Kapitola 11
Jak to vidím já
Překvapilo mě, že tam s nikým nešukala. Možná to bylo tím, že chyběl třetí, který ji v dané chvíli určitě přitahoval nejvíc. Je však třeba vzít v úvahu, že nebyl-li třetí, byl druhý a nakonec i první. Vítězí přece nikoli konkrétní chuť na konkrétní sexuální objekt, ale chuť jako taková s objektem, který je momentálně nikoli nejlepší, ale nejméně nevhodný. Jinak řečeno, šukat se dá téměř vždy, je-li k tomu chuť. Moje přítelkyně není trvale bez chuti. Naopak. Dokonce by to bylo možné, podle jejích slov i s člověkem tzv. deseti až dvanáctiprocentním. Pokud uvážím, že sto procent je dokonalá harmonie v životě se nevyskytující (pokud ano, jedná se bezpochyby o iluzi, která vede k třeštění smyslů, následně do blázince nebo kriminálu), mohla by to dělat prakticky s kýmkoli. Byla na výletě a nedělala to. Myslela ovšem na to, a hrála si s myšlenkou na to. Při zpáteční cestě mi zavolala z auta Eurotelem a zaobírala se představou, že by mě řidič vozu požádal o to, aby ji směl někde v lese ošukat. Nechala to plně na něm, to znamená, že smysl pro hru převážil u ní v tuto chvíli nad přímým zájmem o šukání jako takovým. Pokud by takový zájem měla ona sama, prostě by téma nadhodila do telefonu. Schéma by vypadalo asi takto:
“Jedu v autě s VDP. Požádal mě o soulož. Co tomu říkáš?” ”Máš na to chuť?” “Nebylo by mě to proti mysli.” “Dej mi ho k telefonu.” “Dobrý den, moje přítelkyně by zřejmě s Vámi ráda souložila. Prý to závisí na mém souhlasu. Ona je samozřejmě ve svém rozhodnutí zcela svobodná, závisí to jenom na ní. Můžete mi ji dát k telefonu? děkuji.” “Sáhni mu mezi nohy, má ho tvrdého?” ”Zatím to není valné.” “Vyndej mu ho ven. Jak to vypadá? “Je to trochu lepší.” “Co s ním děláš?” “Trochu mu ho honím. Mám si ho vzít do pusy?” ”Jistě, jinak mu ho pořádně nepostavíš.” V telefonu je slyšet mlaskání. Po chvíli: “Už mu stojí pěkně”. “Co s ním teď budeš dělat?” “Nevím, musíme se porozhlédnout po nějakém roští.” ”Zavolej mi znovu až to spácháte.”
Moje přítelkyně je zvláštní člověk. Podle jejího názoru jsem jí přisoudil určitou roli, kterou jí nutím přehrávat. Roli děvky. Ona má duši člověka, touží po lásce, něze a po všem, co k tomu náleží. Protože ji nemiluji, uvádím jí do stavu citové nenaplněnosti až vyprahlosti. Ptám se, může dospělý muž, který zcela naplňuje potřebu dospělé ženy po náročné sexualitě sytit její duši lyrickou láskou? Odpovídám - nemůže. Erotika vychází z jiných zdrojů než citovost, emotivní romantismus a vpodstatě duševní idealismus. Můžeme se vzájemně obdivovat? Můžeme se vzájemně přitahovat. Ona není tak hloupá, aby nevěděla, že city muži předstírají právě jen proto, aby snáze ženu dostali do postele. Proč tolik žen naříká v desítkách stupidních časopisů v poradnách pro padlé duše? “Již mě nemiluje a to spolu žijeme jenom několik měsíců po svatbě, poraď mi prosím Saly, jak ho mám získat zpět.” Jsi kráva, odpověděl bych být Saly, ten člověk tě nikdy nemiloval (v duchu máchovské lyriky), prostě tě potřeboval získat jako ženu, milenku, služku, nebo pro některou jinou roli. Buď jsme schopni si dát prostřednictvím svých rolí, které nám padnou nebo nikoli, to co vzájemně potřebujeme, nebo adié. Muž, který ženu staví na pidestál a obdivuje ji jako boha je většinou impotent. Podívej se pořádně na jeho ptáka a zkus si ho tam zasunout. Jeho kecy tě začnou nudit po pár dnech a brzy se začneš rozhlížet po někom, kdo ti to pořádně udělá. Potřebuješ hybrid? Chlapa co dobře šoustá a zároveň ti krmí duši? Hledej prdelko, hledej, je ti ale už čtyřicet, a když jsi ho nenašla dosud, nebude to valné. Hraješ sama své ženské role, přehrálas jich tucty, abys získala chlapy do postele a pro zábavu. Hrála jsi je přede mnou, hraješ je při mně a budeš je hrát po mně. Nelži mě ani sobě, že tě nutím hrát nějaké role. Jsi sama sebou, máš svoji přirozenost a jsi do té míry silná osobnost, že by jsi nepřijala žádnou roli, která by ti nebyla sympatická. To co tě zaskočilo, je zrcadlo, které jsem ti nastavil. Píšu o tobě a o nás věci, které nechceš číst, které tě lekají. Vyčlenila jsi jim prostor hluboko na dně duše a já jsem jim otevřel dveře. Přeješ si vidět se v jiném, lepším světle, chceš si sama sebe vážit a chceš, abych si vážil i já tebe. Nyní si myslíš, že to není možné, bojíš se toho, že je tvá duše černá, jsi přesvědčena, že jsi zcela jiná než jak o sobě čteš. Bojíš se toho, že žádný muž nemůže milovat takovou černou ušukanou duši a ráda bys našla rovnováhu. Přeješ si být ujišťována o lásce a romantismu kvůli rovnováze.
Jsou muži, pravda není jich mnoho, ale já patřím mezi ně, kteří milují černý romantismus. Ušukané duše patří do této oblasti. Jiní muži, je jich mnohem víc, si sobecky přejí vlastnit ženu, nebo raději dvě. Jednu doma, pečlivou, domácí, spolehlivou a věrnou, druhou osobní děvku. Osobní, své vlastnictví. Verbují ji ve veřejných soutěžích na pracovištích, kde se dá. Trpí při pomyšlení, že by jim některá z obou žen mohla být nevěrná. Ponižuje to jejich mužství. Blbečkové, i svůj ocas mají jenom zapůjčený na určitou dobu. Nikdo nic nevlastní, nikoho nic není. Máme jen své pocity, své orgasmy, své vlastní radosti. Ale také své bolesti, stresy, svá utrpení. Touha trvale vlastnit někoho, nebo něco, umenšuje naši radost. Kdo chce trvale prožívat své frustrace, touží po vlastnictví, touži po tom, co nemůže nikdy získat. Může to stále hledat, ale nikdy to nenalezne, protože to prostě není možné. Můžeš po smrti získat popelnici s popelem člověka, kterého jsi milovala. Můžeš si ji uložit, je tvoje. Co je živé nelze vlastnit, nelze přetvořit, nelze zotročit a zkrotit. Pokud by se ti to násilím povedlo, ihned to zahodíš, protože z toho nebudeš mít radost. Je to omyl.
Říkám, nalezni odvahu přiznat si, kdo jsi. Tvé skutky tě stejně doženou. Nebo se přemoz a buď někým jiným, buď lepší. Potlačuj svá vrozená přání, své touhy a předváděj se lidem. Aby ti to šlo líp, zapoj se do nějaké církve, bratři ti pomohou. Hrát ctné role patří invalidům všeho druhu, nebo starým lidem, kteří nemohou, i kdyby chtěli. Staré baby mohou poskytovat cenné morální rady, neboť už si to svoje dávno odšukaly.
