Prázdniny s Mikou 5: Já a ty

Je hrozně zvláštní, jak se vysněný večer dokáže zvrtnout takřka v noční můru. Místo toho, abychom dováděli v posteli, jsme na ní oba nešťastně seděli a pokoušeli se vymyslet, co dál. Moc nám to nešlo.

„Nemůžu se odtud hnout!“ zoufala si.
„Budu za tebou jezdit,“ snažil jsem se něco vymyslet.
„Vždyť jsi sám říkal, jak blbě se sem dostává. Trvalo ti to půl dne.“
„To nevadí.“
„Jak dlouho to vydržíš?“
„Jak jen bude třeba.“
Zatvářila se skepticky. „A jak si to doma obhájíš?“
„Řeknu, že tu mám přítelkyni.“
„Co až mě budou chtít poznat?“ pokračovala.
„Nevím! Nějak to… vymyslím.“
„Jak?“ nedala se odbít.
„Já nevím!“
„Ani nemůžeš! Tohle nemá řešení!“
„Ale má, nějak to vymyslíme!“
„Jak?“
„Něco vymyslíme!“ zopakoval jsem.
„To už jsi říkal!“ obvinila mě.
„Já nevím, rozumíš? Nevím!“

V takovém duchu naše konverzace probíhala. Motali jsme se v kruhu, zatímco já se snažil být optimistický, ona mě svými praktickými námitkami vracela zpátky na zem. Postupně jsme se oba nořili do zoufalství čím dál tím hlouběji. Až jsem začal být podrážděný taky.

Nakonec jsme se dostali do bodu, když to nevydržela a řekla, co jí opravdu trápí: „Zapomeneš na mě. Zapomeneš na mě a místo se budeš snažit o nějakou jinou, která pořádně ani neví, že existuješ.“
Zvláštní, nevzpomínám si, že bych o ní před Mikou kdy mluvil. Každopádně tohle její nařčení se mě dotklo. Tak moc, že jsem okamžitě neurvale odsekl: „Aspoň se kvůli ní nezabiju!“
Nevím, proč jsem to řekl. Mohl jsem to *neříct*. Slova nejsou vítr, mohou ublížit. Záleží na tom, kdo je řekne. Když vás pošle do prdele někdo cizí na ulici, je to fuk, ale když vás hluboce urazí někdo, koho milujete, tak vás to zasáhne.

Možná mě strach z té situace vytočil, možná mě naštvalo její nařčení, o kterém musela vědět, že je naprosto mimo. A možná jsem jenom prostě necitlivé debilní hovado, to je další možnost.

Zarazila se. Chvíli jenom šokovaně zírala. To já ostatně taky, hrůzu v očích jsme měli oba. A hned na to byla pryč. Zase jsem jí vůbec necítil. Musela zmizet někam opravdu hodně daleko. Okamžitě jsem se začal omlouvat, protože z toho záblesku emocí, které jsem zachytil, bylo jasné, jak hluboce jí to ranilo. K tomu jsem koneckonců ani žádné nahlížení do emocí nepotřeboval. Chodil jsem po pokoji, volal její jméno a omlouval se, ale odpovědí mi bylo jenom mlčení čtyř stěn. A to tenhle večer začal tak krásně…

* * *

Celý zbytek noci a příštího dne jsem strávil přemýšlením, jak to sakra mám napravit. Práce mi vůbec nešla od ruky, byl jsem nevyspalý, nemohl jsem se soustředit a některé úkony jsem musel opakovat třikrát, než se mi povedly. A na jiné jsem zapomněl úplně. Utápěl jsem se v žalu, strachu a výčitkách.

Co když už ji vážně neuvidím? Odjedu odsud a nebudu se ani moct omluvit? Nemyslel jsem to tak. Sakra, přece jí musí být jasné, že jsem to tak nemyslel. Mluvily ze mě emoce. Hlavně strach! Zatracený strach!
Takhle pochmurně jsem se dopracoval až k večeru. Šel jsem se projít na místa, kde jsme všude byli, ale nikde jsem ji nenašel. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Zbývaly už jen čtyři dny.

Jak to napravit? Jak se omluvit? Jak ji získat zpátky? K tomu ji potřebuju nejdřív najít. Kdo ví, kde může být. Byl jsem tak zoufalý, že jsem měl chuť chodit kolem a volat její jméno. Což nakonec nemusel být úplně blbý nápad, jenom kdybych měl větší…
A pak mě to napadlo. V chůzi jsem se zastavil. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vlastně je to řešení tak jasné, až jsem se plácl do hlavy, že mě to nenapadlo dřív. Jenom je nějak přemluvit…

* * *

Už o hodinu později jsem seděl před svým hotelem se všemi členy Chromé stonožky. Frontmanka ze začátku dělala drahoty, ale nakonec se nechala ukecat – byl jsem koneckonců jejich fanoušek a řekl jsem jí, že pro ni mám nabídku, kterou nebudou moct odmítnout. Vždycky jsem takovou větu chtěl říct. Nejdřív hrála netykavku, ale byl jsem tak odhodlaný a neodbytný, že se nakonec nechala přemluvit a vzala s sebou i ostatní.

Byl opět parný večer, takže jsme seděli v trávě před hotelem. Dívali se na mě trochu nedůvěřivě. Přecejen, tohle místo je pořád ještě trochu děsilo a navíc si nebyli jistí, jestli nejsem magor, který si opět zapomněl vzít svoje prášky. Co se dalších chvil s nimi týče, moc v tomhle smyslu svůj dojem nevylepším.

„Díky, že jste přišli,“ začal jsem. Opovědí mi bylo několik vlažných přikývnutí. V duchu jsem si povzdechl. Je opravdu možné, že jim to celé řeknu?
„Nikdy jsem na nadpřirozeno nevěřil. Byl jsem ateista, duchařské a UFO historky mi přišly hrozně k smíchu a radši ani nechtějte vědět, co jsem si myslel o ezoterice. Proto je příběh, který vám teď budu vyprávět, tak trochu ironický. Tedy pokud si nebudete myslet, že mi prostě přeskočilo. Ale je to všechno pravda. Jaký důvod bych měl vám lhát?“
A začal jsem vyprávět.

* * *

Vyprávěl jsem docela dlouho. Některé pasáže jsem musel dost upravit, zejména ty, kde jsem šmíroval Frontmanku s její milenkou, nebo tu část, jak jsme si to rozdávali na vyhlídkovém místě a podobně. Jádro příběhu ale zůstalo pravdivé. Opravdu tu straší, je to holka z města, která sem jezdila na tábory, začali jsme si spolu, co nevidět ale mají zase přijet dělníci a já to celé pokazil. Teď se jí potřebuju omluvit. A potřeboval jsem k tomu jejich pomoc.

