledem k tomu, co měli místní k dispozici za omezené zdroje, jsem před nimi musel smeknout pomyslný klobouk.
Hudba hrála, lidé tancovali, seděli a pili, zkrátka klasická vesnická zábava. Byli tam staří i mladí, což mě moc nepřekvapilo. Kulturní vyžití tu asi nebylo nejčastější, tak musela i starší generace vzít moderní hudbu s povděkem. Kromě toho to byla ideální záminka zlískat se do němoty.
Já se s kelímkem piva nenápadně mísil mezi místními, sem tam s někým prohodil pár zdvořilých frází a snažil se působit nenuceně. Jenže kromě poslechu největších hitů Chromé stonožky jsem měl ještě jiný cíl. Když na mně byla pořád Mika nalepená, neměl jsem pořádně jak zjistit odpovědi na něco, co mi už dlouho leželo v hlavě. Co se tam v tom zámku stalo, že to zničilo místní dětský tábor?
Jestli mi mohl někdo dát odpovědi, byla to osoba, která dává odpovědi i na otázky, které nebyly položeny. Maminka Frontanky, prodavačka v koloniálu. Když jsem tedy udělal několik povinných koleček kolem sálu, dokonce si i kývl na pozdrav s Frontmankou na pódiu, aby bylo opravdu jasné, že jsem tady byl, rozhodl jsem se zaútočit. Maminka zrovna seděla u stolu s nějakou jinou paní přibližně v jejím věku. Jejího manžela jsem nikde neviděl, asi venku kouřil, nebo tak něco. Ideální příležitost.
Nenápadně jsem se prošel kolem a v podstatě ihned zaslechl… „… a to je on, zrovna tady, já ti říkala, že jsem ho tu viděla!“ Usmál jsem se a otočil se. „Prosím?“
„Zrovna vyprávím tady Květě, že na zámečku zase probíhají práce.“
Podíval jsem se na Květu, po jejich vybídnutí si přisedl a vzájemně jsme se představili. Ukázalo se, že Květa je učitelka základní školy v nedalekém městě a je zhruba stejně upovídaná jako Maminka.
Musel jsem využít příležitosti, dokud trvala. „A co se tam teda vlastně stalo? Já to ještě pořád nevím.“
Maminka s Květou se na sebe zadívaly a daly se do vyprávění. Obě najednou. Naštěstí se mi podařilo i přes hlasitou hudbu většinu z toho příběhu zachytit.
Nedaleko zámku, o který se teď starám, byly chatky a zázemí pro dětský tábor. Ten tam měl tradici ještě z dob pionýra, ale místní děti měly okolní přírodu tak rády, že tábor přetrval i po revoluci. Pořádaly se klasické letní tematické tábory s výjezdy do přírody a tak. A byly docela populární, jezdily sem děti z celého širého okolí. Což se týkalo i Miky. Vyšlo najevo, že Květa byla její třídní učitelka z vedlejšího města. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze. Zámek byl v té době pořád ještě polorozpadlý a před rekonstrukcí, ale i tak ho využívali na různé bojovky a tak podobně.
„Jmenovala se Kamila. Taková hodná tichá sympatická holka to byla. Pořád ležela v knížkách,“ povzdechla si Květa a v očích se jí zalesklo. „Psala hrozně hezké slohovky. Občas mi i pomáhala ve školní knihovně.“
Kamila. To by souhlasilo. „Ona to doma neměla moc lehké. Ti její rodiče… tedy já jsem za ta léta zvyklá na všechno možné, ale…“ rázně mávla rukou. „Měla nějaké psychické problémy, tak musela brát prášky. Asi i proto byla chudák holka pořád zalezlá ve svém světě, ve svých knížkách. Ty ji ublížit nemohly. Ve třídě moc oblíbená nebyla, ale já jí měla ráda. Hodně se učila a nebyly s ní žádné problémy. Aspoň že na ty tábory mohla jezdit, tam trochu přišla do kontaktu s přírodou. A pak, to chodila do osmé třídy, se najednou začala oblékat hodně extravagantně. Chodila celá v černém, lakovala si nehty na černo, barvila si vlasy a tak podobně. Byla ještě uzavřenější než obvykle, ale to všechno se dívkám v jejím věku stává. Na tábor ten rok jela jako vždycky. A tehdy se to stalo. Teď to bude deset let.“
Květa se odmlčela, očividně sbírala síly. „Jednoho dne ji tam na zámku našli, jak leží…“ Vzlykla a odněkud z kabelky vytáhla papírové kapesníčky. Maminka ji pohladila po ruce, také slzy v očích. Byla vyvedená z míry tak moc, že už asi celé 2 minuty nic neřekla.
