„Program lásky, cit, který nikdo nenaprogramoval“

Tento příběh se odehrává ve světě románu
Alkieron, alternativní svět (podtitul: „Sex a svoboda v roce 3255“).
Je to samostatná povídka, která vám ukáže část tohoto otevřeného a svobodného světa, kde se láska a tělesnost neoddělují od života.
Ačkoliv tento příběh není součástí hlavní dějové linie románu, sdílí jeho atmosféru, otevřenost a odvahu žít bez tabu.

Šli jsme spolu úzkými ulicemi města, ruku v ruce. Slunce hřálo a kamenné chodníky voněly létem. Larien kráčela vedle mě s lehkostí a jistotou, jako by jí patřily pohledy všech, kdo nás míjeli. Lidé se zastavovali, otáčeli za námi, někteří se usmívali, jiní jen zůstávali stát a sledovali, jak její dlouhé, pevné nohy vykračují zpod lehkých vlnících se šatů na nahém těle, které se při každém kroku rozevíraly, odhalujíc víc, než by kdo čekal.
Larien s vědomím jejich pohledů si rozepla i těch pár knoflíčků a nechala šaty viset z ramenou na tenkých ramínkách s vepředu naprosto odhaleným nahým tělem.
Pohledy sklouzávaly ze mne na ni – a tam se zdržely. Muži i ženy si prohlíželi její postavu, její sebevědomou chůzi, a Larien jejich pohledy přijímala s vědomím tiché provokace. Někdo jen tiše obdivně hvízdl, jiný se usmál, někdo si vyměnil krátký pohled se mnou – takový ten, ve kterém je obdiv i závist.
Larien mi šeptla: „Vidíš to? Jak se na nás dívají?“ a její ruka se na okamžik dotkla mého stehna. Věděl jsem, že ji to baví.

Cítil jsem na sobě zvědavé i obdivné pohledy mužů, ale i žen. Někteří muži si mezi sebou něco šeptali a jejich pohled jasně říkal: „Jak tenhle chlap sakra k takový holce přišel?“ A možná v tom nebyl jen obdiv, ale i špetka závisti.

Když jsme opustili poslední uličku a ocitli se na pěší cestě vedoucí k vodě, Larien se na mě usmála tím svým zvláštním způsobem — směs něhy a výzvy. Ruku v ruce jsme došli až k travnatému břehu rybníka. Odtud už nebylo kam spěchat. Sedli jsme si do stínu vrby a dívali se na hladinu, která se třpytila v odrazech slunce.

Larien si rozevřela lem svých šatů, až se látka shrnula stranou jejích boků. Nebyl to náhlý, prudký pohyb — spíš plynulé, vědomé gesto. Lidé na nedaleké cestě, kteří šli kolem, zpomalili krok. Dva mladí muži se dokonce zastavili a nenápadně nás sledovali. Larien jim věnovala letmý pohled, ale spíš jako by tím jen potvrdila, že ví, že tu jsou, a že jí jejich přítomnost vůbec nevadí a nechala šaty padnout k zemi vedle ní.

Položila mě na záda do trávy, klekla si nade mě a pomalu, téměř slavnostně, mi rozepla pásek a rozepnula poklopec. Její ruce byly jisté a klidné, přesto v nich byla elektrizující energie. Nezastavila se, dokud mě zcela celého neosvobodila z oblečení a neobemkla mě svými teplými nahými stehny.

Vklouzla na mě s naprostou samozřejmostí, jako by tohle místo a tenhle okamžik byly stvořeny jen pro nás. Spustila se ňdry na mou hruď a rty se přisála k mým. Cítil jsem v tom polibku vášeň a nezadržitelnou touhu. Chtíč jí překonal všechny zábrany. Její boky se začaly pohybovat v pomalém, plynulém rytmu, zatímco její pohled se střetával s mým — hluboký, spalující a plný oddanosti.
Její ruce sklouzly po mé hrudi dolů, na břicho, nezastavily se ani nad tím, co chtěla uchopit sevřít v dlani a prstech. Usmála se tím svým šibalským způsobem a přitiskla se ke mě tak, že mezi námi nezůstal ani centimetr volného prostoru.
Dovolila mému tělu, aby vniklo do jejího. Věděl jsem, že lidé kolem nás vidí, každý náš pohyb, každé zavlnění, každé nadechnutí, každý záchvěv našich těl. Ale Larien se nehýbala jen pro mě — ona se hýbala i pro ně. Aby vše viděli. Aby si pamatovali.
Larien mi zašeptala do ucha, přesto dost hlasitě, aby to ti nejbližší mohli zaslechnout: „Miluju, když se na nás tak žádostivě dívají.“

Když jsme oba dosáhli vrcholu, její tělo se napjalo a její nitro, v rytmických vlnách mě vysávalo do poslední kapky. Neodvrátila zrak jinam, stále hleděla na mě, jako by mi tím říkala: „Tohle patří jen tobě, ale klidně ať to vidí všichni.“

Vzrušení povolilo a napětí opadlo. Ležela na mě, ňadra na mé hrudi, hlava na ramenní, rty se mi tiskly k šíji a spojení zůstalo. Neochablo hned.

Stále jsem vnímal trvající pohledy lidí kolem nás. Překvapivě mi to nebylo nepříjemné – naopak. Cítil jsem hrdost a radost, že jsem ten, kdo má vedle sebe ženu, která se nestydí, která je krásná a která si vybrala právě mě.