Chvíli bylo ticho. Chromáči se po sobě nejistě dívali. V tom jeden z členů vstal a prudce se mi podíval do očí, až jsem se lekl a cukl sebou.
„Co to vyvádíš?“
„Koukám, jestli nemáš rozšířený zorničky.“
„Nejsem zfetovanej,“ zakroutil jsem očima.
„V tom případě jsi debil. Opravdu myslíš, že tomuhle budeme věřit?“
„Je to pravda!“ bránil jsem se.
„Dokaž to,“ kontroval Pochybovač. „Napíšu třeba na mobil dlouhý číslo. Ona se mi koukne přes rameno a může ti ho povědět a ty ho tak uhodneš.“
„Tys neposlouchal? Ona tu už není! V tom je ten problém!“
„Hmm, jak příhodné,“ uchechtl se. Měl jsem chuť ho uškrtit.

„No já nevím,“ ozvala se jiná členka. „O tomhle místě kolujou fakt divný historky. Já tady tenkrát v noci nevydržela ani celou hodinu. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje.“
„To se ti něco jenom zdálo,“ odmítl ji Pochybovač prudce.

„A co po nás teda chceš?“ utnula jejich rozepři už na začátku Frontmanka.
„Nic, co byste nezvládli. Koncert.“
„Koncert? Proč?“
„Zahrajete její oblíbenou písničku.“
„Ale do kulturáku-„
„Budete hrát venku,“ přerušil jsem ji. „Konkrétně na náměstí. O půlnoci,“ dodal jsem ještě.
Překvapeně zamrkali očima a začali mluvit jeden přes druhého.
„Na náměstí?“
„O půlnoci?“
„Jsi fakt vadnej?“
„Víš, co by to znamenalo?“
„Takhle narychlo??“
„Postavit pódium, natáhnout elektriku, získat povolení od starosty…“
„Rušení nočního klidu…“

„Dost, dost!“ překřičel jsem je. „Za prvý, někdo z vás je určitě starostův příbuzný, takže s povolením problém nebude,“ zaútočil jsem.
„Hele, to, že jsme na vesnici ještě neznamená, že jsme všichni příbuzní!“ ohradila se Frontmanka.
Po chvíli dotčeně dodala: „Dobře, tady basák je jeho synovec, ale není to tím, že jsme na vesnici!“
„A za druhý,“ pokračoval jsem, „neříkám, abyste to udělali zadarmo. Zaplatím vám.“
To je zaujalo. Možná jsem byl magor, nevěřili mi a byl to šílený plán, ale peníze jsou peníze.

„Kolik?“ zeptala se opatrně Frontmanka.
Vytáhl jsem lísteček a podal jí ho. Tohle jsem chtěl taky vždycky udělat.
„Chleba, máslo, brambory… ?“ přečetla ho.
„Pardon, špatný lístek,“ vzal jsem si ho zpátky a předal jí ten správný.
Oči se jí rozšířily. Ostatní se jí nahnuli přes rameno a reakce měli podobné. Jojo, 2 měsíce téhle brigády by mi vynesly balík. Sbohem, nový mobile a notebooku, na který jsem se těšil. Tohle byla přednější.

„Nekecej, že máš tolik peněz.“
„Nekouřím a skoro nepiju. To pak člověk něco našetří.“
„A jaká to bude písnička?“ zajímala se naoko nezúčastněně, ale bylo vidět, že je nahlodaná. Jestli přemluvím ji, zbytek se přidá, to bylo jasné.
„Moment,“ zašátral jsem v kapse a podal jí další lísteček. Nejdřív jsem si ale zkontroloval, že to je opravdu správný. Podívala se na něj.

„Hmmm,“ protáhla. „Tohle nebude lehký. Potřebujeme banjo.“
„Prosímtě, někdo z vás je určitě s někým takovým příbuzný.“
„Hele, co jsem ti říkala!“
„No, já mám vlastně bratránka, který-„ začal jeden ze členů, ale Frontmanka ho rázně utnula. „O to teď přece vůbec nejde!“

„Podívejte, není to jaderná věda. Vy jste hudební skupina. Já potřebuju udělat koncert. První písnička bude tahle, zbytek si hrajte, co chcete. Zaplatím vám. Když nezískáte publicitu, tak prachy určitě a já mám opravdu za to, že se tam stane něco netradičního, z čeho by mohl být dobrý virál. V každém případě můžete jenom získat. Tak jdete do toho?“

Frotmanka se zamračila, ale nic neřekla. Kývla na ostatní a následně se shlukli do kroužku a doslova dali hlavy dohromady. Slyšel jsem jen úryvky hovoru, jako třeba „Je to divný,“, „Já bych mu nevěřil“ a „Nejdřív se musíme ujistit, že ty prachy fakt má.“
Po několika nekonečných minutách jejich domluvy se kruh rozpustil a Frontmanka se na mě obrátila.

„Tak jo. Jdeme do toho.“
JO!!! Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Ale máme jednu podmínku,“ dodala.
„Jakou?“ srdce mi zase kleslo.
„Budeš zpívat ty.“
„Haha,“ zasmál jsem se. „To je dobrý, ty… ty to myslíš vážně!“ vykulil jsem na ni oči.
„Když budeš zpívat ty, máme jistotu, že to není nějaká finta. Kromě toho ty sis to nadrobil, ty si to slížeš, Romeo. A jestli je pravda, co nám tu říkáš, ta písnička s tvým zpěvem bude mít mnohem větší účinek. Ber, nebo nech bejt.“ A podala mi ruku.

„Nenávidím tě,“ zahuhlal jsem. Byl to jediný odpor, na který jsem se zmohl, protože měla pravdu.
„Beru na vědomí,“ odpověděla nevzrušeně. „Tak co?“
Chvíli jsem ještě váhal, ale nakonec jsem jí tu ruku stiskl.
„Kdy začneme?“
„Hned teď.“
„Hned teď?“ dodal jsem překvapeně.
„Máš něco lepšího na práci?“
Popravdě… moje pracovní morálka teď stejně nestála za nic. Kotle to beze mě chvíli vydrží. „No tak dobře,“ rezignoval jsem. „Pojďme na to.“

* * *

Dobrá zpráva byla, že hlasivky jsou sval jako každý jiný. Dají se vytrénovat, posílit, lépe ovládat. Špatná zpráva byla, že můj zpěv nikdy za moc nestál a během čtyř dnů se nedají čekat zázraky. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Během těch pár dní se můj zpěv docela zlepšil. Docela.
Tu písničku jsem zpíval tolikrát, že už jsem jí začal pomalu nesnášet. Frontmanka a ostatní členové se mnou ale měli docela trpělivost. Aby ne, když jsem jim slíbil takový slušný peníze.

Jak se naše vystoupení blížilo, byl jsem čím dál nervóznější. Po Mice celé ty dny nebylo pořád ani stopy. Začaly ve mně hlodat pochybnosti. Co když to nevyjde? Co když se to nějak pokazí? Budu za blbce před celou vesnicí…

Celkem mě ale překvapilo, jak se všechno rychle vyřídilo. Na druhou stranu, opravdu tu byl každý s každým příbuzný, takže když se potřebovalo postavit podium s osvětlením, strejda to zařídil, kamarádi z vedlejší vesnice přijeli dát dohromady elektriku a od někoho jsme měli dokonce slíbené venkovní reproduktory. Dokonce i toho banjistu dokázali zajistit.
Všechno šlo hladce. Až příliš hladce. Tak hladce, že téměř čtyři dny utekly jako voda koncert měl zanedlouho začít. Byl jsem nervóznější než panic v bordelu.

