Blížili se kamarádovi narozeniny a my přemýšleli čím zpestřit zábavu a co za překvapení by to mělo být.

Bývala to takřka vždy pánská jízda. Přeci jen to byla doba, kdy někdo již měl holku a někdo ne, a jiný to zas střídal, že stejně neví se kterou by za měsíc přijel.

Spíš jsme hledali kámošky co nezkazí zábavu, a tak mezi více odvážnými představami vznikl i nápad na půlnoční obsluhu nahoře bez – předání dárku od neznámé, sexi a spoře oděné. Nebyl to nejodvážnější či nejstřelenější nápad, ale našla se chvíle, kdy jsem tento nápad mohl kamarádce na oplátku předhodit. Bylo to odvážné, ale stejně nám otevřeli již druhou lahev vína.

Pod námi tekla voda a letní vzduch byl vůní a svěžestí vlhkého vzduchu snesitelný. Pomalu se blížil večer, stolky měli na sobě šachovnice, ale figurky neměli na šachy, ani na dámu. Ale prý nám můžou půjčit Člobrdo nebo karty.

Postavili jsme figurky: „Tak o co?“

„Jak o co, máš mi co oplatit a chceš se sázet?“

Jen se usmála a, že prý když vyhraje, tak budeme vyrovnáni a když vyhraji já, ….

„Když vyhraju já, tak se mnou půjdeš na oslavu kamarádových narozenin, ale má to háček.“

„Jaký?“

„Půlnoční obsluha a předání dárku nahoře bez.“

„Co? Ty ses …“ …. „A ty bys, to samé udělal pro mne?“

Jen jsem špitl: „Třeba ano.“

„Myslím něco obdobného, protože kluci nahoře bez je oproti holkám nahoře bez málo. Musel bys mít holý zadek a můžeš mít třeba na krku motýlka. Něco bych ti pak vybrala.“

„To neboj, já tobě taky!“



V průběhu postavení figurek a zahájené hry plynula debata naprosto volně.

Bavili jsem se o tom, že s výjimkou mne by tam nikoho neznala, že by měla povolenou škrabošku, kolik tam bude asi lidí. Pak začala mluvit o tom, že by si ráda organizovala sama, aby mohla být sama sebou a nikdo si nic nedovolil.

Mluvila o tom, co bych musel, aby byla sázka vyrovnaná. A já ji najednou viděl spíš v té roli, kdy mne vezme na dámský večírek a podle jejích pokynů budu obsluhovat, kdy se musím podívat jí do očí, abych věděl zda není třeba ještě něco, zda to dělám správně, zda mám strpět žerty nebo se smím a mám ohradit.



Najednou jsem si přál prohrát a dělal trochu chybná rozhodnutí. Nevyhodil jsem ji a táhl mimoděk jinou figurkou.

„Měl jsi mne skočit a vyhodit.“ Zněl její pronikavý smích. A šup, a má figurka co jsem s ní měl správně skákat, její ruka odporoučela zpět na start.

„Ty snad chceš prohrát dobrovolně?“

„Ne. Obsluhovat budeš ty, kočičko. Ne, já. Jedna figurka není prohra.“

Bylo to poprvé, co jsem promýšlel, jak a zda se dá v té hře nepozorovaně prohrát.

Její snaha vyhrát a zápal pro hru byl znatelný z každého hodu.

Nešlo chtít prohrát a už to vypadalo, že vyhraji. Jen poslední figurka – hodit 2 nebo 2x 1.

Má ve hře ještě 2, a takových 6 až 8 hodů kostkou. Hlavou mi běželo, že kluci budou čumět.

Ale vše jinak. Hodila dvě tři šestka a velké čísla. Hlavně jí to vyšlo přesně, až podezřele přesně, do domečku.



„Prohráls!“ 😊

„Prohrál jsi sázku a obsluhovat budeš ty. Ale sepíšeme to, abys to pak nezapřel.“

Vyžádala papír a skutečně jsme to sepsali. Byla šťastná.

Nevím, zda jsem uvedl své jméno nebo jiné, ale stvrzeno podpisem. Že prý až příště uvidím tenhle dlužní úpis, tak si jistě vzpomenu.

Že mi to připomene nebo se někdo tím papírem prokáže.

Snažil jsem se usmlouvat, že to musí být tohle léto nebo alespoň do roka, že to pak propadne.

„Ne!“ zaznělo.

„Ty moc dobře víš, že teď jsi na jeden večer můj.“ 😊



… pak se o tom dlouho nikdo nezmínil …



Po čase přišly vzpomínky a řeč na to, že nic. Prý to někam založila, prý asi do skript, které vrátila do knihovny.

Z té možnosti byly prý kámošky ze třídy nadšené. Že by to byl fajn pyžamový večírek. Ale pro ni to bylo, prý již jiné.

Představa, že mne takto půjčí jí vyvolala sobecký pocit žárlivosti, že by mne chtěla pro sebe. Že by holky zdivočely a neznaly by meze.