Já už se měnit nebudu, nemám k tomu důvod, kromě toho si svobodu vlastní i druhých cením nade vše. Za pár let bude hotovo. Každý má k dispozici jen určitý čas. Nepotřebuji mít víru, že jsi lepší, éteričtější bytost. Znám tě dobře, znám dobře a podrobně tvoje tělo i tvoji duši. Tak už toho nech. Máš-li potřebu očisty, najdi si nějaké chlapy a hraj jim svoje duchovní hry, sugeruj jim myšlenku, že jsi výjimečný člověk s pevnými morálními zásadami a vybuď v nich touhu dostat tě do postele. Oni budou za tušenou odměnu hrát právě takovou roli, po které toužíš. Montekové, Kapuleti. Budou ji hrát do té doby, než ti ho tam hluboce zasunou. Pak už to ale bude o něčem jiném.

Kapitola 12
Myslím, že nemáš pravdu
Stojím opřený o zábradlí na Dejvickém kulaťáku a čekám na tebe. Máme rande v pět hodin. Jsem trochu podrážděný tím, jak jsi si rychle opatřila náhradní program v době, kdy jsem nemohl opustit pracoviště. Nemůžeš? Nedělej si s tím starosti. S někým už se domluvím. Myslím na to, že bych se měl trochu kultivovat a nenechat na sobě nic znát. Vidím tě koutkem oka přicházet ze stanice metra. Sluší ti to, už je to málem v pořádku, než řekneš, že máš dneska krásný den. Krásný den měl být přece mým přičiněním (jsem sobec) Teď už ho mohu jenom pokazit. Nezbývá k tomu mnoho času. V metru si přečteš desátou kapitolu knihy, kterou spolu píšeme a je hotovo. Tahám z tebe slova a věty, odpovídáš na půl úst. Schyluje se ke krizi. Bojím se mluvit, spouštím návěští. ”Bojím se, že všechno co řeknu, bude proti mně.” Mlčí. Přijdeme do klubu, je jí úplně jedno, co bude jíst, kromě toho, co právě vyberu. Objednávám si první, neboť z ní nemohu nic dostat. Jsem nevychovaný, nečekám na to, až si dáma vybere. Po záměrných průtazích si objednává žraloka. Jídlo mi vrchní přinesl o něco dříve než jí. Dlouho objednávala.” Mám chuť mu říct, aby si to strčil do prdele.” Je zle, je hůř než bych si mohl myslet. Čte můj text znovu, ale nedočte jej. Hodí mi ho na stůl.” Už to nechci číst. Zničil jsi všechno, co bylo ve mě krásného. Milovala jsem tě, všechno jsi zašlapal. Kopal jsi do bezbranného, byla jsem na zemi a ještě jsi neměl dost.” Jsem jako poražený bleskem. Přichází pláč, svírá mne úzkost. Všechny mé hříchy jdou ven, nic nezůstane zapomenuto. Žasnu, co všechno dělá s textem, kolik urážek a ponížení jsem do něho vtěsnal. Před pár dny si četla osmou kapitolu. Byl to text plný ponížení. Co mi udělala? Nic, nic mi neudělala, myslel jsem, že ani já jsem jí nic neudělal. Je to potupné. Válčí se mnou těžkými prostředky, už se ani nebráním a tupě zírám. Jsem přesvědčený, že se mi zmenšuje hrudní koš, srdce mi poskakuje jako tenisový míček. Bráním se chabě a všechno je proti mně. Jsem zlomyslný zmetek, který odpovídá ponížením na lásku. Nikdo jiný není schopen takové podlosti. Zvláště bolestivé je přirovnání našeho vztahu k člověku, který kope do psa, jenž si lehl na záda, aby pánovi projevil důvěru a lásku. Desátá kapitola je poslední kapkou, zřejmě se nemodlila dostatečně. Nepotřebuje radu od Saly, aby nevěděla, že je kráva. Sama by se takto dovedla klasifikovat. Proč jí to říkám já, kterého milovala? Jsem cynik a zlý člověk. Náš vztah je v prachu, všechno jsem zničil svojí necitelností a hrubostí. Chtěla být pro mne princezna, já ji vnímám jen jako děvku. Chtěla, abych ji miloval, a já jí odplácím ponížením.
Nechce jít dnes domů. Svůj žal zapíjí Müllerem. Její hruď se opakovaně zachvívá opravdovým, nehraným a procítěným pláčem. Plně s ní soucítím, je mi jí líto, chtěl bych změnit všechno co jí trápí, chtěl bych plakat s ní. Už to nejde, pokazil jsem to. Všechno je pryč, musí začít znovu, jinak. Zdá se, že v její budoucnosti již pro mě není místo. Pokud ano, je ho poskrovnu. Nikoho nemilovala tak jako mne, nikdo jí neublížil víc než já. Běda mi, co jsem to učinil? Já, který jsem tvrdil, že má úctu k životu, že má rád lidi a který se až dosud domníval, že mu osud nadělil hluboké sociální smýšlení. Krátce bilancuji svůj vztah k ní. Cítím, že něco není v pořádku. Mám ji určitě rád, i když nepodléhám emocím tak, jak by si to představovala. Prosím, nechť jsem omluven vzhledem k pokročilosti svého věku a mentalitě. Vzrušuje a přitahuje mě neskonale svojí samičí výbavou. Dokonce víc, než kterékoli jiné, i mnohem mladší ženy. Můj postoj k ní má rysy stability a neochvějnosti. Nevzrušuje mě pouze fyzicky, podivuji se nečekaným zábleskům životních postřehů, vztahů k okolí a vyzrálým glosám k dění, které jsou mi blízké. Její přístup k textovému obsahu společného příběhu je, co se týče mých vyjádření, machiavelistický. To, co vím zcela určitě, je skutečnost, že bych jí nikdy vědomě neublížil. Přesto jsem obviněn z opaku. Jsem shledán zlým a cynickým. Rozpředl jsem dialog mezi mužským a ženským faktorem. Hrál jsem hru na výměnu postojů a myslel jsem, že je na ní plně účastná. Bylo tomu tak jen částečně. Vzdala to. Z textu vyčetla že ji nemiluji.” Nebudu ti dělat kašpárky. Je konec.” Navrhla mi konec příběhu. Je to jediné možné řešení.” Když za tebou přijedu, prostě přijde nečekaně na návštěvu jiná žena. Aby bylo moje ponížení dokonalé, dáš jí přede mnou přednost a než to dokončíte, prostě mě strčíš k sousedovi. Té ženě řekneš, že jsem tvoje příbuzná.” Nelíbí se mi takový konec, protože je nerealistický. Nedal bych jiné ženě přednost a mimo to chci psát o věcech, které mají realistický základ.