Nejnutnější pracovní záležitosti jsem právě dokončil a teď nezbývalo nic jiného než zkontrolovat, jestli je na náměstí vše připravené. Chtěl jsem s přípravami pomoct, ale bylo mi ostentativně dáno najevo, že to zvládnou připravit i beze mě a že udělám líp, když budu ještě trochu trénovat zpěv.

Jak jsem se postupně blížil na náměstí, musel jsem uznat, že práce všem šla hezky od ruky. Provizorní podium bylo na místě, kabeláž taky, dokonce i světla a… nějaké divné černé lednice? Dvoje? Naprosto jsem netušil, co to má znamenat. Až když jsem byl opravdu blízko a protáhl se kolem menšího davu čumilů, došlo mi, co to je.

„Kde jste proboha vzali tak obrovský reproduktory?“ zeptal jsem se kolemjdoucí Frontmanky, která právě úkolovala jednoho z bedňáků.
„Kamarád je bude potřebovat na koncertě ve městě, ale dneska si je tady můžeme půjčit. Vyzvedne si je až pozítří.“
„Není to trochu moc… moc?“ postavil jsem se vedle jednoho z těch monster. Nad tímhle mackem by uznale pokýval hlavou i Mick Jagger.
„Říkal jsi, že chceš, aby to bylo slyšet co nejdál,“ pokrčila rameny.
„To jo, ale nechci přitom srovnat se zemí celou vesnici!“
„Takhle to udělá potřebný dosah,“ namítla.
„Spíš tlakovou vlnu,“ zabručel jsem pochmurně. „Jestli někdo umře, bude to na tebe.“
Místo odpovědi se na mě jenom ušklíbla. „Za svoje peníze dostaneš to nejlepší. Což mi připomíná…“
„Co?“
„Něco pro tebe mám. Máma to spíchla dost narychlo, ale myslím, že se jí docela povedl.“ Odněkud vytáhla igelitku s něčím měkkým vevnitř a podala mi ji.
„Co to je?“
„Kostým!“
„Kostým?“ Rozbalil jsem to a zhrozil se. „Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne! Nikdy!“
„Ale ano,“ zalesklo se jí v očích.
„NIKDY!“
„Ale ano.“
„NA. TO. ZAPOMEŇ!“
„Ale ano!“

* * *

„Připadám si jako kretén,“ otáčel jsem se ve svém pokoji před zrcadlem a díval se na sebe pořád znovu a znovu.
„Očividná odpověď by byla, že to je tím, že jsi naprostý kretén.“
Ublíženě jsem se na Frontmanku podíval.
„No tak, jenom se tě snažím před vystoupením rozptýlit. Hele, Mika má ráda romantický gesta, ne? Sám jsi to říkal. Proto to děláme. Oblíbená písnička, veřejné ztrapnění se zpíváním… kostým k tomu krásně pasuje.“
„Nojo, ale… kovboj?“
„Přesně. Krásně k té písničce pasuje. Jako bys neznal text.“

* * *

Zbývalo 30 minut do půlnoci. Lidi se začali pomalu sházet, i když byl všední den a zítra měli teoreticky vstávat do práce. Ale to očividně nikdo moc neřešil. Byly tam i docela malé děti. Nedaleko dokonce hospodský prodával pivo a lehké občerstvení.

Lidí tam celkově nebylo moc, řekl bych, že tak půlka vesnice, ale i těch několik desítek mě dokázalo vyděsit. Nikdy jsem na pódiu před živým publikem nevystupoval. Navíc v kapele. Navíc se zpěvem. A navíc v kostýmu!
Byl jsem tak rozklepaný, že jsem uvažoval, že bych si dal jedno pivo, nebo spíš absint, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Bude lepší na to mít čistou hlavu. Když už se mám ztrapnit, tak aspoň ne tak, že se pozvracím.

15 minut. Bože, proč ten čas tak letí? Ani nevím, čeho jsem se bál víc, jestli toho mého vystoupení z komfortní zóny nebo toho, že to bude k ničemu a Mika se neukáže.
Kapela právě vychytala poslední mouchy, zatímco čas neúprosně běžel. Hodina duchů tu měla být už za 5 minut. Všechno bylo připraveno. Všichni byli připraveni. Až na mě. Publikum čekalo.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě Frontmanka.
„Hmrhhfgh!“ odpověděl jsem.
„Beru to jako ano,“ mrkla na mě. „Neboj se, každý je před vystoupením nervózní, ale ty to zvládneš!“ Načež vstoupila doprostřed podia k mikrofonu. Ozval se docela silný potlesk. Frontmanka něco povídala, ale já byl tak mimo, že jsem ji vůbec nevnímal. Další potlesk a šlo se na to. Dokodrcal jsem se k mikrofonu a připravil se spustit patrně nejhlasitější vyvolávání duchů v historii.

Tři, čtyři… Kapela začala hrát.

A já totálně zamrzl. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem tam stál, paralizovaný strachem a trémou. Když jsem si zpíval ve sprše, vždycky jsem si představoval, jaké to je, stát před vyprodanou halou a zpívat. Teď jsem měl ten zážitek v reálu a musím říct, nic horšího jsem nezažil.
Kapela hrála a hrála a čekala, že naběhnu. Když se ale dobrých 20 vteřin nic nedělo, hrát přestali a Frontmanka mě vzala kousek stranou od mikrofonu. Při tom mě velmi nenápadně a bolestivě šťouhla loktem do žeber. Bolest mě probrala z té ochromující hrůzy, kterou jsem cítil.
„Hele, vzpomeň si na Miku. Děláš to pro ni. Dej do toho všechno. Hlavu, hlasivky a hlavně srdce. Miluješ ji, ne?“

Byl jsem tak vyjukaný, že jsem se zmohl jenom na přikývnutí.

„Tak to dokaž. Pomoz jí. Někdy taková pomoc znamená, že ze sebe musíš udělat na veřejnosti dementa. Tak co. Ty to zvládneš.“
Bylo to divný, ale pomohlo mi to dát se dohromady. „Tak jo. Díky,“ vydechl jsem.
Vrátili jsme se na místa, Frontmanka kývla na ostatní a začali znovu hrát. Blížila se moje chvíle.
A já spustil.

„POKAŽDÉ, KDYŽ TĚ VIDÍM, VÍM, ŽE BY TO ŠLO
A KDYŽ JSEM PŘEMEJŠLEL, CO CÍTÍM, TAK MĚ NAPADLO,
JESTLI NECHCEŠ SVÝHO OSLA VEDLE MÝHO OSLA HNÁT,
JESTLI NECHCEŠ SE MNOU TAHAT ZE ZEMĚ REZAVEJ DRÁT!“

Čím víc jsem zpíval, tím víc ze mě strach opadával a soustředil jsem se jenom na svůj cíl. Zlatého slavíka bych asi nevyhrál, ale dělal jsem, co jsem mohl. Tohle opravdu nebyla písnička, kterou by se pravověrná goth fanynka mohla ve svém playlistu chlubit. Byla fakt dost střelená, jak se o ní Mika onehdy vyjádřila.

