Lenka občas zkontrolovala teplotu mých rukou. Po nějaké době mě pouta sundala, přeci jen už mě ruce značně bolely. Ta kovová pouta byla dost těsně utažená. Ovšem ta bolest mě nebyla až tak nepříjemná. Seděl bych tak dále. Přes ty pocity tu bolest ..

Musel jsem se štípnout. Ne že bych byl až takový masochista, ale protože mě to co jsem prožil připadá jako překrásný sen, ostatně leccos z mých snů a představ nabylo reálné podoby... Před časem se na základě mé stránky ozval Tom. Byl jsem velmi překvapen že, bydlí relativně kousek od mého města. Pár týdnů jsme si mailovali a poznávali se..., teda pokud to vůbec jde se takhle poznat. Možná to byl osud, kdybych neměl stránku..., kdybych neodpověděl..., ano spousta kdyby, člověk však dělá věci tak, jak v dané chvíli cítí. Postupně jsem nabyl dojmu, že bychom jsme se měli setkat. Tom a jeho manželka s tím souhlasili. V sobotu týden před Velikonocemi jsem se rozjel poprvé seznámit. Kupodivu jsme to všichni přežili a nikdo neutrpěl vážný šok z toho co viděl. V podstatě jsme prokecali pár hodin až do samého rána. Přiznám se, jsem trošku ukecaný. Probrali jsme spoustu věcí, i na počítače došlo slovo, nejen BDSM je člověk živ. V jednu chvíli jsem měl onen mě známý pocit kleknout si k Lence. Říct ji to bylo nemožné, vždyť jsme se viděli poprvé a navíc jsem měl strach, že něco zkazím. Tentokráte to ve mě nevzbudilo žádnou depresi, když jsem jel domů bylo mě příjemně při myšlenkách na ten pocit. Věděl jsem už, jak na tom trošku jsem a byl s tím smířený. Netušil jsem, že se mě můj sen může velmi brzy splnit, a že se splní i spousta mých jiných snů... Leccos jsme si pak během dalšího týdne maily vyjasnili. Byl jsem mile překvapen, když mě přišla v pátek SMSka, že mohu v sobotu zase přijet. Dohodli jsme se, že si vezmu na další setkání svůj obojek, abych ho provětral. Večer jsem tedy přijel k nim. Navrhli mě, že půjdeme na procházku. Tom nasadil Lence na ruku pouto a za řetízek si ji pěkně vedl. Šli jsme po polní cestě. Já stále bez obojku. Jednak jsem tajně doufal, že to udělá Lenka a jednak jsem se přeci jen trošku ostýchal. Ovšem Lenka to vyřešila a po chvílí řekla, že takhle z toho nic mít nebudu a ať ji podám obojek. No nebudu popisovat co se mnou taková slova dělala. Nasadila mě ho a ten krásný pocit se taky nedá popsat. Bylo to poprvé co jsem něco takového zažil, dávat si obojek sám není to pravé. Asi půl hodiny jsme se procházeli. Škoda, že Lenka nevzala řetěz, cítil jsem se trošku zvláštně, jen tak nepřipoután k ní. Ale bylo to moc hezké. Když jsme se vrátili, sedli jsme si do pokoje a povídali si. Teda já tentokráte moc upovídaný nebyl, spíše jsem čekal co bude a hledal nějakou záminku to Lence říct. Pokud mám obojek, moc nepovídám, prožívám krásné pocity. Lenka se mě sama před a v průběhu procházky ptala co chci, ovšem na přímou otázku jsem odpovědět nedokázal. Jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si, že pokud budu mlčet k ničemu nedojde a já budu asi zklamaný. Už ani nevím jak se mě to podařilo. Zřejmě to na mě bylo vidět. Lenka si zašla pro řetězy a pouta. Seděl jsem na