Tentokrát je zpět opravdu brzy. Otvírá dveře na mojí straně a pomáhá mi vystoupit. Sukně se pomalu narovnává. Velmi pomalu, lepí se ke zpocenému tělu. Musím ji shrnout rukou. Vede mě dovnitř. „Půjdeme přes… nějakou recepci?“ ptám se s obavou.
„Nie,“ uklidní mě. „Máme zvláštny vchod. Poď. Neboj sa.“

Drží mě za paži, přesto našlapuji hodně nejistě.
Zavřel dveře. Vrací se ke mně, dotýká se ramene, bere mě za bradu. Líbáme se. Chci ho obejmout, ale vyklouzne mi.
„Máš tu nočnú košeľu?“ zeptá se.
„A-ano,“ odpovím překvapeně.
„Fajn. Tak sa prezleč.“
„Teď? Chtěla bych se nejdřív osprchovat…“

Milan mlčí a já netuším, jak se tváří. Vtiskne mi do ruky kabelu. Někam odchází a nechává mě zmatenou stát uprostřed cizího prostoru. Zaslechnu jen klapnutí kliky. Nedokážu ani určit, na které to bylo straně.

Mám skládat bobříka orientace? :-)

Začínám tím, že zalovím rukou v tašce a snažím se poslepu odlišit noční košili od náhradních kalhotek, punčoch a kapesníků. To samozřejmě není těžké. Ani převlékání mi nečiní potíže. Mám jenom strach, abych si při tom nechtěně nestrhla šátek.
Dobře to dopadlo. Oči zůstaly slepé, heboučká košile se snesla kolem těla. Tkanina ulpěla na prsou, opřela se o bradavky. Cítím, jak se napínají…hmm…

Vydávám se na pouť do neznáma. Mohla bych zašvidlovat a poodhrnout šátek. Neudělám to. S rukama napřaženýma jako slepec… já ale jsem slepá!…šátrám kolem sebe. Nemám vůbec představu, jak daleko jsou stěny a kde jsou dveře, kterými odešel. Na každém kroku čekám nějakou zradu, a už je tu! Roh skříňky. Budu mít modřinu. Měla by stát u zdi. Je to tak. Nahmatám vypínač, ten bývá obvykle vedle dveří. Ano. Hlavně, abych nevyšla ven…

~

[Milan]
Sedím v kresle a čakám. Príde, alebo sa zvrtne na opätku?
Určite príde, zatiaľ vždy prišla.
Zapípa mobil. Viktor.
„Šéfe, všetko vyzerá OK.“
„Viem. Už som dostal SMS-ku, že server je opäť ready. Dobrá práca!“

„Dík. Budú odmeny?“

~

[Andrea]
Stojím na prahu a pozorně naslouchám.
„Poď ku mne!“
Sláva, jsem tu dobře. Mířím za hlasem. Pomalu, opatrně. Do něčeho vrážím. Přejíždím dlaněmi po předmětu, je to nějaké křeslo. Prázdné. Ještě pár obezřetných kroků a Milan mě bere za ruce. Zastavím se o jeho kolena. Sedí. Mlčí, nejspíš si mě prohlíží. Ta představa mě rozechvívá, jsem si dobře vědoma, co mám na sobě…
„Je to tak správně?“ zeptám se tiše.

„Mala si mať len tú košeľu!“
„Aha.“ Tentokrát se nenechám zaskočit. Vytáhnu sponu z vlasů a sundám si prstýnky, náušnice a hodinky. To všechno vložím Milanovi do dlaně. Někam mé drahocennosti odloží, znovu mě bere za ruce, palcem hladí klouby.
„Ták,“ řekne pomalu, „teraz už si pripravená. Si pripravená?“
Srdce se rozbuší. „Podle toho k čemu…“ odpovím vyhýbavě a předstírám, že nerozumím.

„Ty vieš. Si?“
Chvíli mlčím. Jsem připravená od chvíle, kdy jsme se políbili na přivítanou. Hm, sám si toho všiml. Jenže to chce slyšet. :-) Přikývnu.
„Povedz mi to!“
„Ano.“

„Môžem sa presvedčiť?“ Pustí mi ruce. Cítím, jak pomalu vyhrnuje spodní lem košile. I kdybych do té chvíle lhala, teď už by to byla pravda…
„Můžeš,“ špitnu a hlas se mi trochu zadrhne. Nic nepředstírám, jsem už hodně vzrušená. Zvláštní je, že ho při tom vůbec nevidím. Nemohu mu číst v očích, jediným vodítkem je mi zvuk jeho hlasu.

