Brzy se ale ukázalo, že s Pavlínou není jenom příjemné se procházet kolem nádrže mezi sem tam se vyskytujícími rekreanty. Dobře jsem si s ní rozuměl a připadala mi taková jiná, než holky, které se chodí bavit, opít, či nechávat sbalit na diskotéky...

Po svém dobrodružství s Renčou jsem chodil zpočátku na obědy, kde jsem ji pravidelně potkával a bavil se s ní, s velkou nesmělostí a ostychem. Postupně se však vše vrátilo do normálu a setkání s Renčou měla víceméně stejnou formu jako v době, než jsme spolu „byli v kině“.Asi měsíc a půl jsme si žili každý svým životem. Renča životem spořádané přítelkyně svého siláckého přítele a já chodil s kamarády klasicky na pivo, jakmile byla příležitost. Dost jsem přemýšlel o tom, najít si nějakou holku. „Nejlépe, aby byla jako Renča,“ pomýšlel jsem si. Obcházení všemožných diskoték se mi však natolik protivilo, že jsem tuhle raději opustil a nechal všechno při starém. Na koho jsem myslel při každém onanování či jen náhodném vzrušení zkonkrétňovat bezpochyby nemusím. Zpočátku jsem si dělal naděje, že by se snad mohlo pokud možno co nejdříve zase něco obdobného odehrát, ale Renča se jakýmkoliv náznakům i přímým pozváním kamkoliv vyhýbala. Postupně jsem se tedy přestal pokoušet uskutečňovat svoje plané naděje. Po onom měsíci a půl přišel náhlý zvrat. Dal jsem si zrovna k obědu dvě rychlé dvanáctky a u té druhé mi Renča sdělila: „Můj starej jede na víkend někam pryč se svejma kámošema. Nechce se Ti o tom popřemejšlet?“ V mžiku zaplatila a než jsem stačil na navozené téma jakkoliv rozumně zareagovat, byla pryč.
Vrátil jsem se do práce, ale ten den jsem už nic neudělal. Naoko předstíraná pracovní činnost měla jedinou myšlenkovou podstatu – Renču. O tom, že to klapne nebylo pochyb. O tom, že to bude super také ne. Přesto jsem se nemohl na nic soustředit jako nadržený panic, co ho to čeká poprvé. Ani v noci jsem toho nenaspal a další den v práci, což byla středa jsem se snažil co nejrychleji překlepat celé dopoledne, abych byl už už na obědě.Renča už tam seděla a já si uvědomil, že mě s ní zase čeká něco, co už jsem s ní jednou prožil, ale už jsem se s lítostí smířil, že to bylo jednou a naposled. Nebylo! Přisedl jsem si k ní ke stolu a Renča řekla: „Tak jak to vidíš s tím víkendem, Ty chuligáne. Doufám, že mi nedáš košem.“ Pak na mě zamrkala tak, že jsem nemohl, i kdybych sebevíc chtěl, říct nic jiného, než: „Jasně, že nedám. Přece nenechám umřít nudou svoji kámošku, to je přece jasný.“ Renča byla viditelně potěšena. Potom jsme se bavili jen tak o běžných věcech, což mě docela uklidnilo a pomyslel jsem si, že jsem pěkný puberťák, když jsem z toho byl zase úplně rozrušený celý den. Když jsme zaplatili a vyšli před hospodu, řekla mi Renča, že zítra nepřijde, protože musí být přes poledne kvůli něčemu v práci, a tak se uvidíme až v pátek. S tím jsme se rozloučili.Do pátku se mi podařilo přesvědčit rodiče, aby mi na celý víkend půjčili auto, když si ho budu chtít vzít. To proto, že jsem nevěděl, co vlastně budeme dělat. V pátek při obědě se ukázalo, že to nebyl špatný nápad. Renču to docela nadchlo. Jelikož jsem ale žádnou konkrétní náplň na víkend nevymyslel, chopila se iniciativy sama. Napadlo ji ale, že se pojedeme podívat za jejím přítelem. Trochu jsem znejistěl a ztuhnul, čehož si všimla a dala se do bližšího vysvětlování: „Neboj, pojede s náma i moje sestřenka Pavlína.“ Nevím, co mě na tom mělo uklidnit a asi to na mě bylo vidět, proto dodala: „Starej si bude myslet, že seš její kluk a bude to ok.