Sezení s psychiatrem 1. část
Než se pustíte do čtení povídky, ujistěte se, že je opravdu pro Vás. Tato povídka obsahuje násilí, petplay, svazování a nucení. Je zcela smyšlená a postavy jsou starší 18 let. Užijte si povídku.
„Vím že to byla traumatická zkušenost… ale věřím, že když se s ní svěříte, komukoli… věřím že je to jediný způsob jak to můžete překonat“ řekl pan Havelka a vzpřímil se ve svém křesle.
„J-já… nevím, jestli se k tomu dokážu vrátit… c-chci na to prostě zapomenout“ řekla Anet a sklopila hlavu.
„Já vím… já vím… ale to bohužel nejde… Anet… co zazní v mojí kanceláři, v ní taky zůstane… jako psychiatra mě váže mlčenlivost… skutečně se nemáte čeho bát… Berte to takhle, kdyby jste to tak chtěla, najdete si potom jiného psychiatra a my už se nikdy neuvidíme… berte mě jako někoho kdo zítra zemře… Skutečně se domnívám, že pokud mi neřeknete více informací, nikam se nepohneme“.
Anet sklopila znovu hlavu a zhluboka se nadechla, řekla si, že to alespoň zkusí, přinejhorším kdykoli přestane. Začala tedy s rozklepaným hlasem vyprávět:
***
M-minulé léto jsem přijala místo v útulku pro psy. Měla to být fajn letní brigáda… pejsky mám moc ráda. Ten útulek byl na samém okraji města, takže jsem tam musela na večer dojíždět autobusem. Ano… ta brigáda byla noční… už to mi mělo být podezřelé. Pejsci byli zavření klecích a byli obecně dost špinavý a zbídačení… bylo mi jich hrozně líto. Vždy jsem jim doplňovala jídlo, pití, vytírala a zapisovala jejich stav pro veterináře. Nemohla jsem je ani venčit, podle majitele byli všichni agresivní, byli to velcí psy… rváči. Často jsem se o tom s ním hádala… Dá se říct, že mě majitel neměl moc v lásce.
Byli na tom ale pořád hůř a hůř… jak se může pes zranit, když je v útulku? Ani jsem po tom nemusela moc pátrat… vlastně jsem na to přišla náhodou. Jednou jsem v noci přišla do práce a na stole byl spis, zapomněl si ho odnést veterinář, který tam jezdil pár hodin přede mnou. Pečlivě si tam zapsal každé zranění které pejsci měli… a bohužel i jak je získali. Už tehdy mi mělo dojít, že jde o psí zápasy. Já jsem ale byla jako vždycky mistrem naivity, šla jsem za majitelem… Chtěla jsem ho upozornit, že se mezi sebou pejsci perou… zeptat se ho jak je to možné.. a hlavně proč jim veterinář dává látky, které jen vzbuzují jejich agresivitu.
Byl na mě neskutečně milý, uvařil mi kafe, posadil se se mnou v jeho kanceláři a dali jsme se do řeči. Říkal mi, jak se ho to hluboce dotýká, že veterináře ihned prověří a zajistí, aby bylo vše napraveno. Byla jsem spokojená, tedy až do doby, než jsem v sobě neměla asi půlku té jeho výborné kávy. Začala jsem se cítit neskutečně malátná, zamotávali se mi slova, bolela mě hlava a pak… temnota.
Bože jak mě bolela hlava když jsem se probudila, trvalo mi dobrou minutu, než jsem se probrala dostatečně, abych pochopila kde jsem. Kéž by ta minuta trvala věčnost… klečela jsem v kotci, nožky jsem měla pod sebou… nevím jak dlouho jsem tam takhle byla, ale nohy jsem v podstatě necítila. Když jsem zjistila, že jsem nahá… byla jsem tak bezmocná. ihned jsem se snažila pohnout, ale to taky nešlo… Na krku jsem měla pevně upnutý obojek, byla jsem ke kotci připnutá za krk na řetězu. Chtěla jsem volat o pomoc, ale ozvalo se jen, leč hlasité, mumlání. V pusince jsem měla nástavec, který mi jí držel rozevřenou.
Najednou se rozevřeli dveře od šéfovy kanceláře, pomalými sebevědomími kroky došel až k mojí kleci. „Ale ale… čubička už se nám probrala…“ Kleknul si ke mně a já jsem se na něj jen vyděšeně zvedla pohled. „Veterinář už tu dneska není ty štětko… tak si tě budu muset ozkoušet sám“. Než jsem se nadála, otevřel dveře od klece a silným trhnutím za vodítko mě vytáhl ven. Vodítko mě přiškrtilo a ihned mi od něj přiletěla i facka přes tvář. Chytil mě pevně za vlasy a dotáhnul k rohu místnosti, kde mě zapřel za zeď, zvedl mi ruce a na zdi je za cosi spoutal. Klečela jsem tak před ním s rukami svázanými nad hlavou, na kolenou a s pusinkou dokořán. Chvíli si mě jen prohlížel, poplácával mě po tváři, ale nemusela jsem čekat moc dlouho a už si rozepínal poklopec. Když ho vytáhl, poplácal mě s ním párkrát přes pusinku… Byla jsem znechucená, měla jsem strach. Pomalu mi ho zasunul do pusinky, pomalu, ale až po kořen. Zadusila jsem se, ihned se mi spustil dávivý reflex… Byla jsem nezkušená, do té doby jsem nikdy péro v puse neměla. Pomalu ho vytáhnul a tentokrát už prudce zarazil. A jelo to zase na novo, hned jsem se zadávila. Myslím, že se mu líbilo sledovat jak se ta nezkušená holka vzpírá a slintá…. Takhle mě chvíli testoval, až mi pak chytil hlavu a začal rychle a tvrdě přirážet. Pokaždé když ho povytáhnul, táhly se z pusinky struny slin a odkapávaly na zem, chrčela jsem a vzpírala se… ale nebylo to k ničemu.