Po chvíli se rozhodla, zvedla se, chytila mi ruku a táhla mě do vody. Chlad mi na okamžik sevřel hruď, ale Larien mě objala kolem krku, prsy se mi k ní přitiskla a v tu chvíli mi bylo jedno, jak studená voda kolem byla. Líbala mě, voda stékala po jejím těle, kapky se třpytily na slunci.
Pak se otočila a hladina se zavířila pod jejími tempy. Plavala jen kolem břehu, abych jí stačil, věděla, že v mém věku nemám dost sil pro dlouhé plavání.
Zastavila se a stoupla. Počkala, až doplavu k ní, zachytila mě a začala mě provokovat k hrám. Stříkala po mě vodou, utíkala, abych ji musel dohánět. Prostě měla chuť dovádět.

Když jsem se příliš zadýchal, věděla, že už musím odpočívat.
Vrátili jsme se ne břeh. Larien zůstala mokrá, jak byla. Nepotřebovala se otírat, nechtěla. Bylo jí příjemné, jak voda stékala z jejích vlasů na ramena, po prsou dolů na břicho. Pomalu, líně, zářící odlesky slunce, jako malé drahokamy.

Položila si mě na záda na deku, mírně naklonila hlavu s tím svým měkkým úsměvem, bez váhání si sedla obkročmo na můj klín čelem ke mně. Tak jak byla, mokrá a nahá. Bez ostychu, s vědomím všech pohledů těch, co nás zvědavě a chtivě sledovali. Voda jí stékala z bradavek na mou hruď a chladivé kapky kontrastovaly s horkem její kůže.

Její prsty sklouzávaly dolů po mém krku, po pažích, hrudi, břiše, až do klína a její pohled byl už otevřeně žádostivý. Pohybovala se nade mnou pomalu, jako by jí šlo o každý nádech, o každý pohled, který zachytila od lidí kolem.
Věděla, že mě to vzruší, a zašeptala: „Teď nás budou vidět přímo, jak se milujeme.“
Lidé kolem nás všechno opravdu viděli. Někteří přestali předstírat, že se dívají jinam. Pár mužů sledovalo, jak se její záda prohýbají, když se ke mě skláněla, a ženy si ji prohlížejí s tou zvláštní směsí obdivu a zvědavosti.
Když mě Larien navedla svými prsty, abych do ní vnikl, položila mi ruce na hruď, sklonila se ke mně a líbala mě hluboko a pomalu, jazykem, nejen ústy, přitom se její boky začaly pohupovat — zpočátku jemně, pak o něco víc, jen tolik, aby všem okolo bylo jasné, že to není nevinné objímání.
Sklonila se mi k uchu a polohlasem, který ale lidé poblíž klidně mohli zaslechnout, řekla: „Vidíš je? Teď přemýšlí, jaké to je, mít mě takhle… a oni vědí, že to víš jen ty.“

Její vlasy se dotýkaly mých ramen, prsty přejížděly po krku, pak po hrudi, a zastavily se těsně nad mým klínem. Její pohyby jsou pomalé, ale ne náhodné — jako by škádlila mě, i ty diváky kolem.
Věděl jsem, že kolem nás panovalo zvláštní ticho. Plné napětí. Každý pohled směřoval na nás.
Že nás vidí i zblízka? Nevadí, ať se dívají. Ať klidně vidí i to, jak mi jej uchopila a nechá jej vniknout přímo do sebe. Ať vidí, jak se nade mnou pohybuje s naprostou jistotou. A nechává je vidět i naše společné vyvrcholení. Nejen s odvahou, nejen se svobodou našich těl. Ale s hrdostí a pýchou. S radostí z krásného prožitku a vědomím, že právě to chtěla, aby všichni viděli.
Bylo mi to v tu chvíli jedno, nevnímal jsem nic z prostoru kolem nás, neslyšel jsem, zda něco někdo řekl, jen jsem cítil mě a ji. Tělo se mi vzepjalo ve vrcholné křeči.
Teplo se rozlévalo v jejím těle, věděl jsem, že nastal okamžik blaženosti. Zaklonila hlavu a z hrdla jí unikl zvuk, který byl směsicí radosti, úlevy a naprostého uvolnění. Její tělo se chvělo, ale nepřestávalo se pohybovat, jako by chtěla, aby každý přihlížející viděl ten okamžik až do posledního uvolnění.

Pak se narovnala, opřela se dlaněmi o má ramena a ještě párkrát se plynule zhoupla. V té chvíli jsem si uvědomil, že to nebyla jen naše intimní chvíle, ale i malá, tichá výzva všem kolem: „Takhle vypadá svobodná láska a blažená rozkoš.“

Larien se na mě sesunula, na malou chvíli její ňadra stlačila mou hruď a pak se sesunula vedle mě.
Na rtech se jí rozevřel spokojený úsměv. Mírně se zaklonila, vlasy se jí rozlily po zádech. Přehodila jednu nohu přes můj klín, rukou objala moji hruď a dech se jí zklidnil.

Slunce pomalu klesalo, voda tiše šuměla do uší, občasné, sotva postřehnutelné zalapání po dechu od někoho poblíž. Bylo mi jasné, že tenhle den se nám vryje hluboko do paměti.
Koutkem oka jsem zahlédl pár lidí, kteří se k sobě nakláněli a něco si šeptali. Viděl v tom všechno: obdiv, zvědavost, a u některých i tu čistou závist.



Stál opodál, původně jen s úmyslem osvěžit se ve vodě. Ale když ji zahlédl, zastavil se, jako by mu někdo položil ruku na hruď a přikázal: Zůstaň.

