Prázdniny s Mikou 4: Co uděláme s časem
Po tomhle našem velmi vášnivém zážitku dny plynuly v poklidné rutině. Ne že bych si to s ní nechtěl zopakovat, ale tak nějak nebyla vhodná příležitost. Nechtěl jsem na ni tlačit, zvlášť s ohledem na to, čím si v minulosti prošla. Ztratit její pracně získanou důvěru bylo to poslední, oč bych stál. Takže jsem sice po pár dnech byl zase krutě nadržený, ale nedalo se nic dělat.
Pořád tu byl ale problém s tím, že se ničeho nemohla dotknout. To jsem chtěl pokud možno vyřešit. Jestli mohla ovlivňovat myšlení lidí, musela v nějakém smyslu být schopná zasahovat i do fyzického světa. Lidský mozek je přeci reálná věc. Takže s trochou tréninku by to mohla zvládnout.
Seděli jsme na zahradě, bylo neskutečné vedro, na nevkusném bílém plastovém stolku odpočíval drobný pavouk-sekáč a Mika měla za úkol ho rozpohybovat. Už jsme tam seděli asi půl hodiny a zatím se jí to vůbec nedařilo. Na sluníčku bylo docela nepříjemně a co si budeme povídat, koukat jak Mika marně buší do stolu po chvíli omrzí. Z letargie mě probral až Mičin hlas.
„Nespi.“
„Já nespím,“ zalhal jsem.
„Tak co, myslíš, že to má všechno smysl?“
„Nevím. Ale řekl bych, že je lepší to aspoň zkoušet, tím nic neztratíme.“
„Myslím smysl života.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to mluví. Myslela TEN večer s velkým V. Bavili jsme se o smyslu života, pak nás ale vyrušila Frontmanka.
„Opravdu si myslíš, že je nějaký smysl života?“
„Já fakt nevím. Ale možná jo.“
„I když víš, že jednou umřeš?“ nedala se odbít.
Upřel jsem pohled na pavoučka, který si pořád v klidu hověl na stole. „Takové malé stvoření, tenhle sekáč. Tělíčko ne větší než zrnko rýže. Má v sobě zakódovány základní vzorce chování. A víc nepotřebuje. Nad smyslem života a údělem veškerého pavoučenstva v kosmu nepřemýšlí. Teda aspoň pokud víme. A kdyby přemýšlel, tak nemáme, jak to zjistit.“
„To není sekáč. Je to třesavka velká,“ opravila mě.
Udiveně jsem se na Miku zadíval. „Huh.“
„Sekáč má tělíčko spíš jako hrášek. A nožičky má ještě tak zvláštně rozdělený, že trochu připomínají malá chapadélka.“
Pořád jsem na ni jenom tázavě koukal.
„Mám pavouky ráda,“ pokrčila rameny. No jasně. Gothička.
„Každopádně,“ odkašlal jsem si, „vzpomeň si na včerejší večer. Co jsme dělali?“
„Dívali jsme se na Červeného trpaslíka,“ odpověděla.
„Správně. Asi dvě hodiny. Co potom?“
„Potom jsme šli spát. Nebo aspoň ty.“
„Ano. Takže jsme se začali dívat, dívali jsme se, načež jsme se dívat přestali. Byl konec. Máš pocit, že kvůli tomu, že byl konec seriálu, ten večer neměl žádný smysl?“
Zamyslela se nad tím. „Takže myslíš, že užívání si JE smysl života?“
„Já jenom říkám, že i když něco skončí, náš život nevyjímaje, tak to neznamená, že nemá smysl. Co je smysl života nevím,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, že se zase chystá zeptat. „Ale poslední dobou mám pocit, že by to mělo být snažit se žít co nejlépe. A to hlavně ve směru k ostatním.“ Tenhle pocit jsem měl od té doby, co jsem poznal Miku. Láska možná skutečně dělá zázraky. „Možná ze mě mluví moje zakódování, které říká, že člověk je tvor společenský, ale já smysl života vidím v jeho zlepšování pro ostatní.“
„Jako služba druhým a tak?“ zeptala se.
„Ano, ale ne nutně ve smyslu, že se dám k Doktorům bez hranic. Stačí snažit se ze světa udělat trochu lepší místo. Aspoň trochu. Někdy to znamená pomoct kamarádovi, když tě potřebuje. Jindy zase pustit starou paní s hůlkou sednout v metru, i když jsi hodně unavená a fakt fakt se ti nechce.“
„To je zajímavý. A děláš to?“
„Moc ne,“ přiznal jsem barvu. „Vlastně skoro vůbec. Musím na tom zapracovat.“
Trochu mi vrtalo hlavou, proč je to pro ni tak důležité téma. Asi to bylo tím, že si sama toho života chudák moc neužila a navíc si ho vzala dobrovolně. Nebylo divu, že se ptala po tom, zda její utrpení mělo nějaký smysl. „A co ty?“ zeptal jsem se. „Co myslíš ty?“
„Já nevím. Pořád nad tím přemýšlím, ale nic moc jsem nevypřemýšlela. Jediné, co se mi zdá, že je život hrozně křehký. A krátký.“ To se dalo čekat. „Ale co jsi říkal ty zní docela dobře,“ pochválila mě.
„Díky. Ještě by se dalo… Moment, něco mě napadlo.“ Ten Červený trpaslík mi vnuknul nápad. „Něco zkusíme. Co když je problém v tom, že nejsi se světem dost emočně spjatá? Když jsi chtěla dostat ty lidi pryč, štvalo tě, že tě ruší. Můžeme zkusit něco podobného.“
„Chceš mě naštvat?“ zatvářila se skepticky.
„Zkusím tě rozesmát. Doufejme, že je smích stejně silná emoce jako vztek.“
„Za zkoušku to stojí,“ pokrčila po chvíli rameny. „Mávání rukou skrz stůl už mě stejně nebaví.“
„Počkej chvíli.“ Vzpomínal jsem na nějakou hlášku, která ji rozesmála. „Už vím.“ Vstal jsem, došel k ní a nahnul se nad ni. „Je to všechno tvoje vina, ty jeden mrňavej tuberáckej chrchlíčku!“ napodobil jsem Krytonův hlas. Mika se trochu zasmála. Její oblíbené díly jsem znal už taky téměř zpaměti, takže sypat části, u kterých se dokázala smát, už pro mě moc velký problém nebyl.
„To byla dobrá imitace!“
„Fiona Barringtonová!“ zamával jsem jí před nosem. „Když ti bylo patnáct. Zašil ses s ní ve skleníku. Slintal jsi blahem, ale ukázalo se, že jsi měl ruku v teplým kompostu!“
Opět zasmání, tentokrát trochu delší a upřímnější. „Jde ti to, pokračuj!“
Nemusel jsem přemýšlet moc dlouho. „Neber si to nějak zle, ale ty na to prostě nemáš. Dyť seš fňukna, zbabělec, tupoun, ufňukánek, neurotik, křivák, ubožák a hlavně velkej kus vola. Neuraž se, ale vrať se na zem. I eunuch má větší koule než ty!“
Mika se dostávala do varu a začala se pochechtávat stabilně. Čas vytáhnout těžký kalibr.