***
„Musím říct, že jsem z Vás nadšený Anet… konečně to ze sebe dostáváte… máte velkou odvahu. Jak jste se cítila, když Vám tohle dělal?“ přerušil ji pan Havelka a upřeně se na ni díval
„C-co to je za otázku… jak jsem se asi mohla cítit… cítila jsem se bezmocná, jako objekt… Cítila jsem se jako hračka… jako čokl kterého vlastní… přesně tak jak chtěl abych se cítila…“ Vyhrknula ze sebe skoro uraženě Anet
„Dobře… rozumím.. pokračujte“
***
T-takhle nějakou dobu pokračoval, už jsem cítila jak mu v něm cuká a každou chvíli očekávala, že budu muset ochutnat jeho nechutné… No, on ho ale místo toho vytáhl, chvíli si ho dráždil a udělal se na zem. „Co čumíš čubko? Okamžitě to slížeš…“ řekl a odvázal mi ruce. Znechuceně jsem se na něj podívala a začala na něj křičet.. no vlastně hlasitě mumlat. Když mi přiletěla další facka až se mi zatočila hlava, radši jsem se znechuceně sehnula, chvíli se na to dívala… a pak jako špinavý čokl začala slízávat jeho mrdku ze země. Když jsem měla hotovo, zase jsem na něj zvedla pohled, fuj… usmíval se. „Fajn čubko… zpátky do klece padej… doufám že ti to chutnalo… budeš to mít dneska k obědu“ zasmál se a zavřel za mnou klec.
To by bylo všechno pro tento díl, radši jsem to takto rozdělil, jelikož si nejsem jist, kolika lidem se bude líbit a zda by měla delší povídka smysl. Pokud se Vám povídka líbila, napište mi to prosím do komentářů, ať mám motivaci pokračovat :)
„Vím že to byla traumatická zkušenost… ale věřím, že když se s ní svěříte, komukoli… věřím že je to jediný způsob jak to můžete překonat“ řekl pan Havelka a vzpřímil se ve svém křesle.
„J-já… nevím, jestli se k tomu dokážu vrátit… c-chci na to prostě zapomenout“ řekla Anet a sklopila hlavu.
„Já vím… já vím… ale to bohužel nejde… Anet… co zazní v mojí kanceláři, v ní taky zůstane… jako psychiatra mě váže mlčenlivost… skutečně se nemáte čeho bát… Berte to takhle, kdyby jste to tak chtěla, najdete si potom jiného psychiatra a my už se nikdy neuvidíme… berte mě jako někoho kdo zítra zemře… Skutečně se domnívám, že pokud mi neřeknete více informací, nikam se nepohneme“.
Anet sklopila znovu hlavu a zhluboka se nadechla, řekla si, že to alespoň zkusí, přinejhorším kdykoli přestane. Začala tedy s rozklepaným hlasem vyprávět:
***
M-minulé léto jsem přijala místo v útulku pro psy. Měla to být fajn letní brigáda… pejsky mám moc ráda. Ten útulek byl na samém okraji města, takže jsem tam musela na večer dojíždět autobusem. Ano… ta brigáda byla noční… už to mi mělo být podezřelé. Pejsci byli zavření klecích a byli obecně dost špinavý a zbídačení… bylo mi jich hrozně líto. Vždy jsem jim doplňovala jídlo, pití, vytírala a zapisovala jejich stav pro veterináře. Nemohla jsem je ani venčit, podle majitele byli všichni agresivní, byli to velcí psy… rváči. Často jsem se o tom s ním hádala… Dá se říct, že mě majitel neměl moc v lásce.
Byli na tom ale pořád hůř a hůř… jak se může pes zranit, když je v útulku? Ani jsem po tom nemusela moc pátrat… vlastně jsem na to přišla náhodou. Jednou jsem v noci přišla do práce a na stole byl spis, zapomněl si ho odnést veterinář, který tam jezdil pár hodin přede mnou. Pečlivě si tam zapsal každé zranění které pejsci měli… a bohužel i jak je získali. Už tehdy mi mělo dojít, že jde o psí zápasy. Já jsem ale byla jako vždycky mistrem naivity, šla jsem za majitelem… Chtěla jsem ho upozornit, že se mezi sebou pejsci perou… zeptat se ho jak je to možné.. a hlavně proč jim veterinář dává látky, které jen vzbuzují jejich agresivitu.
