Byla to zvláštní návštěva. Ani jsem vlastně nevěděl, proč jsem k ní přišel. Asi mě pozvala na kafe. Její byt byl velice zvláštní, působilo to na mě trochu tísnivě a depresivně. Ještě v době, kdy to nebylo ve zvyku, měla jednotlivé části bytu osvícené bodovými světly. Nasvícené byly také tři dominantní modré abstraktní obrazy, které vytvářely pocit chladu. A pak jsem spatřil cosi velice podivného. V zadní místnosti, do níž jsem nahlížel průzorem dvou rámů otevřených dveří, jsem spatřil cosi velmi neobvyklého. Vypadalo to jako skleněná rakev.
Asi jsem vykulil oči, neboť mě pobaveně pobídla, abych vstoupil. Nemýlil jsem se. Ve skleněné osvícené rakvi ležel na hrudkovité půdě mrtvý člověk, lépe řečeno jeho kosterní pozůstatky. Vedle jeho pánve ležela rozbitá hliněná nádoba. “Co to je proboha?” vykoktal jsem v úděsu. “Skrčenec. Nemá chodidla, protože mu je přejeli autem. Manžel je archeolog, a tak si ho vzal domů. Když není kompletní, tak mu to dovolili.” Rakev byla umístěna v místnosti tak, aby byla její dominantou. Byla zároveň bodově osvětlena, takže vznikal dojem, že je člověk přítomen na nějakém obřadu. Nebylo mi dobře, ale nedal jsem na sobě nic znát, protože mě bedlivě pozorovala. “Vám to nevadí?” “Já jsem dost tolerantní.” Mezitím, co mi vařila kávu, jsem se rozpomínal na její výroky, kterými mě občas překvapila.
Například, když jsme se náhodně potkali a šli spolu kus cesty městem. Míjeli jsme maringotku, kolem níž se pohybovala skupina polonahých kopáčů, vesměs Cikánů, lesklých od práce potem. “To mě vzrušuje, ti zpocení chlapi mě docela rajcují,” řekla mezi řečí, a pak se rozhovořila o jiném tématu. Myslel jsem, že žertuje, že je to její zvláštní druh humoru. Uvařila mi kafe a sedla si vedle mě ke stolku. A pak mě překvapila otázkou, kterou jsem od ní nečekal. Zeptala se mě, jaký je můj názor na to, zda může žena sexuálně znásilnit muže. Dívala se mi při tom hluboce do očí. Nechal jsem si od ní otázku zopakovat. Pak jsem začal pomalu a rozšafně, nevěděl jsem, kam svojí otázkou míří. “Já jsem přesvědčený o tom, že je to za určitých okolností možné. Podobný případ popsal v literatuře například Miodrag Bulatovič ve své knize „Hrdina na oslu.” Také biblický incestní příběh o Lotovi a jeho dcerách popisuje takovou situaci, kdy lze mít za to, že by Lot ve střízlivém stavu se souloží se svými dvěma dcerami nesouhlasil.” Bedlivě naslouchala mému výkladu, proto jsem pokračoval: „Někdo může vznést samozřejmě námitku, že se jedná o literární licenci. Možná by se mnou některé zavilé feministky nesouhlasily, ale je prokázáno, že také některé ženy při sexuálním znásilnění prožívají orgasmus, mnohdy velice intenzívní.