Konečně odcházíme z klubu. Děje se tak se zřetelným pocitem, že je všemu konec. Konec lásce, konec důvěře, šoustání. Hotovo. Pláče ještě po cestě, aby se překlopila do nuceného smíchu. Obojí mi drásá duši. Když přijdeme na pokoj, vyndá z šuplíku ostentativně gumu. Dneska se bude souložit pouze s gumou. Bude to poslední šoustání a nebude stát za nic. Chce si uchovat myšlenku na poslední nepěkné šoustání. Nechci to. Říkám ji, že jí na to dlabu. Nechci dnes nic. Říká mi, že jsem jako hlavní nádraží. Jsou pro taková tvrzení podklady? Ne. Od ní to opravdu sedí. Používala kdy s jinými muži gumu? Ne. Se mnou to již nebude jiné. Nejde tak ani o strach z domnělé nákazy, jde tu o dokumentaci odcizení, které mezi námi nastalo. Odcizení musí být zjevně dokumentováno přehrazením. Tím je milimetr gumy. Spor a výčitky ještě pokračují, rozhovor se točí v kruhu, nezajímá ji, co jí k tomu říkám, poslouchá jen samu sebe, prožívá si svoji vlastní bolest. Vezu se s sebou. Chtěla by mě vidět plakat. Nemusím plakat, i tak je mi zle. Je neklidná, chvíli sedí, přisednu-li, vstává a jde si sednout jinam. Nutí mě, abych se k ní stále přibližoval a uniká mi. Trestá mne svým účinným ženským způsobem. Dnes je tu kvůli mému potrestání, nebude nic hezkého. Odchází do sprchy, když se vrací, je klidná. Gumu pokládá na stolek ke své posteli. Když to budeš chtít, musíš si ji nasadit. Nechci to takto, ale přicházím k ní a strkám ji hlavu do klína. Voní. Je na to připravená. Přejíždím ji jazykem po chloupcích. Nebude to, je to příliš důvěrné. Lehnu si na svoji postel, přichází za mnou. Když se snažím o důvěrnosti, odchází. Už nemohu, nemám na to opravdu energii. Lehneme si oba každý zvlášť, po chvíli zaznívá její pochrupávání. Usnula. Panebože, to byla síla. Zdá se, že bojuje za svoji lásku, i když tvrdí, že jsem ji zničil. Ví dobře, že to není tak jednoduché. Člověk si nemůže prostě říci už dost, i když by to pro něho bylo jednodušší.
Je teplo, převrací se z boku na bok, její spánek je lehký. Z pod peřiny vyčuhuje kulatý zadeček, jak leží, zdá se, že je velmi dlouhá. Kdybych jí to řekl při jiné příležitosti, měla by radost. Chtěla by být dlouhou štíhlou blondýnou. Myslím si, že to není v jejím případě nutné. Ženy si zpravidla přejí být někým jiným, nebo by chtěly mít jinou podobu. Muži by zase chtěli žít svůj život jinak. Není to možné, určitě by se všechno svezlo do vyjetých kolejí.
Vylézám opatrně z postele, abych si u ní klekl. Její prdelku mám na dosah. Zlehka jí líbám na obě odvrácené tváře, abych jí neprobudil. Dnes je neusmířitelná, nebudu ji proto budit. Co když je to opravdu naposled? Její rozhodnost bývá naštěstí později zvratitelná. Nemohu spát. Dostala mě do takového stavu, že nemohu usnout. Srdce mi stále tluče, jako bych běžel maratón. Kdyby bděla, určitě by z toho měla radost, chtěla by, abych trpěl stejně jako ona. Noční hodiny neúprosně ubíhají, zkouším si to udělat sám, trvá to asi hodinu. Právě končím, když zvoní ranní budík. Vstávám, abych se umyl. Vyskakuje ze své postele, přebíhá a hup do mé postele. Zachumlává se, jakoby chtěla pokračovat. Vstáváme, říkám jí přísně. Vstává bez odmlouvání. Jsem mrzutý, nespal jsem a mám pocit marnosti. Jenom žádný sentiment. Dělal jsem si to sám, oznamuji ji a ona na mě nechápavě kouká. To se tak štítím gumové ochrany? Proboha ona to snad nechápe, nebo co? Včerejší nesmiřitelné nepřátelství je to tam, zbývá smutek a únava. Promeškali jsme možná hezký večer. Vracím jí svetr, který mi nedávno koupila. Dej ho VDM, určitě bude mít radost. Hoď ho do popelnice, říká mi. Nebyl tu VDM, byl tu Milan. Aha, druhý z nápadníků. Mocnější, bohatší, a nezávislejší. Přijede jistě častěji, láká ji, aby se za ním přestěhovala.
Opakuje mi, že už je svobodná od své závislosti. Už bude moci šukat bez problémů s jinýma. Bude jim moci lhát a hrát jim divadlo, jak jsem to s ní dělal já. Prý se rychle učí. Bude nezávislá.” Už to šukání s tebou nebude tak hezké, nejhezčí je to s člověkem, kterého u toho miluju, už je to pryč. Bylo to vzácné, hrozně vzácné, je toho strašně málo.” Mluví tichým hlasem, je to mnohem silnější, než burácení vichřice, je to stejně silné, jako oči sirotků, opuštěných a surově zbitých dětí, jako provinilý pohled psa, který se vrací s toulky za fenou a očekává ránu od svého pána. Lekám se až do vnitřností, jsem jako výpravčí, jehož vinou vykolejil vlak a jemuž přišli říct, že tam umřeli lidé. Nikdy jsem nepomyslel, že mohu zničit něco krásného a přesto jsem to učinil. Možná jsem něco podobného již učinil se svojí ženou, možná jsem ublížil mnoha lidem. Šlapu svýma necitlivýma nohama v tom, co je pro druhé vzácné a krásné. Smutné je loučení a já se cítím být sláb. Musí být láska v člověku ubitá člověkem, který je milován?

Kapitola 13
Je po lásce
Sex zvítězil nad láskou. Otevřeli jsme novou kapitolu vztahu, jemuž bylo nadřazeno - šoustání. Je to jako racionální výživa. Zasytí, ale málo chutná. Vztah je funkční, soulože uspokojivé, vzájemné chování slušné a ohleduplné. S milým úsměvem si říkáme do očí banality, nevěříme ničemu. Žádné výhrady, přání, výčitky. Konzumace těl. Nic intimního. Je to nejlepší ochrana před bolestí zrady. V životě je to jako v kostele, člověk by měl vědět, kdy vejít, kdy si sednout, kdy povstat a kdy pokleknout. Nikdy ale neví přesně kdy odejít.
Blížily se vánoce. Ošklivé sychravé počasí, všude plno hemžících se lidí bezradných před výkladními skříněmi a nákupními pulty. Mýtus konsumního života na dosah. Zdrželi jsme se ve městě. Do klubu jsme přišli až po sedmé hodině s taškami naditými nákupy pro naše nejdražší. Spěchala jsem na toaletu, běžela jsem rovnou od šatny, zatímco on předával tašky k úschově a diskutoval s šatnářkou o jejich obsahu.