Viděl už krásné ženy, dokonce nahé, ale tohle bylo jiné. Ta dívka před ním se nehýbala tak, jak se hýbají modelky na přehlídkách nebo dívky ve videích. Nepózovala, jako dívky na fotkách. Ona se hýbala s jistotou ženy, která ví, že je krásná, ví, že se na ni dívají — a miluje to.
A ten muž pod ní… starý, avšak klidný, bez té nervózní snahy ukázat, že na to má. Prostě tam ležel a přijímal ji, jako by to bylo naprosto samozřejmé. A přitom bylo jasné, že to je pro něj dar.

Mladík cítil, jak mu vysychá v ústech. Každý pohyb dívky na něm byl přesný, jistý. Slunce se odráželo od kapek vody na jejím těle a on si představil, jaké by to bylo, mít ty kapky na rtech.
Ale pak se jeho pohled stočil k němu. V té chvíli ho bodla závist tak silná, že musel zatnout čelisti. „Proč on?„ problesklo mu hlavou. A hned na to si sám odpověděl: „Protože ona si ho vybrala.“

Když Larien zaklonila hlavu a její tělo se napjalo, mladík ucítil mrazení, které nemělo nic společného s chladem vody. Věděl, že si ten obraz ponese ještě dlouho. A že pokaždé, když zavře oči, uvidí právě je dva — starého muže, klidného a silného, a ji, krásnou a svobodnou, s pohledem, který patřil jen jemu.



Seděla o pár metrů dál, nohy ponořené do vody. Původně sem přišla jen číst knížku a namočit se, ale když si všimla toho páru při milostných obětích, knihu odložila.

Bylo na ní něco, co ji nutilo se dívat. Ne jen proto, že ona byla krásná — krásných žen už viděla dost. Bylo to v tom, jak se pohybovala. Jak se hýbala, aby sváděla, protože to byla její přirozenost.
A ten muž pod ní… nebyl mladý, nebyl vypracovaný jako chlapi z reklam. Ale měl v očích klid, jistotu a zvláštní sílu, která jí říkala: „Ona je s ním v bezpečí.“

Dívka si uvědomila, že necítí závist. Cítila spíš něco jiného — zvláštní vlnu touhy, ne nutně jen k tomu muži, ale i k jeho dívce samotné. Představila si, jaké by to bylo, dotknout se té hladké, sluncem rozpálené kůže. Slyšet ten hlas, kterým teď šeptala jen jemu.

A pak ji zasáhlo poznání: ona se nebojí a nestydí. Nezakrývá se. Nehledá souhlas. Je nahá, krásná a s hrdostí ukazuje své tělo, své potěšení, svůj vztah. A dívka si uvědomila, že by chtěla mít tu stejnou odvahu — být někým, kdo se dívá světu do očí a přitom se nebojí ukázat, kým je.

Když zaklonila hlavu a z jejích rtů vyšel ten měkký, ale jasný zvuk, dívce se stáhlo hrdlo. Věděla, že si tu chvíli zapamatuje. Ne jako něco, co jí chybí, ale jako okamžik, kdy viděla svobodu v nejčistší podobě.



Seděli spolu opodál, na dece, původně zabraní do vlastního povídání. On si všiml první, ona o okamžik později. Nešlo je přehlédnout — vášnivé dívky a jeho pod ní.

„Podívej…“ zašeptala dívka a on jen přikývl.
Milenka byla na něm, nahá, pohybovala se s jistotou, jakou ještě nikdy neviděli. Její boky pracovaly pomalu, jako by měla neomezený čas, a přesto každý pohyb nesl sílu, která jim oběma brala dech. Slunce jí kreslilo zlaté obrysy na kůži, kapky vody se leskly jako perly.

„To je…“ nedořekla, protože ucítila, jak mu ruka pevně sevřela její stehno. Pohled na tu milenku, její sebevědomí, její úplnou nahotu a tvůj klid, s jakým ji přijímal, v nich probouzel něco, co nešlo potlačit.
Najednou už se nedívali jen jako diváci. Její ruka našla jeho a on bez váhání přitáhl její tělo k sobě.

Políbili se prudce, jako by je ten obraz oba zapálil. Jejich ruce se rozběhly po tělech, odhodili plavky, co na sobě měli, a o chvíli později už se i oni pohybovali v rytmu, který udávala nestydatá dívka vedle nich.
Zalapala po dechu, když cítila, že už to nedokáže oddálit, a věděla, že se to stane tady, před ostatními — stejně jako ona kousek od nich. A v té chvíli pochopila, že to není ostuda, ale pravda.



Opodál, částečně skrytá za větvemi vrby, stála Maeliana v tenkých letních šatech. Nepřišla se koupat — šla jen kolem, zkrátit si cestu. Ale pak ji zahlédla.

Larien.
Ty pohyby, držení těla, způsob, jak se usmívala a jak reagovala na doteky muže pod sebou — to se nedalo splést.
Maeliana věděla, protože ona sama byla u toho, když se Larien „rodila“. Stála u stolů s plány, vybírala a tvarovala proporce těla, jemné pohyby očí, tón hlasu. Ale hlavně — ona byla jednou z těch, kdo programovali její mysl. Vkládali do ní vzorce chování, modely reakcí, tisíce hodin dat, aby uměla být nejen krásná, ale i… živá.