“ To už bylo lepší. „Fajn,“ ulevilo se mi.Dohodli jsme se na půl šestou, kdy jsem se stavil pro Renču klasicky za rybníčkem a Renča přiběhla pěšinkou z návštěvy u rodičů, která vedla z jejich ulice kolem něj. Renča mi řekla, kam vlastně jedem, bylo to asi 50 kilometrů s tím, že cestou se musíme stavit pro její sestřenici Pavlínu. Bylo to při cestě ani ne 10 km od Renči. Čekali jsme u Pavlíny před jejich domem v autě. Renča ji prozvonila a už seděla v našem autě. „Tak tohle je moje sestřenka Pája a tohle je ten můj kámoš, jak jsem Ti o něm říkala.“ Otočil jsem se u toho dozadu za Renču a viděl jsem roztomilý, opálený obličejíček dlouhovlasé blondýny, která prý před prázdninami, jak jsem se od ní později dověděl, odmaturovala v našem městě! Trochu mě dostalo, že o ní přesto vůbec nic nevím, ale jsem nastartoval a pokračovali jsme v cestě. Holky se docela vesele bavily a já jsem do toho moc nezasahoval. Jednak se mi nechtělo, taky to moc nešlo a hlavně jsem nevěděl, co Pavlína vlastně ví nebo ještě lépe neví. Když jsme dorazili na místo, což byl kemp ležící u vodní nádrže a zároveň částečně i v kraji přilehlého lesíka, šla Renča hned za svým přítelem, který seděl se svými kamarády na lavičkách se stolečky před jedním z několika kiosků, které tady byly. Ten už nás vyhlížel, ale nebyl sebemenší důvod k obavám. Plán fungoval výborně. Renčin přítel se podíval naším směrem, ale když viděl Pavlínu, jen na sebe ze známosti mávli a už si mě ani jí od té doby nevšimnul. Co ale teď, pomyslel jsem si. Renča je ta tam a já zůstal sám s docela cizí holkou. Nemohl jsem ovšem ale říct, že by se mi nelíbila. Udělal jsem jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla. Prostě jsem se s Pavlínou začal bavit, ale radši opatrně, protože jsem pořád nevěděl co o mě a Renče ví, nebo jestli třeba jen nemá nějaké podezření. „Taky jsem se mohl Renči optat, co tý svojí sestřence vlastně řekne,“ pomyslel jsem si. Brzy se ale ukázalo, že s Pavlínou není jenom příjemné se procházet kolem nádrže mezi sem tam se vyskytujícími rekreanty. Dobře jsem si s ní rozuměl a připadala mi taková jiná, než holky, které se chodí bavit, opít, či nechávat sbalit na diskotéky. Pavlína mi toho o sobě řekla docela hodně: „Po strojní průmce sem se hlásila na ňáký vejšky – strojárny, ale nikam mě nevzali. Začnu dělat.“ To znamenalo, že bude muset z vesničky, kde bydlí s rodičema, dojíždět do našeho města. Taky mě o tom ujistila. „Před rokem sem dopadl stejně – mám gympl, dělám v reklamní agentuře,“ řekl jsem konečně něco o sobě ze současnosti taky já. „Připadáš mi jako docela hodnej kluk, když Renče pomůžeš v nesnázích a přitom se znáte jenom od vidění. Ten její, trochu divnej, ale prej je s ním šťastná a spokojená, ji s sebou nechtěl, na druhou stranu by zuřil žárlivostí, kdyby se za ním ani jednou nepřijela podívat.“ „Tak takhle to je!“ Dozvěděl jsem se konečně. Pavlína si skutečně myslela, že jsem Renčin obyčejný známý. A má dojem, že si to myslí dodnes...Už bylo asi devět hodin večer, to jsme byli domluveni, že pojedeme domů. Po jak časově tak i kilometricky dlouhé procházce spojené s koupí několika nealkoholických nápojů u většiny ze zdejších kiosků jsme se vrátili k autu. Renča už na nás čekala a viděli jsme odcházet jejího přítele od ní zpátky k jeho kamarádům. Nasedli jsme do auta a jeli domů. Na jednu stranu jsem trochu žárlil na Renču, s tím jsem ale musel počítat. Na stranu druhou jsem nebyl nijak naštvaný, protože jsem si uvědomoval, že mě její sestřenka taky docela zajímá, a tak jsem nelitoval podvečeru, který jsem s ní strávil o samotě nebo spíš mezi samými cizími rekreujícími se lidmi. Renča se v autě rozpovídala. Vadilo jí, že nebyla se svým přítelem ani chvilku sama. Celou dobu seděli u toho samého kiosku, od kterého jsme nedaleko parkovali. Že tam neseděli naprázdno, bylo jasné, protože na Renče bylo znát, že je přiopilá. Měla náladičku a byla upovídaná víc, než jak jsem ji znal. „A copak jste dělali celou tu dobu vy dva?