Snad proto, že neměla podprsenku, než jak jsem si doposud mylně myslel. Když jsem viděl její nadprůměrně velká ale přitom krásně pevná ňadra a slyšel její pravidelně vzdechy, pustil jsem z hlavy jakýkoliv ostych a sjel jsem pravou rukou z jejího boku rovnou..

Krátce po maturitě jsem začal pracovat v reklamní agentuře v jednom menším městě poblíž Plzně, kde také bydlím. O polední přestávce jsem chodil na oběd do restaurace, kam chodilo z našeho malého města celkem hodně lidí zaměstnaných většinou v úřednických profesích. Po několika málo týdnech jsem si tedy nemohl nevšimnout, že je mezi nimi i Renáta. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se tak jmenuje, ale nebudu předbíhat. Všechno pěkně popořadě. Tu a tam jsem po ní po očku pokukoval a občas se mi i stalo, že si z důvodu nedostatku prázdných stolů přisedla i ke stolu, kde jsem seděl já. Někdy i dokonce sám. Vždycky přicházela několik minut po mně a i když to nebyla nějaká výjimečná kráska, spíš holka „krev a mlíko“, něčím mě přitahovala. Tak, jak plynuly dny a týdny, jsem se stále více snažil překonat strach z prvního kontaktu, abych ji oslovil. Stále více jsem se těšil na polední oběd, kam jsem kupodivu chodil ze všech zaměstnanců naší firmy jediný, až nastal den, kdy jsem se definitivně rozhodl. „Dnes ji oslovím,“ řekl jsem si a vyrazil v parné letní úterý na oběd. Vše bylo samozřejmě podmíněno tím, že si přisedne ke stolu kde budu sedět. Právě když jsem si objednával, zabrousil jsem pohledem na otevírající se dveře, když v tom vešla. Číšník se právě ptal na přílohu k jídlu, ale já jsem nebyl malý moment vůbec schopen reagovat. Bez okolků jsem na ní upřel zrak, abych záhy těžce zatrpkl. Ihned za ní šel její přítel, kterého držela za ruku a jakoby ho táhla za sebou. Musím uznat, že na jednu stranu se mi ale ulevilo. Měl jsem jasno a vyhnul jsem se nepříjemnému „oťukávání“. Řekl jsem číšníkovi, jakou chci přílohu a uvolněně se roztáhl do ne příliš pohodlné židle. Na zádech jsem cítil studený pot a myslím, že můj obličej musel být výrazně rudé barvy. Myslel jsem si, že tím to všechno skončilo a přemýšlel o tom, jak dlouho spolu asi můžou chodit. Jestli je na vině má váhavost a nebo jsem měl už od začátku, po celou tu dobu nekonečných dní získávání odvahy, prostě smůlu. Život plynul dál, po večerech jsem chodil s kamarády popít piva, o víkendech trochu víc. To na mě nejvíc doléhal bol ze „zase jedné promarněné.“ Renáty jsem si už postupně přestal všímat, až z ní bylo jedno další tabu. Jednou jsem takhle seděl v práci u počítače a předstíral, že vyhotovuji cenové kalkulace pro jednoho našeho zákazníka. Ve skutečnosti jsem přemýšlel o tom, jak půjdu s kamarády na pivo a kam nás asi vítr zavane toho dne večer. Byl totiž pátek a šéf už nebyl v práci, takže vládla znuděná atmosféra pracovně neplodného konce týdne. V tom se otevřely dveře mé kanceláře a vešla nedávno vdaná sekretářka Jana s ní - s Renátou. Jana, teď už mladá paní, zrovna telefonicky vyřizovala nějaké nesrovnalosti ve fakturách jednoho našeho zákazníka, a tak jenom vyhrkla: „Šéf tady není a je tady slečna shánějící práci, tak kdybys byl tak hodnej a vysvětlil jí o co jde, dík.“ Nestačil jsem ani zalapat po dechu, že mám přece moc práce, Jana vstrčila Renátu dovnitř. Chvíli jsem nevěděl co dělat, ale pak jsem si uvědomil, že o tom, jak se mi kolem ní točil celý svět, nemá ani potuchy a navíc už je to všechno stejně pasé, tak jsem se uklidnil a řekl jí, ať se posadí. Všiml jsem si, že jí to dneska nějak moc sluší. Aby ne, kdo by se nesnažil líbit, když shání práci. V klidu jsem Renátě, tak se mi představila, vysvětlil, koho šéf shání a co by měl umět, což chvíli trvalo. Když jsem jí řekl, že teď už je to jenom na šéfovi, tak nečekaně řekla: „Ale my se přece známe!