dřevěné židli. Nejdříve mě spoutala nohy. Divila se, že se nebráním, taky proč bych to dělal. Pak došlo i na ruce za zády. Bylo to moc volné a tak jsem provokoval ať to více utáhne. Když to utahovala asi po čtvrté měl jsem jeden řetěz od rukou za zády připoutaný k obojku, který mě před tím zapnula na poslední dírku. Znovu jsem si uvědomil jak důležitý je pro mě pocit absolutní bezmoci, neboť teď to teprve začalo být ono. V podstatě se nic zvláštního pak nedělo, až na ty pocity. Lenka občas zkontrolovala teplotu mých rukou. Po nějaké době mě pouta sundala, přeci jen už mě ruce značně bolely. Ta kovová pouta byla dost těsně utažená. Ovšem ta bolest mě nebyla až tak nepříjemná. Seděl bych tak dále. Přes ty pocity tu bolest člověk nevnímá a je mu dobře. Pouta na nohách mě Lenka nechala, takže na záchod jsem musel jít s nimi a pěkně chřestil. Sundat mě je ani nenapadlo, čekal jsem až to bude chtít Lenka. Kolem půlnoci jsme to ukončili. Řekla mě ať si sundám pouta a já tak samozřejmě učinil a ještě je dal na stůl, jak si přála. Pravda Lenka to říkala nejistě, ale i tak jsem dělal to co chtěla, dělám to rád. Poprosil jsem ji v předsíni ať mě sundá obojek, Lenka tak učinila a bylo to také moc krásné. Dohodli jsme se, že přijedu v pondělí na Velikonoce. Pak jsem jel domu... Neděli jsem prožil doma. Stále jsem myslel na to co jsem prožil a ani mě nenapadlo, že prožiji záhy něco velmi krásného. V pondělí ráno jsem spěchal za Lenkou vyšlehat ji, když jsou ty Velikonoce svátek, který jsem už léta neslavil. Vždycky jsem se cítil divně. Zřejmě jsem se podvědomě styděl, že na mě něco bude poznat..., to je jedna možnost, to se týká mé dominantní složky, ale možná to bylo tím, že jsem přeci jenom více submisivní a bylo mě proti srsti dávat výprask holce. Ale nechal jsem se Tomem ukecat. Pomlázku jsem samozřejmě neměl, ale Tom tvrdil, ze nářadí má dost. Myslel jsem si, že si děla legraci, i když mé představy bych radši nerozebíral. Když jsem si v předsíni odkládal, přišla Lenka. Zavřela dveře, takže jsem tam zůstal s ní sám a zeptala se mě zda mám obojek. Teď přijde to co mě asi nejvíce dostalo a velmi příjemně překvapilo. Lenka mě donutila, abych jí podal obojek. Samozřejmě jsem ho měl, ani nevím proč..., tajna přání, sny...? Asi. Dokázal jsem vzdorovat jen dvakrát, když byl příkaz řečen potřetí..., to se nedalo, musel jsem ho Lence podat. Už to se mnou cvičilo, i když jsem byl pln zvláštních pocitů. Říkal jsem si teď mě dá obojek a já už ji nebudu moci vyšlehat. Taky jsem cítil ten nádherný pocit, když jsem před ní klečel a nasazovala mě obojek. Připnula mě k obojku řetěz a po čtyřech mě odvedla do pokoje. Opět mě překvapila. Brala to tak, že jsem ji přišel ukázat, jak ji umím udělat potěšení. Musel jsem ji vyplatit. Nástrojů jsem měl na výběr docela dost, od důtek až po pomlázku. Chvíli jsem váhal co použít. Byla to pro mě nová věc. Zvolil jsem radši řemen a začal. Přidal na síle, jak si Lenka přála, evidentně si užívala a já vlastně taky. Po šesté ráně prohlásila, že to stačí, že si to vyměníme. Pak jsem se musel přehnout přes stůl a dostal taky