Naštěstí se ke mně v refrénu přidali i ostatní. Celá země široko daleko duněla našimi hlasy a hudebními nástroji. Tohle prostě muselo být slyšet až v Praze. Publikum si chytře stouplo tak, aby stálo mimo přímý dosah reproduktorů, ale i tak jsem úplně cítil, jak některým lidem tím duněním drkotají zuby.

„JSI LOKOMOTIVA, KTERÁ SE ŘÍTÍ TMOU,
JSI INDIÁNI, KTEŘÍ PRÉRIÍ JEDOU!
JSI KULKA VYSTŘELENÁ DO MOJI HLAVY!
JSI PREZIDENT A JÁ TVÉ SPOJENÉ STÁTY!“

Na řadě bylo houslové sólo, takže jsem měl chvíli čas trochu se zorientovat. Miku jsem zatím nikde neviděl ani ji necítil, ale hráli jsme sotva minutu. Ještě bude mít čas. Bylo docela teplo a já byl hrozně zpocený – a nebylo to jenom tím, že jsem byl navlečený v tom kostýmu.
Další sloka se blížila, takže jsem se myšlenkami přestal toulat a opět se začal soustředit:

„PŘINES JSEM TI KYTKU, NO CO KOUKÁŠ, TO SE MÁ,
JE TO KORUNA ŽVEJKAČKOU KE ŠPEJLI PŘILEPENÁ!
A DVA KELÍMKY OD JOGURTU, CO JE MEZI NIMA NIT,
MŮŽEME SI TAKHLE VŽDYCKY VOLAT, KDYŽ BUDEME CHTÍT!“

Jo, ten text byl hodně ujetej, ale za tu dobu, co jsem se učil ho zpívat, mi to už ani nepřišlo. Je to jako slovo, které si opakujete tak často, až pro vás ztratí význam. Co bylo důležitější, Miku jsem zatím pořád ještě nikde neviděl. Snažil jsem se, aby se mi strachem nechvěl hlas. Co když to vážně nevyjde?

„JSI LOKOMOTIVA, KTERÁ SE ŘÍTÍ TMOU!
JSI INDIÁNI, KTEŘÍ PRÉRIÍ JEDOU!
JSI KULKA VYSTŘELENÁ DO MOJI HLAVY!
JSI PREZIDENT A JÁ TVÉ SPOJENÉ STÁTY!“

Nastalo trumpetové sólo a já konečně zaznamenal její Přítomnost. Mimo toho, že jsem ji cítil díky našemu poutu, jsem ji i viděl. Letěla směrem k našemu pódiu. Doslova letěla. Vzduchem. Jako Superman. Nebo Superžena. Nenápadně jsem koukl na své kolegy zpěváky a podle jejich bledých obličejů jsem pochopil, že ji vidí taky. Ona drobná letící a rychle se přibližující černá postavička by z míry vyvedla každého, i kdyby byl zrovna Halloween. Byli to ale opravdu profesionálové, protože na sobě nedali nic znát a hráli dál. Jenom to trumpetové sólo se trochu protáhlo.

Okamžitě proběhla změna v náladě všude kolem. Cítil jsem, jak byla Mika nadšená. Tak moc, až své nadšení přenesla nejenom na mě, ale i na publikum a kapelu. Směs neskutečné radosti, smutku, lítosti, lásky a touhy. Nikdy bych neřekl, že tohle všechno lze cítit najednou. Jak se ale blížila a připouštěla si, co se to vlastně děje, začala převládat radost a láska. Přelila se přes nás všechny jako ohromná pozitivní energetická vlna.

Já mimo to pocítil i neskutečnou úlevu, že ji vidím. Mika se zastavila několik metrů od nás. Prostě si tak levitovala nad posluchači, jakoby se nechumelilo. Někteří z lidí dole si ji všimli, ale měli tak dobrou náladu, že to nechali být, jako by na takové věci byli zvyklí.
Teď už jsem i díky osvětlení rozeznal její obličej – plakala štěstím a dojetím a neustále si zakrývala pusu nadšením a utírala si slzy. Další sloku už jsem tedy zpíval přímo pro ni a měl jsem co dělat, abych se vlivem svých i jejích emocí nerozbrečel. Díval jsem se jí do očí.

„KAŽDEJ PŘÍBĚH MÁ SVŮJ KONEC, ALE NE TEN NÁŠ,
NÁM TO BUDE NAVŽDY DOJIT, VŠUDE KAM SE PODÍVÁŠ!
NAŠE KACHNY BUDOU ZLATO NOSIT A KRMIT SE POPKORNEM,
JÁ TO KAŽDEJ VEČER SPLÁCHNU PŮLNOČNÍM EXPRESEM!“

Refrén jsme už zase zpívali všichni, tentokrát i s publikem. Po jeho konci následovalo sólo banja a tehdy to Mika nevydržela, přiletěla ke mně, prudce mě objala a začala ze sebe chrlit vodopád slov: „Omlouvámseomlouvámsejábylanaštvanáapakmětopřešloalemyslelajsemžebudejednoduššíkdyžužseneuvidímenežkdybychomsepakmuseliloučitprotožebytopakbyloještětěžšíabylatochybapromiň!“

Rukou jsem jí zacpal pusu. Mluvila kousek od mého mikrofonu, takže to muselo být slyšet v reprácích, ale mně to bylo jedno. Nevadilo mi ani to, že všichni uslyší to, co teď řeknu.
„To je dobrý! To je dobrý! Já se omlouvám tobě. Nemyslel jsem to tak, rozumíš? Promiň mi to. Už nepotřebuju písničku, aby mluvila za mě. Já jsem teď ta písnička. Protože tě miluju! Miluju tě!“

Nato jsme se dlouze políbili a publikum propuklo v nadšené ovace. Nevím, jak dlouho ten polibek mohl trvat, možná vteřinu, možná půl století. Každopádně posléze jsem si Miku položil vedle sebe a mrkl na ni, ať si užije zbytek vystoupení.
Stonožka kolegiálně čekala, až budeme moci pokračovat a zatím hrála instrumentálně. Vděčně jsem na ně kývl a pokračovali jsme další slokou.

„DĚTEM DÁME JMÉNA JESSIE, JARED, JACK A JOHN,
VE STOPADESÁTI LETECH HO BUDU MÍT STÁLE JAKO SLON!
A TY NEZTRATÍŠ SVOJI KRÁSU, STÁLE ŠTÍHLÁ KOLEM PASU,
STÁLE DOKÁŽEŠ MĚ CHYTIT LASEM A PŘITÁHNOUT NA TERASU!

Zpívali jsme úplně všichni, i diváci si to užívali a vodopád těch pozitivních emocí, kterými je Mika zasypala, způsobil, že cítili větší lásku než hipík ve Woodstocku. Později jsem se dozvěděl, že některé z přítomných postarších párů této jiskry využily k tomu, aby znovu nastartovaly svoje unuděné stereotypní manželství, které bylo už dlouho umořené praktickou každodenností.

