Pokud souhlasíte, tématem dnešní přednášky bude erotická povídka. Jak dosvědčí každý čtenář tohoto serveru, jedná se o téma vděčné a vyhledávané. Podle některých ohlasů soudě, pak nejčastějším návštěvníkem tu jsou děti sotva odrostlé mateřské školce.
Moderní výchova jistě žádá své. Protože lze oprávněně pochybovat, že by někteří mladí autoři kdy četli souvislejší text, můžeme vyvodit, že jejich učitelky mateřského jazyka s nimi mají trápení neboli kříž. Oč by ovšem taková paní učitelka byla spokojenější, kdyby se dozvěděla pravdu, holou a nahou. Jestliže se shodneme, pak posláním pedagoga je vypěstovat vztah žáka k látce.
Zatím zřejmě mají naše učitelky pocit marnosti a zmaru; diktáty jejich svěřenců se hemží pravopisnými chybami a slohové práce působí jako by je dítě psalo s pomocí neandrtálce, před pěti minutami vzbuzeného z hibernace.
Oč by bylo větší překvapení učitelky Slavíkové (jako příklad za všechny), kdyby malý Kuba přišel do své páté třídy, pohodlně se usadil, přečkal nudu vyučování a po zvonění by přišel za usouženou pedagožkou. S ledabylým gestem by před ni hodil povídku, čerstvě otištěnou na oficiálním serveru, a dožadoval se zlepšení školního průměru z nevyhnutelného pět na přijatelné čtyři.
Živě si vybavuji nesmělý údiv takové učitelky. Možná by ji napadlo, že svůj život nepromarnila, že přece jen zasadila v malém mozku něco ušlechtilosti, že dovedla mladý a velmi latentní talent na počátek cesty, na jejímž konci se skví zář Nobelovy ceny a slzavé poděkování všem, kdo se o ni zasloužili. Možná si sama sebe kreslí někde ve Stockholmu, jak nadšeně tleská spolu s davem, a nechápajícím Švédům česky vysvětluje, že tamhle to přebírá cenu její žák.
Nechejme ubohou učitelku chvíli snít a spolu rozeberme ten potištěný list papír, který drží v třesoucí se dlani. Ovšemže není slušné mladým géniům brát iluze výsměchem. Jistěže nemůžeme zazlívat komukoliv, že trpí na erotické fantazie. Někteří lékaři dokonce tvrdí, že je to zdraví prospěšné. Ideál usilovného studia a tvrdé práce už dávno odvál vichr změn. „Jen si dělej, holoubku, co uznáš za vhodné,“ poví nám uznávaný sexuolog. „U zdravého mladíka je v pořádku si ulevit. Jen nezapomeň u sestřičky zaplatit třicet korun.“
Mladý Kuba takto povzbuzen usedne k počítači a rozhodne se napsat erotickou povídku. Rozdíl mezi ním a jeho středověkými kolegy není velký. Zatímco markýz de Sade a nebo Restif de la Bretonne snad museli napřed mnoho číst, učit se drilu svých zaostalých středověkých osnov, našemu mladíkovi doba nehází klacky pod nohy. On chce napsat a zveřejnit erotickou povídku, tedy ji napíše a zveřejní.
Pocit studu si nepěstuje. Jeho ignorantství ho netíží. V galeriích vidí umělce, kteří neumí kreslit a ani malovat; proč by tedy právě on musel umět psát? Píše v textovém editoru, který mu sice podtrhne veškeré prohřešky proti pravopisu, ale náš mladý autor v tom vidí omezení své osobní svobody. Píše tak, jak slyší. Ostatně ani jinak psát nemůže, protože za celý svůj život nepřečetl dvě stránky. Potřebu číst, aby mohl psát, nemá; neboť netuší oč jde.
Mezitím, v době našeho zamyšlení, učitelka Slavíková se ponoří do papíru. Už od nadpisu ji polévá horko. Čte „Jak jsem ošukal vychovatelku“ a Stockholm se před ní rozplývá v mlze. Jistě sami znáte ten pocit, kdy hořce litujete, že se své práci a svým povinnostem věnujete nad rámec toho, co vám ukládá pracovní smlouva. O naši učitelku se pokouší mdloby. Kdyby nebyla duševně chabá, nikdy by se svým žákům nevěnovala ve volném čase.