“ optala se lišácky. Pavlína se nějak nemohla vymáčknout, a tak jsem odpověděl já: „No, jenom jsme se tam tak poflakovali a tak.“ Renča pak pokračovala v rozhovoru s námi dvěma, hlavně s Pavlínou, se kterou, jak jsem si všiml, si docela dobře rozumí. S Pavlínou jsme se rozloučili a jeli jsme domů. Rovnou k Renče do bytu, ve kterém bydlela se svým přítelem. „Pojď se mnou nahoru,“ skoro mi nakázala Renča. Cítil jsem co přijde a následoval Renču. Jen co jsem za námi zavřel dveře jejich bytu, už se na mě přisála. Líbali jsme se dlouze. Byl jsem trochu upocený, a tak jsem navrhl, abychom se osprchovali. Renča nebyla proti, a tak jsme ze sebe navzájem rychle sundali všechno ošacení a už jsme stály ve vaně v malé koupelně. Já jsem měl sprchu v ruce, a tak jsem tak trochu dirigoval. Renča neprotestovala. Líbilo se jí sedět na jednom konci vany s rozkročenýma nohama, zatímco jsem jí sprchou masíroval v rozkroku. Byl jsem nakloněný k Renče, stále jsme se vášnivě líbali. Druhou rukou jsem ji držel za levé ňadro a masíroval jeho bradavku. Renča mi na oplátku masírovala moje přirození. Po chvíli mi ale naznačila, abych se narovnal. Udělal jsem to a ihned mě trochu poodstrčila, aby si mohla kleknout přede mě. Začala mi ho kouřit. To bylo něco. Uměla to výborně. Také to netrvalo příliš dlouho a z úst se jí valilo semeno, které stékalo dolů přes její krásné prsy. Když jsem se trochu zmátořil, byl jsem rozhodnut jí to oplatit. Vylezl jsem z vany a Renču vyzval, aby udělala totéž. Pak jsem jí posadil na pračku na prádlo, která tam stála, klekl si k ní a položil si chodidla jejích roztažených noh na ramena. Nejdříve jsem jí laskal svými ústy a jazykem po vnitřku jejích stehen, ale dlouho jsem to nedokázal oddalovat. Její dokonale vyholený klín mě přitahoval příliš silně. Stále intenzivněji a hlouběji jsem pronikaj jazykem do Renčiny zvlhlé dírky. Renča zhluboka dýchala a držela mě za týl hlavy, čímž si sama určovala tempo, jaké jí vyhovuje. Když byla už opravdu hodně rozparáděná, přidal jsem nejprve jeden, pak dva a nakonec tři prsty mojí ruky. Renča mě silou tlačila do ramen a už oběma rukama mě křečovitě držela za hlavu. Nevydržela pak už moc dlouho. Z několika trhavých pohybů a polohlasných zvuků bylo jasné, že právě prožívala orgasmus. Po chvíli jsme se osprchovali, protože jsme byli zase upocení a přesunuli se mírně oděni do obývacího pokoje. Něco jsme pojedli přičemž jsme si povídali o všem možném. Potom Renča zapnula televizi a koukali jsme na nějaký akční film. Vlastně jsme mu ale moc nevěnovali pozornost, a tak byla zapnutá televize spíš kulisou příjemného večera. Pak zazvonil v předsíni bytu telefon. Renča ho šla zvednout a delší dobu s někým mluvila. Když se vrátila, nezdráhala se rovnou se mě zeptat: „Řekla bych, že se Ti Pavlína docela líbí. Poznám to na Tobě. Mám pravdu?“ Jo, je fajn, odsekl jsem, protože jsem to věděl taky, ale radši jsem o tom teď moc nechtěl přemýšlet, když jsem byl ten večer s Renčou. Ta mi ale nedala pokoj: „Nepřemýšlel si někdy o tom, že bys mohl s někým chodit?“ Pořád dotírala, tak jsem už nevzdoroval: „Jo, víš, že jo. Bavili jsme se o tom přece už. Já prostě nepůjdu nikam na lov!“ Trochu rozčileně jsem se zarazil a pak, když jsem se trochu zamyslel, o co vlastně Renče jde, jsem zase pokračoval: „Doufám, že nemyslíš snad Ty a já...,“ zrudnul jsem a odmlčel se. Ne, do toho se mi vůbec nechtělo. Nezdálo se mi, že Renča je pro mě ta pravá. „Neboj, já jsem z obliga,“ zasmála se Renča. Musel jsem se jí tedy přímo zeptat, o co jí teda jde. „Souvisí to s tím telefonátem. Byla to Pavlína. Líbíš se jí, Ty romantiku,“ utahovala si ze mě a nehodlala přestat. „Pavlína dneska podle sebe strávila příjemnej podvečer s hezkým, milým a fakt romantickym klukem.