Následoval zase refrén, který jsme opakovali víc než 5x, protože Stonožka očividně uměla využít situace a pracovat s publikem. Dokázali vytřískat z jejich nadšení maximum. Písnička tak trvala mnohem déle, než měla, ale už mi to nevadilo. Objímal jsem Miku, vřískal do mikrofonu a byl přímo zalitý úlevou a láskou.

Při posledním refrénu jsme všichni společně ještě zakřieli závěrečné „JÁ A TY!!!“ a byl konec.
Všichni nadšeně tleskali a jásali a já si to vychutnával, protože to byl nakonec naprostý úspěch. Mika se smála na celé kolo, pořád trochu ulepená od slz, ale už dávno nebrečela – celé si to dokázala krásně užít. Mise splněna.

Takže když bouřlivý potlesk pomalu utichl a Frontmanka se chystala něco říct, Mika využila příležitosti, rychle přistoupila k mikrofonu a zadívala se na publikum.

Nikdo ani nedutal. Očividně ji všichni viděli a slyšeli. Než se stihlo cokoliv stát, Mika se uklonila, usmála, naklonila se k mikrofonu co nejblíž a v duchu videoklipu písničky se zeptala: „Co čumíte?“

Načež jsme oba zmizeli v záblesku světla.

* * *

Ocitl jsem se v nějakém pokoji. Dle nábytku a výzdoby to musel být holčičí pokoj. Otevřeným oknem dovnitř pronikal letní den. Než jsem se stihl vzpamatovat, Mika vešla dovnitř. Vypadala úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Světlé tričko, barevná sukně, žádné temné nalíčení… Tohle musela být její fantazie. Jak by její život vypadal, kdyby…

„Bála jsem se, že nikdy neodjedou, ale už jsou pryč.“
Vůbec jsem nevěděl, o čem to mluví. „Aha… jasně,“ zakoktal jsem.

Stáli jsme tam naproti sobě a nic neříkali. A potom, jako bychom byli domluvení, jsme si padli do náruče a začali se vášnivě líbat. Všechny ty emoce z koncertu se – aspoň ze mě – mohly konečně vylít ven.
Líbali jsme se a líbali a já se snažil neztrácet čas a zlehka jí jezdil rukama po jejím tričku a letmo jí tak osahával prsa. Mice to moc nevadilo, naopak – vzala jednu mou ruku a přitiskla si ji na hrudník pořádně. Cítil jsem, že má na sobě podprsenku, ale ta tam dlouho nevydrží, napadlo mě.

Trochu jsme ztratili balanc a lehce nekoordinovaně se zřítili na postel. Líbat jsme se ale nepřestali a já využil toho, že ležíme, lehl si na ní a zajel jí rukou pod sukni. Nahmatal jsem jí kalhotky a začal po nich přejíždět – výsledek se brzy dostavil, doslova jsem cítil, jak postupně vlhne. Mika roztáhla nohy, takže jsem měl plně volné pole působnosti. Naše líbání tak přerušovaly její občasné steny. Z toho otevřeného okna to muselo být slyšet na ulici, ale tak co.

Už mi pomalu začínalo vadit, že je pořád oblečená, takže jsem jí to zatracené tričko s její pomocí sundal. Odměnou mi byl pohled na její krásná ňadra, pořád bezpečně uzavřená v podprsence. Byla přesně taková, jak jsem si je pamatoval – Mika tedy v téhle realitě byla zhruba stejně stará jako ta, se kterou jsem byl před chvílí na koncertě. Vytáhl jsem (teď už docela mokrou) ruku z pod její sukně a začal zpracovávat její prsíčka.
Laskal jsem je přes podprsenku a můj dotek i přes tu látku měl na Miku elektrizující účinky – bylo vidět, že je opravdu hodně nadržená. Vzal jsem je do ruky a masíroval a hladil a líbal a to pořád dokola, dokud se Mika nenarovnala, nesáhla si za záda a obratným pohybem si ji sundala.
Ano, vypadaly opravdu tak, jak jsem si je pamatoval. Přisál jsem se na ně a začal je zpracovávat rukama a pusou. Hned jsem mačkal jedno a líbal bradavku, poté se přesunul na druhé, poté je stiskl obě k sobě a vůbec, krásně jsem si s nimi hrál. Mika začínala vzdychat čím dál víc a když jsem zkusmo zajel pod sukni, vlhko tam už bylo pořádné.

Po chvíli se Mika přesunula na mě a svlékla mi moje tričko a tak nějak jsme se muchlovali a postupně se vzájemně svlékali, až konečně letěly vzduchem i její kalhotky a já se opět mohl kochat její nádhernou holou kočičkou. Líbali jsme se, hladili se, převalovali na posteli jeden přes druhého, až jsme takřka náhodou skončili v pozici 69 – já byl dole.

Mika neváhala a ihned se přisála na mého ztopořeného ptáka – kouřila ho jako zkušená ženská, až mě překvapilo, jak vzrušivě a sebejistě si počínala. Tlak jejích jemných rtíků mě přiváděl až na pokraj extáze – tu byla na žaludu, tu ho z poloviny měla v puse a zbytek honila rukou a tu mi lízala koule. A tak pořád dokola. Takže z části proto, abych se jí odvděčil, z části proto, abych se soustředil na něco jiného než tu slast a náhodou se neudělal hned, jsem se začal věnovat její holé mokré kundičce.

Snažil jsem se uplatňovat svoje osvědčené orální praktiky, jenže to šlo dost těžko, když jsem co chvíli díky jejímu kouření hekal a vzdychal tak, jak jsem to snad ještě nikdy nezažil – Mika s mým ptákem prováděla opravdové divy. Hrála si s ním, laskala ho, pak ho klasicky kouřila a tak pořád dokola, až se dostala do bodu, kdy mě prostě honila a v puse měla jenom svůj žalud. Tohle se prostě nedalo vydržet a během chvíle jsem jí do pusinky stříkal svoji horkou dávku. Bylo toho požehnaně a Mika všechno profesionálně spolykala.

Většinou po takovém orgasmu potřebuju aspoň 10 minut na vzpamatování, ale tohle byla Mičina vysněná chvíle, odehrávající se v její snové realitě. A v její představě žádná přestávka nebyla potřeba.

Takže jsem zjistil, že hned po tom, co mi Mika moje péro očistila dočista jazykem, mohl jsem jít hned na druhé kolo. Neváhal jsem, je to její první sex, tak ať si ho pořádně užije, děvče.