Na WC bylo volno, úleva. Čeká nás hezký večer. Od rána jsem naladěná na radost. Na něj se těším víc. Dřív jsem mu to stále opakovala, dnes už mu neříkám nic. Nevěřil by mi, že se stýkám i s jiným mužem jenom proto, že styk s ním není tak častý, jak bych si bývala byla přála. Nezajímají ho city, žádné nemá. Chtěl by znát jen technické detaily, aby případně obohatil svůj repertoár. Zvykla jsem si. Jeden je na fyzickou lásku, druhý na to ostatní. Dohromady a v průměru - dokonalý muž. Samo nebe chválí slávu díla božího. Když prohlédneš to dílo, tvá víra je plná pochyb. Ale k čemu je marnost a trápení ducha? Naladila jsem se na radost. Ve vedlejší kabince šustění papíru, spláchnutí, cvaknutí dveří, voda tekoucí do umyvadla. Zároveň vrzly vchodové dveře.” Ahoj”, “ahoj”. ”Viděla jsem toho tvýho, právě přišel s nějakou ženskou”. ”Není můj, nechci ho ani vidět.” “Rozešli jste se? “ “Pcha,” tuším mávnutí rukou do prostoru. ”Tak co, rozešli? ” Vypadalo to tak slibně, stále spolu jako hrdličky, chlubila ses, že k tobě chodil i domů”. “Kašlu na něj, chtěla bych být neviditelná, vyhýbám s mu, jak je to jen možné. Všude mě vyslídí, je jak pominutej. Beru to tak, že je to můj šéf a že mu teda nemůžu říct, aby mi vlezl na záda a neotravoval. Ono to má totiž, milá zlatá, háček, spíš hák. Děsně mě miluje, údajně šíleně a navždy. Ale jinak mezi námi nebylo nic. Asi mu to nefunguje. Proto o tom jenom planě plká. Znáš to, řeči, city, francouzské červené. K věci zatím nedošlo.” Mluví pomalu, přerušovaně, mění artikulaci. Zřejmě si maluje pusu. Snažím se zahlédnout ji klíčovou dírkou, úhel pohledu není optimální, ale přece jen cosi zahlédnu. Vysoká, statná ženská, velký zadek v těsných džínách, šedá halenka. Rozhodně nic, kvůli čemu by chlapi šíleli. Když otáčí hlavu, má v puse sponky, které si postupně zapichuje do vlasů. ”Holt musím při každé příležitosti a každý den poslouchat jeho infantilní řeči o lásce a porozumění. K tomu mi dává číst ubohé plácaniny, které po nocích sám sesmolil, aby mě vyrajcoval.” “Vážně? to by mě zajímalo, co tam píše?” “Blbosti, jak to dělá s jinýma, jak ho to baví, jak je výkonný. Kuře na tisíc způsobů a pokaždé jinak. Píše, jak ho milujou všechny ženský, protože to s nima tak báječně umí.”” Vydrží báječně dlouho,” zarecitovala reklamu na Orbit bez cukru. ”Je mi z něj zle”. Madam potvrzuje pravost svých slov rytmickým plácáním hřebenu do dlaně.” Je - mi- zněj - zle.
Nevidím jí do tváře, ale určitě se pitvoří.” Starej, senilní, zamilovanej šéf, to je to nejhorší, co mě tady mohlo potkat.” ”No, ale zase máš v práci lehy”. ”To jistě, pohoda, také mi ty tři sudičky závidí. Zvláště Makovičková špatně nese můj osobní příplatek, a odměny.” Také si občas můžu dopoledne vyřídit co potřebuji. Ale kdo má vydržet ty řeči. To vyzvídání, jak to děláme doma s Béďou, kdy a kde se scházíme s Pavlem, jak často mám orgasmy a které polohy mám nejraději. Určitě by mě chtěl šmírovat, protože se sám k ničemu nedostal. Jenom mě olizuje, na víc prostě nemá. Sliní o věčné lásce, chtěl, abych se rozvedla. Dovedeš si to představit?” ”Ne, nedovedu”. “Strká mi ho do ruky hned ve dveřích, otírá mi ho všude možně. Nejraději by mi ho strčil do pusy. To bych se snad pozvracela. Nechutný. Když mu přinesu poštu, vyndá si ho z kalhot a třese s ním jako se sulcem. Slibuje, že mi to jednou pořádně udělá. Nemůžu vystát ty jeho směšné historky o promilovaných nocích plných šílené vášně. Všechny s ním byly spokojené, touží po něm, šílí a nemohou zapomenout. Chtěla bych aspoň jednu z nich na vlastní oči uvidět. Doma má určitě starou tlustou nervózní bábu v přechodu, kterou musí na slovo poslechnout. Musí být ráda, když na něj nemusí koukat. Asi jsem na něj už alergická”.
Konečně se otočila. Čerstvě nalíčené tváře, rty sevřené do malého krabatého obdélníčku. Hermeticky utěsněný chrup. Byla přísná, požadovala jakostnější náhradu. Graciézně se obrátila k zrcadlu s němou otázkou, kdo že je na tomhle hajzlu nejkrásnější a protože byla kupodivu s odpovědí spokojena, předvedla malou odvážnou taneční kreaci, která ladně rozvlnila svalstvo od šíje až po kolena. Jako na rytmice. Dlouhými prsty přitom zkušeně masírovala tvořící se vrásky pod očima, zvedla bradu, napjala krční svaly, z úst vykroužila bobek k polibku, vykloubila oči z jamek, aby se spatřila z jedné a pak z druhé strany. Byla právě připravena na příchod spasitele. Povzdychla úlevou. Kamarádka hbitě využila příležitosti a nastrčila krátce do zrcadla svoji hlavu. “Já už musím jít.” “Jdu taky, dávej pozor, jak zase bude toužebně zírat. Krhavé psí oči, bezedná touha...” Odešly. Z nepřirozené pozice mě bolela záda, v nohách jsem měla křeč. Vlekla jsem se ztěžka za nimi. Mohla bych jít po čichu. Opojná oblaka Extáze. Ani ruce jsem si neumyla. Nechtěla jsem propást, jak senilák čumí zarudlýma očima a slintá.
Seděl u stolu a se zájmem studoval jídelní lístek. Když je uviděl, ztuhl. Vpíjel se do ní očima, celé jeho tělo zaprosilo. Polkl, polkl včas. Opravdu směšné. Ona jen pohodila hlavou do strany. Nebyl jí hoden. Sedly si ke svému stolu, upily něco bublinek a švitořily se svými spolustolovnicemi, jako by se venku ani nechumelilo. On se mezitím napřímil a znovu opřel. Polkl. Stihl to, neslintal. Posadila jsem se, ani mě moc nevnímal. Objednal ryby, hranolky, šopský salát. Nechutnalo mu. Chtěla bych mu všechno dosvědčit nebo ji alespoň praštit popelníkem.
Snažila jsem si vybavit to nejhezčí, co jsme spolu prožili. Na záchodě jsem potratila paměť. Páteř, všechny kostičky, hlavu s vpadlýma očima a roztrhanou zlatavou kůži ze pstruha jsem úhledně složila na talířek mezi námi. Hotovo. Metabolismus neselhal. Víno je dopité, musíme jít. Nemůžeme tu sedět do rána. Proč jsem toho člověka milovala? Už vím. Měl smysl pro humor a zdravé zuby.
Provoz na hlavním nádraží byl přerušen. Prý kvůli hygieně. Zlí jazykové tvrdí, že byla na peróně umístěna bomba. Bude bezpečnější cestovat autobusem. Nejbezpečnější je necestovat vůbec. Můžeme si zavolat, přeptat se na zdraví a sdělit si, že je život fajn.

To by měl být K O N E C

Kapitola. 14
Jak to bylo doopravdy
Chtěla, aby to všechno skončilo mým dokonalým ponížením. Vytahoval jsem se na ní a tak jsem musel být potupen tuctovou dámou, která mnou pohrdá a já ji, jak jinak, posedle miluji. Zahanbení a pachuť. Příběh, který předstihl skutečnost. Přiznám se, jak také jinak, že se mi závěr příběhu nelíbí. Nelíbí se mi nikoli proto, že jsem dostal po právu na frak, neboť jsem pohrdl dokonalou láskou a dostalo se mi spravedlivého potrestání. Nelíbí se mi pro svůj neobjektivní realismus. Každá žena se ovšem domnívá, že pokud ji muž nemiluje tak, jak si to ona sama představuje, je nezbytně angažovaný někde jinde. Nebývá tomu tak u mužů, ale spíše u žen, neboť jsou na to ženy lépe vybaveny.