Květa se decentně vysmrkala a pokračovala. „Sebevražda. Všechny ze sboru to hrozně zasáhlo, nikdo to nechápal… ano, měla svoje problémy, ale že by byla schopná něčeho takového… až potom vyšlo najevo, že nějakému klukovi z jiné školy, který se jí líbil, posílala svoje fotky. Intimní,“ dodala, když uviděla můj nechápavý výraz. „A on je buď poslal někomu dalšímu, nebo nějak unikly, to se už pak nepodařilo prokázat. Každopádně se prostě dostaly na veřejnost. A ona to velmi nepříjemným způsobem zjistila. Tak to byl její způsob, jak tu situaci vyřešit. Definitivně.“
Zamotala se mi hlava a celý svět rázem ztichl. Proboha. Mika mi lhala. Nebyla to nehoda, ona spáchala sebevraždu. Kvůli nešťastné lásce a jejím fotkám, které nějaký debil pustil na internet. Chvíli ve mně bleskla myšlenka, jestli bych ho neměl najít a popovídat si s ním na téma nové zubní protézy. Tu představu jsem hned zahnal, jakkoliv byla lákavá – teď šlo o Miku.
Čím dál tím víc věcí mi začalo dopadat na svoje místo. Není divu, že ji tak moc vzalo, když jsem jí řekl, že chodím se Zuzkou, ale nic pro mě neznamená. Vždyť byla v té samé situaci. Byla zakoukaná do nějakého kreténa, kterému pak poslala svoje nahaté fotky… podobně jako Zuzka. Ach, bože…
Taky už mi došlo, proč mě poslala šmírovat Frontanku a její přítelkyni. Řekl bych, že měla tím vším, co se událo, dost malé sebevědomí. Toho asi ani za života neměla nazbyt. Tak si to potřebovala ověřit – jakože o ni by nikdo přece nemohl stát, zato o takové dvě kozatice, které se pravidelně scházejí v lese… poslala mě za nimi, aby sama sebe potrestala. Zatímco o ně by se kluci porvali, o ni nikdo nikdy zájem neměl. Děkoval jsem své Prozřetelnosti, že jsem si ho tehdy nevyhonil a její podezření tak nepotvrdil. Když jsem si vzpomněl, jakou pak z toho měla radost, píchlo mě u srdce.
Květa a Maminka se mezitím daly dohromady a přestaly plakat. Moje zamyšlené mlčení si vysvětlily po svém. „Promiň, promiň, nechtěla jsem ti zkazit večer.“
„Ale ne, to je v pořádku, jsem rád, že to vím. Mockrát děkuju,“ řekl jsem Květě a vzápětí jsem dodal: „I za to, že jste tam tenkrát vždycky byla, když vás Mika potřebovala.“ Květa se zatvářila překvapeně a trochu zakoktala. „No, já… totiž… ona… děkuju. Děkuju ti.“
Zbytek večera jsem byl jako na trní a neustále uvažoval, kdy zhruba bude společensky přijatelné, abych se po anglicku vypařil. Musel jsem pořád myslet na Miku a na to, co jí řeknu.
* * *
Když jsem odemykal dveře svého minibytečku, bylo už hodně po půlnoci. Zábava v kulturáku sice byla stále v plném proudu, ale já už to prostě nemohl vydržet. Cestou jsem cítil, že je Mika u mě a nemýlil jsem se. Cítil jsem i její chmurnou náladu. Seděla na mé posteli a ruce měla složené v klíně.