Nasměroval z pozice 69 směrem ke mně – Mika hned pochopila, o co mi jde, takže to šlo rychle. Vcukuletu se tak otírala svou kočičkou o mého ptáka. I kdybych jí před chvilkou nelízal, bylo z toho otírání jasné, jak moc je vzrušená. Do toho jsme se zase objímali a líbali, až jsem na svém penisu ucítil teplo jejího klína. Nejdřív zlehka, ale postupně tlačila víc a víc až najednou…

Vnikl jsem do ní neuvěřitelně snadno. Ani nevyjekla, nebolelo jí to, žádná krev, nic. Začala se na mně pohybovat nahoru a dolů, zprvu nejistě, pomalu. Zkoumala svoje možnosti a jaký směr a výška jí nejvíc vyhovuje, směřovala boky různými směry a občas si na mně i trochu poposedla.
Zprvu jsem s jí v její činnosti snažil pomáhat, ale hned mi došlo, že to nejlepší, co můžu udělat, je nehýbat se a nechat ji, ať si na vše přijde sama. Tak jsem trpělivě vyčkával a vychutnával si hebkost a vlhkost její kundičky, na kterou jsem se tak dlouho těšil. Kéž by to trvalo navždy, napadlo mě… ale ne, zrovna v TUHLE chvíli brečet nad tím, že všechno jednou skončí, opravdu nebudu.

Když se Mika dostatečně uvelebila, začala se boky pohybovat nahoru a dolů. Kdyby to bylo úplně reálné, vystříkal bych se znova během chvilky – tak moc mě vzrušoval tlak její kočičky na mém ptáků, objímala mě opravdu těsně. To by se nedalo vydržet. Ale díky tomu jsem tak mohl vydržet mnohem víc, než by bylo v reálu možné a byl jsem za to rád.

Byl to neskutečný pocit.

Mika byla opřená rukama o postel, takže jsem rukama krásně mohl opět šmejdit po jejích prsíčkách, po její hlavě, nechal jsem jí olizovat moje prsty (některé ještě mokré od její šťávičky), hladil jsem jí po vlasech, a tak pořád dokola… byla tak hrozně krásná a sexy.

Poté se na mně narovnala a začala být čím dál tím víc divočejší. Nadrženější. Rozjetější. Po chvíli na mně doslova rejdovala nahoru a dolů, až mi její podbřišek hlasitě mlaskal o moje slabiny. Tím otevřeným oknem to muselo být slyšet dost daleko, ale to mi asi nemuselo moc dělat starosti. Po chvíli mě Mika chytila za ruce a přesunula se z pozice „sedíme“ do pozice „dřepíme“ – mohla se tedy odrážet nohama, a tehdy teprve začala ta pravá jízda.

Vůbec bych do ní neřekl, že dokáže být tak náruživá, až jsem se té její vášni trochu lekl. Vyloženě mě šukala a byla k nezastavení, až mě její váha a její ruce tlačící na ty mé při tom drsném přirážení začínala trochu bolet, ale kdo by si stěžoval, že. Působila dojmem, že mě chce zarazit skrz postel až na podlahu. Ani bych se nedivil, kdyby se jí to povedlo. Mika do toho ještě začala hlasitě vzdychat a opět, kdyby to byl reál, byl bych už dávno udělaný.

Když jsem si byl jistý jejím rytmem, začal jsem opatrně přirážet proti ní – a to už začala vzdychat naplno. Bylo to skoro jako nějaká pornoherečka, ale nejlepší bylo, že nic nehrála. Opravdu si to užívala, na to jsem nepotřeboval žádné speciální pouto, aby to bylo jasné.
Takhle to pokračovalo ještě notnou chvíli, až se Mika zničehonic zastavila, prohnula se a… po chvíli unaveně odpadla vedle mě. Bože, to byla jízda. Přitulil jsem se čelem k ní a jemně jí objímal a hladil po vlasech.

Měla zavřené oči, ale usmála se na mě a po chvíli objímání řekla: „Ještě.“

Ty vole. Ta holka má fakt vostrou fantazii.
Dobře, tak jí ukážu, co dovedu, zvlášť teď. Nechal jsem jí ležet a přesunul se tak, že jsem měl její nohy na ramenou. Na nic jsem nečekal a strčil ho do ní až po kořen – a začal jí hned zuřivě mrdat. Po chvíli jsem to byl já, kdo do ní divoce narážel slabinami tak, až to mlaskalo na všechny strany, ale tím jsem se trápit nemusel. Po předchozí zkušenosti bylo očividné, že to Mika vydrží, ba co víc, že se jí to líbí. To dosvědčovalo i to, že mi říkala věci jako „JO!“, „ŠUKEJ MĚ!!“, „SUPROVĚ MĚ MRDÁŠ!“ a „NEPŘESTÁVEJ!!“

To mě utvrdilo v tom, že ve své činnosti nemám přestávat, takže jsem pokračoval. Snažil jsem se taky různě nastavovat směr a hloubku, aby to nebylo pořád jenom stejné bušení, ale nezdálo se, že by to Mika nějak oceňovala. Spíš se jí líbilo to obyčejné bušení. V duchu jsem tedy pokrčil rameny a pokračoval tak, jak se jí to líbilo.

Po chvíli… no, HODNĚ dlouhé chvíli, už mi to přišlo trochu stereotypní, tak jsem jí aspoň hodil jednu nohu na postel, druhou nohu, kterou měla pořád ve vzduchu, jsem jí objal a zpracovával jí takhle. Potom jsem začal přirážet čím dál rychleji (o moc rychleji už to teda nešlo) a zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, jak dlouho to i v této snové realitě můžu vydržet, se Mika opět napjala, lehce vykřikla… a vyklouzla ze mě a zhroutila se do postele podruhé.

Zhroutil jsem se vedle ní. Nebyl jsem vůbec unavený. Takže ona asi taky nebyla. Zezadu jsem jí něžně objímal a zase ji hladil po vlasech. Neuvěřitelně krásně voněla. Tak strašně vzrušivě… A po chvíli se zase ozvalo tiché… „Ještě, prosím.“

Blesklo mi hlavou, jestli taky nejsem mrtvý a tohle není nějaká verze nebe. Nebo pekla, když by na to přišlo – ono šukání 24/7 se taky časem zprotiví. Ale to by tady nemohla být Mika. Okamžitě jsem tuhle myšlenku zahnal, protože jsem tak nějak cítil, že jsem naživu. A Mika v jistém smyslu taky.

Popadl jsem ji a zvedl na všechny čtyři. Byl čas na pejska. Přesunul jsem se za ní a opět ho do ní vrazil a pokračoval v tom, v čem jsme přestali. Tady byla výhoda v tom, že jsem se mohl kochat její nádhernou prdelkou. Občas jsem ten luxusní zadeček poplácal, zatímco jsem v ní opět dychtivě rajtoval. Bál jsem se, že něco takového už nikdy nezažiju, takže jsem se snažil ze situace vytřískat, co se dá. Nebo vystříkat, haha.
Takhle to trvalo zase nějakou chvíli, Mika to podle zvuků, které vydávala, opět dost prožívala („Jo! JO! JOO! DĚLEJ! MRDEJ MĚ!!“) a co si budeme povídat, mně šukání sexy goth lolitky taky nebylo zrovna nepříjemné.

Po chvíli jsem si zase řekl, že by to chtělo trochu změnu, tak jsem si aspoň jednu nohu dal vedle ní a pokračoval. Trochu mě překvapilo, že její vysněný první sex se docela rychle zvrhl z něžného milování do nezřízeného šukání. Tichá voda asi opravdu břehy mele.