Nabídla mi ovšem i jinou alternativu konce našeho příběhu, který měl spíš ještě prohloubit její ponížení. Na závěr našeho příběhu se mělo stát toto. Ona za mnou jako obvykle přijede a po večeři v klubu jdeme ke mě. Nečekaně však přijde jiná žena, která je pro mě důležitější. Co mohu udělat jiného, než že paní P strčím svému sousedovi s tím, že ke mě nepatří. Po souloži si pro ní zase přijdu. Dokonalý závěr, který by se hodil k mému dlouhotrvajícímu postoji k ní. Nestalo se tak. Žádná nepřišla, nedošlo k jejímu ještě většímu a zřejmě již závěrečnému ponížení. Musel jsem být tedy ponížen já.
Jaká je realita? Banální, tak jako většinou v životě. Paní P náhle a hrozně vystřízlivěla ze své velké lásky ke mě. Z šoku, který následoval, jsem byl jednoznačně obviněn. Zničil jsem co se dalo a vyvstává otázka co dál? Nebylo by lépe všechno ukončit? Nebo se budeme dále scházet a ona mi bude vyčítat co jsem ji udělal a bude mě proto nenávidět a trestat? Zvítězila varianta docela jiná. Paní P se totiž rozhodla, že si nic hezkého neodepře. Prožije v plné šíři všechny příběhy, které ji osud nastrčí do cesty. Nebudeme o tom mluvit, řekla mi. Budeme mít své soukromí a svá tajemství.
Měli jsme domluvené rande v neděli v rodném městě. Byla oboustranně příznivá konstelace a bylo by hřích příležitosti nevyužít. Začaly chladné dny, na šoustání v přírodě nemohlo být ani pomyšlení, poněkud jsem se obával vytáhnout ho i v autě. (všichni kteří šoustáme mimo manželské postele se sejdeme na urologii) Nedalo se ale nic dělat, chuť byla přece jen silnější než obava z nachlazení. Zajel jsem s ní na opuštěné místo, kam zajíždějí dvojice pouze za jedním účelem. Místo mi ukázala v minulosti přítelkyně, kam jsme si to spolu zajeli rozdat. I ona se s tímto velmi vhodným prostorem seznámila při příležitosti, kdy ji tam kdosi vzal za stejným účelem. Napadá mě, že se jednou na stejném místě všichni sejdeme. Byl by to bezpochyby velký řetěz osob, které by mohly sloužit jako vhodná lékařská dokumentace pro demonstraci kolektivní nákazy. Baví mě představa, že možná již v tuto dobu moje přítelkyně paní P šoustá v autě na stejném místě se svým dalším přítelem.
Nedělní podvečer byl již chladný, zalezli jsme si na zadní sedačky, sklopili přední sedačky a rukama se vzájemně ujali svých pohlaví. Šlo nám to hezky, měla ji rychle vlhkou, mě se záhy postavil. Jako obvykle si ho vzala do úst. Reakce byla bezprostřední. Svlékli jsme se a poházeli své svršky po celém autě. Podložil jsem ji polštářkem bedra a zajel jazykem do štěrbiny. Do kolena mě tlačil jakýsi blíže nedefinovaný předmět, který mi však nezabránil dokončit dílo. Paní P se dvakrát hezky udělala. Upravil jsem si ji a vnikl do ní svým ocasem. Bylo to hezké, zajel jsem jí až úplně dovnitř. Souložili jsme oba s chutí, měla ještě asi čtyřikrát orgasmus. Na závěr jsem jí vystříkl do úst. Byl to hezký den.
Pak za mnou přijela ve středu. Při procházce Prahou jsem koupil domů drobný dárek, čekali jsme narozeniny. Bylo zle. ”Vím a pamatuji si podrobně všechno, co jsi mi kdy koupil a dal,” bylo mottem večera. Vyslechl jsem si podrobné sdělení důvodů, proč došlo ke zhoršení nálady. Vypadalo to, že ani nebudeme šukat. Nabídl jsem jí, že se v klidu rozejdeme. Vyčerpali jsme zřejmě veškerý vzájemný kladný potenciál. “Nemohu snést se dívat na to, jak se u tebe zvyšuje alergie na mojí osobu,” řekl jsem jí. Jediné možné řešení je okamžitý rozchod. Dnes spolu končíme, další vztahy už by byly nesnesitelné. Naposledy jsme si zašukali. Bylo mi jasné, že ho tam krátce před tím měla, její reakce nebyly zdaleka tak bouřlivé jako jindy. Vliv také mohl mít vzájemný rozpor, který se vyhrotil. Já sem nemůžu přestat jezdit, řekla mi, musíš mi říct, abych sem nejezdila. Až mi to řekneš, tak už se s tím vyrovnám. Kouřila mi péro. Nemůžu ti říct abys sem nejezdila, říkám jí při tom. Jsem závislý na šukání s tebou.
Jsme oba ve stejné situaci. Měl by sis najít nějakou ženu v Praze, bylo by to pohodlnější. Ona už si někoho našla, neskrývá to. Zatím spolu souložili jednou. Jaké to bylo? zajímám se. Snažil se. Víc mi nechtěla říci. Nový fenomén v našem vztahu - tajnosti. Ví se, že něco je, ale neví se nic konkrétního. Jenom to, že to je. V neděli nemůžu, v pondělí budu mít dovolenou, řekla mi překvapivě.(netrvala na tom, abych se s ní sešel, nebo jí zavolal) Dobrá, zavoláme si v úterý, domluvíme se na středu. Volá ráno v pondělí. Rozespalý hlas, volá přímo z postele. Je to jiné než jindy, jiný telefon. Voláš opravdu z domova ? Jistě. Bude něco šít, proto si vzala dovolenou. Později volá ještě jednou. Vytýká mi, že jsem jí volal domů, že jsem mluvil s jejím mužem a prozradil, že není v zaměstnání. Už je to tady. Začala mi lhát. Volala z pelechu nějakého chlapa, možná ho měla zrovna mezi nohama. Chtěla ani ne tak šít, jako vyšívat. Prý ji to mrzí víc než mně. Seru na to. Chce prožít jenom hezké věci. Chápu ji, budu to dělat také tak, i když si myslím, že těm ošklivým věcem člověk prostě nemůže uniknout. V přírodě funguje princip kyvadla. Hodně radosti, hodně bolesti, málo radosti méně bolesti. Střed - klid, vyrovnanost, neochvějnost. Mluvíme o bolesti a radosti duše, samozřejmě. Nevolal jsem já, ale zřejmě její další železo v ohni. Není to můj problém, kromě toho věřím, že se z toho doma snadno vylže. Od nynějška bude všechno jiné. Budu ji připomínat, aby si nic tak nebrala. Konec konců půjde mezi námi jenom o to šukání.