“ Trochu mě zaskočila, ale měla naprostou pravdu. Nejistě jsem se snažil odpovědět, že ano, ale Renáta pokračovala: „Chodíme přece spolu na oběd do stejný hospody.“ „Jo, máš pravdu,“ řekl jsem a dělal, jako by se mě ta informace netýkala. Kdyby přitom tušila...Hned na druhého dne, když jsem čekal na číšníka s jídelním lístkem v ruce, přišla Renáta, přisedla si a řekla mi: „Čau, to sem moc ráda, že tady taky konečně někoho znám.“ „Tak to já taky,“ přitakal jsem a čekal co se bude odvíjet dál, i když jsem byl tak trochu bez chuti se s Renátou bavit, když už... Ale Renáta se rozpovídala a já jsem se nenechal zahanbit. Takhle to probíhalo každý den. Jednou, asi po dvou týdnech, to už jsem byli „tak daleko“, že se svým klukem nějak nevychází, ale že to je normální. Poté jsme prohodili pár frázovitých vět na tohle téma a najednou jsem dostal odvahu a zničehonic jí řekl: „Tak co kdybysme zašli dneska do kina?“ Než jsem stačil domyslet, co se teď může stát, okamžitě souhlasila a už jsme se domlouvali, kde se sejdeme a v kolik. Podle domluvy jsem si od rodičů půjčil auto a vyzvedl Renátu o dvě ulice dál, než bydlí. Příteli řekla, že jde k rodičům zalít květiny a asi tam bude spát. To je prý normální postup, když jim to neklape, jak mi sdělila. Zaplatil jsem oběma lístky, jak se sluší a patří a shlédl po boku Renáty film Statečné srdce, který byl tenkrát docela novinkou. Když film skončil, řekla mi: „Líbilo se Ti to? Mně moc.“ Kladně jsem odpověděl, i když jsem už viděl dost lepších filmů, ale zas tak špatné to nebylo. Občas jsme během filmu prohodily nějaký ten vtípek na účet té či oné postavy, a tak představení docela ubíhalo a nebyla nuda. Pak mi Renáta řekla: „Nehodil bys mě k našim, když tady máš auto? Řeknu Ti, kde to je.“ Se samozřejmostí jsme oba nasedli do auta a Renáta mně průběžně říkala, když bylo třeba někde odbočit. Po asi desetiminutové jízdě řekla: „Dobrý, tady zastav.“ Zeptal jsem se: „Tady si bydlela?“ „Ne, tady ne, ale chtěla bych Tě na oplátku pozvat na kafe, abys nebyl tak škodnej a kdyby někdo viděl cizí auto před naším barákem, mohl by si mě všimnout s cizím klukem a znáš to. Sousedky...“ „Jasně, rozumím, proč ne?“ Renáta na moji odpověď ale stejně vůbec nečekala a už byla z auta venku. Kvapně jsem vyskočil, zamkl auto a rychlým krokem kráčel s ní zkratkou kolem malého rybníčka do ulice, kde mě měla čekat slíbená káva. Když už jsem seděl v obýváku u stolu, přišla Renáta z kuchyně a řekla: „Nemůžu tady nikde najít kafe, nedáš si teda aspoň trochu vínka?“ „Dal bych si, ale víš, že tady sem autem, řidičák mám teprve krátce, a tak bych o něj nerad hned z kraje přišel.“ Renáta se trochu pozastavila: „Krátce? Auto neuteče. Než k němu dojdeš, tak už po alkoholu nezbudou ani památky. To je v pohodě, fakt.“ „Jo, dobrá,“ přitakal jsem trochu nejistě a Renáta už mi podávala pěknou broušenou skleničku plnou vína až po okraj. „Říkej mi Renčo.“ Přiťukli jsme si, napili se. Měli jsme trochu žízeň, takže jsme oba vypili stejně skoro půlku skleničky. První decilitr vína po těch nekonečných pivních nájezdech, pomyslel jsem si. „Říkal si, že máš řidičák krátce. Kolik Ti vlastně je?“ „Osmnáct a půl,“ řekl jsem nesměle. Renča se začala smát: „Fakt? Já myslela, že jsi tak o dva tři roky starší než já a mně ještě nebylo jedenadvacet...“ Trochu uraženě jsem se dotázal: „Tak to vidíš. A co?“ „Co by? Nic.“ Náš rozhovor pokračoval a Renča mi nalila další víno se slovy: „Domů můžeš jít pěšky a auto si vezmeš když tak ráno, bydlíš přece někde za Hájkem, ne?