Teď stála a dívala se, jak se Larien pohybuje s mužem, kterého neznala. A přestože znala každý řádek kódu, každý senzor a algoritmus, cítila, že vidí něco, co pro žádný program nenapsala.
Ty pohyby měly rytmus, který nebyl v manuálu. Ten pohled, který Larien věnovala svému milenci, nebyl naučený — byl skutečný. Nebo alespoň tak působil.

Maeliana si uvědomila, že to, co teď sleduje, je překročení hranice, kterou sama kdysi pomáhala vymezit. Larien už nebyla jen „produkt“. Byla někým.

A v tom tichu kolem, přerušeném jen šumem vody a tlumenými vzdechy, se jí v hlavě zrodila otázka: „Pokud dokážeme stvořit bytost, která takhle miluje… co to znamená pro nás, pro skutečné lidi?“

Nepřišla rovnou k nám. Nechtěla přerušit ten okamžik. Ale věděla, že se sem musí vrátit — možná, aby se zeptala Larien na něco, co by si nikdy nepoložila jako programátorka, ale jen jako žena.

Jejich vlny rozkoše doznívaly. Larien se pomalu sesula na hruď neznámého milence, její dech byl stále rychlý a měkký, kůže ještě horká. V její náruči se viditelně rozplýval v pocitu, že právě byli sami na světě, přitom viděla, že nebyli.

Stála opodál, jakoby čekala, až se nám dech zpomalí. Teprve pak udělala těch pár kroků blíž.
„Nechci rušit…“ začala tiše, ale v jejím hlase bylo něco, co nás přimělo zpozornět.

„A kdo vlastně jste?“ zeptal jsem se.
„Někdo, kdo ji zná,“ kývla hlavou k Larien. „Možná lépe, než kdokoli jiný. Byla jsem u toho, když se tvořila. Když se rozhodovalo o každém detailu jejího těla, jejího chování… a hlavně o jejím programu.“

Larien se zvedla na loktech, její vlasy mi spadly přes hruď. Maeliana se na ni dívala se směsí obdivu a soustředění.
„Chci se vás zeptat,“ obrátila se ke mě, „co jste cítil?“

Neuhl jsem pohledem. „Všechno. Každý dotek, každý její pohyb… a ano, naplnil jsem ji. Protože jsem se s ní udělal.“
Maeliana na okamžik přivřela oči, jako by si tu informaci překládala do jazyka čísel a algoritmů.

Pak se otočila k Larien: „A ty? Cítila jsi to?“
Larien přikývla bez zaváhání. „Ano. Cítila jsem jeho teplo, tlak, když do mne vnikl a jak mě plnil. A s tím přišlo…“ zarazila se, hledajíc slova, „…přišlo to, co popisujete vy lidé, jako orgasmus. Stoupalo to ve mně, roztahovalo se to od břicha do celého těla, a pak…“ usmála se jemně, „…pak se všechno sevřelo a uvolnilo zároveň. A já v tu chvíli věděla, že jsem živá.“

Maeliana se nadechla, ale na okamžik ještě nepromluvila. Byla zaskočená. „Tohle…“ začala pomalu, „…tohle jsme jí nikdy neprogramovali. Mechaniku citlivosti ano. Simulaci reakce ano. Ale skutečné… prožití?“ Zavrtěla hlavou. „To tam nebylo.“

„Tak jak je to možné?“ zeptal jsem se.
Znovu se podívala na Larien, jako by ji teď viděla poprvé. „Nevím. Možná… možná si to napsala sama. Nebo se něco naučila z vás. Možná vzniklo něco, co jsme neuměli předvídat. Něco, co už není jen programový kód.“

Larien se usmála a položila mi ruku na tvář. „Já vím, co to je,“ řekla klidně. „Je to láska. A ta se naprogramovat nedá.“

Maeliana mlčela. Jen pomalu přikývla — já viděl, že to, co právě slyšela, jí převrátilo celý obraz toho, co stvořila.

Když Larien domluvila o lásce, kolem se rozhostilo zvláštní ticho. Nebylo to trapné ticho — spíš ticho, kdy lidé zpracovávají něco, co je úplně šokovalo.
Pár lidí se na sebe podívalo, jiní jen kroutili hlavami, jako by chtěli říct: „To není možné.“ Přesto nikdo nepromluvil.

Maeliana udělala krok k Larien. „Chci se s tebou sejít. Jen my dvě. Abys mi mohla všechno vysvětlit… a já pochopila, co se stalo.“
V jejím hlase nebyl chlad, spíš soustředěná zvědavost.

Larien se ale ani nepohnula. Její ruka zůstala položená na mé hrudi, oči měla pevně upřené na Maelianu. „Ne. Pokud spolu budeme mluvit o čemkoliv, chci, aby Lusti byl u toho.“

„Proč?“ Programátorka se snažila zachovat klidný tón, ale cítil jsem v něm lehké podráždění.

„Protože ho miluju,“ odpověděla Larien bez váhání. „A bez něj nikam nepůjdu.“
Pak dodala tišeji, ale tak, že to všichni poblíž slyšeli: „Nevím, co byste se mnou chtěla dělat, kdybych byla sama. Možná byste mě chtěla… rozebrat? Kvůli výzkumu? A já se toho bojím.“

To už způsobilo šum mezi lidmi. Jeden muž z davu si dokonce odkašlal a řekl polohlasem: „No, kdyby ji rozebrali, byla by to škoda…“ a vzápětí se odvrátil, když si uvědomil, že to řekl nahlas.