I přes tuto skutečnost však tyto ženy byly znásilněny, neboť k takovému zacházení nedaly muži svůj dobrovolný souhlas.” „Chcete říci, že podobné pocity a prožitky může mít za specifických okolností muž?“ zapochybovala. “Ano, myslím si, při zachování určitých rituálů.” „Co tím myslíte, ty rituály?” zeptala se mě zvědavě. “Dovedu si velice dobře představit, jak by to bylo možné,” pokračoval jsem nevzrušeně. “Dokonce jsem prožil před lety také svoji zkušenost, a mohu proto vycházet z reálné praxe.” „To mě zajímá,” řekla, „mohl byste mi popsat tu svoji zkušenost?” „Raději ne. Podle mého názoru by muž musel být znehybněn, aby nemohl před ženou prchnout,” pokračoval jsem na neutrální, teoretické rovině, „a to buď pomocí technických metod, například uzamčením v bytě, spoutáním, ale také pevným obětím ženy, nebo za pomoci drog, či jiných podobných prostředků, které oslabí jeho vůli, ale neomezí jeho potenci.“ „Myslím si, že překážkou by mohlo být jeho mravní vnímání skutečnosti,” odpověděla mi jako znalec problému. „Jistě,” pokračoval jsem suše. „Mohlo by jít o vnitřní konflikt, kde je ve hře například zodpovědnost, nebo obavy z důsledků. Také by se asi muselo jednat o ženu, nebo o ženy, která by byla znásilňovanému muži alespoň sympatická, nebo dokonce pro něho sexuálně přitažlivá, rafinovaná, která prostě zapadá do jeho erotických snů a fantazií.” V jejích očích jsem viděl stín zájmu, zda ona sama by mohla být takovou ženou. Jistě by se to chtěla dozvědět. “Asi by se nemohla takového skutku dopustit frustrovaná žena na úzkostném muži.” „Chcete říci,“ doplnila mě, „že se některé kombinace vzájemně vylučují. Ale většinou by k znásilnění muže vůbec nemohlo dojít, protože je dotyčný muž kdykoli naladěn na sexuální kontakt s jakoukoli partnerkou. Muži jsou, alespoň podle zkušeností mých přítelkyň, značně promiskuitní.” „Ano, jistě, připouštím, že existují takoví muži. Ale jistě jsou i takové ženy,” odrazil jsem její výpad. “Konflikt, ke kterému by mohlo dojít, by se však mohl týkat také tělesné odpudivosti. Je nepochybné, že nečistota, hrubost, nebo násilné chování, by mohly negativně ovlivnit znásilnění ženy mužem, protože by to pak nebylo technicky možné.
Co vzrušuje jednoho muže, je pro jiného nepřijatelné a nanejvýš tlumící.“ „Známé jsou ale příklady z Dubí, nebo pohraničí, kde je rozšířená pouliční prostituce, že někteří sexuální turisté záměrně vyhledávají kontakt s odpuzujícími, hygienou nedotčenými prostitutkami,” bránila špindíry.“ „Ano, ale jiní, ”normální” muži, by při bližším kontaktu spíše doslali žloutenku. Sexuální násilí na muži je také právně složitou záležitostí, povětšinou by mohlo jít spíše o svedení, nebo v případě mladistvých ke zneužití.” Pozorovala mě se zaujetím. „Muž je od přírody náchylný k sexuálním stykům, za běžných okolností ženám proto postačí rafinované využití toho, co jim nadělila příroda.“ „Muži zpravidla podléhají svým slabostem,” řekla jako zkušená svůdnice.“ „To je pravda.
Myslím si, že otázka ženského, ale i mužského sexuálního násilí je spíše záležitostí deviací. V některých případech je násilí hlavní součástí sexuality, která pak může v dystopické variantě uspokojit jednoho a poškodit druhého, v ideálním případě může však naplnit oba partnery, pokud jsou vzájemně příznivě naladěni.” „Takže pokud mně sousedka o nějakém páru řekne, že se řežou jako koně, může se jednat o velmi záviděníhodný sexuální vztah?” položila mi otázku.
„Možná, tak jako je pro exhibicionistu vhodná partnerská kombinace s voyerem, vyhledávají někteří submisívní muži dominy, kde je demonstrováno a přehráváno násilí, které v mužích, ale také i v některých ženách budí sexuální uspokojení. Znásilňování mužů je tedy, podle mého názoru, možné.” „Považujete se za devianta?” položila mi přímou otázku. „A co vy?” „To není odpověď, já se ptala první“. „Každý, nebo přesněji téměř každý, trpíme nějakou deviací.” „Proč říkáte trpíme? Možná bychom mohli spíše říci, že jsme ozvláštněni deviací. Vy snad trpíte?” „Já jsem se ale ještě k žádné deviaci nepřiznal.” „Líbí se vám malé holčičky? Chtěl byste s nima šoustat? Nebo toužíte po své matce? Jak je to s vámi?” Byla nesnesitelně drzá. „Nepřepískla jste to trochu?” „Já? Proč jste ke mně chodil? Říkala jsem vám, že není manžel doma a vám zajiskřily oči. Kdyby tu byl manžel, tak byste asi moje pozvání nepřijal.” „To je asi pravda”, přiznal jsem se váhavě. „Proč? Myslel jste si, že vám jen tak podržím, když tu manžel není? Myslel sis, že mě povalíš na pohovku, roztáhneš mi nohy a vrazíš mi ho tam?” „Proboha, to ne, to mě ani nenapadlo,” koktal jsem. „Určitě sis představoval, jak ti ho budu kouřit, jak mi to nastříkáš do pusy, a hlavně, jak ti to půjde snadno, jak se ti přizpůsobím a jak budu pasivní.” „To ne, to určitě ne,” protestoval jsem. „To víš, že ne, jen tak ti nepodržím, nejdřív mě budeš muset přemoci, věř mi, že se budu bránit,” cenila na mě svoje tesáky, a pak mi z ničeho nic zasadila ránu do paže svými dlouhými nehty. „Vidíš to, nejsem tak docela bezbranná, jak sis myslel.” Pěkně to zabolelo, bylo to jako seknutí drápem od divoké kočky. „Pán je mazlíček co, doma to má pěkně na talíři, jako snídani do postele.” „Budu už muset jít,” řekl jsem. Trochu zvadla ve své agresivitě. „Slíbil jste mi, že mi budete vyprávět o té vaší zkušenosti se znásilněním.” „Snad někdy jindy.” „Ne, řekněte mi to dnes, kdo ví, kdy se zase uvidíme.” „Tak dobře. Bylo to v době, kdy jsem z politických důvodů pracoval na výměníkové stanici jako topič.