pár ran. Pocity se nedají vylíčit, bylo to moc krásné. Rozhodně to celé na mě působilo jako to "správné" přivítání. Pak mě Lenka sundala obojek, že prý stejně nebude čas. No vypadalo to, že je po všem a já odjedu domů, jak jsem původně počítal a stihnu v jednu oběd. Jenže... Všichni tři jsme si chvíli povídali o všem možném i o počítačích. Místo návratu zpět jsme šli na procházku. Měl jsem před sebou volné odpoledne a tak jsem nebyl proti. Po návratu jsme pokračovali v debatě. Kolem druhé čekali návštěvu, a tak jsem si říkal, že odjedu. Čas jako obvykle rychle utíkal. Už ani nevím jak jsme na to přišli, ale návrh, že po dobu návštěvy budu v mučírně se stal realitou. Zatímco přišla návštěva, já čekal v suterénu na Lenku. V hlavě se mě honily různé myšlenky, ale nebyl jsem vůbec nervózní. Nemohl jsem uvěřit, že je to skutečně pravda. Lenka po chvíli, která se mě zdála jako věčnost, přišla. Pravda stál jsem před mučírnou na chodbě, když nad tím tak přemýšlím, měl jsem asi čekat v kleče v mučírně. Mám se co učit, snad příště. V mučírně mě Lenka přikázala kleknout. Nasadila mě obojek a na hlavu masku. Pak jsem musel zvednout pravou ruku, dala mě na ní okovy a pak levou... Okovy na nohy jsem si musel nasadit sám. To byl zvláštní pocit, protože jsem nic přes masku neviděl. Přikázala mě stoupnout a nasměrovala ke kříži. Okovy mě připoutala ke kříži. Pak ještě lanem trošku dovázala. Lenka odešla a já byl připoutaný na kříži v mučírně, zatímco nahoře v pokoji byla návštěva. Pravda chtěl jsem to sám, a tak jsem si užíval co jsem si nadrobil. "Pobyt" na kříži byl zvláštní. Nejprve mě začaly bolet ruce, jenže ta bolest mě nebyla ani moc nepříjemná. Snažil jsem si více uvědomit svoji bezmocnost a testoval jak na tom jsem. Dostat se z toho to mě ani nenapadlo, spíše naopak, kdyby třeba povolila pouta asi by mě to zkazilo pocity. Po chvíli jsem už ruce a bolest moc necítil. Převládaly jiné pocity. Přiznám, že těch 45 minut bylo docela dost. Ne že by to byla tak dlouhá doba, to spíše naopak, uteklo to tak, že jsem to ani nechtěl věřit. Ale pouto na pravé ruce bylo přeci jen těsnější. Když jsem slyšel Lenku jak jde, byl jsem docela rád. Jenže ona si klidně chodila někde vedle a to mě pěkně mučilo. Nic se nemá přehánět, upřímnost a pravdomluvnost je základem, a tak na otázku jestli to ještě vydržím, jsem radši jako další bod navrhnul menší "odpočinek" na posteli. Sundala mě okovy z rukou a nechala mě protáhnout ruce. Pak mě odvázala od kříže a přikázala kleknout. Přikázala mě na postel. Nadzvedl jsem se, ale to jsem neměl dělat. Vykoledoval jsem si výprask. Po té jsem si lehl na záda na postel, Lenka mě připoutala nejdříve nohy a následně provazem ruce nad hlavou. Pak odešla. Necelou hodinku jsem si takhle užíval. Ty provazy na rukou ve mě vyvolávaly silné pocity. Nakonec se mě podařilo i trošku se přetočit a málem se i... no přišla Lenka. Opět docela odhadla co dále. Zeptala se mě jestli mám žízeň a já řekl, že ano. Dostal jsem napít, ale pěkně z misky, v kleče. Trošku mě pak zklamalo, že jsem potřeboval na záchod. Neměl jsem úplně dost a klidně