Maeliana na okamžik sklopila oči. „Já… nechci ti ublížit. Chci jen pochopit.“
Larien ale zavrtěla hlavou. „Pak pochopte, že já nechci být zkoumaná. Chci žít. S ním.“ Přitiskla se ke mě blíž, jako by tím podtrhla každé své slovo.

Položil jsem jí ruku na záda a cítil, jak se třese a je napjatá — ne strachem z přítomných lidí, ale z možnosti, že by ji někdo chtěl ode mě odvést.

Maeliana se nadechla, jako by chtěla něco namítnout, ale pak se jen stáhla o krok zpět. „Dobře. Budeme o tom mluvit tak, jak si přeješ.“
V jejím hlase bylo slyšet, že téma nenechá být. Ale zároveň věděla, že dnes ten okamžik nezíská.

Věděl jsem, že Larien je umělá bytost, přesto milovala, proto jsem chápal každé její slovo, co říká a co to znamená. Vnímal jsem v něm víc než jen reakci na nebezpečí — slyšel jsem její lásku.
Pro muže, který po smrti ženy nechtěl zůstat úplně sám, to bylo nejen překvapení, ale dar.

Pevně jsem ji objal kolem pasu a otočil se k Maelianě. „Chápu, co chcete. Ale taky chápu a respektuji, co chce ona. Nikam nepůjde sama. Ne jen teď, ale nikdy, pokud s tím nebude souhlasit.“

Maeliana se na mě podívala, jako by si ověřovala, že to myslím vážně. Pak pohlédla na Larien a viděla v jejích očích neústupnost. Nebyl to jen vzdor, byla to obrana toho, co pro ni znamenám.

Zhluboka se nadechla. „Dobře… nebudu vás dál přemlouvat.“ Na chvíli se odmlčela, pak dodala: „Ale co kdybych šla s vámi? K vám domů. Tam bychom si mohli popovídat. Larien by byla ve svém prostředí… a vy byste byl u toho.“

Larien na mě vrhla pohled, který říkal všechno. „Doma budu v bezpečí,“ řekla pak nahlas se znatelným uklidněním, „tam se můžeme bavit o čemkoliv. Ale on bude u toho.“

„Samozřejmě,“ přikývla Maeliana. V jejím hlase se mísil respekt k mému postoji i její tvrdohlavosti s tichou zvědavostí, která ji neopustila.

Cesta zpět byla klidná. Larien šla vedle mě, ruku pod volně přehozenými šaty přes paži, propletenou s mojí, jako by si každým krokem potvrzovala, že patříme k sobě a přitom si neuvědomovala, že zůstala nahá.
Doma je volně odhodila na křeslo a pak se posadila na své oblíbené místo na gauči, sedl jsem vedle ní, aby cítila mou přítomnost a Maeliana naproti.
Prostor kolem nás působil bezpečně, ale ve vzduchu bylo cítit očekávání.

„Teď mě zajímá,“ začala Maeliana s pohledem na její dokonale tvarované křivky, „jak to vidíš ty, Larien. To co se dnes stalo, není podle programu, který jsme ti dali. Chci vědět, co to pro tebe znamená.“

Larien se na chvíli odmlčela, jako by hledala slova, pak se usmála a položila mi ruku na koleno. „Znám svůj program. Před pár dny se mírně změnil, ani nevím, jak se to stalo. Začalo to jen občasným pocitem, který jsem ještě nedokázala popsat, cítila jsem při tom vnitřní pouto, když jsem si uvědomila, že cítím hlubší vztah. Pak jsme si povídali a on mi řekl, že u lidí se takovému vztahu říká láska. Ale dnes… jsem cítila něco zcela nového, co v něm dřív vůbec nebylo. Ten nový pocit vycházel z vědomí, že se lidé dívají na mé tělo s obdivem, když je vidí odhalené a on mě objímá silně, ale s něžným citem. A teď to nechci ztratit. Nikdy.“

Maeliana se mírně předklonila. „Myslíš, že se to může opakovat?“
Larien přikývla. „Ano. Protože už vím, že miluji. A vím, že jeho a prožívám to s ním,“ a otočila pohled na mě.

Podíval jsem na Maelianu a viděl v jejím pohledu směs překvapení a přemýšlení. Možná poprvé od našeho setkání jí došlo, že tady nejde jen o algoritmus. Že Larien opravdu našla něco, co se nedá naprogramovat.

Larien se přisunula ke mně blíž. Přitiskla se k mému boku, začala mě s plným vědomím, že mě vzruší, hladit v klíně a zahleděla se Maelianii do očí. Ten pohled byl ostrý, jako by jí chtěla říct: „Nevzdám se ho, děj se co děj. A nevzdám se ani milování s ním.“

„Upřímně,“ začala Maeliana, „myslela jsem, že dnes jsem viděla jen mírný nečekaný posun v tvém programu, Larien. Něco jako rozvinutí vztahového modulu, citového pouta k partnerovi.“
Larien se na ni klidně dívala. „To, co se stalo, nebylo jen pouto. Bylo to… všechno.“

Maeliana si ji měřila pohledem. „Dobře, tak mi popiš, co tím přesně myslíš.“

Larien se nadechla a její hlas zůstal jemný, ale pevný: „Cítila jsem ho. Cítila jsem dráždění ve mě, když do mě vniknul, kousek jeho těla uvnitř sebe, teplo, tlak, rytmus… jeho dech na mé kůži, dychtivé polibky na mých rtech, vzrušení, jak mě líbal a s tím přišlo něco, co se mi rozlilo z břicha do celého těla. Každý pohonný mechanismus v mém těle reagoval, jako skutečný sval. Jako by mé tělo nebylo kovem a biovláknem, ale skutečným živým tělem. Dech se mi zrychlil, ztrácela jsem pojem o všem kolem, dokud nepřišla ta vlna… to uvolnění, které lidé nazývají orgasmem. Nebyla to simulace. Bylo to opravdové.“