„No, domnívám se, že všichni zapomínáme na jádro našeho problému a to je, jak si budeme říkat? Podle mě si můžeme vybrat buď „Liga proti slintajícím monstrům“, či můj oblíbený návrh, „Komise pro Legalizaci Integrace Teroristických Organismů a jejich Rehabilitaci ve Společnosti“. Má to jednu nevýhodu, zkratka je KLITORIS.“
To už se smála nahlas. „Tys měl chodit do dramaťáku, určitě bys tam…“ během své řeči jenom tak mimochodem zlehka plácla rukou do stolu. Ozval se hluk, stůl se zachvěl a sekáč – teda třesavka – se vyděsila a začala prchat pryč, tak rychle, jak jí to jenom osm drobných jehlovitých nožiček umožňovalo.
V šoku jsme se na sebe navzájem dívali. „Tys to dokázala!“
„Já to dokázala!“
Objali jsme se. Cítil jsem to. Byla tam. Byla tam opravdu se mnou.
Chtěl jsem jí dát pusu, ale bál jsem se, abych ten okamžik nepokazil. Pořád jsem nechtěl působit dojmem, že mi jde jenom o to jedno. Ne že by mi o to nešlo, ale… nebylo to jenom o tom. Moje vnitřní dilema rozřešila Mika, protože pusu mi dala ona. Nejdřív jenom zlehka na rty, ale potom se osmělila a použila i jazyk. Ze začátku byla dost nejistá, ale po chvíli už si byla čím dál jistější a za chvíli jsme se líbali jako dlouholetý pár. Bylo to úžasné.
„Já se ještě nikdy nelíbala,“ přiznala, když mi dala hlavu na rameno.
„Šlo ti to skvěle,“ pochválil jsem ji.
Hladil jsem ji po vlasech, když v tom už jsem ji zase necítil. Kouzlo okamžiku bylo pryč.
„Sakra!“
„Nevadí. Teď aspoň víme, že to jde. A můžeme na tom pracovat.“
A přesně to jsme udělali.
* * *
Měl jsem pravdu. Nejlíp jí to šlo v situacích, kdy byla pod vlivem emocí. Jenže čím víc se na to zhmotnění soustředila, tím méně se jí to dařilo. Musela to být naprosto spontánní situace, takže úspěch nebyl nikdy předem zaručen. Postupně se během dní stále zlepšovala, aspoň trochu.
Kromě toho se taky víceméně náhodou naučila skákat velmi, opravdu velmi vysoko. Patnáct metrů pro ni nebyl problém. Trochu jsem to způsobil já, když jsem si hrál na Morphea z Matrixu a říkal jsem jí, aby osvobodila svou mysl. Tohle sice nebyl výsledek, o který mi šlo, ale na druhou stranu Mika z toho byla nadšená. Vyloženě létat se jí nedařilo, ale skákání si velmi oblíbila. Trochu jsem jí to záviděl, jak si tak užívala výhled vysoko nad korunami stromů. Nikdo žádnou drobnou postavu, která skáče nad místními lesy a křičí „Tohle je naprosto božííííí!“, dosud nenahlásil, takže jsme měli jistotu, že ji stále nikdo jiný nevidí a neslyší.
Byly to krásné dny. O to víc mi je čím dál tím víc kalila jedna myšlenka. Co budu dělat, až prázdniny skončí? Mika se odsud hnout nemůže, aspoň mi to tvrdí. A tahle lokalita není z těch, kam by se dalo dojet za půl hodiny. Asi bych sem musel jezdit na víkendy, ale jak to vyřešit z praktického hlediska?
Mika na mně samozřejmě poznala, že se něco děje. „Nad čím přemýšlíš? Nějak nejsi ve své kůži.“
„Jenom že už je půlka prázdnin pryč,“ odpověděl jsem.
„Ano, taky mě to napadlo,“ poznamenala smutně.
„Určitě odsud nemůžeš?“
Přikývla.
„Zkoušela jsi někdy odejít?“
„Jednou, ale už je to dlouho. Moc daleko jsem se nedostala.“
„Tak to zkusíme ještě jednou. Třeba to se mnou půjde, kdo ví.“ Představa, že bych musel být od začátku školního roku, mě opravdu děsila.
Mika tomu nápadu očividně moc nevěřila, ale nakonec se nechala přemluvit. Vyrazili jsme hned druhý den.
* * *
Cestou jsme si povídali, abychom nemysleli na to, jak tenhle náš experiment dopadne. Pokud to nepůjde, bude to špatný. Snažil jsem se nedávat na sobě znát žádné obavy, ale moc mi to asi nešlo. Rozhovor ale plynule pokračoval, dokud jsme se nedostali několik set metrů za konec vesnice.
„Je mi nějak špatně,“ řekla Mika.
Zastavili jsme se. „Jak špatně?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jako bych měla zvracet.“
„Dokážeš jít dál?“
Chvíli neodpovídala, ale následně odhodlaně přikývla. Opatrně jsme opět vyrazili. Už jsme si nepovídali. Mika postupně zpomalovala a těžce oddechovala, jakoby v tom vedru dostávala úpal. Každou chvíli si stírala imaginární pot z čela, až se nakonec zamotala a spadla. Okamžitě jsem se k ní sehnul a zkusil ji postavit na nohy. K mému zděšení jí moje ruce jenom projely. To bylo ještě horší než obvykle. Jakoby to, co jí tady drželo, bylo najednou hrozně slabé.
„Jsi v pořádku?“ snažil jsem se znít klidně, ale moc mi to nešlo.
„To hrozně bolí!“ zakňourala. Vypadala, že má opravdu bolesti. Krucinál!
„Nemůžu se tě dotknout. Dokážeš vstát?“
Jenom rychle přikývla, nejistě vstala a následně jsme co nejrychleji vyrazili opačným směrem. Postupně se jí ulevilo víc a víc, až byla zase úplně v pořádku.
Cestou na hotel jsme šli zachmuřeně a mlčky.
* * *
Celý zbytek dne nestál za nic. Mika už byla fyzicky v pořádku (teda… víte jak to myslím), ale byla z toho zážitku pořád trochu otřesená. To já koneckonců taky. Když jsem měl tedy všechny pracovní povinnosti hotové, navrhl jsem jí, jestli by nechtěla jít ven. Provětrat se, přijít na jiné myšlenky. Koneckonců, mně by to pomohlo taky.
Chvíli dělala drahoty, ale nakonec se nechala přemluvit. Navíc vymyslela vhodné místo, kam bychom mohli jít – nějaká místní vyhlídka na nějakém kopci trochu dál za vesnicí. Byl večer, ale pořád docela dusné vedro, takže se dalo předpokládat, že tam budeme sami. Všichni byli zalezlí doma u zmrzliny, chlazeného piva nebo studené sprchy.