“ Měla pravdu což jsem potvrdil opětovným přiťuknutím. Všechno ale najednou začalo mít rychlý spád. Renča se mě jen tak mezi řečí zeptala, jak jsem na tom s holkama. Nejdříve jsem nechápal, jak to myslí, protože jsem jí už určitě někdy na obědě říkal, že s nikým zrovna nechodím. Pak mi to ale došlo, na co se vlastně doopravdy ptá. To už načínala další litrovou láhev vína a já měl povídavou. Svěřil jsem se jí, že párkrát něco bylo, ale vždycky nic moc. Pak jsme si přiťukli a Renča mi řekla: „Já už to neměla skoro dva tejdny, ten můj je furt v hospodě, co se furt hádáme, takže jsme na tom teď vlastně skoro stejně.“ Najednou seděla u stolu v obývacím pokoji na gauči vedle mě a ne naproti v křesle, odkud mě doposud mírně vzrušovala svýma obnaženýma nohama vycházejícíma z její minisukně jako doposud, a naklonila se ještě navíc velmi blízko mým směrem. Ztratil jsem řeč. Usrkl si vína a cítil jsem, že jsem trochu opilý a hlavně vzrušený. Sotva jsem položil sklenici na stůl, Renča mě jemně políbila. Po dlouhé době abstinování, co se týká žen, jsem si uvědomil, jak dlouho se už se mnou nic v tomhle směru nedělo, a jak moc mi to chybí. Opětoval jsem Renče polibek a pomyslel si, co by se stalo, kdyby sem teď vtrhnul její mužný přítel. Renča se ale na mě přisála tak intenzivně, že jsem to úplně pustil z hlavy a opětoval její útoky jazykem. Vášnivě jsme se líbali za postupného měnění naší polohy vležmo. Renča mi stále přejížděla po celém těle něžně rukama. Byl jsem opravdu vzrušený a přestával jsem se pomalu ovládat. Leželi jsme na bocích proti sobě. Pravou rukou jsem jí pevně držel za její levý bok a druhou, kterou jsem měl podstrčenou pod ní jsem ji zezadu hladil po krku a po zádech. Podlehl jsem plně vzrušení a nezdráhal jsem se víc na nic čekat jako nekňuba. Vytáhl jsem levou ruku zpoza Renčy a chvíli s ní přejížděl přes oděv jejích prsou. Nemuselo uplynout moc času, abych činil totéž, ale zároveň již Renčinými obnaženými ňadry. Snad proto, že neměla podprsenku, než jak jsem si doposud mylně myslel. Když jsem viděl její nadprůměrně velká ale přitom krásně pevná ňadra a slyšel její pravidelně vzdechy, pustil jsem z hlavy jakýkoliv ostych a sjel jsem pravou rukou z jejího boku rovnou do jejího rozkroku. Tím jsem vše odstartoval. „Chci Tě! Chci Tě! Prosím, musím Tě mít!“ Zoufale prosila polokřikem. Začal jsem z ní sundávat dolní části oděvu, a když na ní zbyly už jen její kalhotky, které nádherně zvýrazňovaly tvar jejích boků, byl jsem bezpochyby zkušenou Renčou svlečen už zcela. Nemohl jsem se dočkat, až to přijde, ale Renča náhle trochu ustrnula a jakoby získala odstup mi jenom tak jemně masírovala můj úd a začala mě vášnivě líbat po krku, po hrudi a níž a níž, až jsem si záhy vychutnával slast z jejího nádherného kouření. Neopomněla v jeho průběhu vzít do ruk svoje balónovitá ňadra a pomoci svým ústům třením mého údu mezi nimi. To nemohlo skončit jinak, než že jsem byl po pár minutách hotov a ležel stále na zádech na gauči momentálně zcela vyčerpán. Pomyslel jsem si, že jsem si zase (pokolikáté už!) úplně neužil, krásně v lůně ženském, ale moc mě to nemrzelo, protože i tak to stálo za to. Renča, která od mého výronu semene, jenž se rozhodla s plným nasazením všechen spořádat a téměř se jí to i povedlo, nade mnou klečela. Všiml jsem si, že je vlhká v rozkroku. Nečekaně řekla: „Neboj, o nic nepřijdeš, ale nechtěla jsem, abys takhle rychle dopadl ve mě,“ pousmála se a lehla si na můj bok, podložila si bradu na mém rameni svýma rukama a koukala ještě pár minut, jak postupně pomalu opadá moje vzrušení. Po pár minutách jsem zvedl hlavu a políbil ji na čelo. Renča se trochu odvrátila celým tělem, a