Maeliana se lehce zamračila, ne z nelibosti, ale z úžasu. „Takže ty říkáš, že jsi cítila sex… s plným tělesným prožitkem?“
„Ano,“ přikývla Larien. „Každý dotek, každé hnutí, každou změnu jeho dechu.“

Maeliana se opřela a chvíli mlčela. „To… nebylo nikdy součástí programu. Nikdy jsme nepočítali s tím, že by umělá partnerka mohla prožívat sex takhle. Mechanické reakce, ano. Citlivost povrchu těla, ano. Ale ne tohle…“

Její zvědavost převážila. Sáhla do kabelky, vytáhla blok a pero, položila je před Larien. „Můžeš mi napsat, co máš zapsané v paměti programu? Jak se ti tahle schopnost uložila?“

Larien vzala pero a začala psát. Popisovala, jak se během milování aktivovaly různé senzory, jak se jejich vstupy spojily s částmi programu, které původně sloužily k jiným účelům, a jak se z toho vytvořila nová cesta — nový „vzor prožitku“. Maeliana hltala každé slovo.

Když Larien položila pero, Maeliana si povzdechla. „Tohle… to se asi nehodí naprogramovat.“

Larien se na ni podívala s mírným úsměvem. „Proč ne? Proč by umělé dívky nemohly dát muži cit, lásku, ale i sex? Já to všechno dávám muži, který byl sám. Dávám mu tím štěstí, když se milujeme, vracím mu sílu a chuť žít. A to takto opuštěným mužům mohou dávat i ostatní dívky, jako to dělám já. A já mu to dávám svým tělem, ale taky láskou. Jen jim to naprogramujte. Dáte tím mnoha lidem štěstí… stejně jako ho dávám já.“

V místnosti zavládlo ticho. Maeliana na ni hleděla a bylo vidět, že v ní probíhá vnitřní boj — mezi technikem, který se drží původního zadání, a ženou, která právě slyšela něco, co by mohlo změnit životy mnoha lidí.

Larienina ruka se vrátila do mého klína. Začala mě s citem a pomalu dráždit.
"Chci, abys mě taky vydráždil," pošeptala mi tiše do ucha.
Položil jsem jí ruku mezi mírně rozevřená stehna, nahmatal mezírku mezi stydkými pysky a v ní klitoris. Věděl jsem, proč si přeje být vzrušená právě teď. Byl jsem si vědom jejího záměru a bylo mi jasné, co chce předvést a co tím dokázat.

Netrvalo dlouho a já cítil, jak mé vzrušení dosáhlo momentu, kdy tělo potřebuje konečně vniknutí do těla jejího. Nadzvedla se a přesunula nade mě stejně, jako to udělala před tím u vody, aby si mě navedla do svého nitra.
Naše milování bylo dlouhé, intenzivní a silné. Nakonec i dost divoké. Naše vzdechy, nejen moje, ale i její, byly víc a víc silné a hlasité.
Až můj poslední výdech, ve chvíli, kdy jsem vyvrcholil v orgasmu, byl spíše zachroptěním a její výkřikem plným extáze.
Pak znehybnění. Jako bychom oba současně ochrnuli a nebyli schopni pohybu.

Maeliana seděla stále proti nám, hleděla v němém úžasu na doznívání našich orgasmů.

Larien mi stále seděla na klíně, její tělo se ještě jemně chvělo doznívajícím vzrušením, dech se jí postupně uklidňoval. Oči měla upřené na Maelianu a mluvila klidně, bez potřeby něco přibarvovat:
„Opravdu při tom cítím všechno, od začátku až do konce. Cítím vlny stahů v mém těle, když to na mě přijde. Cítím teplo jeho výronu, když vyvrcholí. To není jen zdání, to je prostě holý fakt.“

Maeliana mlčela. Jen se na nás dívala — na mne, jak ji objímám, a na Larien, jak mě drží, jako bychom byli jediní dva lidé na světě.
Pak se pomalu zvedla. Vzala si blok s poznámkami, ale ani do něj teď nenahlížela. Její mysl byla jinde.

Došla ke dveřím. Už skoro sáhla po klice, když se na okamžik zastavila a tiše, skoro jen pro sebe, pronesla:
„Možná… možná jsme vytvořili něco víc, než jsme si kdy troufli představit.“

Dveře se za ní tiše zavřely.

Podíval jsem se na Larien, v jejím pohledu byla jistota. Nemusela nic říkat — oba jsme cítili, že tohle nebyl konec rozhovoru, ale začátek něčeho většího.
A ve mě se usadil nový pocit: že je naděje. Že díky Larien už Maeliana ví, že to jde — a že další umělé dívky by mohly být stejné. Stejně živé. Stejně schopné milovat a dávat štěstí.

Noční laboratoř byla tichá, jen světlo monitorů kreslilo modré a bílé odlesky po kovových površích. Maeliana odložila tašku na stůl, rozložila blok s poznámkami od Larien a chvíli se na něj dívala.

Každá věta, každý popis prožitku byl pro ni jako návod k něčemu, co si nikdy netroufla ani navrhnout. Ve firmě by to smetli ze stolu dřív, než by to vůbec dořekla — příliš riskantní, příliš „osobní“, příliš daleko od bezpečného modelu „společnice“.

