Následující dny s obrovskou vysokou sádrou byly sice vzrušující, ale taky dost náročné. Sádra na jen mírně pokrčené noze byla strašně dlouhá, takže mně ztrpčovala některé běžné denní úkony. Vejít se do auta, problém. Zavřít za sebou wc, nelze, noha trčí ven. Dosáhnout si na prstíky a případně je přelakovat, nelze, jsou moc daleko a sádra překáží. S dlahou pod koleno jsem taky neměla problém se svěděním. Nyní pod dlouhou sádrou se nevím co odehrálo, ale od prvního dne mně trápilo svedění kolem a pod kolenem a kolem paty, problém tam dosáhnout a už vůbec problém si pomoci pletací jehlicí, která se mi k tomu zdála nejlepší. Na druhou stranu jsem si svoji novou ozdobu i užívala. Pocit znehybnění mé nožky, měkkost vnitřní vrstvy s vatou oproti tvrdému pevnému povrchu hladké sádry a jen minimální možný pohyb prstíky mě vzrušovaly samy o sobě. Když ještě vzpomenu jak se mi horní okraj sádry dotýkal kalhotek u mé mušličky a že když jsem nožky překřížila, třel se mi přímo o poštěváček…to byly chvíle absolutního blaha, orgasmů a výstřiků z mé pičky. I když sádra teprve dosychala a ještě jsem na ni ani nezkusila šlápnout, její horní okraj mezi nožkama už vypadal trošku opotřebeně a s nažloutlým flekem od mé šťávičky. Třetí den jsem po ranni intimní chvilce sama se sebou se rozhodla poprvé vyzkoušet se na sádru na podpatek postavit. Shrnula jsem peřinu, stočila se z postele. Sádra trčela do prostoru a mně chybělo něco jak se vzepřít a postavit se. Pomohla jsem si berlí. Hurá, stojim. Zvolna přenáším váhu ze zdravé nohy i na podpatek sádry. Fajn, jde to. Divam se do zrcadla a podpatek překvapivě i přes vytočení nohy v kotníku plní svou funkci i kdyz nášlap je na jeho vnější stranu. Zkusím krok, sádra je strašně těžká, ale jde to. Vykývnout sádru bokem dopředu, přenést váhu a poskočit zdravou nohou k té sádrové. Jo, to půjde. Tímto způsobem jsem trošku jako kachna dokulhala za Kamilou do pokoje se pochlubit. Právě taky vylízala z postele. Šikovná, tebe nějaká doktorská sádropomsta fakt nedostane! Kamila spěchala do práce a já zůstala sama. Mé další dny se zůžily na pajdání po minibytečku, intimních chvilek, sama nebo s Kamčou, a s každodenního výletu do asi sto metrů vzdálené večerky. Místní asiat mně vždy rád viděl jako takového exota a k nákupu mi vždy dal nějakou sladkost jako pozornost a bolestné. Tak den po dni se mi dny ve vysoké sádře stávaly všednější. To vzrušení tam stále bylo, ale trošku jinak a monotonost dní mně ubíjela. Byla jsem vděčná za koukoliv změnu. Ta přišla jedno odpoledne, kdy jsem vašla na obligátní návštěvu asiata ve večerce. Z vedlejšího vchodu ubytovny vyšel štíhlý sportovně vyhlížející kluk ve kterém jsem poznala bývalého spolužáka za základky. Učitelka mě k němu vždy přesadila za trest, když jsem plkala se spolusedící kamoskou v lavici a nedávala pozor. Hned jsem na něj zavolala, protože on si mně nevšiml. Nazdar, co tu děláš, kde se tu bereš? Vyjeveně na mě hleděl a asi mu chvilku trvalo než si mě zařadil. Koukal na mě, na mou sádru a zíral. Ahoj, promiň, já tě hned nepoznal. Dělám tady teď ve vedení fabriky a dali mně tu ubytko než si najdu pronájem. Tak to jsme na chvilku sousedi, popsala jsem mu stručně, že tu na dva týdny taky bydlím. Vyptal se co se mi stalo a pořád zíral na mou nožku v gipsu. Že by ho to přitahovalo? Když jsem domluvila o svém úraze a lapálii se sádrou, natáhl ke mně ruce. Podívej , já jdu zrovna na chirurgii. Ještě že je to tady tak jen přes ulici, zasmál se. Na levé ruce měl nateklý malíček a podobně fialový jako byl můj kotník. No teda, cos dělal? Vylíčil mi, že byl včera s kolegy na volejbale a blbě trefil míc, který mu prst úplně otočil. Myslel že to nic nebude, ale bolelo to víc než čekal. Tak to ti tam zařídím protekci, bydlím u kamošky a ona na chíře pracuje jako sestra na ambulanci, brnknu jí ať ti tě hledí. Jen se usmál, vyměnili jsme si telefonní čísla a on odešel směr nemocnice. Zavolala jsem Kamile, ale nebrala mit to. Tak jsem posla sms se jménem a připsala že jde o zraněného kamaráda a souseda. Odpověď… je hezkej? Nevím asi jo, já bych ho brala… Už je v čekárně, fakt ujde… Jdu se mu věnovat… co se dělo v ambulanci nevím, ale asi za hodinu mi přišlo selfíčko od Pavla s rukou v sádře po loket a čtvrtým a pátým prstem zasádrovaným ohnutým k dlani. Připsal … zlomenej, mám sádru skoro jako ty. Uvidíme se jestě někdy? Se zprávou od Pavla jsem našla i zprávu od mé matky, která připomínala, že za 4 dny jsou zpět a těší se na mě. Sakra, já jim utajila tu vysokou sádru. Máma není blbá a bude se ptát, proč na kotník takové monstrum. Večer to musím s Kamčou probrat….