Spolu se mnou tam sloužily tři ženy. Té nejstarší bylo kolem padesáti let, pak tam byla jedna nevýrazná žena z domácnosti.” „A co ta třetí?” „Třetí byla Máňa. Ta byla z nich relativně nejhezčí a nejchytřejší, dokonce měla maturitu. Mohlo jí být kolem třicítky. Byla to silná kuřačka a alkoholička. Možná pila proto, že měla manželství na draka, její manžel byl vůl, urážel ji a otravoval jí život. Byl to zažraný komunista, nedalo se s ním vůbec promluvit.” „Proč se s ním nerozvedla?” „Nevím, asi kvůli dětem.” „Hloupý důvod.” „Souhlas.” „Co bylo dál?” „Když se v Rusku stavěl ropovod, odjel tam pracovat, prý to byl způsob, jak zachránit rodinu. Máňa si po jeho odjezdu viditelně oddechla, a zařídila si život podle svého, což znamenalo, že měla poměr s každým chlapem, který se na výměníku objevil. Ta paní ve středním věku jí to evidentně záviděla. Jednou se na výměníkové stanici opil do němoty mistr, ta starší paní si ho odvedla do takové malé místnosti, kde se tradičně odehrávaly všechny akty. Ležel tam na zemi k uvedeným účelům položený pruh molitanu ze staré matrace. Tam svého mladého opilého mistra položila, a rajtovala na něm, dokud mu to šlo. Po aktu odešla domů uvařit svému manželovi večeři a svého mistra tam zanechala, tak jak byl.
Mistr se probudil v noci zimou, a když přišel za mnou, měl jsem tehdy službu, s dotazem co se stalo, že se na nic nepamatuje, podrobně jsem mu celou situaci popsal. Zalezl pod sprchu, kde se drhnul rýžákem na podlahu celou hodinu, aby tu špínu ze sebe dostal dolů.” Rozesmálo ji to. „A jak to bylo s vámi?” ptala se mě nedočkavě. „Já jsem byl jediný, kdo odolával několik let všem nástrahám, zejména Máně, situaci jsem zpovzdálí sledoval a bavil se rozmanitostí a barevností života i komikou lidských osudů. Když se Máňa opila, a na blízku nebyl žádný chlap, vrhala se na mě se vší vervou, atakovala mě po rozích chodeb, zatarasila mě pokaždé svým tělem, naléhala na mě, olizovala mě, a vyžadovala po mně soulož. Byl jsem v pravém slova smyslu podroben sexuálnímu vydírání a naléhání, ale tehdy se to tak nebralo. Vždycky jsem se jí nakonec nějak vykroutil. Především mi jí bylo líto. V jedné vypjaté chvíli, byla jako tank, mě natlačila do skladu, kde byly šedesátky dveře, odkud jsem se jí nemohl vysmeknout, a tam mě nakonec víceméně proti mé vůli vykouřila. Potom jsem už od ní měl kupodivu pokoj. To je celý můj příběh.” „To byl velice smutný příběh,” pravila. Souhlasil jsem. Po jeho dovyprávění mě bez problémů pustila domů, smutný osud Máni ji odstrašil. Kdovíjak by však moje návštěva dopadla, kdybych přistoupil na její hru. Přála si totiž, abych s ní fyzicky bojoval a nakonec ji znásilnil. Vůbec nejvíc by jí vyhovovalo, kdyby se jí to stalo s nějakým páchnoucím kopáčem výkopů. Nejsem ten typ, a kromě toho, člověk nemusí mít všechno.