„Ahoj,“ pozdravila mě nejistě.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Najednou jsem nevěděl, jak začít. Nejlepší bude jít na to přímo a kousnout do kyselého jablka rovnou, ať to mám za sebou.
„Omlouvám se ti.“
„Za co?“ zeptala se překvapeně.
„No, já… vlastně jsem se omluvil Zuzce. A rozešel jsem se s ní, abys věděla.“
Mika přikývla, ale nic na to neřekla. „A omlouvám se, protože ten vztah nebyl v pořádku a vím, jak tě to muselo sebrat, protože… jsem se dneska dozvěděl, jak to s tebou opravdu bylo.“
Nemusel jsem říkat přímo, co jsem měl na mysli. Odvrátila hlavu a sevřela prsty v pěst, až jí zbělely klouby.
„Takže to víš.“
„Vím,“ zkusil jsem ji pohladit. Nechala se, ale hlavu ke mně neobrátila.
Dál už jsem si nebyl jistý, jak pokračovat. Nechtěl jsem ji ještě víc rozrušit. Až po chvíli mi došlo, že brečí. Už zase, chtělo se mi v duchu poznamenat kysele, ale na druhou stranu, teď už jsem ji chápal.
„Ale no tak. To bude dobrý.“ Už když jsem ta slova říkal, připadala mi hrozně mimo, ale nic lepšího mě nenapadalo.
„Já jsem tak hrozně blbá!“ prohlásila najednou.
„Nejsi,“ pohladil jsem ji znovu.
„Jsem! Jsem blbá a hnusná a k ničemu!“ To z ní promluvili její rodiče, řekl bych.
„Nejsi! Jsi úžasně chytrá, sečtělá, milá a krásná!“ odporoval jsem a přitom jsem vstal.
„Nejsem, jsem prostě blbá a hnusná!“ Taky vstala a teď už skoro křičela.
„Jsi nádherná, slyšíš? Nádherná! Jsi ta nejnádhernější holka, jakou jsem kdy viděl a jestli to někdo nevidí, tak je to jeho problém, ne tvůj!“
„To říkáš jenom tak!“ obvinila mě. To už mě docela nakrkla. Tak já jí tady skládám komplimenty a ona to odmítá?
„Neříkám, proboha, neříkám! Nemůžeš tomu prostě uvěřit?“
„Nemůžu!“ teď už v křičela naplno.
„To ti to mám dokázat?!“ zakřičel jsem taky, abych nezůstal pozadu.
„JO!“
„TAK JO!“
„FAJN!“
„FAJN!!!“
Pak bylo ticho, protože oběma došlo, kam jsme se to vlastně v rozhovoru dostali. Emoce pomalu odeznívaly.
„Chci říct,“ odkašlal jsem si decentně, „chlapi vzrušení předstírat nemůžou.“
Mika se na mě napůl vyděšeně podívala, i přes její vybledlost červenější než čerstvě uvařený rak. Takhle stydlivá byla opravdu hrozně roztomilá. „Ale to bych musela…“
„Jo,“ přikývl jsem. „Musela bys do naha.“ Samotného mě překvapilo, jak snadno jsem to navrhl. Možná to bylo tím, že jsem měl Miku hodně rád, líbila se mi a fakt, že jsem byl nadrženější než stepní koza, tomu taky trochu pomohl.
„To nejde,“ začala couvat.
„Já myslel, že ti mám dokázat, že jsi hezká? Jak jinak bych ti to mohl dokázat?“ trval jsem na svém.
„To jo, ale…“ znovu si sedla, dala si kolena pod bradu a obejmula si je rukama v defenzivní pozici.
„Ale co?“ Nechtěl jsem na ni tlačit, ale na druhou stranu bylo lepší kout železo, dokud je žhavé. Mohl bych jí zvednout sebevědomí a přitom ji očumovat. Zabili bychom dvě mouchy jedním svléknutím.
