[Andrea]
Trvá mi hodnou chvíli, než se vzpamatuji. Sladká malátnost se mísí s pocitem hořkosti. Dno sprchy už opět začíná studit.
Panebože, to se nedalo vydržet!
Zvedám se, opatrně vystupuji na předložku.

Nedalo se to…

Snažím se zabalit do osušky. Jakž takž se mi to povedlo, zavlékám cíp za horní okraj tuniky a vydávám se na dobrodružnou pouť přes pokoj do předsíně.
Bez hnutí…! Byla jsem mimo, vůbec nevím, jak jsem se ocitla na kolenou...
Tápu pokojem. Milan s někým tlumeně mluví telefonem. Zvědavě zbystřím, ale vzápětí vypínám. Je to pracovní rozhovor. Máme na sebe vždycky tak málo času! Nějakým zázrakem se ocitám u dveří do předsíně. Ruku mám na klice a mozkem se mihne kacířská myšlenka.

Proč tohle všechno dělám?!

Pak slyším, jak se Milan zasmál něčemu, co řekl jeho partner, a končí hovor.
Vím proč. Moc dobře to vím…
Přemýšlím, jak se mi podaří najít v předsíni všechny oděvní součásti. Příliš práce jsem si s jejich rovnáním nedala. A musím si vzít kalhotky, přijde návštěva.Teprve mi to dochází.
Návštěva? Teď? Co je to za nesmysl…?
Znejistím.

~

[Milan]
Vykloním sa z okna, čierna fordka z pražskou poznávacou značkou a zlatým logom spoločnosti Cassandra na dverách práve zastavila pred naším vchodom. Nemýlil som sa, riaditeľ prišiel zo svojou čiernovlasou inžinierkou. Pokývam hlavou, v tých červených šatoch vyzerá skutočne vynikajúco. Taká myška a ako sa vie zmeniť. Návnada v podobe exkurzie do Ameriky zrejme zabrala. Teraz už len dúfam, že Viktor ten server skutočne dal do poriadku. Ak im pôjde o to...

Keď sa usadia, ponúknem ich kávou, ale obidvaja odmietnu. Andrea sedí v rohu, tichučko a vyplašene, ruky za chrbátom. Šatku som jej nedovolil sňať, snáď to nejako vysvetlím.
„Chceme vidieť výsledky, nemôžem vybrať vašu firmu, kým systém neuvidím v činnosti,“ preberie neočakávane iniciatívu inžinierka.

Riaditeľ si kapesníkom otrel kvapky potu z plešinky a mlčal.
„Fajn, žiaden problém,“ usmejem sa. Obrazovka notebooku sa rozsvieti, operačný systém vytáča pripojenie do Internetu. Dúfam, že Eurotel aspoň chvíľu udrží stabilné spojenie.
„Spojení navázáno.“ vypľuje česká verzia Windows.

Demonštrácia netrvala ani desať minút a spokojné úsmevy na tvárach obidvoch návštevníkov hovorili za svoje. Predsa sme najlepší, chlácholím sa.
„Prečo má zaviazané oči?“ vypáli zrazu inžinierka uprostred odbornej konverzácie.
Zajachtám. „To je taká stávka.“

„Stávka?“ Na tvári sa jej zjaví zvláštny úsmev. Žeby nás prekukla?
„Ste dobrý,“ ozve sa konečne riaditeľ. „Prekvapivý. Materská firma má koľko zamestnancov?“

Zalistujem podkladmi a otvorím návrh zmluvy. „Všetky informácie som vám nachystal.“
„Dobre,“ začne znova čiernovláska, „keď už hovoríme o tej pridanej hodnote... chcem ju vidieť!“

Pozrem jej do očí. Prekvapivo to vydrží a neodvráti pohľad.
„Nerozumiem,“ poviem defenzívne, ale už je mi jasné, že vie čo sa tu odohráva.
„Chcem ju vidieť – samičku!“ zachichoce sa a ukáže prstom na Andreu. „Nahú!“
Naprázdno prehltnem a začervenám sa. Dostala mňa.

Inžinierka sa pohodlne oprela o operadlo mäkkého kresla a preložila si nohu cez nohu. Pod krátkou ostro červenou sukničkou som zaregistroval opálené stehno.
„Aby ste mi rozumeli správne pán Steiner,“ uškrnula sa. „To je moja podmienka.“

~

[Andrea]
„Spravíš to pre mňa, Andrea?“
Sedím na židličce v rohu jako dekorace. Celou dobu se tvářím, že jsem polštář nebo plyšový medvěd, umírám studem a přeji si, aby už vypadli. A teď mám…?!
Zčervenám a zkřížím ruce na prsou. Nesmysl, to nemůžu! Ale mlčím.
„Spravíš to,“ konstatuje Milan věcně. „A pomalinky...“
Hrdlo se mi svírá, téměř už nedokážu ani polknout. To přece po mně nemůže chtít! Tohle mělo být naše soukromí, něco důvěrného, co je jenom mezi námi. Stačí už, že sem ti dva vůbec vpadli...