Volala znovu. Jestli prý nemůže přijet již v úterý, odpadla jim němčina. Samozřejmě může přijet, mám jen hodinové posezení s přáteli nad rozpracovaným dílem v hospodě. Zůstane prý i ve středu, neboť dopoledne navštíví matku. Ihned z nádraží jsme šli do hospody. Pil jsem vzácně zakyslé víno, které mi křivilo hubu, ona si dala rum a colu, pití, kterému v posledním čase věnuje svoji přízeň. V hospodě bylo velmi zakouřeno, odešli jsme po necelé hodině. Němčina neodpadla tak docela, posluchači se prostě domluvili, že jich je málo a hodinu zrušili. Proto se rozhodla přijet již v úterý. Podezřívám ji také z toho, že prostě chtěla vědět, zdali k vůli ní odvolám případnou akci, kterou jsem naplánoval. Také se již zjistilo, kdo mluvil s jejím manželem. Bylo to skutečně jakési železo v ohni. Z banálního:” zavoláme si a domluvíme se,” které bylo pochopeno jako výzva k rychlé reakci, se málem vyklubal domácí malér. Paní P je ovšem bystrá, vše se vysvětlilo pouhým nedorozuměním, manžel byl spokojen. Já jsem byl však rehabilitován, což bylo podstatné. Naznačila mi, že opravdu v pondělí ráno volala od milence. Neměla ho sice právě mezi nohama, protože to nebylo technicky možné, (muž o mě neví) ale význam byl tentýž. Po dobré souloži chtěla slyšet můj nevědoucí hlas. Možná by jí bylo milé, kdybych skučel a vyznával jí lásku.(hovořila by se mnou mazlivě s prstem v buchtě) Z vítězství však údajně nezbylo mnoho, bylo ji po mě smutno. Vzhledem k tomu, že souložila den před tím, měl jsem trochu obavu, aby mi při šukání neusnula. Naštěstí je to zdatné děvče, mohla by ho tam mít každý den.
Měla černé punčocháče, kratší kostkovanou sukni, černý svetr, vyšší pevné boty. Slušelo jí to. Když jsem si ji dobře prohlédl, postavil se mi. Cítil jsem se jako gembler u hracího automatu. Šoustání mělo standardně dobrou kvalitu. Kdybych o její avantýře nic nevěděl, určitě bych to nepoznal. Před tím však neopomenula rozvinout úvahu o obtížnosti našeho vztahu a postavila do protikladu soulož v domácím prostředí. Doma je možné reagovat snadno a rychle na aktuální situace. Časová ztráta je minimální, nezávislost na partnerovi dokonalá, neboť jej nemiluje. (pouze objekt k souloži) Já. Časová ztráta maximální, nezbytná dvoudenní příprava. Je třeba navařit rodině, psovi, uplatňovat strategii v zaměstnání, cestovat autobusem po dvou hodinách tam a zpět, výdaje na jízdenky. Prostě pasivní bilance. Co s tím? Opravdu nevím.

Kapitola 15
Příběh s paní P neskončil. Tak jako venkovský návštěvník přespolní hospody, který při svých nočních toulkách utopil v rybníku tři kola musí si koupit kolo čtvrté, aby mohl znovu a opět do té samé hospody, přicházejí stále nové variace na jedno a totéž. Neustálé sbližování a rozcházení, divoké šukání, její manželské krize a nové milostné avantýry, manželské vábení a trápení. Se svým přítelem odletěla někam na týden na ostrovy. Chtěla na Floridu, on na Kanárské ostrovy. Nakonec letěli tam, kam chtěl on. Florida bude příští rok. Jedu tam jako prostitutka, prostě něco chci a něco za to musím dát. Spočítala si, kolik s ním denně vydělá v posteli. Dělila cenu, kterou za ní zaplatil počtem nocí, kdy s ním bude muset souložit. Žádná soulož jí není zatěžko, nemá morální zábrany. Nyní má radost, že jí noc vychází na čtyři a půl tisíce. Je to snad nízká cena? Na to, že jí je už čtyřicet, je to docela slušný výdělek.
Týden předtím než odjela, jsem ji trochu zlobil. Bylo to jako dráždit hada bosou nohou. Vymáchal jsem prostěradlo, vyždímal a nechal uschnout. Když ve středu přijela, okamžitě zaregistrovala pomačkané prostěradlo. Tys tu někoho měl? Zapíral jsem, prostěradlo se prostě shrnulo, jenom se jí to zdá. Zuřila podstatně méně, než jsem čekal, upadla spíš do skleslosti. Nemělo to cenu a tak jsem se přiznal. Bylo to ještě horší. Sere mi na moje hry, už jsem jezdit nebude. Bude se jí na ostrově líp šukat. Smál jsem se, jakoby ji pomyšlení na mě brzdilo v rozletu. Když se vrátila, ptala se, zda jsem něco měl. Samozřejmě, šukal jsem jednu paní z podniku. Říkám ti to otevřeně, protože si zasloužíš, abys to věděla. Už nebudu nic tajit, řeknu ti všechno. Jsi jako hlavní nádraží, každý kdo chce může přijít, vytkla mi. Jsi jako perón na nádraží, myslím si já o ní. Každý může nastoupit a vystoupit z vlaku. Každý může přijít a projít se po nástupišti. Je to stejné. Nejsem jako hlavní nádraží. Je to stejné jako bys byl malé nádraží. Dobrá, je to jedno. Už o tom nemluvme. Byla prostě středa, zvykl jsem si na to a tak jsem šukal. Jaké to bylo? Nic ti neřeknu, ani ty mi nevyprávíš, jak jsi šukala v atlantiku. Bylo to jako v manželství. Mohu říci totéž. Ukázala mi, co všechno jí koupil. Drahý kostým, boty, hodinky, prádlo, vůni. Koupil všechno, na co si zamanula a co se jí líbilo. Tak jak jste šukali? Dotírám, chci vědět všechno. Kouřila jsem mu ho jenom první den. Hrála jsem si na prostitutku, ale je to vážný člověk. Hra se mu nelíbila, chtěl lásku a oddanost. Dělali jsme všechno co chtěl on. Samozřejmě, vždyť si tě předplatil, byla jsi extrémně drahá, bylo třeba, aby jsi se přizpůsobila všem jeho choutkám. Můžeš být ráda, že to není úchylák. Pokud je tu někdo úchylák, jsem to zřejmě já, když si nechám vyprávět o tom, jak to dělá s jinými chlapy. Chci vědět a znát všechny podrobnosti, nejraději bych měl k dispozici videozáznam. Nežárlím. Je mi vytýkáno, že nežárlím proto, že nemiluji. Milující se trápí. Buší mu srdce strachem, žárlivostí, obavami. Je tu něco co mu patří, a co je neustále ohroženo. Přijde někdo lepší a odloudí mi partnera. Mohu tomu zabránit svojí žárlivostí? Ne. Nemohu nic. Partneři, ženy zvlášť, mají rozmary. Chtějí poznat jiné chlapy, chtějí se seznámit s jejich ptáky, ovládnout jejich duše, potrápit je. Touží po hře, dobývání, získávání, nových zajímavých orgasmech, soupeření. Jednou již získaný partner toto může poskytnout v omezené míře.