„Já jsem ještě nikdy… s nikým… ani před nikým…“ koktala tiše a v tu ránu mi jí bylo hrozně líto a udělal bych cokoliv na světě, abych jí vrátil úsměv na tvář. To, že už jsem ji vlastně nahou viděl, jsem jí ale radši nepřipomínal.
„Hele,“ posadil jsem se vedle ní. „Nemusíš dělat nic, co nechceš. Já jenom… že se mi opravdu líbíš. Chci, abys to věděla. A nechci být vlezlý, ale jestli je šance, že tě uvidím nahou, tak bych ji rád využil,“ usmál jsem se na ni. „A teď už jsem single, tak by to bylo v pořádku.“
Zabořila si hlavu do dlaní. „Ale když já se stydím! A taky…“
„No?“
„Co pro tebe vlastně znamenám?“
To byla dobrá otázka. Proč by se přede mnou měla vůbec svlékat? Kdo já pro ni jsem? A kdo je ona pro mě? Nemusel jsem nad tím moc dlouho přemýšlet. Vím, co jsem cítil a díky našemu zvláštnímu poutu jsem věděl, co cítí i ona. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ale jak jí to mám říct? S přiznáváním takových věcí jsem měl vždycky problém. Vlastně jsem ta slova ještě nikdy nikomu neřekl.
Pak mě něco napadlo.
„Dneska je pátek, žejo?“ zeptal jsem se najednou.
„Já myslím… jo, asi jo,“ pokrčila rameny zmateně. Pravda, když jste po smrti, pracovní týden pro vás jaksi ztratí význam, takže držet v hlavě víkendy je k ničemu.
„Tak co kdybych ti odpověděl písničkou?“ Vstal jsem a nechal Miku lehce vyvedenou z míry sedět na posteli. Přešel jsem ke svému notebooku a naťukal tam jednu písničku, která by jí měla zvednout náladu, měla ji moc ráda.
Hned jak se rozezněly první tóny, Mika ji poznala a usmála se. Friday I am in love od The Cure. Začal jsem provádět něco, co by se při troše dobré vůle dalo označit za tanec. Alkoholu jsem v kulturáku moc nevypil, ale i to málo mi pomohlo. A kromě toho to byl trochu emocionální večer.
Mika se na mě se zájmem dívala a pohupovala nohou do rytmu. Rukou jsem naznačil, že držím mikrofon a velmi, opravdu velmi potichu jsem zpíval text písničky. A když takhle zaznělo v textu písně „It’s Friday, I am in love…“ podruhé a já se na ni upřeně zadíval, vypadalo to, že jí to konečně došlo.
Zase si zakryla tvář rukama a snad trochu slzela štěstím, ale já jí nehodlal dát šanci – vzal jsem jí za ruce (jak jen to šlo) a začal s ní tancovat taky. Ta písnička k tomu úplně vybízela. Mika nakonec moc povzbuzování nepotřebovala, tak se ke mně připojila a tancovali jsme oba. Tancovali jsme tedy dost neumětelsky, Stardance bychom asi nevyhráli, ale to bylo fuk. Bylo to nádherných pár minut, kdy jsme oba poskakovali po pokoji do rytmu hudby a předstírali hru na hudební nástroje a já si konečně dokázal připustit, co k Mice cítím. A už jsem si byl jistý, že ona to měla stejně.
Když písnička dohrála, skončili jsme v objetí, které jsem opět necítil, ale i tak to bylo lepší než nic. Oba jsme byli zadýchaní. „Tak už rozumíš?“ zeptal jsem se.
Přikývla. „A pořád chceš, abych ti dokázal, že se mi líbíš?“
Opět zčervenala, objala mě silněji (aspoň se mi to zdálo) a dala mi hlavu na rameno, asi aby se mi nemusela dívat do obličeje. „Když já se bojím… a navíc se mě sotva můžeš dotknout…“
Bylo mi jasné, co tím myslí. Když své doteky nemůžeme cítit, jak mezi námi může dojít k něčemu, hm, fyzickému?