“ Takhle přesně to říkala. „Taky se na Tebe vyptávala, jakej jsi a tak.“ To už jsem nemohl vydržet: „A cos jí řekla?!?“ „Neboj, o tom, co spolu kujeme za pikle neví.“ Ulevilo se mi. Když se mě pak Renča zeptala jestli se chci s Pavlínou blíž seznámit, souhlasil jsem a snažil se zakrýt nadšen zájem. Nebylo to ale všechno pořád tak přímočaré. Renča se mi svěřila: „Víš, Pavlína je nejen moje sestřenice, ale hlavně je to má nejlepší kamarádka.“ Obával jsem se, že mi teď řekne, že jí bude muset všechno říct, ať se nezlobím, ale že jinak to nejde, atd., atd. Mýlil jsem se. Aby ne, to co měla za lubem jsem ani v nejmenším nepředpokládal. Pokračovala: „Kdyby to vám dvěma klaplo, tak chci, aby byla Pavlína co možná nejšťastnější.“ Koukal jsem stále němě na Renču a nechápal, o co jí to pořád sakra jde?! „Myslím tím taky co nejspokojenější, jestli mi rozumíš. Proto Tě taky prozatím ještě nepropustím, aby sis nemyslel...“ Tím bylo všechno jasné. Polkl jsem. Renča vstala a začala si sundávat bílé tričko tak, že když měla tričko v rukách nad hlavou, její bujaré poprsí trčelo přímo rovně proti mě. Všimla si, že jsem jím byl zaujatý. Chvíli mě nechala, ale pak vzala mojí ruku a táhla mě do kuchyně. Tam si, jednou rukou opřená o kuchyňský stůl, sundávala kalhotky. Stál jsem za ní a na nic nečekal. Byl jsem nahý raz dva. Lehla si na bok na stůl a přikrčila nohy k sobě tak, aby bylo celé její nádherné pozadí u kraje stolu. Přistoupil jsem k ní a zasunul se do ní. Bylo to hodně zvláštní, ale jak jsme tak byli spojeni, dýchali hlubším dechem a hlavně cítili ty velmi příjemné pocity, normálně jsme se pořád bavili, jako by nic, pokud opomenu drobné potíže s vyslovováním a hlavně intonací. „Chtěl bys s ní chodit, viď?“ nedávala mi pokoj Renča. „A samo, že bys s ní chtěl dělat všechno, co k tomu patří. Takže i tohle, že mám pravdu?“ Pořád dotírala, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Měla mě v pasti. Pak se ale trochu umírnila a nechala i mě něco říct. Po chvíli věnované tomu rozhovoru za hodně neobvyklých podmínek jsme se postupně oba odmlčeli. Renča mi pak vyklouzla a sedla si proti mě na kraj stolu. Věděl jsem, co mám dělat a pak jsme pokračovali. Renču ale asi hodně bavilo, když mě mohla provokovat: „Pavlína má jenom dvojky, to víš?“ řekla se zjevným zalíbením, přičemž mi dávala obě mé ruce na její zvlášť baculaté melounky. „Vím, ale na tom tak nesejde,“ odvětil jsem nevlídně. Už jsme nic neříkali. Držel jsem Renču pevně za ňadra, ale pak jsem začali zrychlovat a já jí držel za zadek kousek na deskou stolu. Přirážel jsem stále silněji,a když jsem cítil, že už to přichází, nasadil jsem to nejrychlejší tempo, jakého jsem byl schopen. Renča koukala někam do prázdna a hlasitě sténala. A dílo bylo dokonáno. Stál jsem proti sedící Renče, pořád ve spojení s ní a drželi jsme se ve vzájemném obětí. Dlouho nepadlo ani slovo.„Teď se sbal a jeď domů. Jo a kdyby se Ti náhodou chtělo, zavolej na číslo, který je u telefonu na papírku. Posílá Ti ho Pavlína, kdybys snad náhodou měl zájem.“ Bylo to zvláštní, ale už teď jsem měl pocit, že dělám něco špatného. „Neboj, o tomhle se nikdy nikdo nedozví. Teď si navíc nejspíš budu moct bejt jistá i já, že to nikomu neřekneš, jestli jí teda zavoláš.“ „Zavolám,“ řekl jsem s chvějícím se hlasem napůl hrdinsky. Ustrojil jsem se a šel se obout ke dveřím do bytu. „Díky,“ projevil jsem Renče vděk. „Taky díky,“ odpovídala za mnou Renča, než zavřela dveře a já šel po schodech dolů k autu. Měl jsem toho ten den dost. Jel jsem domů, kde jsem se svalil na postel neschopen cokoliv dělat, ale usnout jsem nemohl ještě dlouho po příjezdu. Zážitky s Renčou se v mé mysli vzájemně přebíjeli s představami, ve kterých kralovala Pavlína, až jsem myslel jenom na ni a pak za dlouho i usnul.