Nyní před ní vystávají tři těžké úlohy:
Za prvé se vypořádat s morálním šokem. Je docela jisté, že tento úkol bude pro ni nejsnazší. V době, kdy jsou učitelé vděční za skutečnost, že žák jim pouze nafackuje, místo aby na ně vytáhl kulomet, působí erotická povídka jako slohové cvičení vlastně přijatelně. Nenacházíme se naštěstí či bohužel na území Spojených států, kde by přece jen za výchovně vhodnější považovali, kdyby dítě povraždilo své pedagogy a la Rambo, než aby na ženském těle spatřilo půlku bradavky.
Za druhé se musí vyrovnat s jazykem, pravopisem a slohem celého toho prapodivného literárního útvaru. Bylo už řečeno, že třebaže mladý génius píše své veledílo v textovém editoru, přesto zvysoka kašle na doporučení jakéhosi software. V tom se zřejmě projevuje jeho nezávislá vůle. Proto se jeho fantastické věty hemží surovými obraty jako „Višel jsem si toho dne na prochásku…“, „Vsepjala se jako divoká kobila…“ a nebo „Lýbaly sme se jako šílení…“. Tohle vše v konečném součtu vyvolává v učitelce surrealistický dojem, že možná smyslem celé té věci byl sportovní výkon; nový pokus o světový rekord, nasekat za co nejkratší textový úsek co největší počet chyb.
Za třetí přichází to nejtěžší. Když se nebohá učitelka prokousává záplavou špatného stylu a ještě horší naivity, začíná chápat, že obsah kusu zahrnuje nejen mladého Kubu, ale i ji samu. Ona je tou nadrženou vychovatelkou, která, sotvaže se seznámí s veledílem žáka, nemá nic lepšího na práci, než ho zatáhnout do sborovny, tam se projevit jako postava z pokleslého pornofilmu a nakonec zprznit svého nadaného žáka dvakrát, ne pardon, třikrát po sobě.
Zatímco milý Kubík na ni s očekáváním hledí, paní učitelce Slavíkové se před očima promítá celý život: první sleduje své ještě neposkvrněné dětství, kdy v páté třídě rozhodně neměla přístup k informacím, které dětem do palice vtlouká sexuální výchova; pak následuje vzpurné dospívání, pár polibků v sadě a na spřátelených chatách; nakonec první zkušenost s úplným proniknutím, celá zahalená do trapného závoje lihových oparů.
Jako apoštol nové sexuality stojí před ní její žák, báječně nevinný v dětinském očekávání, že ona splní roli, kterou jí přidělil, že se stane prostopášnou dračicí, kterou nikdy nebyla, a odsoudí se na mnoho let do vězení za zneužívání mladistvých. Obraz soudu, kde žalobce ten děsivý literární paskvil uvede jako důkaz naprosté morální zvrhlosti učitelky Slavíkové, ji téměř srazí do kolen.
„Ano, Kubíku,“ říká nakonec třesoucím se hlasem. „Moc hezké! Dostaneš za jedna, jen mi dej proboha slib, že ještě dnes zničíš svůj počítač. Tady máš sirky, zapal svůj pokojík. Když chvíli počkáš, seženu ti předpis na výrobu dynamitu. Prostě cokoliv, jen už nikdy nepiš.“
A náš Kuba odchází zmaten. Hysterická reakce zdaleka neodpovídá tomu, co si vysnil, když četl poučná díla na erotickém serveru, na kterém mladí autoři v rozporu s dobrou tradicí uvádí své texty slovy: „To, co vám budu vyprávět je pravda…“ a nebo „Tenhle příběh se zakládá na skutečných událostech…“ a kde jejich neméně pravdymilovní komentátoři soudí tenhle blábol jako vznešenou literaturu faktu.
Nakonec tedy nezbývá než dodat, že tento text se přirozené zakládá na skutečných událostech, že postavy zde uvedené nejsou vymyšlené a že autor se ani nenamáhal změnit jejich jména. Učitelka Slavíková nevydržela tlak kladený na moderního pedagoga; a při vědomí, že může být kdykoliv zatčena, se oběsila na nejbližší lípě. Žák Kuba vyrostl; a aniž by se zlepšil v pravopise, stal se redaktorem nejmenovaného deníku. Autor této zvrhlé pornografie cítí, že se povznesl ke skutečným vrcholům odpuzující perverze; a nezbývá mu tedy než doufat, že žaludek dnešního čtenáře snese cokoliv.