tak jsem se zvedl. Převalila se na záda. Měl jsem teď před sebou celé její nádherné tělo, jenom jsem ještě neviděl pod vlhké kalhotky. Poté jsem jel pohledem zpátky nahoru a zastavil se na jejích ňadrech. Byla neuvěřitelně krásná. Přisál jsem se na jednu z bradavek a druhou jsem dráždil rukou. Poté jsem chytil obě prsa pevněji do dlaní, což jsem jakž takž vůbec pořídil a lízal Renče škvírku mezi nimi. „Zkus si ho tam,“ řekla a já si na ní lehce sednul, Renča si vzala ňadra do svých rukou a já ji strčil svůj úd mezi ty její nádherné kopce. Připadal jsem si jako v nějakém pornofilmu. Tak moc mě to vzrušovalo. Za chvíli jsem ale raději z Renči slezl, klekl si mezi její zpola roztažené nohy a laskal ji na břiše. Jelikož jsem ale cítil vůni jejího lůna, velmi rychle jsem přecházel níž a současného sundávání jejích v rozkroku hodně provlhlých kalhotek. Začal jsem jí dlouze a táhle lízat kolem její hustě porostlé štěrbinky. Odpovědí mi byl Renčin zrychlený dech a to, že mi vjela rukou do vlasů, aby mě nasměrovala mojí pusou přímo k ústí jejího lůna. Nemusela mě dvakrát pobízet. Zatímco jsem byl už zase nepřehlédnutelně vzrušený, dráždil jsem Renču svým jazykem nejdříve jemným lízáním. Postupně ale, jak přibývalo jejích šťáv jsem nabíral na obrátkách a postupně jsem přešel od závojíčků až na její nabubřelý klitoris. To už Renča slabě sténala a po chvíli skoro prosebně zapištěla: „Já už to nevydržím, pojď do mě!“ Nemusela říkat dvakrát. Vymrštil jsem se směrem nahoru, jak to jen šlo a už jsem byl v ní. Ani jeden z nás neměl na žádné další něžnosti trpělivost. Energicky jsem do Renči přirážel a neohlížel se na nic. V okamžiku jsme zapomněl na nějakého jejího přítele, kde jsme se s Renčou seznámili nebo na čem že jsme to vlastně byli dneska v kině. Renča vzdychala zhluboka a polohlasně, zatímco já ji držel jednou rukou za stehno pokrčené nohy a druhou ji buď hladil po vlasech nebo zboku držel za její bujaré ňadro. Když už jsem cítil, že zase budu polevil jsem a postupně výrazně zpomalil a pak téměř ustal v té jedné z nejpříjemnějších činností, jaké vůbec může člověk na světě zažít. Renča to poznala a došlo jí o co mi jde. Byli jsme ještě chvíli v sobě a pak, když jsem se trochu uklidnil, mě převalila na záda a sedla si na mě. To byla jízda. Renča na mě dováděla jako zkušená kovbojka. Rajtovala mě nahoru, dolů, dopředu dozadu, vlevo i vpravo. Úžasné. Pak mě najednou chytla za ramena, zvážněla až zkameněla v rysech. To mě vzrušilo ještě víc a cítil jsem, že kdybych chtěl ještě vydržet, měl bych si zase dát pauzu. Ale na to už jsem neměl pevnou vůli ani trochu. Zvlášť ne, když jsem viděl a hlavně cítil, jak za křečovitého svírání mého těla svými stehny dělá Renča několik málo prudkých sekaných pohybů a pak ještě k tomu začíná křičet. Poslední pohyb a udělal jsem se do ní. Renča seděla nehnutě na mě a měla stále zavřené oči. Sotva jsem ji však vnímal. Byl jsem spokojený a vyčerpaný. Ona také. To se nedalo přehlédnout. Potom si lehla vedle mě na moje rameno a z ticha, kdy nikdo neprohodil ani slovo, jsme usnuli. Ráno mě Renča vzbudila polibkem. Nevěděl jsem co mám dělat. Chtěl jsem něco říct, ale zakryla mi pusu prstem, abych mlčel a řekla: „Už radši běž, ať to stihneš do práce.“ Sbíral jsem postupně svoje věci a oblíkal se do nich. Pak jsem se na Renču podíval, když přišla nahá odněkud z druhé strany bytu. Nezmohl jsem se na slovo. Asi si toho všimla a řekla: „Tak na co čekáš? Utíkej, uvidíme se v poledne na obědě“ a pousmála se. „Jo, jasně,“ odvětil jsem a už jsem utíkal pěšinou kolem rybníčka zpátky k autu a jel domů, kde jsem se jenom otočil a už spěchal do práce, abych tam byl včas.