Měl jsem pravdu, procházka nám udělala oběma dobře. Teda ne že by se mi šlo asi 15 minut do docela prudkého kopce v dusném letním večeru zrovna lehce, ale to byla jen malá daň za psychickou pohodu. Napadlo mě, že je to možná jeden z důvodů, proč sex tak uvolňuje. Je to přece jenom i fyzická aktivita…
Když jsme došli až na vrchol kopce, musel jsem dát Mice za pravdu. Bylo to opravdu krásné místo, s výhledem na okolí. Úplně ideální na nějaké to romantické večerní šmajchlování. Jenom škoda, že se nedalo sednout někam do trávy, byl to všechno kolem samý pískovec nebo co. Ani lavička tam nebyla. No co, tak prostě postojíme.
Vzal jsem Miku za ruku. Kupodivu jsem ji normálně cítil. Musela být rozrušená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se mírně.
„Já se hrozně bojím.“
„Že budeš zase sama?“
Zavrtěla hlavou. „Že se na mě zapomene.“
„Já na tebe nezapomenu!“ ohradil jsem se.
„Nejde se tomu vyhnout. Jednou přijde den, kdy na tebe zapomene poslední člověk, který o tobě kdy věděl. Třeba to bude tvůj pravnuk, který tě znal jen z vyprávění. A ten prostě taky umře. Pak už po tobě nezbyde… nic.“
Okamžitě jsem chtěl něco namítnout, ale zarazil jsem se. Byla to koneckonců pravda. Těžká pravda.
Chvíli jsem ji nechal působit. Začalo mi být nepříjemně. Prázdně. Chladně. Teď jsem začínal opravdu chápat, proč je Mika tak nejistá. Vlastně ne chápat, dokázal jsem to prožít. Její milovaný ji nemiloval, ba co víc, zradil ji. V rodičích taky neměla zrovna oporu, naopak. Nakonec jí zbyla jenom tahle ponurá existence a vědomí, že po sobě nezanechá žádnou hmatatelnou stopu.
Ne. Takhle ne. Nebudeme přece trávit druhou půlku našeho společného času tak, že se budeme užírat, že jednou skončí. Horečně jsem přemýšlel, co mám říct, abych tu situaci obrátil. Pak mě to napadlo – na co člověk nemá, z toho by si měl aspoň dělat srandu. Odpověď byla nasnadě.
„Takže jediná obrana proti tomu by byla proslavit se, že?“
Mika po chvíli přikývla, přičemž z toho přikývnutí bylo jasné, že co se jejího názoru týče, svou šanci už trochu prošvihla.
„Chodils do školy s někým slavným?“ zeptal jsem se následně.
Trochu se zarazila, jestli se nepřeslechla. Ten mužský rod ji trochu zmátl. Došlo jí to až po chvíli.
„S Charlesem Keeganem. Ten byl docela slavnej,“ odpověděla s úsměvem.
„Čím se proslavil?“ pokračoval jsem.
„Zabil svojí ženu.“
Chvíli se ozývalo jenom šumění lesa pod námi. Dívali jsme se na sebe, usmívali se a pak se začali zničehonic oba najednou smát. Nevím čemu konkrétně, jestli té hlášce, absurdnosti lidského života, obojímu nebo ničemu konkrétnímu. Každopádně jsem byl rád, že už se cítí líp.
„Kéž bych tě poznala dřív!“ poznamenala, když jsme se oba uklidnili. „Všechno mohlo být jinak.“
Bral jsem to spíš jako řečnickou poznámku, protože z praktického hlediska by byla o 10 let starší a naše setkání by musela být neskutečně velká náhoda. Tak jsem jenom přikývl. „Aspoň že jsme se poznali teď. A teď se můžeme rozhodnout pouze o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán,“ parafrázoval jsem Gandalfa.
Mika se zase usmála a cítil jsem, že se její nálada opravdu hodně zlepšila. Zkusil jsem ji vzít za ruku – povedlo se. Cítil jsem ji. Obrátili jsme se k sobě a hleděli si do očí. A pak jsme se, jako bychom byli domluvení, začali líbat.
Líbali jsme se a líbali a líbali, vášnivě, dlouze, velmi dlouze. Během líbání jsem jí zkusmo přejel rukou přes prso, jak na to zareaguje. Zareagovala tím, že se ke mně přitiskla ještě víc a líbala o to vášnivěji. To byl jasný signál, takže jsem všechen ostych a váhání hodil za hlavu a šel do toho naplno. Vzal jsem jí tričko, svlékl jí ho přes hlavu a zahodil někam do strany. Její výstavní kozičky tak byly jenom v černé podprsence. Okamžitě jsem se na ně vrhl, zatímco mě Mika hladila po hlavě. Začal jsem jí líbat krk, postupně jsem se propracoval na hrudník, na podprsenku, a tak pořád dokola. Rukama jsem místy zajel do podprsenky, kde jsem letmo nahmátl ztvrdlé bradavky. Bylo to neskutečně vzrušující.
Když jsem se nabažil dost prsou v podprsence, nahmátl jsem za její záda a její podprsenku trochu neobratně rozepnul. Okamžitě směřovala k zemi, zato moje pusa šla okamžitě na bradavky. Byla fakt krásná, pevná, sice malá, ale zato krásně souměrná. Prohmatával jsem je, dával k sobě (titjob by teda nezvládla, ale kdo by si stěžoval), líbal jsem je, a tak pořád dokola a dokola. Doufal jsem, že to Miku vzrušuje aspoň z půlky jako mě, já byl prostě horňák tělem i duší.
Sice jsem byl horňák, ale to mi nezabránilo se pomalu prolíbat ještě k jejímu holému pupíku. Byla trochu lechtivá, tak jsem to moc nepřeháněl, pupek stejně nebyl cíl, na kterém bych se chtěl zdržovat nějak dlouho. Zatahal jsem za její černou sukni, která spadla dolů překvapivě lehce. Mika tam přede mnou stála jenom v černých kalhotkách a po jejím studu z našeho prvního sexuálního experimentu nebylo ani stopy. Pořádně se rozjížděla.
Klekl jsem si (pro kolena ta skalnatá zem nebyla nejpříjemnější, ale to mi bylo jedno) a okamžitě jsem se pusou přisál přímo mezi její nohy a okamžitě ucítil dotek mokré látky. Opravdu mě chtěla. Klečel jsem před ní a líbal jí celý rozkrok, od ohanbí po stehna. Nevynechal jsem jediné místečko.
Když jsem měl dost okolí jejího přirození, odsunul jsem na stranu její kalhotky a konečně se mi naskytl pohled na její broskvičku. Tu jsem sice už taky viděl, ale ne takhle zblízka. V měsíčním světle se leskly její šťávičky, které jsem se jal co nejdůkladněji slízat. Chytil jsem jí za její pevnou prdelku a pustil se do díla. Chutnala báječně a Mika mou činnost doprovázela hlasitým vzdycháním. Tím, jak byla vlhká, bylo jasné, že nic nepředstírá.