A doteky.

Nedokončí, co začal. Vypustí látku z prstů a řekne: „Dobre, verím ti.“ Zklamaně vydechnu. Hm, chtěla jsem, aby pokračoval…
„Posaď sa vedľa mňa,“ přeje si.
Nasměruje mě, sedám si na pohovku. Vezme mě za ruku a položí si ji do klína. „Ja tiež,“ okomentuje věcně to, co cítím. Usměji se a než stačí odložit moji ruku opět stranou, pohladím ho.
„Na stolíku je vybalená pizza. Najeme sa?“ navrhne nečekaně.
„No…dobře…“ souhlasím překvapeně. „Mám… můžu si sundat ten šátek?“
„Nie!“

Nebude to jednoduché, pomyslím si. Mýlím se. Překvapení – krmí mě! Chvilku mi trvá, než se osmělím vzít do úst něco, co nevidím…
„Myslíš, že by som ti dal niečo zlého?“
„Tak dobře!“

Pozřu první sousto. Šunková, tu mám ráda! Sotva polknu, nese mi další…
Koušu, polykám. Vztáhnu ruku, dotknu se té části Milanova těla, o které předpokládám, že je to rameno. Je moje jediná jistota v černé díře. Vlastně jsem na něj úplně odkázaná…Sranda. Stačilo by jednoduše rozvázat šátek, vždyť mě nikdo nenutí…
Neudělám to. Mně se to totiž líbí ! :-)
Papíry šustí, možná sklízí obaly a zbytky, možná je jen odstrkuje stranou. Bere mě za ruku, dlaň se posunuje po paži vzhůru, vzrušení se obnovuje. Dává si na čas, než se dotkne košile v místě, kde ulpívá na prsou. Nedočkavě povzdechnu.
„Spokojná?“
Nejistě přikývnu.
„Úplne?“
„Nó…“

„Tuším si sa chcela sprchovať?“
Odpovím váhavě: „Ehm, ano, jenže… to bych si musela sundat ten šátek a…“
„Nemusela.“
„Cože? Promiň, ale poslepu bych to nezvládla…“ Hlas mi trochu selže. Má ruku položenou na mé hrudi a lehce svírá polštářek ňadra. Cítím, jak se mu jeho vrcholek tlačí do dlaně.
„Ja viem,“ namítne, „kúpeľňa je nebezpečné miesto. Pomôžem ti.“
Bosé nohy se dotknou chladné dlažby.
„Neboj, stojíš na predložke pred sprchou. Tu sa ti nemôže nič stať. Kľudne si vyzleč tú košeľu.“

„Tak jo.“ Naberu do hrstí látku nad koleny a zvolna ji soukám vzhůru. Snažím se rozpomenout, jestli jsem k Milanovi obrácena čelem nebo zády. Konec konců, je to jedno… :-)
Upustím košili někam k zemi. Položí si moje ruce na ramena a řekne: “Teraz mi vyzleč tričko, nerád by som si ho namočil.”

“Hmm…aha.” Objedu prsty límeček a vpředu nahmatám tři knoflíčky. Jeden už je rozevřený, ostatní rozepínám. Pak mu přetáhnu tričko přes hlavu. Konečně se mohu dotýkat jeho těla! Nevidím ho, a tak to pro mne má mnohem větší význam.
Zavadím o opasek kalhot. “To taky?” zeptám se.
“No, ehm…čo myslíš? Ako asi väčšinou chodím do sprchy?”
Pomáhá mi překročit schůdek. Pod chodidly zastudí hladké dlaždice. Cítím ho blízko u sebe a snažím se ho obejmout. Políbí mě. Omotám mu paže kolem krku a přitisknu se...
Líbá mě stále naléhavěji, hladí mi boky. Ústa mi naplní jazykem a nutí mě polibky pouze přijímat.

Vzrušení je oboustranné, už tě moc chci !

Něco kutí za mými zády; slyším, jak ze sprchové hlavice vyrážejí praménky vody. „Co mám dělat?“ ptám se tiše.
„Nič. Vôbec nič.“ Ladí teplotu vody. „Len... zdvihni ruky nad hlavu. Tak. Tak je to správne.“

Nasměruje proud příjemně vlažné vody do výše ramen a začíná jím pomalu a systematicky smáčet tělo. Rozechvěle čekám, kde tlak vody udeří v příštím okamžiku a připadám si jako v nějakém šíleném snu. Málem se mi podlamují kolena a nedokážu už myslet na nic jiného, než na tělesné pocity a jejich souvislost s jeho přítomností. Absence zrakových vjemů soustředění směrem dovnitř jen podporuje...