„Můžeme to udělat v duchu moderní doby,“ napadlo mě. „Sex na dálku.“ Odtáhl jsem ji od sebe a vytáhl z kapsy mobil. „Dneska už to není nic výjimečnýho. Můžeme dělat, jakože jsme od sebe hrozně daleko a koukáme na sebe přes webkameru.“
Pravda, byli jsme od sebe asi na tu největší vzdálenost, jaká mohla existovat, ale to byl jenom detail.
Mika nad tím přemýšlela, opět červená jako řepa, ale nakonec stydlivě přikývla. „Tak jo.“
JO! Srdce se mi rozbušilo očekáváním. Na notebooku jsem nechal přehrávat nějaké klidné a romantičtější písničky, aby k tomu byla trochu vhodná atmosféra. Škoda, že jsem neměl po ruce žádné svíčky, ale co se dalo dělat. Vzal jsem peřinu a rozprostřel ji na zemi, abychom měli trochu pohodlí. Sedli jsme si naproti sobě. Mika na mě nejistě koukala.
„Možná bych měl ještě předtím skočit do sprchy?“ navrhl jsem. Přecejenom po tom večeru na koncertě jsem nebyl úplně nejvoňavější.
„To nemusíš,“ pípla. „Voníš mi.“ Otázku, jak mě může vlastně cítit, jsem si nechal na jindy.
Zase jsme na sebe jenom tak koukali. „Ehm. Chceš začít?“ zeptal jsem se.
Cítil jsem její nervozitu, ale i vzrušení. Bála se, ale zároveň to vážně chtěla zkusit.
Měla na sobě nějaké černé tričko lomeno korzet, který ještě víc zvýrazňoval její štíhlou postavu a ploché bříško. Rukávy to mělo poloprůsvitné a zároveň i docela fajn výstřih, který byl ale kvůli velikosti jejích prsou... nevyplněný. To mi ale vůbec nevadilo. Klečela naproti mně a rukou si decentně zakrývala kolena černou sukní. Dál na sobě měla ještě síťované punčochy s velmi velkými oky. A na krku obojek s křížkem.
Neskutečně jí to slušelo. Byla opravdu hrozně krásná.
Pak, jakoby v sobě rozhodla nějaký vnitřní boj, rázně vstala, rukama si zezadu rozepla ten tričkový polokorzet a jedním plynulým pohybem z něj vyklouzla, i z těch dlouhých rukávů. Podprsenku měla samozřejmě taky černou. Jak se styděla, zase působila hrozně roztomile nesvá.
Moc dlouho jsem nečekal a svlékl si tričko. Teď jsem byl víc než kdy jindy vděčný za svoji šlachovitou postavu. Měl jsem dokonce pod pupkem i vyrýsované břišní svaly, ale to spíš díky genetice. Nikdy jsem moc necvičil, ale ani jsem se nepřejídal a snažil jsem se být aktivní. Zaplaťpánbu, že tu teď nesedím s povadlými prsními svaly a nafouklým panděrem. Viděl jsem, jak si mě Mika se zalíbením prohlíží. Udělalo mi to hroznou radost a řekl jsem si, že musím začít pořádně cvičit.
Kývl jsem na ni, že teď je jakože na řadě ona. Povzdechla si a rychle si sundala sukni, takže když si zase klekla, byla už jen v té černé podprsence, kalhotkách a neskutečně sexy punčochách. Ruce měla v klíně a pohled upřený někam do země. „Teď zase ty,“ vybídla mě.
Ocas se mi pomalu začínal probouzet k životu. Tohle byl opravdu pohled pro bohy. Mlčky jsem přikývl, sundal si ponožky a kraťasy. Zůstaly mi tak jen trenky, na kterých se čím dál víc začínala rýsovat moje boule. Samozřejmě že jí to neušlo.
„Tak šup, dolů s tím,“ hodil jsem míč opět na její stranu.