Už za tebou nepřijedu. Můžeš přijet a řekneme si to v hospodě. Nepřijedu, ale můžeš mi volat každý den. Mě ale nebaví komunikovat telefonem. Musíš se smířit s tím, že do Prahy už nepřijedu. Dohodli jsme se na tom. Na ničem jsme se nedohodli, prostě jsi mi to oznámila. Pak se neuvidíme tak často. U nás ve městě kdykoli. Nepůjde to, prostě se budeme míjet v čase a prostoru. Už mi volá dopoledne potřetí. Říká mi, že má mnoho práce, zítra ji odpadne němčina. Říkám ji, že by mohla přijet. Nechce mi nabourat program. Nic nemám, může přijet. Opakuje dokola stejné myšlenky. Metoda gramofonové desky. Už musím končit, cítím, že mě jenom chce trápit, kašlu na to...Nakonec přijela, úsměv, zdá se, že je všechno v pořádku. Není. Již po cestě začíná výslech. Kdo to byl, jak jsme to dělali. Ale vždyť to znáš, je to stejné. Šukal jsi jí stejně jako mě. Ale ne, s tebou je to lepší. Sere mě to, proč bych sem jezdila, když to můžu mít doma. Jezdila jsem proto, že to bylo jiné. S tebou jsem to dělala ráda, s tebou mě to nejvíc bavilo. Milovala jsem tě. Teď to bude úplně stejné, nemusím sem za tebou jezdit, táhnout se sem takovou dálku. Nic se nezměnilo, chabě oponuji, ty jsi šukala celý týden, já jenom jednou. Ty šukáš pořád a s každou, já měla jenom tebe. Já chci, velice si to přeji, abys používala jeden metr na naše hříchy, to co děláš je nespravedlivé. Večeře byla špatná, nechutnala. Opět jsme seděli dlouho, pila víno, strefovala se do mě jako střelec do dřevěného terče. Když jsme přišli ke mě, bylo zřejmé, že má našukáno do foroty. Přiznala se, že je, co se týče sexu, sytá. Nebylo to tak špatné jako loni. Zvykla si na něho a jak se zdá, i on se přizpůsobil jejím sexuálním potřebám, prostě dokonalá souhra.
Vyskytl se široký prostor pro mé trápení. Já sama to mít nemusím, ale podržím ti, jestli chceš. Pokud tě to nebaví, nebudeme si dělat násilí. Můžeme si to oba udělat sami. Budeme spát, navrhl jsem. Tak co bude s tím šukáním? Nebo ti to nestojí? Máš jich tolik, že už na to nemáš? Dej mi pokoj, prostě na to dnes není situace. Vystrčila na mě zadnici. Udělej mi to jako bych byla tvoje manželka. Nebaví mě to a nechci to. Ty na to nemáš? Lehni si a roztáhni nohy. Ochotně se převalila na záda a udělala, co jsem ji řekl. Strčil jsem jí ho tam. Samozřejmě žádná reakce. Chvíli jsem tam s ním šmudlal, nemělo to cenu. Dívala se mi do očí a myslela na to, jak mě naštvat. Stačí, řekl jsem po chvíli a vytáhl ho. Můžeš říci, že jsi ho tam měla, i když to stálo za hovno. Jsi prostě přešukaná, máš ji pěkně vymletou, věděl jsem od samého začátku, že to nemá smysl.
Ráno bylo sychravé, den umolousaný, vztahy napjaté. Dohodli jsme se, že se rozejdeme. Příští týden bude šukání zase perfektní..

Epilog
Tak jako člověk stoupá nebo klesá při chůzi po schodech a vystupuje nebo sestupuje do vyšších nebo nižších pater, stejně je tomu v lidských vztazích. Nikdo nemůže přešlapovat na místě, když by si nalezl tu svoji správnou polohu, která mu ponejvíc vyhovuje. Dosažená úroveň vztahu nebude určitě ani trochu vyhovovat jeho partnerce, která dá brzy najevo své nesouhlasné mínění. Partnerka by chtěla víc. Zdá se jí, že to, čeho bylo dosaženo je málo, že je to nedostatečné. Ženy připomínají ruskou pohádku o rybáři, který chytil zlatou rybu. “Běž domů, je císařem.” Žena chce stále víc a víc, je nespokojená se svým údělem, nakonec chce všechno, až má hovno. Nemá nic, protože svojí chtivostí, nenasytností a samičí žravostí dříve nebo později překročí meze možného. Slabý muž, který stále jen ustupuje a chodí z domova ke zlaté rybě se zvyšujícími se požadavky, se veze s sebou. Měl by zavčas rozpoznat bod, který si stanovil jako mezní místo a měl by ženě říci - dost. Dál už prostě nesmíš, protože bys pokazila všechno. Zamilovanost mate smysly a otupuje pozornost. Proto ženy využívají slabosti muže v této etapě vzájemných vztahů a zaútočí, udeří a už se nepustí. Ženy trpělivě čekají na tuto chvíli, stejně jako rybář čeká na svoji příležitost. Pokud se jim zdá, že ryba nebere, vyčítají muži nedostatek lásky. Ve skutečnosti je to jen vyjádřením netrpělivosti, že se stále ještě nedostavila mužova slabost, kterou by žena chtěla využít k většímu upevnění své moci. “Slíbils mi to, tak svůj slib čestně splň.” Běda muži, je-li chycen do sítě své vlastní slabosti k ženě. Ženy jsou neúprosné a dokáží beze zbytku provést svůj záměr, dá-li jim k tomu muž příležitost.
Nevěřím na dohodu se ženou. Domluvíš-li se s ní na tom, že spolu budete jenom šukat, buď si jistý, že pokud nejsi povaleč a budižkničemu, uvažuje a spřádá plány o tom, jak si z tebe učiní manžela a domácího otroka. Na šukání si žena vždycky někoho opatří, to je to nejmenší. Tuto potřebu může klidně ukojit tvá žena nebo přítelkyně, pokud má potřebu, i několikrát denně. Pokud to nedělá se svým šéfem, což je docela obvyklé, určitě se nechá občas ohnout někým z tvých nejlepších přátel, nebo některým z manželů svých přítelkyň. Nemusí mít ani na to nějakou obzvláštní chuť, dělá to jenom pro pobavení. Ženy rády pozorují své milence jak spolu rozmlouvají, obchodují, nebo domlouvají spolupráci. Komunikují živě očima s každým z nich, těší je vědomí., že ona šoustala se všemi, zatímco si oni myslí, jak vyjímečného se jim dostalo postavení. Daleko obtížnější je pro ženu opatřit si domácího otroka, který by o ní dlouhodobě a pravidelně pečoval a zabezpečoval jí její materiální a sociální potřeby. Domnívá-li se muž, že se ubrání ženě, která si jej vyhlédla, je na hlubokém omylu. Někteří vědoucí muži, kteří znají hrozící reálné nebezpečí se záměrně stávají pro ženy neatraktivními. Chodí neupravení a zanedbaní, páchnou potem a v přítomnosti žen mluví vulgárně a nesouvisle. Snaží se v ženách vzbudit odpor, nebo alespoň přesvědčení, že jsou pro ně nepoužitelní. Řada mužů o sobě rozšířila nepravdivou zprávu, že jsou homosexuální, jiní se záměrně oženili, aby předešli ještě horšímu manželskému svazku, který by je nepochybně ještě víc zotročoval. Není vyloučeno, že mnozí houmelesáci zvolili tento způsob života jenom proto, aby unikli ženám, nebo, pokud již byli ženami zotročeni, aby se jich zbavili. Některé teorie analyzující alkoholismus a toxikománii vycházejí z toho, že řada mužů raději riskuje sebezáhubu s tím, že věří, že je jejich ženy opustí a oni se po odvykací léčbě vrátí zpět mezi lidskou společnost. Muži jsou ochotni vytrpět velmi mnoho pro to, aby se znovu stali svobodnými. Ženy si však jsou dobře vědomé toho, že se muži před nimi ukrývají. Některé ženy ve zralém věku si často vzájemně kladou znepokojivé otázky: “Kam zmizeli ti všichni muži ?” “Jak je možné, že jsou kolem nás jen samé neužitečné kreatury v plandajících kalhotách, které nevzbuzují žádnou sexuální apetenci, stíny ploužící se po zavíracích hodinách z hospod, nebo ve vlhkém soumraku se trousící zakuklení cyklisté s rybářskými pruty a sklenicemi plnými kroutících se žížal? Kam zmizeli mužní úchylové, čekající nedočkavě, aby spatřili poodhalené lýtko zralé ženy, aby jimi mohly být v úspěšném lovu posléze uloveny?”
