Jsem šéfem textilní továrny v jednom malém městečku. Žiji jen pro svou práci. Řídím, organizuji, radím, šéfuji, kooperuji, domlouvám, vyhrožuji, srážím platy. Jsem zavalen papíry a snažím se pochopit práci s osobním počítačem. Také studuji návod mobilního telefonu. Uznáte tedy, že vážně nemám čas. Sex? Vždyť říkám, že nemám čas.

Továrna je zanedbaná. Je potřeba stavět, rozšiřovat, opravovat, hledat, investovat, shánět fondy. Právě když jsem podepisoval výkazy plnění, linkoval nový plán výroby, konzultoval plán prodeje a jedl povzbuzující prášky, zazvonil telefon. Zelený. Tedy vnitřní komunikační linka.

„Pane řediteli, nefunguje klimatizace…“ Zpívající hlas sekretářky mě probral. Nadechl jsem se k pádné odpovědi. Nemohu tu přeci všechno zařizovat sám.

„Jdu se tam podívat.“ Odpověděl jsem však automaticky. Ještě jsem se napil kávy a vyrazil. Tovární hala byla od mé kanceláře asi pět minut svižné chůze. Záměrně jsem odmítl pohodlnou kancelář v pátém patře výškové budovy, která k továrně patřila. Potřeboval jsem, jako ředitel být co nejblíže výrobě.

„Klimatizace, klimatizace.“ Opakoval jsem si cestou. Míval jsem totiž občasné výpadky paměti. Rychle jsem sáhl do kapsy a vzal si pár tabletek na posílení paměti. Klimatizace, klimatizace… Jak jsem tak šel tmavou chodbou bez oken pociťoval jsem větší a větší teplo. Klimatizace, klimatizace…

Vešel jsem do výrobní haly. Mezi stroji se pohybovalo asi čtyřicet žen. Hala nepatřila k těm prostornějším a i když byla na jedné ze stěn velká okna, bez klimatizace se tu nedalo pořádně existovat. Bylo tu pak jako v sauně. I tak ženy pracovaly většinou jen ve spodním prádle a lehkých zástěrách. Nechal jsem si zavolat klimatizačního technika. Než přišel, rozhlédl jsem se kolem. Uvědomil jsem si, že své zaměstnankyně vlastně ani pořádně neznám. Využil jsem tedy tu chvíli čekání a prohlížel jsem si je. Pravda, byl jsem poněkud netrpělivý, neboť nenávidím zbytečné ztráty času.

Cože? Sex? Nemám přeci mnoho času, ale… mohl bych si na něj čas udělat… Občas… Pozoroval jsem, převážně mladé, ženy jak si odhrnují vlasy vykukující zpod šátků. Měly zpocená čela, některé z nich si rozepnuly horní knoflíčky svých zástěr. Bělavá, černá, tělová ramínka podprsenek, vyholená podpaží. Poodstoupil jsem tak, abych viděl jejich nohy obuté do bílých pantoflíčků. Tepla rapidně přibývalo a klimatizační technik stále nešel. Některé ženy se ovlažovaly teplající vodou z picích automatů, některé z nich ji po sobě stříkaly. Určitě o mě nevěděly. Ve fabrice se o mě říkalo, že jsem pes, a že bez milosti propouštím. Našel jsem si takové místo, abych nebyl vidět, ale přesto dobře viděl do haly. Některé ze zaměstnankyň teplo nevydržely a odložily své zástěry. Běhaly a polévaly se vodou jen ve spodním prádle. Některé z nich velmi elegantním. Povšiml jsem si, že v módě jsou opravdu kalhotky. Zezadu jen velice úzký pásek, zarývající se do krásných zadečků, zpředu zakrývaly opravdu jen to co musely. Teplo strašným tempem stoupalo. Odložené podprsenky to dokazovaly. Těla dělnic, lesknoucí se potem, náhle zkameněla. Všechny pohledy mířily ke mně. Duchaplně jsem předstíral, že jsem právě přišel a přes halu, aby mě bylo dobře slyšet jsem zavolal:

„Musíme to nechat okamžitě opravit! Ať technik přijde ke mně do kanceláře!“ Dal jsem se okamžitě do pohybu.

„Jsem rád, že jsem si situaci ověřil na místě.“ Dodal jsem ještě při odchodu. Vrátil jsem se ke kanceláři. Otevřel dveře a zůstal v nich stát. Má sekretářka Bedřiška, vždy se mi zdála upjatá, seděla u svého počítače – úplně nahá! Když mě spatřila zmateně vstala.

„Pane, řediteli… Je tu takové teplo… Nedá se to vydržet…“ Koktala. Stála, nevěděla co s rukama. Neodolal jsem a prohlédl jsem si ji. Nikdy jsem si nevšiml jak je hezká. Pevná ňadra, krásné útlé boky, jen úzký, precizně vyholený proužek ochlupení. Rukou rychle sáhla na stůl pro lehké letní šaty, chtěla rychle schovat to nejnutnější…

„Ne, to nemusíte, Bedřiško…“ Zazvonil telefon. Bedřiška pustila šaty a nahnula se přes stůl k telefonu. Její úžasná škeblička se mi ukázala v plné kráse. Co to? Co to cítím ve svém rozkroku? …. Vzpomínám si, naposledy někdy před dvaceti lety…

„Klimatizační technik, za chvíli je u vás.“ Něco mě napadlo.

„Dejte mi ho, Bedřiško.“ Vzal jsem si od Bedřišky sluchátko. Měl jsem oči jen pro ni. Bylo mi zvláštně. Bušilo mi srdce napětím. Víc než když jsem plánoval novou výrobu, nebo připravoval poradu.

„Pane Nováku, … rozhodl jsem se vás pro přebytečnost propustit. Výpověď vám pošlu poštou… ale nevím přesně kdy…“ Položil jsem někam sluchátko. Nezaregistroval jsem ani šplouchnutí a vyjevené hejno akvarijních rybiček. Přistoupil jsem k Bedřišce a opatrně na ni sáhl. Projel mnou elektrický proud, strhal jsem ze sebe šaty a přitiskl se k ní.

„Mám tady to číslo na ty opraváře… pane řediteli, klimatizace.“ Vzdychla Bedřiška.

„Zahoďte ho, musíme šetřit prostředky….“ Ucítil jsem její rozevřené nohy a bez váhání se do ní ponořil. Na penisu jsem ucítil ten nejkrásnější tlak jaký existuje. Tlak krásně zvlhlé pružné pochvy mé sekretářky Bedřišky….

Jsem šéfem přetopené textilní továrny v jednom malém městečku. Žiji jen pro svou sekretářku. Hladím ji, dráždím, cucám, kopuluji, přivádím k orgasmům, ejakuluji, masíruji poštěváček. Jsem zavalen chtíčem a snažím se uspokojit sekretářku. Také studuji milostné praktiky. Uznáte tedy, že vážně nemám čas. Práce? Vždyť říkám, že nemám čas.