bych tam ještě vydržel. Když jsem si uvědomoval, jak se nahoře návštěva jistě baví, byly to docela zvláštní pocity. Ale nějak mě to bylo jedno, pro mě byla v tu chvíli důležitá jen Lenka, nikdo jiný. Lenka mě sundala obojek. Provedli jsme maskovací manévr. Odešel jsem garáží ven a zazvonil u vchodových dveří. Návštěva tak nic nepoznala a já si mohl odskočit. Trošku jsme to pak s Tomem rozebírali. Já moc upovídaný nebyl, stále jsem byl pln pocitů. Návštěva odešla a my se věnovali další debatě. Bylo nějak kolem čtvrté odpoledne. Myslím, že tohle spousta lidí nemůže nikdy pochopit. Já sám tomu pracovně říkám "zvláštní hra". Dohrál se jeden scénář a debatovalo se otevřeně o všem. Bez obojku pro mě Lenka nebyla Paní, ale kamarádka..., ale to je především. Bez vzájemné důvěry něco takového nelze dělat. Došlo i na večeři a bylo rozhodnuto, že až se bude stmívat jde se na procházku. Hodina se přiblížila a my tři vyrazili na procházku do polí. Netrpělivě jsem čekal, kdy mě Lenka nasadí obojek. Opět mě dostala, když mě nechala kleknout na zem a nasadila mě obojek. K němu přidělala řetěz a vedla si mě. Narazili jsme na pozůstatky sněhu, já to okomentoval a to jsem neměl dělat. Přikázala mě kleknout ať si ho vyzkouším. Zatímco poprvé, než mě nasadila obojek, jsem malinko zaváhal, teď jsem si kleknul okamžitě, dělal jsem co cítím. Šli jsem dále a najednou jsem dostal povel stát. Odepnula mě řetěz a přikázala běžet k poněkud vzdáleným stromům a zpět. Vykonal jsem co mě nařídila. Vrátil se, dostal zase řetěz a pokračovali jsme. Došli jsem až k nějakým stromům. Lenka mě za krk řetězem připoutala ke stromu. Přikázala mě, že mám zůstat. Uvázaný u stromu jsem si chvíli užíval. Byl to krásny pocit. Celou cestu zpět jsem si v duchu říkal, ať to trvá co nejdéle. Cítil jsem se moc krásně. Pak jsme přišli nazpět, to už byla tma. Byl jsem docela zmatený, neboť zatímco já si odskočil, Lenka šla do kuchyně a já pak skutečně nevěděl co mám dělat. Sednout na židli v pokoji jsem se opravdu bál (asi to není to správné slovo, strach to rozhodne nebyl, spíše něco jiného). Tom to evidentně prokouknul. Lenka mě zachránila, když najednou přišla do pokoje. Nezbylo než se zeptat zda si mohu sednout. Přikázala mě zůstat stát a zeptala se zda mám žízeň. Odešla do kuchyně pro pití. Vrátila se, vzala polštářek. Dala ho na zem k jejímu křeslu a k němu skleničku s pitím. Konečně jsem si mohl k Lence kleknout a náležitě si to užit. Určitě to na mě muselo být vidět. Bylo to pro mě moc krásné. Jen jsem čekal, že to pití bude zase v misce, jsem nějaký divný. Tom se mě na lecos ptal, ale já mlčel. Nevím čím to je, ale s obojkem se cítím jinak. Vychutnával jsem si to. Mluvení by mě narušilo pocity. Po chvíli mě Lenka sundala obojek. Musel jsem dát ruce před sebe, dlaněmi nahoru a do nich mě dala obojek. Mohl jsem si sednout na židli. Trošku jsme si pak všichni povídali. Krátce po desáté večer jsem jel domu. Prožil jsem tak nejkrásnější Velikonoce v mém dosavadním životě. Hodně mě to dalo a já bych si moc přál, aby to nebyl konec, ale začátek mého a našeho společného poznávání se.