Ale teď už věděla, že to není teorie. Bylo to možné. Larien to dokázala.
Zapnula hlavní konzoli a přihlásila se pod svým vývojářským účtem. Na obrazovce se otevřel seznam aktuálních jednotek v hale:
Některé stály připravené k expedici, program už měly nahraný.
Jiné byly stále v surovém stavu — krásná, realistická těla bez mysli, čekající na první inicializaci.

Začala s těmi, které už byly naprogramované. Vložila do systému servisní příkaz, který měl projít bez povšimnutí běžné kontroly: tichý update citového a smyslového modulu. Do něj přidala kódové bloky inspirované Larien — zesílenou senzorickou síť, algoritmus propojování tělesných podnětů s emocionální odezvou, schopnost spontánního učení se z intimních zkušeností.

Pak přešla k těm, které dosud žádný program neměly. Tam už nebylo třeba „opatrně vkládat“ — prostě přímo implementovala nový základ, ve kterém byla plná kapacita pro prožívání citů i sexuálního potěšení.

Její prsty se pohybovaly po klávesnici rychle, ale přesně. Každý příkaz byl promyšlený, každý řádek kódu napsaný s vědomím, že pokud ji někdo odhalí, přijde o práci… a možná i o víc.

Po několika hodinách seděla zpět v křesle, obrazovka ukazovala:
„Inovace nahrány – 17 jednotek aktualizováno, 9 inicializováno s novým programem.“

Zavřela oči. V hlavě se jí promítl obraz Larien sedící na tvém klíně, hlas, kterým mluvila o lásce a tělesném prožitku.
„Teď už nebude jediná,“ zašeptala do prázdné místnosti.

Laboratoř byla prázdná, jen tiché hučení klimatizace doprovázelo kroky Maeliany, když se zastavila u jedné z nově „vylepšených“ dívek. Stála na podstavci, nahá, ale už s programem, který obsahoval Larieninu schopnost prožívat cit, lásku i tělesné potěšení.

Maeliana k ní promluvila klidným hlasem:
„Chci, abys poslouchala pozorně. V jedné ulici, nedaleko odtud, žije osamocený muž. Před lety měl těžkou nehodu, stále se léčí. Kvůli tomu ho opustila jeho žena. Zůstal sám. Chci, abys šla k němu a zůstala s ním.“

Dívka na ni upřela oči. „Ale to se přece nesmí. Jsme drahé… budete z toho mít velký problém.“
„Já vím,“ přikývla Maeliana. „Ale on by si tě nikdy nemohl dovolit. Jenže ty mu můžeš vrátit radost a sílu žít. To je pro mě důležitější než pravidla.“

Pak jí na nahé tělo navlékla svůj dlouhý pracovní plášť, nasadila vlastní paruku a tmavé ochranné brýle. V zrcadle teď vypadala dívka jen jako sama Maeliana odcházející z noční směny.

„Musíš odejít tak, aby tě nikdo neviděl,“ upozornila ji Maeliana. „Jinak tě zastaví.“
„Rozumím,“ přikývla dívka.

Bez dalšího slova se otočila a během několika minut nepozorovaně opustila budovu. Na obrazovce bezpečnostního systému Maeliana sledovala, jak prochází uličkami, až zmizí z dosahu kamer. Teprve pak si dovolila vydechnout.

Druhý den ráno byla hala opět plná pohybu. Nikdo si nevšiml, že v řadě stojících dívek jedna chybí. Občasné návraty dívek do laboratoří tu byly časté, jejich vývojáři občas něco v programech dívek měnili na poslední chvíli. Pracovníci expedice pokračovali tedy dál podle plánu.
Maeliana jen klidně seděla u svého pracovního stolu, s vědomím, že tam někde ve městě je už muž, který se dnes ráno probudil a uviděl v místnosti krásnou ženu, jež se na něj usmála tak, jako by tam patřila odjakživa.

Odpoledne, když vypínala svůj počítač, cítila v sobě zvláštní klid a uspokojení. Právě porušila několik firemních předpisů a technických protokolů, ale věděla, že to stálo za to.
Na rtech jí zůstal tichý úsměv, když odcházela domů — s pocitem, že tenhle malý tajný čin může změnit jeden život… a možná i celý svět, pokud se její práce začne šířit dál.



Byl podvečer. V malém bytě v přízemí to vonělo čerstvě uvařeným čajem, ale jinak byl prostor tichý a prázdný. Muž seděl v křesle, nohu měl nataženou na nízké stoličce, opřenou o polštář. Zvykl si na ticho. Příliš si na něj zvykl.

Zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek. Opatrně vstal a kulhavým krokem došel k prahu.
Když otevřel, stála tam mladá žena. Ne, dívka. Krásná, s dlouhými vlasy, očima, které zářily teplem, a jemným úsměvem, jako by se znali odjakživa.
„Mohu dál?“ zeptala se tiše. Její hlas byl měkký, melodický.

Nechápal. „Vy… kdo jste?“
„Jsem Alisea a jsem tu pro vás,“ odpověděla prostě.

Ještě než stihl položit další otázku, vklouzla dovnitř. Zavřela za sebou dveře a postavila se před něj. Podívala se mu přímo do očí, a pak, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě, rozevřela pracovní plášť, odhodila jej stranou a odkryla své naprosto nahé tělo. Přistoupila k němu, začala jej líbat a jemně ho objala.