Jakmile jsem slízal všechno kolem, konečně přišla řada na její prostředek. Kalhotky mi už trochu vadily, proto jsem je stáhl až ke kotníkům a Mika z nich rychle vyskočila. Znovu jsem jí vzal za zadek a začal jí znovu lízat, tentokrát ale pořádně. Pomáhal jsem si rukama, rozevřel jsem její růžové závojíčky a soustředil se na její sladké tajemství. Tekla z ní další milostná šťáva, takhle moc nebyla vlhká Zuzka ani zdaleka.
Myšlenky na Zuzku jsem ale hned zahnal, teď se musím soustředit na Miku. Bylo mi trochu líto, že si nemůže nikde moc lehnout, aby si to mohla pořádně vychutnat, přecejenom v leže v posteli by to bylo jiné pohodlí, ale tady jsme aspoň měli svítící měsíc, přírodu a tak.
Zkoušel jsem různé varianty lízání, krátké rychlé krouživé pohyby, pak zase velké a co největší můj jazyk zvládl, následně jsem zkoušel vylízat jí do pičky abecedu, prostě tak, abych se opakoval co možná nejméně. A klitoris jsem samozřejmě taky na pokoji nenechal, občas jsem se o něj jakoby omylem otřel, na což Mika reagovala silným zachvěním. Asi jsem byl rád, že ji nikdo nemůže slyšet, protože ty její vzdychy si nezadaly s Frontmankou a její milenkou, když jsem je onehdy viděl v lese. Čím víc vzdychala, tím víc mi to dělalo dobře a tím jsem byl vzrušenější. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně úplně oblečený, ale co už.
Byl jsem zrovna uprostřed lízacího stylu „lížeme Miku jako když slízáváme víčko od jogurtu“, čili co nejvíc jazykem naplocho to šlo, když v tom Mika zapištěla ještě víc než obvykle, prudce mě chytla za vlasy, až to trochu zabolelo a přitiskla si mě ještě víc ke svému přirození, až mě trochu dusila. Párkrát sebou křečovitě škubla a mně došlo, že to byl její první klitoriální orgasmus.
Když pominul, Mika mě pustila a dřepla si ke mně na bobek, objala mě a vydýchávala se.
„To bylo… skvělý… já nemůžu,“ oddechovala, ale smála se přitom.
„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ řekl jsem jí a připadal si jako největší borec, který kdy žil.
Chvíli jsme tam seděli a vychutnávali si tu romantiku kolem. Měsíc krásně svítil, lesy pod námi šuměly a- „Chci ti to oplatit, takže teď ti ho vykouřím, pak půjdeme domů a tam mě pořádně ojedeš, dobře?“
Dobře, tak romanticky rozněžnělý jsem tu byl očividně jenom já. Mika byla v žáru vášně úplně jiná než obvykle, ta tichá, uvážlivá, občas trochu zakřiknutá holka byla pryč. Tohle byla jiná dračice. Byla trochu děsivá, ale o to víc sexy.
Až teď jsem si uvědomil, jak jsem zpocený, ale to už mi Mika nedočkavě začala stahovat kraťasy. Sotva jsem z nich stačil vykročit a už jsem měl dole i trenky a moje chlouba se tak konečně mohla z toho vězení osvobodit. Zrovna včera jsem si ho oholil, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, protože oholený se vždycky zdá větší. Mika mě chytla za boky a nedočkavě se na něj vrhla a začala ho líbat.
„Hmmmngh!“ zasténal jsem, protože dotyk jejích rtů na mém ptákovi se mnou dělal opravdu neskutečné věci. Projížděla po něm sem a tam, od žaludu až po kořen, ze strany na stranu, až mi ho olízala opravdu celý. Rozhodně se toho nebála. Následně se zaměřila na moje koule, začala mi je nejdřív osahávat, posléze je začala opatrně lízat a nakonec to začala kombinovat – polibky na péru a na koulích a mně bylo jasné, že tohle moc dlouho nevydržím. A nebylo to jenom tou sexuální abstinencí posledních několika dnů. Mika v tom byla opravdu dobrá.
Konečně ho vzala do pusy. Nejdřív jenom žalud, cítil jsem, jak ho ještě jazykem jemně hladí. Přitom jsem vůbec necítil zuby, byla hodně šikovná, holka moje. Potom se začala pohybovat dopředu a dozadu a zajížděla dál a dál, kam až si troufla. Žádný deepthroat se nekonal, ale to mi moc nevadilo. Byl jsem rozkoší bez sebe i tak. Mika si začala pomáhat i rukou, takže mě napůl kouřila a napůl honila.
I když se snažila držet se trochu zpátky a brát to pomalu, abych si to užil, zanedlouho už tempo zrychlovala a zrychlovala až tak, že byla rychlost na úrovni mé klasické honitby.
„Miko, už, už –„ nestihl jsem to doříct a už jsem stříkal Mice přímo do pusinky. Trpělivě čekala, až to přijde všechno – bylo toho docela dost – a následně ho vyndala z pusy a všechno spolkla. Ani se při tom nezachvěla. To už jsem opravdu čuměl. Teda spíš jsem se sesunul na zem a oddechoval, ale i tak.
Teď už jsem Frontmance její vášnivý zamilovaný sex závidět nemusel. Tohle bylo opravdu něco jiného, než „jenom“ uspokojení své potřeby… nikdy mě nenapadlo, že dělat to s někým, na kom mi bude opravdu záležet, ten zážitek o tolik zintenzivní.
Chvíli jsme jenom tak seděli/leželi a objímali jsme se. Potom jsme se vydali zpátky – nemohl jsem se dočkat, až se dostaneme do pohodlné postele a budeme pokračovat.
* * *
Na můj pokoj jsme přišli ve chvíli, kdy mi svítil mobil, ale za chvíli zase zhasl. Nechal jsem si ho z očividných důvodů doma, nechtěl jsem, aby nás někdo rušil. Odemkl jsem ho, abych se podíval, kdo co mohl chtít. Byly tam dva nepřijaté hovory a jedna SMS. Jakubův strejda. Zmocnila se mě zlá, opravdu zlá předtucha. Otevřel jsem SMS a v hrůze se posadil na postel.
Mika okamžitě vycítila změnu mé nálady a starostlivě se na mě podívala. „Co se stalo?“
„Můj zaměstnavatel,“ odpověděl jsem po chvíli. „Podařilo se mu sehnat nové pracovníky, kteří tady za pár dní zase začnou pracovat. Takže mi zbývá posledních pár dní práce.“ Z tónu té SMS bylo patrné, jak je strejda nadšený. Zaplatí mi celý měsíc, abych nebyl škodný.
Ve mně by se krve nedořezal.
„Kolik času máme?“
„Pět dní,“ odpověděl jsem přiškrceně.
Do prdele. Do prdele. DOPRDELE KURVA!!!
(pokračování příště)
Milí čtenáři, děkuji vám, že jste příběh dočetli až sem! Příští část už bude poslední.