Stále doufám, že se někdo zasměje a řekne: byla to jen sranda... Tak dlouho, až si madam významně odkašle:

„Ehm… asi se nedočkáme, že?“

Čelo se rosí studeným potem. Někde v křeslech nebo na pohovce dřepí cizí ženská a chlap. Nemám představu jak vypadají, ani jak jsou staří. Jen tuším posměšné pohledy, kterými si mě měří. No tak se předveď, pipino! Jak umíš poslouchat! Necháš ho v tom, co?
Teď sundám šátek a vstanu. Končím. Něco takového nedokážu!
Pohnu rukama. Trhaně, mám pocit, že mi úplně ztuhly. Uvědomím si, že to vypadá, jakobych si hladila ňadra…
Co když je vážně tak praštěná a kontrakt nepodepíše? Věřím, že Milan se na mě nebude zlobit. Ne, určitě ne, ale…

Spravíš to. A pomalinky.

Kdesi kolem žaludku se rodí zvláštní chvění. Jako radost, která mě prostoupí vždycky, když se milujeme. Ale já přeci…
Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila.

Ach, Sluníčko… kvůli tobě! Protože ty si to přeješ!
Nádech vzpřímí záda. Teď sedím rovně jako svíce, prsty přejíždí po hrudi. Vnímám, jak pod košíčky podprsenky zcitlivěly bobulky bradavek. Dlaně pokračují na boky, pevně přitisknuté, jakobych si chtěla uhladit šaty… Jedině tak si snad nikdo nevšimne, jak se mi třesou!

V pokoji je náhle ticho. Slyším tep ve svých spáncích.
Zarazí mě! Určitě mě včas zarazí, utěšuji se. Jistě to nenechají dojít tak daleko!
Teď klid. Hlavně klid. Není se čeho bát.
Ruce minuly okraj sukně a sunou se po nahých stehnech až ke kolenům. Čím budu působit odhodlaněji, tím dříve mě snad zastaví… Zvolna přehodím levou nohu přes pravou, opřu ji kotníkem o koleno. Stehna se rozevřela, tuším, že krátká sukně odhalila bílou krajku v rozkroku.

Rudnu hanbou, když si uvědomím, že mi tam čumí cizí lidé… Ale krev v žilách pulzuje a roznáší dráždivé mravenčení.
Dlaně pokračují po lýtku levé nohy až ke střevíci a vracejí se zpět. Dávám nohy do původní polohy, kolena k sobě, ruce jedou po stehnech vzhůru a palce zachytí lem sukně. Stále sedím. Vyhrnu sukni ke kyčelním kloubům a zase ji vrátím do půli stehen. A dlaně putují přes boky na prsa a po hrdle vzhůru až k sepnutým vlasům. Snažím se, aby hlazení bylo smyslné, protože oni to tak chtějí; protože on to tak chce… a moje vlastní ruce mě vzrušují…

Vstávám. Obracím se k obecenstvu zády – tedy, alespoň předpokládám – a beze spěchu rozvírám zip na šatech. Je poměrně hluboký, aby se vypasované šaty daly vůbec obléci. Zdá se mi, že jezdec putuje nekonečně dlouho, kolem je stále ticho, svitne malinká naděje, že snad všichni odešli…

Pak shrnuji náramenici z pravého ramene, z levého, přidržuji šaty v pase a zase je rychle oblékám. Obrátím se a zavlním boky. Produkce by mohla skončit.
Čekám, nikdo neříká dost. Ještě jsem podala malý důkaz poslušnosti? Dobře, to zvládnu, kolikrát už jsem chodila po pláži v bikinách. Nic na tom není.
Uchopím spodní okraj sukně a vyklouznu ze šatů, jako když se had vyvléká z kůže. Tělo reaguje na náhlé odhalení po svém. Krátí se mi dech, stud se mění v příjemné rozechvění...
Teď slyším nějaký ruch, snad něčí polknutí, zavrzání křesla, odkašlání. Ale nikdo nic neříká. Srdce mi opět vyletí až do krku.

Dál už nemůžu! To přeci nejde! Jak dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec osmělila svlékat se před Milanem, a teď mám…před úplně cizími lidmi?!
Nejspíš mám. Nikdo mě nezastaví! Oni na to čekají! Chtějí vidět prsa, zadek a trojůhelník ohanbí. Chtějí vidět nahou, poslušnou samičku!

Spravíš to. A pomalinky.

V hlavě mi hučí návaly krve. Svlékám si podprsenku a rychle se obracím zády. Ňadra jsou vzpřímená, bradavty tuhé, nalité. Roluji kalhotky přes hýždě dolů a myslím si, že musí být vidět, jak mám zpocené ruce a jak se mi klepou.
Kalhotky spadnou ke kotníkům.
Vystoupím z nich a nenápadně je odkopnu pod židli.

Nechci, aby je viděli… mokré.

Jsem nahá. Ještě uvolním sponu v účesu. Cítím, jak se mi vlasy snášejí na záda. Pak se dlouho, velmi dlouho odhodlávám.

A nakonec se obrátím čelem k obecenstvu.

~

[Milan]
Inžinierka teatrálne zatlieskala, s ťažkosťami odvrátila zrak a pozrela mi do očí. Oči sa jej leskli, dýchala plytko a zrýchlene.
„Stačí. Jste skutečně nejlepší. Nejlepší přidaná hodnota. Kde to máme podepsat?“