Tentokrát jsem cítil, že se brzo udělám já – začal jsem tedy znova zrychlovat, až jsem se udělal. Těsně před vyvrcholením jsem ho z ní vytáhl a postříkal jí tu krásnou prdelku a trochu i zádíčka.

Mika si spokojeně lehla na břicho, já si lehl na ni (a ulepil se tím od svého vlastního spermatu).
„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Já tebe taky,“ usmála se do polštáře.

Hladil jsem ji ze strany po bocích a stehně a užíval si tuhle báječnou chvíli… bylo to něco vážně neuvěřitelného. Celé ty prázdniny, koncert, tohle… Postupně na mě začala padat nějaká divná únava. Snažil jsem se neusnout a být s ní co nejdéle. Opravdu hrozně moc jsem se snažil neusnout.

* * *
Probudil jsem se ve svém pokoji v hotelu. Podle data na mobilu byl druhý den po koncertě dopoledne. Rozhlédl jsem se kolem, ale Miku jsem nikde neviděl. Ani ji necítil.
Byl jsem sám. A s jakousi zvláštní jistotou jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím.

* * * EPILOG * * *

Bylo druhého listopadu večer. Dušičky, den mrtvých. Pomalu jsem se blížil k hřbitovu, ke kterému jsem to měl z domova nejblíž. Ne že by tu byl pohřbený nějaký můj blízký, vycházel jsem z předpokladu, že v tento den jsou všechny hřbitovy jakési vysílače, které jsou schopny dostihnout všechny, kdo zrovna poslouchají.

Aspoň jsem v to doufal.
Na hřbitově byl v tuto dobu samozřejmě velký mumraj. Byla už tma a padal lehký deštík. Lidé zametali hroby, zapalovali svíčky, pokládali květiny a věnce a občas i truchlili. Neměl jsem žádný specifický cíl, řekl jsem si, že se posadím tam, kde mě to bude nejvíc lákat.

Došel jsem až k centrálnímu pomníku všem mrtvým, jenže tam bylo tolik svíček, květin a lidí, že jsem se tam vůbec nemohl soustředit. Rozhodl jsem se, že si vytipuju jednu z mnoha cest, které vedly kolem a vydal se podél ní. Měl jsem štěstí, narazil jsem na malé prostranství s nějakou menší sochou. Asi to měl být anděl, moc se mi to v tom špatném osvětlení nepodařilo určit, ale měl jsem pocit, že tady to bude ideální – nebyl tu vůbec nikdo. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem si pomalu sedl na nedalekou lavičku. Byla samozřejmě mokrá, ale trocha nepohodlí mě nezabije. Nezabije, haha.

Chvíli jsem seděl a tiše nasával okolní hřbitovní atmosféru. Bylo to vážně skoro magické, když to člověk na sebe nechal působit. Klid, mír, ticho (víceméně) a vědomí vlastní konečnosti. Což o to, s vlastní konečností bych se i smířil. Byla to konečnost těch druhých, která mě trápila.
Najednou mě vyrušil zvýšený hlas. To mě mohlo napadnout, že tu sám dlouho nebudu. Nějaká utrápená maminka právě vysvětlovala svému malému synkovi (cca 10 let?), že na hřbitově se nesluší pouštět si videa nahlas. Synek jenom něco naštvaně odsekával a vůbec byl takový pasivně agresivní a já cítil, jak mamince začínají téct nervy. Nakonec to s ním vzdala a jala se zapalovat svíčky a starat se o hrob své maminky. Ten malej zmetek se ale vydal přímo směrem ke mně, s mobilem na plné pecky.

V duchu jsem zaúpěl. Přišel jsem si sem v klidu rozjímat, nějakého rozmazleného fakana s telefonem jsem k tomu opravdu nepotřeboval. Když jsem čekal zhruba dvě minuty a ten malej kripl se stále k odchodu neměl, rozhodl jsem se vzít situaci do svých rukou. Chlapcovi se bude určitě pár užitečných rad do života hodit. Normálně bych něco takového neudělal, ale opravdu mě docela rozčiloval.
Maminka byla na dohled, ale cítil jsem z ní úlevu, že už nemusí synka snášet a může se soustředit na trochu toho truchlení. Nevěnovala mu skoro žádnou pozornost. To bylo dobré, nebude nás vyrušovat.

Zvedl jsem se a došel až k tomu usmrkánkovi. Podíval se na mě, ale video nestopnul.
„Je tu nuda, co?“ usmál jsem se na něj.
Žádná odpověď, jenom na mě pořád tak blbě čuměl. Natočil jsem se tak, aby mi nemohl jen tak utéct – v podstatě jsem ho zahnal do kouta.

„Vsadím se, že tu nechceš být,“ rozhlédl jsem se kolem. „Málokdo rád chodí na hřbitov. Až na pár výjimek,“ dodal jsem a díval jsem se někam za něj. Pořád na mě tak blbě čuměl. „Ale jedno si musíš uvědomit. Tihle lidi, co tu odpočívají, udělali tu největší životní zkušenost. Umřeli,“ vysvětlil jsem, když jsem uviděl jeho nechápavý pohled. Teď už jsem měl jeho plnou pozornost. Trochu se mě bál, ale poslouchal mě.

„To je něco, co tebe a všechny tvé blízké teprve čeká. Smrt. Někteří tady umřeli stářím, v klidu, doma, v horším případě v nemocnici. Někteří umřeli mladí a neměli šanci svůj život naplnit. Někteří umřeli neprávem. A někteří cítili život jako obrovskou zátěž a rozhodli se umřít dobrovolně. Naštvaní na celý svět. Naštvaní na lidi. Na vše živé.“

Dramaticky jsem se odmlčel. „A právě v tenhle den je hranice mezi životem a smrtí nejtenčí. A na hřbitově obzvlášť. Kdo může vědět, jestli se zrovna dnes pořádek věcí neobrátí a mrtví neprojdou branou smrti zpátky k nám, do světa živých? Folklor je takových případů plný. A mrtví se vrátit můžou. To mi můžeš věřit,“ zasmál jsem se.

Bylo vidět, že teď už ho trochu děsím, ale na to, aby přede mnou utekl, neměl dost odvahy. Začal se rozhlížet po mámě. Přišel čas na zlatý hřeb.
„Pamatuj si, že mrtví nemají rádi ty, kdo je nerespektují. Kdo jim neprojevují úctu. A kdo si pouští na hřbitově nahlas hudbu. A chodí tady s nasazenou kšiltovkou. Mrtví jsou mstiví. Nezapomínají. A můžou ti ublížit.“

Naklonil jsem se těsně k jeho uchu a zle mu zasyčel do ucha: „Tak je radši neser,“ a následně se mu upřeně zahleděl do očí. Výsledek se okamžitě dostavil – provlékl se kolem mě jako úhoř a vyběhl za svou maminkou. Ale ty debilní videa vypnul. V duchu jsem se pochválil. Rád vedu děti k dobrým mravům.