Odpověď je nabíledni. Muži se zamaskovali, neboť prohlédli lstivost žen. Lovy na muže se proto staly pro ženy nesnadnými. Ženy se s loveckou vehemencí vydaly lovit muže i do bažin. Staly se poživačkami alkoholu a drog, rybářkami, jejich sexuální orientace se stala univerzální, některé se oblékají stejně nevkusně jako muži, mluví ještě vulgárněji a nesouvisleji než muži, bydlí v brlozích, přijaly beatnickou filosofii, jsou jehovistkami a lidovými léčitelkami, proklínají spolu s neúspěšnými muži civilizaci. Není před nimi úniku. Jediným řešením pro muže je rychle zestárnout, vybrat si nějaké nemoci a trpět jimi, z toho zvláště zbytnělou prostatou, urémií, případně jinými svinstvy, otupit své smysly a nechat vše splynout na nemocničním nebo invalidním lůžku, říkat psovi slečno a slečně pane profesore...
Nevím to snad všechno dost dobře na to, abych si dal před nimi setsakramentský pozor? A přece mi to nebylo nic platné. Oženil jsem se proto, abych se uchránil před dalšími manželstvími. V některých případech se ukázala být tato strategie moudrým rozhodnutím. Přesto jsem se dostal na sklonku svého plodného období do situace štvance, pronásledovaného ženou. Ptám se metafyzických výšin: Proč právě já? Což jsme se před léty společně nedohodli na tom, že budeme spolu toliko šoustat? Nebo je to trest za moje nemravné skony? Je na mě uplatňováno ono “ Kdo mečem zachází, mečem také schází?” Na konci první vývojové etapy se zdálo, že se věci budou v pravidelných intervalech pouze opakovat. Předpokládal jsem, že vývoj nebude nepodobný frustrační kompozici: (očekávání, zklamání, nasratost) v aplikaci: (láska, agrese, lítostivost) Nejenže to tak naprosto přesně dopadlo, ale slova naplnila svůj obsah až po samý okraj. Význam slova nebo pojmu může být buď jaksi vybledlý, bezbarvý, málo obsažný, nebo může naopak jeho obsah doslova přetékat, zbytnět hypertroficky svým obsahem. V praxi to znamenalo: Když láska, tak totální splynutí, umačkávání, vděčnost za dobré ošoustání, těšení se, vzrůst majetnických sklonů, a proto i například zoufalé zklamání i z malého a nezaviněného zpoždění, o nějakém osobním selhání ani nemluvě. Když agrese, tak štíří útočnost, nespravedlnost, výčitky, citové vydírání Bylo zbytečné pokládat otázku: Čím jsem si to zavinil? Geneze agrese měla vznik jako tropická bouře. Přehřátí vzduchu, nebo čert ví co. Její vznik jakoby byl vyprovokován klidem. Všechno klape, zdá se, že to tak bude věčně, že to tak bude do důchodu, (snad se mi podařilo odstranit všechny třecí plochy...) Pak to přišlo jako úder blesku. Po čase jsem to ihned rozpoznal. Snažil jsem se tomu vyhnout, nevolal jsem, umenšil jsem svůj prostor, abych nepřekážel. Pak přišlo několik telefonátů. Je tu jenom kvůli tomu, aby čekala na to, kdy se pánovi zlíbí ji ošoustat? Snůška obviňování, násilím roubované protichůdné citáty a výroky, které jsem v různých situacích pronesl, nesmysly, surrealistické texty, které se jí honí hlavou. Nechci to slyšet, nelze na to reagovat, nejsem její odkladiště na špatnou náladu. Komu to má říci? Nevím, je mi to jedno. Já to ale slyšet nechci. Leží to ve mě dlouho, než se z toho vylížu, musím na to myslet. Nedá pokoj, musí mě tím plnit, jako cukrář kremrole šlehačkou, musí to do mě prát pod tlakem, tak jako já ve chvílích klidu do ní se stejnou vehemencí strkám ptáka. Snad se mi to vrací zpátky, vrací mi zpátky moji šťávu, kterou jsem do ní nastříkal a která v ní uzrála a zkvasila a cpe se všemi otvory z ní ven. Nemůžu před tím utéci, volá mi telefonem a shání mě bez přestání, aby mě krmila uši svými zkvašenými emotivními nesmysly, dokud to ze sebe nedostane. Sedím potom s bolavýma ušima otlačenýma od telefonu a přemýšlím, zda to všechno myslela vážně: Je možné, že to je takový cvok? Je vůbec možné, že sama věří takovým nesmyslům? Nebo je to jen koncentrovaná zkvašená zloba, sírová slina, kterou na mne jejím prostřednictvím plivnulo peklo? Mizím, prchám a nejsem k zastižení, musím se zabývat jinými starostmi, zabývám se svými problémy a mysl se mi vrací k těm sírovým škvarkům. Panebože, to je ale ukázkový typ hysterky, jen jednu ženu jsem takovou v životě poznal a to byla moje matka. V zajetí hysterie na počátku života i na jeho sklonku. Jak příznačné pro osamělého pěšáka, hledajícího existenciální smysl bytí a odpovědi na základní filosofické otázky života. “Neměl bys čas na takové hlouposti,” usmívá se tajemně vědma, když spolu někdy v klidu komunikujeme. “Měl bys hodně práce na zahradě a na domě. Dům potřebuje chlapa, zahrada potřebuje chlapa. Začneš na jednom konci a než skončíš, můžeš začít znovu.” “Ale to není všechno,” doplňuji její sen o pánu a otroku. “Po splnění povinností na domě a zahradě tě v posteli čeká zralá žena s vysokými nároky. Teprve potom můžeš tvořit.,” pitvořím se po ní. “Kde na to vezmu energii?” ptám se s vykulenýma očima. “To už je tvoje věc, nesmíš zapomenout ještě umýt nádobí a přežehlit, víš, že to nedělám ráda.” Je tu přece jenom jeden volný den v týdnu. Až se za některým svým milencem vypraví šoustat. Pak snad, po splnění uložených úkolů. Hernajs, kde jsem to jenom četl? Aha, už vím, Popelka. Říkejte mi pane Popelko.
Nakonec přijde drama. Lítost, smutek, slzy, hořkost. Poznání, jaký jsem to parchant, protože netrpím s ní. Jak k tomu přijde? Mělo by to být obráceně. Já to jsem, kdo by měl trpět. Je mi jí líto. Přijedu, abych ji pohladil a utěšil. “Vezmi si prášky, antidepresiva, až to na tebe bude přicházet,” radím jí v klidu. “Zavolám tvojí ženě,” říká mi, “pak se bude cpát prášky ona.” Ne nemusím si ji vzít, ale pokud tak neučiním, musím jí sehnat chlapa. Sama nemůže žít, rychle stárne a čas nečeká. Musím jí někoho sehnat a to co nejdříve. Řekne mi termín, do kdy tak musím učinit. Ten chlap musí mít podobné parametry. Jinak to může být kdokoli. Pokud bych se málo snažil, bude mi telefonovat domů a bude se mě ptát, jak je to daleko. Bude psát mé ženě dopisy, že jsem slíbil a neplním. Není to lehké, ale cítím, že se pomalu zase vyčasí. Končí zase jedna perioda. To nejhorší máme za sebou. Nebo to teprve přijde?
To je Konec.