Pokud byste měli chuť, můžete mi v duchu předchozích částí napsat, jakou písničku na pohřbu byste chtěli vy (pokud jste o tom dosud nepřemýšleli, máte ideální možnost :)).
Albertus
Pořád tu byl ale problém s tím, že se ničeho nemohla dotknout. To jsem chtěl pokud možno vyřešit. Jestli mohla ovlivňovat myšlení lidí, musela v nějakém smyslu být schopná zasahovat i do fyzického světa. Lidský mozek je přeci reálná věc. Takže s trochou tréninku by to mohla zvládnout.
Seděli jsme na zahradě, bylo neskutečné vedro, na nevkusném bílém plastovém stolku odpočíval drobný pavouk-sekáč a Mika měla za úkol ho rozpohybovat. Už jsme tam seděli asi půl hodiny a zatím se jí to vůbec nedařilo. Na sluníčku bylo docela nepříjemně a co si budeme povídat, koukat jak Mika marně buší do stolu po chvíli omrzí. Z letargie mě probral až Mičin hlas.
„Nespi.“
„Já nespím,“ zalhal jsem.
„Tak co, myslíš, že to má všechno smysl?“
„Nevím. Ale řekl bych, že je lepší to aspoň zkoušet, tím nic neztratíme.“
„Myslím smysl života.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to mluví. Myslela TEN večer s velkým V. Bavili jsme se o smyslu života, pak nás ale vyrušila Frontmanka.
„Opravdu si myslíš, že je nějaký smysl života?“
„Já fakt nevím. Ale možná jo.“
„I když víš, že jednou umřeš?“ nedala se odbít.
Upřel jsem pohled na pavoučka, který si pořád v klidu hověl na stole. „Takové malé stvoření, tenhle sekáč. Tělíčko ne větší než zrnko rýže. Má v sobě zakódovány základní vzorce chování. A víc nepotřebuje. Nad smyslem života a údělem veškerého pavoučenstva v kosmu nepřemýšlí. Teda aspoň pokud víme. A kdyby přemýšlel, tak nemáme, jak to zjistit.“
„To není sekáč. Je to třesavka velká,“ opravila mě.
Udiveně jsem se na Miku zadíval. „Huh.“
„Sekáč má tělíčko spíš jako hrášek. A nožičky má ještě tak zvláštně rozdělený, že trochu připomínají malá chapadélka.“
Pořád jsem na ni jenom tázavě koukal.
„Mám pavouky ráda,“ pokrčila rameny. No jasně. Gothička.
„Každopádně,“ odkašlal jsem si, „vzpomeň si na včerejší večer. Co jsme dělali?“
„Dívali jsme se na Červeného trpaslíka,“ odpověděla.
„Správně. Asi dvě hodiny. Co potom?“
„Potom jsme šli spát. Nebo aspoň ty.“
„Ano. Takže jsme se začali dívat, dívali jsme se, načež jsme se dívat přestali. Byl konec. Máš pocit, že kvůli tomu, že byl konec seriálu, ten večer neměl žádný smysl?“
Zamyslela se nad tím. „Takže myslíš, že užívání si JE smysl života?“
„Já jenom říkám, že i když něco skončí, náš život nevyjímaje, tak to neznamená, že nemá smysl. Co je smysl života nevím,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, že se zase chystá zeptat. „Ale poslední dobou mám pocit, že by to mělo být snažit se žít co nejlépe. A to hlavně ve směru k ostatním.“ Tenhle pocit jsem měl od té doby, co jsem poznal Miku. Láska možná skutečně dělá zázraky. „Možná ze mě mluví moje zakódování, které říká, že člověk je tvor společenský, ale já smysl života vidím v jeho zlepšování pro ostatní.“
„Jako služba druhým a tak?“ zeptala se.
„Ano, ale ne nutně ve smyslu, že se dám k Doktorům bez hranic. Stačí snažit se ze světa udělat trochu lepší místo. Aspoň trochu. Někdy to znamená pomoct kamarádovi, když tě potřebuje. Jindy zase pustit starou paní s hůlkou sednout v metru, i když jsi hodně unavená a fakt fakt se ti nechce.“
„To je zajímavý. A děláš to?“
„Moc ne,“ přiznal jsem barvu. „Vlastně skoro vůbec. Musím na tom zapracovat.“
Trochu mi vrtalo hlavou, proč je to pro ni tak důležité téma. Asi to bylo tím, že si sama toho života chudák moc neužila a navíc si ho vzala dobrovolně. Nebylo divu, že se ptala po tom, zda její utrpení mělo nějaký smysl. „A co ty?“ zeptal jsem se. „Co myslíš ty?“
„Já nevím. Pořád nad tím přemýšlím, ale nic moc jsem nevypřemýšlela. Jediné, co se mi zdá, že je život hrozně křehký. A krátký.“ To se dalo čekat. „Ale co jsi říkal ty zní docela dobře,“ pochválila mě.
„Díky. Ještě by se dalo… Moment, něco mě napadlo.“ Ten Červený trpaslík mi vnuknul nápad. „Něco zkusíme. Co když je problém v tom, že nejsi se světem dost emočně spjatá? Když jsi chtěla dostat ty lidi pryč, štvalo tě, že tě ruší. Můžeme zkusit něco podobného.“
„Chceš mě naštvat?“ zatvářila se skepticky.
„Zkusím tě rozesmát. Doufejme, že je smích stejně silná emoce jako vztek.“
„Za zkoušku to stojí,“ pokrčila po chvíli rameny. „Mávání rukou skrz stůl už mě stejně nebaví.“
„Počkej chvíli.“ Vzpomínal jsem na nějakou hlášku, která ji rozesmála. „Už vím.“ Vstal jsem, došel k ní a nahnul se nad ni. „Je to všechno tvoje vina, ty jeden mrňavej tuberáckej chrchlíčku!“ napodobil jsem Krytonův hlas. Mika se trochu zasmála. Její oblíbené díly jsem znal už taky téměř zpaměti, takže sypat části, u kterých se dokázala smát, už pro mě moc velký problém nebyl.
„To byla dobrá imitace!“
„Fiona Barringtonová!“ zamával jsem jí před nosem. „Když ti bylo patnáct. Zašil ses s ní ve skleníku. Slintal jsi blahem, ale ukázalo se, že jsi měl ruku v teplým kompostu!“
Opět zasmání, tentokrát trochu delší a upřímnější. „Jde ti to, pokračuj!“
Nemusel jsem přemýšlet moc dlouho. „Neber si to nějak zle, ale ty na to prostě nemáš. Dyť seš fňukna, zbabělec, tupoun, ufňukánek, neurotik, křivák, ubožák a hlavně velkej kus vola. Neuraž se, ale vrať se na zem. I eunuch má větší koule než ty!“
Mika se dostávala do varu a začala se pochechtávat stabilně. Čas vytáhnout těžký kalibr.