Sedl jsem si zpátky na lavičku. Chvíli jsem znova jenom tak seděl a přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl pro ten nejpřímější postup. Jako když jsme se viděli poprvé.
„Omlouvám se, že jsem se neukázal dřív,“ promluvil jsem k té nedaleké soše. „Bylo to vážně nabitých několik měsíců… stalo se toho docela dost.“ Znělo to jako typické výmluvy, ale byla to pravda.

Nadechl jsem se a přemýšlel, kde začít. „Tak za prvé Chromá stonožka slavila se svým koncertem nečekaný úspěch. Klepy o té… události se rozšířily široko daleko, takže teď mají mnohem víc fanoušků a vypadá to, že budou hrát i ve městě. I když všichni, kdo si tě natáčeli, zjistili, že na záběrech není vůbec nic vidět. To je, co?“
Socha nevypadala, že by se chystala něco říct.

„Taky se moji rodiče asi rozvádět nakonec nebudou. Když jsem se vrátil domů, řekl jsem jim, ať jdou do manželské poradny, nebo ať se rozvedou. Vypadalo, že jsem je tím docela zaskočil. Ale překvapivě oba dobrovolně zvolili tu první možnost. Teď je to doma… no, ne úplně zalité sluncem, ale snaží se. Uvidíme.“

Nebyl jsem si jistý, jestli mám s tímhle začínat, ale koneckonců, chtěl jsem být úplně otevřený. Tak jsem pokračoval: „Zuzce jsem se omluvil i osobně. Dal jsem jí i kytku. Byla pořád dost smutná, ale vypadá, že se přes to dostane. A na tu druhou… řekněme, že o tu už zájem opravdu nemám. Už ne, to mi můžeš věřit.“

Odmlčel jsem se, protože kolem mě zrovna prošlo několik lidí. Doufal jsem, že se nikdo nezastaví u některého z blízkých hrobů. Nechtěl jsem, aby mě někdo slyšel. Naštěstí šli dál.
„A taky už jsem asi přišel na to, jakou bych chtěl hudbu na pohřbu. Nakonec by to bylo Welcome Home od Radical Face. Já vím, já vím!,“ dodal jsem rychle. „Úplně tě slyším, jak se nad tím ušklíbáš, ale prostě… myslím, že tahle by dokázala můj život jaksepatří uzavřít…“
Prošli další lidi. Ani tentokrát se tady nikdo nezastavil. Uf.

„A kromě toho, ty máš tak co říkat!“ zamáchal jsem na sochu obviňujícím prstem. „Lokomotiva? Vážně? Která holka by proboha chtěla, aby jí její kluk přirovnával k lokomotivě?“ zeptal jsem se naoko posměšně.
Socha dál mlčela.

„A to nejdůležitější… rozhodl jsem se, že začnu pomáhat i jiným, kteří jsou ve stejném… stavu, jako jsi byla ty. Proto jsem měl tolik práce. Snažil jsem se zjistit, co a jak. Tohle není úplně obor, u kterého by stačilo načíst si pár knížek a vydat se do terénu. Potřebuju nějakého mentora. A nevěřila bys, kolik se ale v téhle branži motá magorů. Jakože… někteří ti lidi jsou opravdu vyšinutí. Ale nevzdám se. Mám pár tipů. Půjdu do toho a nějak to zvládnu. Nějak. Doufám.“ Neznělo to, jako bych měl ten plán moc promyšlený, ale víc jsem dělat nemohl.

„A to je vlastně možná i odpověď na otázku o smyslu života,“ pokračoval jsem. „Smysl života může být ve schopnosti vzít to špatné, ba to nejhorší, co se ti v životě může stát… a přetvořit to v něco dobrého. V něco dobrého pro ostatní.“

Chvíli jsem přemýšlel. „Jo, řekl bych, že takový život má smysl žít. Uvědomil jsem si to… až díky tobě.“
Z nějakého důvodu mi začaly slzet oči. Chvíli jsem musel počkat, než jsem pokračoval.

„Kéž bys tu byla se mnou. Stýská se mi,“ přiznal jsem. „Není tu nikdo, kdo by mě zasvětil do tajů goth hudby. A nemůžu ani…“ Hlas se mi zlomil. Kurva, kurva, kurva, říkal jsem si, že nesmím brečet, ale nějak se tomu nedalo zabránit. Já byl vychovávaný v tom, že chlapi nepláčou a mají být co nejméně na obtíž, takže bych při infarktu ještě těsně před dopadem na zem měl správně všechny kolem ujišťovat, že jsem naprosto v pořádku. Tentokrát jsem musel čekat trochu déle.
„Spousta vztahů a manželství končí smrtí. My dva jsme to jenom obrátili,“ zahuhňal jsem s plným nosem. „Ale víš, tak nějak pořád přemýšlím, jestli by nám to vyšlo. Vydrželi bychom spolu? Těžko říct. Ale mám pocit, že ano. Ideálního partnera nenajdeš jenom tak, hotového a připraveného k použití. Ideálního partnera si vytváříš sama. Časem. Jo, myslím, že z nás by se ideální partneři časem stali.“

Stavidla mé mužnosti konečně povolila a všechny ty emoce se vylily ven. V tu chvíli jsem už moc nevnímal, jestli někdo nejde kolem, ale už mi to bylo koneckonců jedno. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Když jsem se zase trochu uklidnil, cítil jsem se o něco líp. Utřel jsem si slzy a několikrát se hlasitě vysmrkal. Ještě jsem chvíli seděl a mlčky pozoroval dění kolem.
Nakonec jsem se zvedl a udělal několik kroků k andělovi. Letmo jsem se ho dotkl prsty. „Doufám, že ať jsi kdekoliv, jsi šťastná.“ Socha neodpověděla. Zůstala stejně chladná a nepřístupná jako předtím.

„Myslel jsem si to,“ povzdechl jsem si. „Každopádně se příště stavím dřív než za několik měsíců. A snad si i udělám výlet na místo, kde jsi pohřbená.“
Pak mě ještě něco napadlo. „A neboj se, budeš navždycky bezpečně uzamčená v mých vzpomínkách. Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy. Slibuju.“

Obrátil jsem se k odchodu. Za tu dobu, co jsem tu byl, jsem byl docela promočený – deštík se změnil v lehký déšť. Měl jsem spoustu práce. Bylo potřeba zařídit hodně věcí. Pomoct tolika lidem, kolika jen můžu… pokud na to budou moje schopnosti stačit. Uvidíme.

Nadechl jsem se a vyrazil k místu, kde jsem tušil východ.

(KONEC)

Milí čtenáři, díky, pokud jste dočetli až sem! Tento příběh mě napadl na základě snu, který se mi kdysi zdál (nekecám), ale který jsem musel notně upravit a zjednodušit, aby vůbec dával smysl.
Doufám, že se vám povídka líbila a že ve vás něco zanechala :) Za každý komentář (pochvalný nebo kritický) budu moc rád.

Moje další povídky:
Mladičké krasobruslařky (4 díly, dokončeno)
Kumite motivace (2 díly, dokončeno)

Komentáře

Nový komentář