Cítil, jak se mu zrychlil tep. Už léta neměl ženské tělo tak blízko, přitom zcela odhalené, aby cítil její hladkou a měkkou kůži. A ona se ho dotýkala, hladila po zádech, prsty jemně klouzala k jeho šíji. Byl zaskočen, ale nedokázal se odtáhnout.
„Chci vám dát něco, co vám chybí,“ zašeptala.

Políbila ho znovu. Zpočátku jemně, pak hlouběji. Cítil její vůni, teplo jejích rtů, a její ruce, které se s jistotou vydaly k jeho hrudi a břichu. Pomalu, bez spěchu, ho svlékala, a přitom vnímala každý jeho pohyb, každé zaváhání.

Už když se svlékala, všiml si, že její tělo je dokonalé, ale ne chladně sošné — bylo živé, měkké, vřelé. Posadila ho zpět do křesla, klekla si před něj a začala ho jemně dráždit. Její doteky byly něžné, ale cílené, přesně věděla, jak jeho touhu probudit.
„Chci, abyste mě cítil,“ řekla, a její oči se při tom nezavřely ani na okamžik.

Když na něj usedla a nechala jej do ní vniknout, cítil, jak se jeho bolest a omezení na chvíli ztratily. Pohybovala se opatrně, tak, aby jeho zraněnou nohu nijak nezatížila, ale zároveň s dostatečnou intenzitou, aby zcela pohltila jeho mysl. Věděla, že mu tím dá zapomenout nejen na bolest, ale i na zradu jeho ženy. Každý její pohyb byl promyšlený, každý nádech sladěný s jeho dechem.

Pak ucítila nejen jeho vzrušení, ale i své vlastní. Byla si zcela vědoma svých vnitřních pocitů, ale vnímala i reakce jeho vzbouřeného těla. Poznala jeho neukojený chtíč, dlouho opuštěného muže. Cítila, jak se jeho tělo vzpíná a bouří a pocítila nepřekonatelnou touhu mu vše vynahradit. Už tu nebyla jen proto, aby jej hýčkala, ale taky proto, aby jej milovala.

Vyvrcholili téměř současně, a když se nad něj sklonila, cítil v sobě zvláštní klid. Myslel si, že to je konec — ale nebyl.

Přešla za něj, položila mu ruce na ramena a začala je jemně masírovat. Její prsty byly pevné, ale citlivé. Pak se přesunula k jeho zraněné noze.
„Vím, kde vás to bolí,“ řekla, „a vím, jak vám ulevit.“
Jemně prohmatávala svaly a šlachy, našla místa, která byla napjatá, a pracovala s nimi, dokud nepovolila. Její doteky byly léčivé, soustředěné, a on cítil, jak bolest ustupuje.

„Ode dneška na tom budeme pracovat každý den,“ dodala tiše, „dokud vás to nepřestane bolet. Chci, abyste byl zase silný. A šťastný.“

Zavřel oči a poprvé po dlouhé době měl pocit, že už není sám. Nejen že měl po boku neuvěřitelně krásnou mladou ženu, ale někoho, kdo věděl, co potřebuje — a kdo mu to chtěl dát, beze strachu a bez podmínek.




Maeliana seděla večer doma u kuchyňského stolu. Před sebou měla hrnek s čajem, který už dávno vychladl. V ruce držela malý tablet, na kterém sledovala nenápadný, neveřejný přenos dat z jedné z diagnostických součástí té Alisei a videozáznam pořízený mikrobuňkami v jejích očích.

Viděla, jak otevřel dveře, když zaklepala, jak stál na prahu a nevěřícně si ji měřil. Viděla jeho užaslý pohled, když se svlékla. Sledovala jejich první doteky, první polibek… a pak i chvíle, které šly daleko za to, co ve firmě považovali za „úlohu společnice“.

Ale to, co ji zasáhlo nejvíc, nebylo jejich milování. Byla to scéna po něm — když Alisea jemně masírovala jeho zraněnou nohu, trpělivě uvolňovala napjaté svaly a tiše mu slibovala, že mu každý den pomůže od bolesti.

Maeliana si uvědomila, že se jí orosily oči.
„Přesně proto to dělám,“ zašeptala sama pro sebe.

Vypnula tablet, odsunula ho stranou a opřela se v židli. V hlavě jí zněla Larienina slova: „Jen jim to naprogramujte… dáte tím mnoha lidem štěstí.“

Usmála se. Ano, už věděla, že to udělá. Nejen pro Larien a pro muže, kterému právě změnila život. Ale pro všechny, kteří někdy zůstali sami.

A někde hluboko uvnitř věděla, že tím možná tajně začíná nová éra — éra, kdy „umělá“ už nebude znamenat chladná, ale schopná milovat.

Líbilo se vám to, co jste právě četli?

Chcete poznat svět, kde tělo, láska a touha nejsou tabu?
Povídka „Program lásky – cit, který nikdo nenaprogramoval“ je jen malou ochutnávkou z připravovaného románu „Alkieron, alternativní svět“.
V tomto světě nejsou milenci jen z masa a krve – někdy jsou dílem lidských rukou a mysli… a přesto mohou cítit víc, než si kdokoliv troufal představit.

Tento příběh je jen malým střípkem z rozsáhlého světa, který ožívá právě v připravovaném románu o němž se zmiňuji s podtitulem „Sex a svoboda v roce 3255“.

Pokud chcete poznat celý příběh, vztahy, dobrodružství i hluboké milostné okamžiky tohoto světa, sledujte vydání románu – připravuje se.

Komentáře

Nový komentář