„Tak jo, ale…“
Hrklo ve mně, že bude chtít vycouvat, to bych už asi v téhle situaci samou nadržeností explodoval. Ovládl jsem se a mírně jsem se zeptal: „Copak?“
„Já jenom… že jsem viděla, jaký videa jsi to sledoval… jak vypadaly ty herečky…“
Tím chtěla říct, že byly všechny kozatý. Přikývl jsem.
„A já… prostě… jsem jenom já,“ usmála se na mě stydlivě a podívala se dolů na svůj dekolt. „Tak abys nebyl zklamaný.“
Mohl bych být zklamaný jenom v případě, že by se ukázalo, že má mezi nohama penis. Byla neskutečně krásná a ve své nejistotě dojemně křehká. Spouštělo to ve mně nějaké spasitelské komplexy nebo co, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Anebo to opravdu byla láska a já měl silnou touhu jí chránit. „Neboj se. Zklamaný nebudu. Za chvíli ti to dokážu,“ slíbil jsem jí.
Kývla hlavou na souhlas, ale moc tomu očividně nevěřila. Znovu pomalu sáhla za záda, rozepla si podprsenku a nechala ji spadnout na zem. Její prsa tak konečně spatřila světlo světa, a co bylo důležitější, konečně jsem je spatřil i já.
Nerad se opakuju, ale byla dokonalá. Ňadra měla krásná, malá (dvojky?), ale zato pevná a docela souměrná. Levé bylo teda trochu větší, ale fakt jenom o trochu. Dvorce měla tak akorát, stejně jako bradavky, které jí vzrušením trčely do vzduchu. Nemohl jsem si pomoct a zachvěl jsem se. Na trenýrkách se mi udělala vlhká loužička.
„Hnnngh!“ řekl jsem. Mika si založila ruce pod prsy, takže si je ještě trochu nadzvedla. Teď se zdály trochu větší. Pohled odvrátila stranou. „Tak… to jsem já,“ zamumlala potichu.
„Máš nádherný hrudník,“ oznámil jsem jí, když jsem se trochu vzpamatoval. „Opravdu."
"Děkuju," začervenala se.
"Ale ještě něco zbývá,“ pokynul jsem hlavou na její kalhotky.
„Dobře, ale ty taky. Uděláme to oba najednou, jo?“ vyjednávala.
„Tak dobře. Na tři. Raz, dva, tři!“
Poslední zbytek prádla jsme oba sundali a zahodili současně. Můj ztopořený penis se tak mohl narovnat v celé své kráse. Mika se na něj dychtivě dívala, což mi zase udělalo hroznou radost a zvedlo mi to sebevědomí.
A její broskvička… byla důvodem, proč se tak občas ženskému klínu říká. Opravdu připomínala mladou šťavnatou broskvičku. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout a vychutnat. Krásně holá, nikde nic nepřečnívalo, jen jí lehce vystupoval prostředek, který ukrýval její drobný klitoris. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Sbíhaly se mi na ni sliny, a to doslova.
„Hnnngh!“ zopakoval jsem.
Seděli jsme naproti sobě, hrála nám potichu romantická hudba a nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Co bych teď dal za to, abych se jí mohl dotknout. Začal bych s těmi nádhernými prsíčky.
V duchu jsem si povzdechl.
Naproti tomu Mika doslova hypnotizovala mého ptáka. Skoro jako by to byl první, kterého kdy viděla. Vzápětí mi došlo, že to je nesmysl – pokud šmírovala kde koho, tak rozhodně nejsem první, jakého vidí. Přesto na něj koukala tak nějak mlsně, pokud jsem se nepletl. V duchu jsem si povzdechl podruhé.
Tak jo. Dotknout se jí pořádně nemůžu, ale sebe ano. Tak proč nepostoupit kousek dál? V duchu moderní doby, sex na dálku.
Uchopil jsem svůj klacek do ruky a začal si ho pomalu honit. Byl jsem tak nadržený a Mika byla tak hrozně krásná, že jsem si musel dát dobrý pozor, abych hned nestříkal. Mika si dala překvapeně ruku na pusu a potichu vzdychla, ale pořád mě upřeně pozorovala. Dával jsem si sakra pozor, abych své tempo nezrychlil. Snažil jsem si celou tu situaci vychutnat, ale nemohl jsem si ji vychutnávat příliš.