„No, domnívám se, že všichni zapomínáme na jádro našeho problému a to je, jak si budeme říkat? Podle mě si můžeme vybrat buď „Liga proti slintajícím monstrům“, či můj oblíbený návrh, „Komise pro Legalizaci Integrace Teroristických Organismů a jejich Rehabilitaci ve Společnosti“. Má to jednu nevýhodu, zkratka je KLITORIS.“
To už se smála nahlas. „Tys měl chodit do dramaťáku, určitě bys tam…“ během své řeči jenom tak mimochodem zlehka plácla rukou do stolu. Ozval se hluk, stůl se zachvěl a sekáč – teda třesavka – se vyděsila a začala prchat pryč, tak rychle, jak jí to jenom osm drobných jehlovitých nožiček umožňovalo.
V šoku jsme se na sebe navzájem dívali. „Tys to dokázala!“
„Já to dokázala!“
Objali jsme se. Cítil jsem to. Byla tam. Byla tam opravdu se mnou.
Chtěl jsem jí dát pusu, ale bál jsem se, abych ten okamžik nepokazil. Pořád jsem nechtěl působit dojmem, že mi jde jenom o to jedno. Ne že by mi o to nešlo, ale… nebylo to jenom o tom. Moje vnitřní dilema rozřešila Mika, protože pusu mi dala ona. Nejdřív jenom zlehka na rty, ale potom se osmělila a použila i jazyk. Ze začátku byla dost nejistá, ale po chvíli už si byla čím dál jistější a za chvíli jsme se líbali jako dlouholetý pár. Bylo to úžasné.
„Já se ještě nikdy nelíbala,“ přiznala, když mi dala hlavu na rameno.
„Šlo ti to skvěle,“ pochválil jsem ji.
Hladil jsem ji po vlasech, když v tom už jsem ji zase necítil. Kouzlo okamžiku bylo pryč.
„Sakra!“
„Nevadí. Teď aspoň víme, že to jde. A můžeme na tom pracovat.“
A přesně to jsme udělali.
* * *
Měl jsem pravdu. Nejlíp jí to šlo v situacích, kdy byla pod vlivem emocí. Jenže čím víc se na to zhmotnění soustředila, tím méně se jí to dařilo. Musela to být naprosto spontánní situace, takže úspěch nebyl nikdy předem zaručen. Postupně se během dní stále zlepšovala, aspoň trochu.
Kromě toho se taky víceméně náhodou naučila skákat velmi, opravdu velmi vysoko. Patnáct metrů pro ni nebyl problém. Trochu jsem to způsobil já, když jsem si hrál na Morphea z Matrixu a říkal jsem jí, aby osvobodila svou mysl. Tohle sice nebyl výsledek, o který mi šlo, ale na druhou stranu Mika z toho byla nadšená. Vyloženě létat se jí nedařilo, ale skákání si velmi oblíbila. Trochu jsem jí to záviděl, jak si tak užívala výhled vysoko nad korunami stromů. Nikdo žádnou drobnou postavu, která skáče nad místními lesy a křičí „Tohle je naprosto božííííí!“, dosud nenahlásil, takže jsme měli jistotu, že ji stále nikdo jiný nevidí a neslyší.
Byly to krásné dny. O to víc mi je čím dál tím víc kalila jedna myšlenka. Co budu dělat, až prázdniny skončí? Mika se odsud hnout nemůže, aspoň mi to tvrdí. A tahle lokalita není z těch, kam by se dalo dojet za půl hodiny. Asi bych sem musel jezdit na víkendy, ale jak to vyřešit z praktického hlediska?
Mika na mně samozřejmě poznala, že se něco děje. „Nad čím přemýšlíš? Nějak nejsi ve své kůži.“
„Jenom že už je půlka prázdnin pryč,“ odpověděl jsem.
„Ano, taky mě to napadlo,“ poznamenala smutně.
„Určitě odsud nemůžeš?“
Přikývla.
„Zkoušela jsi někdy odejít?“
„Jednou, ale už je to dlouho. Moc daleko jsem se nedostala.“
„Tak to zkusíme ještě jednou. Třeba to se mnou půjde, kdo ví.“ Představa, že bych musel být od začátku školního roku, mě opravdu děsila.
Mika tomu nápadu očividně moc nevěřila, ale nakonec se nechala přemluvit. Vyrazili jsme hned druhý den.
* * *
Cestou jsme si povídali, abychom nemysleli na to, jak tenhle náš experiment dopadne. Pokud to nepůjde, bude to špatný. Snažil jsem se nedávat na sobě znát žádné obavy, ale moc mi to asi nešlo. Rozhovor ale plynule pokračoval, dokud jsme se nedostali několik set metrů za konec vesnice.
„Je mi nějak špatně,“ řekla Mika.
Zastavili jsme se. „Jak špatně?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jako bych měla zvracet.“
„Dokážeš jít dál?“
Chvíli neodpovídala, ale následně odhodlaně přikývla. Opatrně jsme opět vyrazili. Už jsme si nepovídali. Mika postupně zpomalovala a těžce oddechovala, jakoby v tom vedru dostávala úpal. Každou chvíli si stírala imaginární pot z čela, až se nakonec zamotala a spadla. Okamžitě jsem se k ní sehnul a zkusil ji postavit na nohy. K mému zděšení jí moje ruce jenom projely. To bylo ještě horší než obvykle. Jakoby to, co jí tady drželo, bylo najednou hrozně slabé.
„Jsi v pořádku?“ snažil jsem se znít klidně, ale moc mi to nešlo.
„To hrozně bolí!“ zakňourala. Vypadala, že má opravdu bolesti. Krucinál!
„Nemůžu se tě dotknout. Dokážeš vstát?“
Jenom rychle přikývla, nejistě vstala a následně jsme co nejrychleji vyrazili opačným směrem. Postupně se jí ulevilo víc a víc, až byla zase úplně v pořádku.
Cestou na hotel jsme šli zachmuřeně a mlčky.
* * *
Celý zbytek dne nestál za nic. Mika už byla fyzicky v pořádku (teda… víte jak to myslím), ale byla z toho zážitku pořád trochu otřesená. To já koneckonců taky. Když jsem měl tedy všechny pracovní povinnosti hotové, navrhl jsem jí, jestli by nechtěla jít ven. Provětrat se, přijít na jiné myšlenky. Koneckonců, mně by to pomohlo taky.
Chvíli dělala drahoty, ale nakonec se nechala přemluvit. Navíc vymyslela vhodné místo, kam bychom mohli jít – nějaká místní vyhlídka na nějakém kopci trochu dál za vesnicí. Byl večer, ale pořád docela dusné vedro, takže se dalo předpokládat, že tam budeme sami. Všichni byli zalezlí doma u zmrzliny, chlazeného piva nebo studené sprchy.
