PRVNÍ ZKUŠENOST
To co se připravuji napsat, bych nenazval povídkou. Jednak mám pocit, že povídky psát neumím a druhý důvod je ten, že se vlastně jedná z 90ti% o autentický popis toho, co jsem sám zažil a teď, když už jsem v určitých letech, se rozhodl o zážitky podělit. Samozřejmě jsem u toho nebyl sám a přesto, pokud by někdo ze čtenářů měl pocit, že něco z toho poznává, bude to podobnost čistě náhodná.
Musím začít v době, kdy se mnou cloumala puberta a moje erotické představy častokrát zabíhaly zvláštním směrem. Býval jsem v nich podrobovaný různým tělesným trestům a mými mučiteli byli někdy ženy, někdy muži, jak mi to do hlavy přišlo. Moc jsme o něčem, čemu se říká spanking, SM nebo BDSM tehdy nevěděli. Bylo to velké tabu a časem jsem představy tak nějak vytěsnil, i když se čas od času vracívaly. Ovšem čas běžel a změnila se i doba. Psala se první polovina devadesátých let a najednou jsme byli zaplaveni informacemi, videokazetami a časopisy s obsahem, o kterém se nám před pár roky ani nesnilo. V kolonce věk mně na začátku dvojku nahradila trojka, byl jsem čerstvě rozvedený a po většinu času sám doma v malém bytě. Doba PC sice ještě nenastala, ale videorecordér už byl standardem, Otevřené půjčovny a v trafikách plno časopisů, jaké se ještě před pár roky na tajňáka vozily ze západu. Občas jsem si něco pustil nebo si něco přečetl a ty představy se začaly vracet. Tentokrát už s myšlenkou, co tak něco vyzkoušet.
Začal jsem procházet inzeráty v časopisech. Brzy jsem zjistil, že nabídky od ženských, pokud jsou, tak jsou spojené s nějakou představou peněžité částky. Nebyl jsem tenkrát v takové ekonomické kondici, abych mohl vydat několik stokorun, tak jsem si to zracionalizoval, jako že mně nejde (a nešlo) o sex, ale jen zkusit jaké to je dostat na zadek a začal si všímat i mužských inzerentů. No a zaujal mě jeden, který nabízel výprasky mužům i ženám u sebe. Bylo to ve městě, kde jsem pracoval. Několikrát jsem se k inzerátu vrátil a pak na něj, písemně, odpověděl. Za pět dnů jsem měl na svém prvním mobilu sms s reakcí. No měl jsem trochu sevřený žaludek, když jsem si sms četl. Odpověděl jsem a ještě ten den jsme se dohodli na nejbližším pátečním dopoledni.
Vystoupil jsem na konečné tramvaje. Byl krásný den, začátek září. Příjemné teplo, tak jsem na sobě měl jen kraťasy a košili s krátkým rukávem. Se mnou snad 2-3 lidé. Do schodů nad nástupiště jsem vystoupal poslední. Ten dlouhý panelák jsem poznal hned. Těch 100 metrů k němu se mi zdálo nekonečných. Nakonec jsem se stejně asi uprostřed cesty posadil na lavičku pod stromem. Podle dohody jsem napsal a odeslal sms, že jsem na místě a zapálil si cigaretu. Čas běžel, cigareta dohořívala a nic se nedělo. V té chvíli jsem cítil i jakousi úlevu, že z toho nic nebude. Řekl jsem si, že dokouřím, počkám tři minuty a vrátím se k zastávce. Mobil se ozval, když jsem u koše cigaretu zhasínal. Znovu jsem se posadil a se sevřeným žaludkem otevřel příchozí sms. Byly v ní poslední pokyny. V té chvíli mě těžké nohy jen tak tak donesly ke druhému vchodu. Ještě jednou jsem se podíval do mobilu a stiskl tlačítko zvonku. Dvakrát krátce a jednou dlouze. Vzápětí se ozval bzučák a já otevřel dveře. Přivolal výtah a stiskl třetí patro. Hned jak jsem vystoupil, otevřely se dveře vlevo od výtahu a v nich stál robustní chlapík, asi 45 s ustupujícím čelem. Nevěděl jsem co říkat, tak jsem jen pozdravil, vyzul se a šel za ním do kuchyně. Zeptal se, jestli piji slivovici a hned nalil panáka. Ani jsem moc nevnímal, co říká, vím, že se ptal, jestli je to poprvé a já odpověděl, že ano. Nalil ještě jednou. Trochu mě to uvolnilo, ale jen trochu. Pak se zvedl a řekl „tak jdeme“. Přešli jsme do obýváku. Tehdejší klasika. Stěna, masivní křesla, ale umístěná mimo své místa, těžký široký konferenční stůl prodloužený dvěma židlemi a přes tu provizorní lavici silná deka. Na obývací stěně položené nějaké nástroje, o jejichž způsobu použití nebylo pochyb. Zmocňoval se mě takový zvláštní pocit očekávání. Ze stěny vzal kožené řemínky s kovovými očky a navlékl mi je na zápěstí a kotníky. „svlíkni se“ řekl, když s tím skončil, „a věci tam na tu skříňku“, ukázal za dveře. Začal jsem si rozepínat kraťasy. „Co všechno?“ Zeptal jsem se hlasem, který jsem ani nepoznával. „Všechno, donaha“ zněla odpověď. Trochu mě to zaskočilo, představoval jsem si nebo vlastně jak jsem si to představoval. To už bylo jedno. Cesta zpátky už nevedla. Kraťasy jsem měl rozepnuté, tak jsem je sundal a uložil na skříňku za dveřma do chodby. Potom trenýrky a opravdu třesoucími prsty jsem začal zápasit s knoflíky u košile. Když se mi ji podařilo rozepnout a položit ke zbytku oblečení, otočil jsem se do místnosti, udělal takový pokus zakrýt si pohlaví dlaněmi, ale hned jsem to vzdal a svěsil ruce. Zvláštní pocity, zvláštní situace. Ne že bych se přímo studem propadal, ale nikdy jsem nebyl takto nahý před oblečeným mužem, který si mě prohlížel. Já se snažil dívat někam mimo něj a cítil jak se trochu klepu. Na druhou stranu jsem i cítil takový zvláštní pocit očekávání. Nevím jak to jinak popsat. Nasměroval mě k jednomu ze křesel a nařídil, aby se přehnul přes jeho opěradlo a rozkročil se.
Protáhl šňůry oky na těch kožených řemíncích a nějakým způsobem to všechno pod křeslem uvázal. Stál jsem skoro na špičkách s nohama od sebe a se zadkem výš než jsem měl hlavu. Asi jsem se trochu klepal a vím, že jsem si říkal něco jako „proboha, ještě před hodinou jsi byl, řekněme, běžný občan a teď“. Pak zapnul nějakou hudbu v přehrávači a hodně zesílil zvuk. Uvědomil jsem si proč to dělá a trochu ve mně zahryzaly obavy. Obešel křeslo se širokým řemenem v ruce, Přejel mně s ním po zadku a vzápětí jsem dostal svou první ránu. Vzápětí druhou a třetí. Teď už jsem věděl, jaký je rozdíl mezi fantaziemi a skutečností. Škubal jsem sebou a tlumeně skučel. Křičet jsem nechtěl, i když se mně po některé ráně chtělo. Nevím, kolik jsem dostal ran, postupně se moje pocity měnily. Začal jsem vnímat jakési perverzní uspokojení, ne vzrušení, že by se mně postavil, ale uspokojení z toho, že něco překonávám. Když skončil a začal mě odvazovat, měl jsem pocit i možná zklamání, že nepokračuje.
Stál jsem před ním s hořícím zadkem, ponížený, ale na druhou stranu svým způsobem hrdý. „Pořádně se postav“, nařídil. A já snad pod dojmem nějakého filmu na videu se narovnal a zkřížil ruce za hlavou. „No, pak že poprvé“ poznamenal. „A polož se na lavici“ nařídil. Za chvilku jsem ležel připoutaný k lavici ze stolku a židlí. „Teď dostaneš dvacet ran rákoskou“ oznámil. „Budeš si je počítat a za každou poděkuješ“. Rákoska zasvištěla. „Jedna, děkuji, dvě, děkuji, tři auu, děkuji. Byla to jiná, ostřejší bolest. Ke konci jsem už křičel. Snad slaběji než hlasitá hudba. „Aaaaa Osumnáct, děkujiii, aaaau devatenáct děkujiiii, aaaaa dvacet děkujiiii.“ Když mě odvazoval, jen jsem oddechoval a ještě hodnou chvíli se nezvedal. Pod rukou jsem na zadku cítil pěkné pruhy.
Když jsem pak osprchovaný a po kávě opatrně sedal do tramvaje. Honily se mně hlavou různé myšlenky, ale byla tam i jakási zvrhlá hrdost. Nebyl jsem si úplně jistý, že to chci ještě zažít. Ale za měsíc jsem mu zavolal a pak ještě jednou. Jen jsem začal chápat, že byt v paneláku není to správné prostředí. To už jsem byl v kontaktu s někým jiným, ale to už je zase jiná historka.