Loví rybář za soumraku,
chytá kluzké úhoře.
Jaksi svědí ho dnes v ptáku,
vidí nohy nahoře.
Plave holka si na znaku.

Bílé tělo, černý klín má,
prsou velké oblouky.
Snad se koupe v šeru sama,
šaty má zas u louky.
Šplouchá jako mořská panna.

Ryby mu tím hlukem ruší,
jak si vodu rozráží.
Srdce mu však se rozbuší,
když se k prutu přiblíží.
Určitě ho jen netuší.

Kdoví, zda ho nepřehlédla,
udici má nadosah.
V akvabele snad se shlédla,
samý kotoul, roznož, ach,
rybářovu touhu zvedla.

Rybář neví, která bije,
rudne, bledne, chvílema
vztek, pak touha zmítá pyjem.
Strašné on má dilema,
ryby nebo samčí říje?

Holka už je u udice,
vlasec zuby zachytí.
Smíchem dmou se obě plíce,
půlky zadku zasvítí.
Prut se ohne, jak nad sumcem.

Rybář na to zírá v šoku,
co on chytil za rybu.
Kouká k jejím oblým bokům.
Ta ryba má zálibu,
vynořit se k jeho zraku.

Holka na to řekne směle,
tady mě máš rybáři.
Bude nám tu oboum skvěle.
Úsměv září ve tváři.
Rybář cítí vášeň v těle.

Vezme jeho chlapskou ruku,
položí ji na svůj prs.
Tak už začni, statný kluku!
Nebo by tu jeden zmrz.
Druhou vloží do rozkroku.

Rybář stále jaksi váhá,
má z té holky trochu strach.
V ruce dole teplá vláha.
Co když z toho bude krach?
Ona už mu na prut sahá.

Přitiskne se k němu hebce,
rozepne mu poklopec.
Prosahá mu obě vejce,
ptáka nechá nakonec.
Vysvobodí ho z té klece.

Rybář už ten souboj vzdává,
ale hlídá stále prut.
Ten prut jeho rychle vstává,
uchvátil ho silný pud,
zachovat rod, mužům práva.

Vyndá holce prut svůj z pusy,
prohněte klín prstama.
Roztáhnout víc stehna musí,
jedním rázem ho tam má.
Jen víc, ještě, ona prosí.

Holka slastí jenom heká,
jako jatá přiráží.
Pak si zadkem k hubě kleká,
líže on to s kuráží.
Šťáva mu po bradě stéká.

Pak si na prut jeho sedne,
hluboko ho zaboří.
Závistí i měsíc bledne,
jak si ti dva souloží,
červencové noci jedné.

Náhle vodou něco pleskne,
rybář holku odhodí.
Kolo vln se vodou leskne,
ryba s vlascem závodí.
Rybář prutem rychle mrskne.

Zabralo to mocným rázem,
úhoř jako poleno.
Pěstmi holka buší na zem,
odřené má koleno.
Je to vůl, či tichý blázen?

Rozdělaná, smutně sedí,
nemá ona vůbec dost.
V kundě jí tak strašně svědí,
má na něho velkou zlost.
Na prut jeho s touhou hledí.

Rybář tahá za udici,
má teď pruty vlastně dva.
Ten u nohou jako svíci,
s velkým cloumá rukama.
Vášeň lovce zračí v líci.

Konečně ho vytahuje,
hlavu má už nahoře.
Ocas ještě vodou pluje,
lesklé tělo úhoře.
Kapitální kousek to je.

Holka na ten klacek zírá,
kroutí se jak slizký had.
Nápad se do mysli vtírá,
rozměr víc, než akorát
a v kroucení velká síla.

Popadne tu rybu pevně.
Než se rybář omrkne,
úhoř plácá ji po stehně.
Snad si s rybou nehrkne
a užije nejen zevně.

Ryba přece mokro hledá,
zalézá víc do díry.
To kroucení, bože, jejda,
prosí boha, bez víry.
Rybářův prut se zas zvedá.

Co, úhoři jeden leklý
děláš mi do mé holky!
Vytáhne ho, celý vzteklý.
Běž si domů na vdolky!
A šukej si třeba lelky.

Zpět ho mrskne do rybníka,
svůj prut v kundu zaboří.
A z koz ždímá trochu mlíka,
Však tě holka pokořím,
byť menšího já mám dříka.

Holka křičí znovu: Bože!
To je jiná nádhera.
Více chutná chlapa kůže,
nežli s rybou nevěra.
Jinší mrd to, než s úhořem.

Od té doby rybář chodí
tajně v noci na ryby.
Vodou se však už nebrodí,
dělá s holkou pohyby.
A svým prutem jen v ní bloudí.