Měl jsem pravdu, procházka nám udělala oběma dobře. Teda ne že by se mi šlo asi 15 minut do docela prudkého kopce v dusném letním večeru zrovna lehce, ale to byla jen malá daň za psychickou pohodu. Napadlo mě, že je to možná jeden z důvodů, proč sex tak uvolňuje. Je to přece jenom i fyzická aktivita…
Když jsme došli až na vrchol kopce, musel jsem dát Mice za pravdu. Bylo to opravdu krásné místo, s výhledem na okolí. Úplně ideální na nějaké to romantické večerní šmajchlování. Jenom škoda, že se nedalo sednout někam do trávy, byl to všechno kolem samý pískovec nebo co. Ani lavička tam nebyla. No co, tak prostě postojíme.
Vzal jsem Miku za ruku. Kupodivu jsem ji normálně cítil. Musela být rozrušená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se mírně.
„Já se hrozně bojím.“
„Že budeš zase sama?“
Zavrtěla hlavou. „Že se na mě zapomene.“
„Já na tebe nezapomenu!“ ohradil jsem se.
„Nejde se tomu vyhnout. Jednou přijde den, kdy na tebe zapomene poslední člověk, který o tobě kdy věděl. Třeba to bude tvůj pravnuk, který tě znal jen z vyprávění. A ten prostě taky umře. Pak už po tobě nezbyde… nic.“
Okamžitě jsem chtěl něco namítnout, ale zarazil jsem se. Byla to koneckonců pravda. Těžká pravda.
Chvíli jsem ji nechal působit. Začalo mi být nepříjemně. Prázdně. Chladně. Teď jsem začínal opravdu chápat, proč je Mika tak nejistá. Vlastně ne chápat, dokázal jsem to prožít. Její milovaný ji nemiloval, ba co víc, zradil ji. V rodičích taky neměla zrovna oporu, naopak. Nakonec jí zbyla jenom tahle ponurá existence a vědomí, že po sobě nezanechá žádnou hmatatelnou stopu.
Ne. Takhle ne. Nebudeme přece trávit druhou půlku našeho společného času tak, že se budeme užírat, že jednou skončí. Horečně jsem přemýšlel, co mám říct, abych tu situaci obrátil. Pak mě to napadlo – na co člověk nemá, z toho by si měl aspoň dělat srandu. Odpověď byla nasnadě.
„Takže jediná obrana proti tomu by byla proslavit se, že?“
Mika po chvíli přikývla, přičemž z toho přikývnutí bylo jasné, že co se jejího názoru týče, svou šanci už trochu prošvihla.
„Chodils do školy s někým slavným?“ zeptal jsem se následně.
Trochu se zarazila, jestli se nepřeslechla. Ten mužský rod ji trochu zmátl. Došlo jí to až po chvíli.
„S Charlesem Keeganem. Ten byl docela slavnej,“ odpověděla s úsměvem.
„Čím se proslavil?“ pokračoval jsem.
„Zabil svojí ženu.“
Chvíli se ozývalo jenom šumění lesa pod námi. Dívali jsme se na sebe, usmívali se a pak se začali zničehonic oba najednou smát. Nevím čemu konkrétně, jestli té hlášce, absurdnosti lidského života, obojímu nebo ničemu konkrétnímu. Každopádně jsem byl rád, že už se cítí líp.
„Kéž bych tě poznala dřív!“ poznamenala, když jsme se oba uklidnili. „Všechno mohlo být jinak.“
Bral jsem to spíš jako řečnickou poznámku, protože z praktického hlediska by byla o 10 let starší a naše setkání by musela být neskutečně velká náhoda. Tak jsem jenom přikývl. „Aspoň že jsme se poznali teď. A teď se můžeme rozhodnout pouze o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán,“ parafrázoval jsem Gandalfa.
Mika se zase usmála a cítil jsem, že se její nálada opravdu hodně zlepšila. Zkusil jsem ji vzít za ruku – povedlo se. Cítil jsem ji. Obrátili jsme se k sobě a hleděli si do očí. A pak jsme se, jako bychom byli domluvení, začali líbat.
Líbali jsme se a líbali a líbali, vášnivě, dlouze, velmi dlouze. Během líbání jsem jí zkusmo přejel rukou přes prso, jak na to zareaguje. Zareagovala tím, že se ke mně přitiskla ještě víc a líbala o to vášnivěji. To byl jasný signál, takže jsem všechen ostych a váhání hodil za hlavu a šel do toho naplno. Vzal jsem jí tričko, svlékl jí ho přes hlavu a zahodil někam do strany. Její výstavní kozičky tak byly jenom v černé podprsence. Okamžitě jsem se na ně vrhl, zatímco mě Mika hladila po hlavě. Začal jsem jí líbat krk, postupně jsem se propracoval na hrudník, na podprsenku, a tak pořád dokola. Rukama jsem místy zajel do podprsenky, kde jsem letmo nahmátl ztvrdlé bradavky. Bylo to neskutečně vzrušující.
Když jsem se nabažil dost prsou v podprsence, nahmátl jsem za její záda a její podprsenku trochu neobratně rozepnul. Okamžitě směřovala k zemi, zato moje pusa šla okamžitě na bradavky. Byla fakt krásná, pevná, sice malá, ale zato krásně souměrná. Prohmatával jsem je, dával k sobě (titjob by teda nezvládla, ale kdo by si stěžoval), líbal jsem je, a tak pořád dokola a dokola. Doufal jsem, že to Miku vzrušuje aspoň z půlky jako mě, já byl prostě horňák tělem i duší.
Sice jsem byl horňák, ale to mi nezabránilo se pomalu prolíbat ještě k jejímu holému pupíku. Byla trochu lechtivá, tak jsem to moc nepřeháněl, pupek stejně nebyl cíl, na kterém bych se chtěl zdržovat nějak dlouho. Zatahal jsem za její černou sukni, která spadla dolů překvapivě lehce. Mika tam přede mnou stála jenom v černých kalhotkách a po jejím studu z našeho prvního sexuálního experimentu nebylo ani stopy. Pořádně se rozjížděla.
Klekl jsem si (pro kolena ta skalnatá zem nebyla nejpříjemnější, ale to mi bylo jedno) a okamžitě jsem se pusou přisál přímo mezi její nohy a okamžitě ucítil dotek mokré látky. Opravdu mě chtěla. Klečel jsem před ní a líbal jí celý rozkrok, od ohanbí po stehna. Nevynechal jsem jediné místečko.
Když jsem měl dost okolí jejího přirození, odsunul jsem na stranu její kalhotky a konečně se mi naskytl pohled na její broskvičku. Tu jsem sice už taky viděl, ale ne takhle zblízka. V měsíčním světle se leskly její šťávičky, které jsem se jal co nejdůkladněji slízat. Chytil jsem jí za její pevnou prdelku a pustil se do díla. Chutnala báječně a Mika mou činnost doprovázela hlasitým vzdycháním. Tím, jak byla vlhká, bylo jasné, že nic nepředstírá.