Byl na mě neskutečně milý, uvařil mi kafe, posadil se se mnou v jeho kanceláři a dali jsme se do řeči. Říkal mi, jak se ho to hluboce dotýká, že veterináře ihned prověří a zajistí, aby bylo vše napraveno. Byla jsem spokojená, tedy až do doby, než jsem v sobě neměla asi půlku té jeho výborné kávy. Začala jsem se cítit neskutečně malátná, zamotávali se mi slova, bolela mě hlava a pak… temnota.
Bože jak mě bolela hlava když jsem se probudila, trvalo mi dobrou minutu, než jsem se probrala dostatečně, abych pochopila kde jsem. Kéž by ta minuta trvala věčnost… klečela jsem v kotci, nožky jsem měla pod sebou… nevím jak dlouho jsem tam takhle byla, ale nohy jsem v podstatě necítila. Když jsem zjistila, že jsem nahá… byla jsem tak bezmocná. ihned jsem se snažila pohnout, ale to taky nešlo… Na krku jsem měla pevně upnutý obojek, byla jsem ke kotci připnutá za krk na řetězu. Chtěla jsem volat o pomoc, ale ozvalo se jen, leč hlasité, mumlání. V pusince jsem měla nástavec, který mi jí držel rozevřenou.
Najednou se rozevřeli dveře od šéfovy kanceláře, pomalými sebevědomími kroky došel až k mojí kleci. „Ale ale… čubička už se nám probrala…“ Kleknul si ke mně a já jsem se na něj jen vyděšeně zvedla pohled. „Veterinář už tu dneska není ty štětko… tak si tě budu muset ozkoušet sám“. Než jsem se nadála, otevřel dveře od klece a silným trhnutím za vodítko mě vytáhl ven. Vodítko mě přiškrtilo a ihned mi od něj přiletěla i facka přes tvář. Chytil mě pevně za vlasy a dotáhnul k rohu místnosti, kde mě zapřel za zeď, zvedl mi ruce a na zdi je za cosi spoutal. Klečela jsem tak před ním s rukami svázanými nad hlavou, na kolenou a s pusinkou dokořán. Chvíli si mě jen prohlížel, poplácával mě po tváři, ale nemusela jsem čekat moc dlouho a už si rozepínal poklopec. Když ho vytáhl, poplácal mě s ním párkrát přes pusinku… Byla jsem znechucená, měla jsem strach. Pomalu mi ho zasunul do pusinky, pomalu, ale až po kořen. Zadusila jsem se, ihned se mi spustil dávivý reflex… Byla jsem nezkušená, do té doby jsem nikdy péro v puse neměla. Pomalu ho vytáhnul a tentokrát už prudce zarazil. A jelo to zase na novo, hned jsem se zadávila. Myslím, že se mu líbilo sledovat jak se ta nezkušená holka vzpírá a slintá…. Takhle mě chvíli testoval, až mi pak chytil hlavu a začal rychle a tvrdě přirážet. Pokaždé když ho povytáhnul, táhly se z pusinky struny slin a odkapávaly na zem, chrčela jsem a vzpírala se… ale nebylo to k ničemu.
***
„Musím říct, že jsem z Vás nadšený Anet… konečně to ze sebe dostáváte… máte velkou odvahu. Jak jste se cítila, když Vám tohle dělal?“ přerušil ji pan Havelka a upřeně se na ni díval
„C-co to je za otázku… jak jsem se asi mohla cítit… cítila jsem se bezmocná, jako objekt… Cítila jsem se jako hračka… jako čokl kterého vlastní… přesně tak jak chtěl abych se cítila…“ Vyhrknula ze sebe skoro uraženě Anet
„Dobře… rozumím.. pokračujte“
***
T-takhle nějakou dobu pokračoval, už jsem cítila jak mu v něm cuká a každou chvíli očekávala, že budu muset ochutnat jeho nechutné… No, on ho ale místo toho vytáhl, chvíli si ho dráždil a udělal se na zem. „Co čumíš čubko? Okamžitě to slížeš…“ řekl a odvázal mi ruce. Znechuceně jsem se na něj podívala a začala na něj křičet.. no vlastně hlasitě mumlat. Když mi přiletěla další facka až se mi zatočila hlava, radši jsem se znechuceně sehnula, chvíli se na to dívala… a pak jako špinavý čokl začala slízávat jeho mrdku ze země. Když jsem měla hotovo, zase jsem na něj zvedla pohled, fuj… usmíval se. „Fajn čubko… zpátky do klece padej… doufám že ti to chutnalo… budeš to mít dneska k obědu“ zasmál se a zavřel za mnou klec.
To by bylo všechno pro tento díl, radši jsem to takto rozdělil, jelikož si nejsem jist, kolika lidem se bude líbit a zda by měla delší povídka smysl. Pokud se Vám povídka líbila, napište mi to prosím do komentářů, ať mám motivaci pokračovat :)