Po chvíli se osmělila i Mika a rukou si pomalu sáhla mezi nohy.
„Hnnngh!“ řekl jsem potřetí, tentokrát jen v duchu. Ten pohled mi situaci moc neulehčoval. Pomalu si začala třít svoji kačenku, nejdřív na jednu stranu, potom na druhou. Následně pohyb změnila a jezdila si po ní nahoru a dolů. To už jsem svoje honění pomalu, ale jistě zrychloval. Jestli to takhle půjde dál, moc dlouho to nevydržím.
Mice moje zrychlené tempo neušlo, proto se pokusila se mnou sladit a zrychlila taky. Nechtěl jsem se před ní ztrapnit tím, že bych se udělal nemožně brzo, ale tohle se prostě nedalo vydržet. S krajním sebezapřením jsem odplul myslí zpátky do Poslanecké sněmovny. Docela to pomohlo, ale musel jsem si dávat pozor, abych to nepřehnal.
Teď už bylo hezky vidět, jak moc je vlhká – šťávička v okolí její broskvičky se v přítmí krásně viditelně leskla a pokojem se nesly charakteristické mlaskavé zvuky. To už dělala drobné rychlé krouživé pohyby. Mika potichu vzdychala, já jsem se snažil moc verbálně neprojevovat. Potom se zaklonila dozadu, volnou rukou se opřela o loket a začala si mnout i svá pevná prsíčka.
Takhle jsme nějakou chvíli pokračovali, až si Mika začala strkat do dírky i prst. Začala jedním. Byl to samozřejmě prostředníček, takže se dostávala postupně hezky hluboko. Viděl jsem už spousty porna, ale tohle byl vážně jiný level. Následně přidala i ukazováček a postupně začala zrychlovat stále víc a víc. Do toho se položila na záda úplně a levačkou si začala masírovat klitoris, což z její strany vyžadovalo docela slušnou koordinaci. Jo, v onanii očividně měla velkou praxi.
Sedět tam, koukat na to roztomilé stvoření, jak má nohy roztažené od sebe a nepokrytě si honí kundu… nic krásnějšího jsem v životě neviděl.
Najednou hodně zpomalila, přidušeně vykřikla, vyndala si prsty z pičky a zhroutila se na peřinu a tiše oddechovala. To pro mě byl jasný signál, že už se nemusím držet zpátky. Během třech vteřin jsem se udělal.
Stříkal jsem zhruba 10 vteřin a během svého orgasmu jsem si ho duchapřítomně zakryl rukou, abych nezacákal celý pokoj. I přesto pár kapek dopadlo Mice na stehno. Zhroutil jsem se na podlahu. Mika byla očividně docela rozpálená, ale kolegiálně se svou masturbací přestala a čekala, co bude dál.
„Tak vidíš, co se mnou děláš,“ řekl jsem jí, když jsem se trochu vzpamatoval. Mika jenom přikývla, oči stále zhruba dvakrát větší než obvykle. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho to celé trvalo, ale vypadalo to, že si to užila taky. Soudě dle bílé tekutiny kolem jejího rozkroku bych řekl, že se opravdu udělala.
„Nezlob se, ale víc už dneska asi nedám,“ oznámil jsem jí omluvně. „To nevadí,“ odpověděla mi s úsměvem, který jsem doslova cítil ve svém srdci. „Bylo to hodně… intenzivní,“ dodala.
Přesunul jsem se k ní (a neúspěšně se pokusil vyhnout produktu mého orgasmu na podlaze) a objal ji.
(pokračování příště)
Napsal Albertus. Opět mi prosím dejte vědět, jestli se vám povídka líbila, komentáře mě vždycky povzbudí do další tvorby!
Moje další povídky:
Mladičké krasobruslařky (4 části, dokončeno)
Kumite motivace (2 části, dokončeno)