Jakmile jsem slízal všechno kolem, konečně přišla řada na její prostředek. Kalhotky mi už trochu vadily, proto jsem je stáhl až ke kotníkům a Mika z nich rychle vyskočila. Znovu jsem jí vzal za zadek a začal jí znovu lízat, tentokrát ale pořádně. Pomáhal jsem si rukama, rozevřel jsem její růžové závojíčky a soustředil se na její sladké tajemství. Tekla z ní další milostná šťáva, takhle moc nebyla vlhká Zuzka ani zdaleka.
Myšlenky na Zuzku jsem ale hned zahnal, teď se musím soustředit na Miku. Bylo mi trochu líto, že si nemůže nikde moc lehnout, aby si to mohla pořádně vychutnat, přecejenom v leže v posteli by to bylo jiné pohodlí, ale tady jsme aspoň měli svítící měsíc, přírodu a tak.
Zkoušel jsem různé varianty lízání, krátké rychlé krouživé pohyby, pak zase velké a co největší můj jazyk zvládl, následně jsem zkoušel vylízat jí do pičky abecedu, prostě tak, abych se opakoval co možná nejméně. A klitoris jsem samozřejmě taky na pokoji nenechal, občas jsem se o něj jakoby omylem otřel, na což Mika reagovala silným zachvěním. Asi jsem byl rád, že ji nikdo nemůže slyšet, protože ty její vzdychy si nezadaly s Frontmankou a její milenkou, když jsem je onehdy viděl v lese. Čím víc vzdychala, tím víc mi to dělalo dobře a tím jsem byl vzrušenější. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně úplně oblečený, ale co už.
Byl jsem zrovna uprostřed lízacího stylu „lížeme Miku jako když slízáváme víčko od jogurtu“, čili co nejvíc jazykem naplocho to šlo, když v tom Mika zapištěla ještě víc než obvykle, prudce mě chytla za vlasy, až to trochu zabolelo a přitiskla si mě ještě víc ke svému přirození, až mě trochu dusila. Párkrát sebou křečovitě škubla a mně došlo, že to byl její první klitoriální orgasmus.
Když pominul, Mika mě pustila a dřepla si ke mně na bobek, objala mě a vydýchávala se.
„To bylo… skvělý… já nemůžu,“ oddechovala, ale smála se přitom.
„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ řekl jsem jí a připadal si jako největší borec, který kdy žil.
Chvíli jsme tam seděli a vychutnávali si tu romantiku kolem. Měsíc krásně svítil, lesy pod námi šuměly a- „Chci ti to oplatit, takže teď ti ho vykouřím, pak půjdeme domů a tam mě pořádně ojedeš, dobře?“
Dobře, tak romanticky rozněžnělý jsem tu byl očividně jenom já. Mika byla v žáru vášně úplně jiná než obvykle, ta tichá, uvážlivá, občas trochu zakřiknutá holka byla pryč. Tohle byla jiná dračice. Byla trochu děsivá, ale o to víc sexy.
Až teď jsem si uvědomil, jak jsem zpocený, ale to už mi Mika nedočkavě začala stahovat kraťasy. Sotva jsem z nich stačil vykročit a už jsem měl dole i trenky a moje chlouba se tak konečně mohla z toho vězení osvobodit. Zrovna včera jsem si ho oholil, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, protože oholený se vždycky zdá větší. Mika mě chytla za boky a nedočkavě se na něj vrhla a začala ho líbat.
„Hmmmngh!“ zasténal jsem, protože dotyk jejích rtů na mém ptákovi se mnou dělal opravdu neskutečné věci. Projížděla po něm sem a tam, od žaludu až po kořen, ze strany na stranu, až mi ho olízala opravdu celý. Rozhodně se toho nebála. Následně se zaměřila na moje koule, začala mi je nejdřív osahávat, posléze je začala opatrně lízat a nakonec to začala kombinovat – polibky na péru a na koulích a mně bylo jasné, že tohle moc dlouho nevydržím. A nebylo to jenom tou sexuální abstinencí posledních několika dnů. Mika v tom byla opravdu dobrá.
Konečně ho vzala do pusy. Nejdřív jenom žalud, cítil jsem, jak ho ještě jazykem jemně hladí. Přitom jsem vůbec necítil zuby, byla hodně šikovná, holka moje. Potom se začala pohybovat dopředu a dozadu a zajížděla dál a dál, kam až si troufla. Žádný deepthroat se nekonal, ale to mi moc nevadilo. Byl jsem rozkoší bez sebe i tak. Mika si začala pomáhat i rukou, takže mě napůl kouřila a napůl honila.
I když se snažila držet se trochu zpátky a brát to pomalu, abych si to užil, zanedlouho už tempo zrychlovala a zrychlovala až tak, že byla rychlost na úrovni mé klasické honitby.
„Miko, už, už –„ nestihl jsem to doříct a už jsem stříkal Mice přímo do pusinky. Trpělivě čekala, až to přijde všechno – bylo toho docela dost – a následně ho vyndala z pusy a všechno spolkla. Ani se při tom nezachvěla. To už jsem opravdu čuměl. Teda spíš jsem se sesunul na zem a oddechoval, ale i tak.
Teď už jsem Frontmance její vášnivý zamilovaný sex závidět nemusel. Tohle bylo opravdu něco jiného, než „jenom“ uspokojení své potřeby… nikdy mě nenapadlo, že dělat to s někým, na kom mi bude opravdu záležet, ten zážitek o tolik zintenzivní.
Chvíli jsme jenom tak seděli/leželi a objímali jsme se. Potom jsme se vydali zpátky – nemohl jsem se dočkat, až se dostaneme do pohodlné postele a budeme pokračovat.
* * *
Na můj pokoj jsme přišli ve chvíli, kdy mi svítil mobil, ale za chvíli zase zhasl. Nechal jsem si ho z očividných důvodů doma, nechtěl jsem, aby nás někdo rušil. Odemkl jsem ho, abych se podíval, kdo co mohl chtít. Byly tam dva nepřijaté hovory a jedna SMS. Jakubův strejda. Zmocnila se mě zlá, opravdu zlá předtucha. Otevřel jsem SMS a v hrůze se posadil na postel.
Mika okamžitě vycítila změnu mé nálady a starostlivě se na mě podívala. „Co se stalo?“
„Můj zaměstnavatel,“ odpověděl jsem po chvíli. „Podařilo se mu sehnat nové pracovníky, kteří tady za pár dní zase začnou pracovat. Takže mi zbývá posledních pár dní práce.“ Z tónu té SMS bylo patrné, jak je strejda nadšený. Zaplatí mi celý měsíc, abych nebyl škodný.
Ve mně by se krve nedořezal.
„Kolik času máme?“
„Pět dní,“ odpověděl jsem přiškrceně.
Do prdele. Do prdele. DOPRDELE KURVA!!!
(pokračování příště)
Milí čtenáři, děkuji vám, že jste příběh dočetli až sem! Příští část už bude poslední.
Pokud byste měli chuť, můžete mi v duchu předchozích částí napsat, jakou písničku na pohřbu byste chtěli vy (pokud jste o tom dosud nepřemýšleli, máte ideální možnost :)).
Albertus