~

[Milan]
Stojí opretá o dlaždičkovú stenu, ruky zložené za hlavou. Čaká. Usmejem sa. Čaká na moje prianie.

Spoznali sme sa pred niekoľkými mesiacmi. Zvláštny vzťah. Mám ju rád, prepadne ma náhly záchvat nehy. Chcel by som ju nežne objať, hladiť po celom tele, spoločne nás priviesť k vrcholu. Lenže teraz hrám inú roľu. Scénka vyžaduje mierny odstup. Takto sa mi to páči. A hlavne: zreteľne vidím, že jej sa to páči tiež.
„Rozkroč sa a postav sa na špičky!“ poviem chladne.

Poslúchne.

Roztiahne nohy. Koža na nohách sa jej napne, prsia lesklé od kvapiek vody mierne vystúpia dopredu. Akoby hovorila: ponúkni sa, neváhaj!.
Je pripravená každou bunkou svojho tela, pomyslím si.
Namierim prúd vody medzi vábivo roztiahnuté stehná. Unikne jej hlboký vzdych, vtiahne brucho a silne sa zaprie o dlaždičkovú stenu.
Dýcha rýchlo, prsia sa jej rytmicky zdvíhajú.

„Pojď. Pojď. Prosím! Sluníčko!“ povie medzi vzdychmi.
Mlčím. Prúd vody sa zdvihne vyššie a naráža na malé prsia pyšne ukazujúce svoje tmavé bradavky. Vyzerajú ako dve zrelé maliny. Podržím prúd vody tak, aby dopadal priamo na bradavky. Dýcha ešte rýchlejšie. Stojím tak blízko, že počujem ako sa jej zrýchľuje tep.
Vypnem vodu, natiahnem ruku, nie, vlastne iba jeden prst a jemne sa dotknem napnutej bradavky. Reaguje intenzívnejšie ako som čakal, zatrasie sa ako po zásahu elektrickým prúdom. Pomaly smerujem dole. Svaly na bruchu sa jej reflexívne stiahnu.

Prstom jemne rozhrniem kožušinku v rozkroku. Hladko vkĺzne medzi lupienky pripravenej mušličky. Bruškom ukazováčku jemne pritlačím na klitoris.
„Áaaaa,“ zakričí, „pojď už, netrap mě.“
Držím prst na citlivom mieste a čakám. Vydrží to iba pár sekúnd, a začne pohybovať panvou. Najprv málinko, skoro neznateľne potom intenzívnejšie.
„Prestaň,“ poviem prísne, ale prst nechám na mieste.
S viditeľnými ťažkosťami sa zastaví, ale telo sa jej stále otriasa v predzvesti blížiaceho sa orgazmu. Teraz už by bolo kruté to zastaviť.
A ja to ani nemám v úmysle.
„Chceš?“ spýtam sa.
„Ach bože. Ano! Ano! Prosím!“

„Dobre. Ale... vieš ako?“
„Mmmmm.“
Pustím ju sa sadnem si na prestretý uterák asi do metrovej vzdialenosti.
Pravá ruka jej nacvičeným pohybom vkĺzne do rozkroku a začne sa rytmicky pohybovať. Ľavú drží stále poslužne za hlavou.
Vzdychá stále hlasnejšie. Obzvlášť silný orgazmus prichádza o niekoľko sekúnd. Zakričí, v kŕčoch pomaly klesne na kolená. Druhá ruka jej automaticky skĺzne do rozkroku. Dýcha z hlboka. Hlavou pohadzuje zo strany na stranu. Začne potichu plakať. Zlaté rozpustené vlasy prikryjú mokré kolená.

Vystúpim zo sprchy.
„Nevyšlo ti to!“ konštatujem naoko nahnevane.
„Promiň, bylo to tak silné... nevydržela jsem nehybně stát. Já...“ ospravedlňuje sa.
„Malo ti to výjsť! Pokazila si to!“ Hodím jej uterák a odchádzam. „A obleč sa! Slušne. Za štvrť hodiny príde návšteva. Nie aby si mi spravila hanbu!“