Kratičké mini-povídky z Kotlíku a Vodárny Napsal: Lukáš Měřínský

Kapitola 1 – Zrození Kotlíku

Bylo nebylo jedno městečko. To městečko bylo od počátku podivné ale od toho co toto městečko postihla „vlna podivností“ kdy se narodila maličká nepatrná vodárnička a ještě o chloupek menší ztřeštěný malinkatý Kotlíček. Vodárna byla hodně uřvaná a často byla slyšet zatímco když plakal malý Kotlíček nebylo slyšet nic než jen slabounké kvílení. Když plakala Vodárnička byl to o poznání hlasitější až tak, že z toho zaléhaly uši. Tak oba rostli a rostli jedno jak dlouho až vyrostli do dospělosti. Kotlík byl svou povahou hodně ztřeštěný neustále vyplazený jazyk a oči mu krásně žnuly. Zatímco vodárna byla vysoká statná a vůdčí s mohutným a hrozivým hlasem.

Kapitola 2 – Kotlík hledá Vodárnu Ten den si dospělý Kotlík vyšel na procházku, když tu zaslechl podivné dunivé zvuky a přitom cítil strašlivé otřesy a již z dálky se ozýval mohutný řev. Maličký kotlík(ač dospělý) utíkal co mu nohy stačily aby se schoval. Když viděl pochodující vodárnu málem ho trefila pára. Vodárna majestátně pochodovala co krok to mohutný otřes a při tom strašlivě řvala. Kotlík malinko zapištěl aby si ho a obří vodárna všimla. Zastavila se a s mohutným řevem se otočila a šla zpět k místu odkud slyšela malé kvílení. Malinkatý kotlík se krčil za keřem ale Vodárna na něj vybafla. A strašlivě se rozřehtala. Když kotlík zjistil že se nemusí bát opatrně a z uctivě vzdálenosti si stoupl vedle Vodárny a uctivě ji písklavým zvukem pozdravil. Vodárna zahučela až to Kotlík polekalo. Vodárnu popadl strašlivý záchvat smíchu až celá upadla a válela se smíchy v trávě. Její strašlivý řehot neustával a to už se země třásla mohutnými otřesy až skály padaly. Takový záchvat zažila Vodárna poprvé. Když se mohutně dořehtala zkoušela se postavit na nohy. Na potřetí se jí to podařilo. Pak šli mlčky s Kotlíkem až na obří louku kde Vodárna měla svoje místo. Kotlík byl oněmělý úžasem jak vlastně taková obří Vodárna vypadá. Věděl už teď že Vodárna se stane jeho nejlepší přítelkyní a on že se stane jejím nejlepším přítelem.

Kapitola 3 – Další den Kotlíku a Vodárny Když se Kotlík další den vzbudil stál s vyplazeným jazykem jako by se šklebil ale on se usmíval. Velká Vodárna ještě spala. No spala. Chrápala tak až se všechno třáslo. Kotlík byl potrhlý a rozhodl se Vodárnu polechtat. Moc mu to nešlo tak lezl nahoru na Vodárnu až našel ceduli kde bylo napsáno „nelechtejte Vodárnu nebo spadne. Sotva Kotlík započal s lechtáním obří vodárny obří chrapot Vodárny se rázem změnil ve strašlivý chechot až velká Vodárna málem počůrala smíchy. Vodárna ležela v trávě s Kotlíkem a Kotlík pořád Vodárnu lechtal i když věděl že je větší, přesto si na ni dovoloval. Když přestali blbnout velká Vodárna se postavila a když se uklidnila pohladila svého malého přítele Kotlíka který zůstav stát s vyplazeným jazykem a potřeštěným výrazem. Byl takový už odmala. Vodárna už přemýšlela jak si vystřelí zase ona z Kotlíku. Posunky mu naznačila aby šli. Tey šli a šli až došli k obřímu velkému bazénu. Vodárna skočila a začala plavat. Kotlík domnívaje se že se topí skončil za ní, ale neuměl plavat a tak se počal topit. Když Vodárna zjistila co se děje počala Kotlík hledat. Nakonec jej našla a vymrštila jej na břeh. Ihned začal s oživováním. Kotlík vůbec nedýchal. Tu o něj Vodárna měla strach a začala kvůli němu i plakat. Když to po pár minutách vzdala Kotlík najednou otevřel oči a opět měl svůj dlouhý jazyk vyplazený a opět se usmíval. Vodárna měla radost i štěstí zároveň Kotlík to dneska přežil. Vodárna nakonec byla ráda že to dopadlo jak to dopadlo ale příště žerty stranou.

Kapitola 4 – Vodárna v době koronavirové Tak se po čase stalo, že i do Městečka Záhad zavítal onen Koronavir. Bylo to v době kdy se Vodárna a Kotlík znali krátce. A teď se nesměli vidět. Nebylo ovšem tajemstvím, že si Kotlík a Vodárna mohli na dálku posílat vzkazy aniž by potřebovali internet. Zezačátku to Kotlík nesl statečně ale asi po měsíci mu Vodárna začala chybět. A tak tajně v karanténní době, se za svou Vodárnou vypravil. Když ji uviděl už zdálky hlasitě zakvílel. Vodárna si ho všimla a pozdravila ho svým mohutným řevem A tak se setkali. Kotlík , ač přes zákaz stojíc u své Vodárny radostně pištěl a poskakoval a Vodárna se hlasitě řehtala. V tom ale uslyšeli oba sirény blížíc se k teritoriu které obývala Vodárna Vystoupil starší" Kotel-policajt" a začal Kotlík vyslýchat. Že co tu dělá, že v době karantény se nemá co potulovat a kde že má „kotlíkovskou“ roušku? Nakonec se vše vyřešilo domluvou a auto po chvíli opět odjelo. Den nakonec skončil dobře a ač se Kotlík a Vodárna viděli po měsíci, vůbec jim to nevadilo a naopak byli rádi, že jsou opět spolu. Kotlík a Vodárna.

Kapitola 5 – Svatba Kotlíku a Vodárny Asi tři roky po seznámení, se Kotlík rozhodl, že požádá o ruku Vodárnu. A šel na to dost nešikovně. Vše již měl sice připravené i prstýnek. Ale kam ho dát. A tak se rozhodl, že jej dá pod pokličku že Vodárnu překvapí. Šel tedy za ní a doufal že bude ráda. Jenže když Kotlík předstoupil před Vodárnu s žádostí o ruku a otevřel na ni svou pokličku prstýnek ovšem vyletěl ven a spadl na zem. Kotlík díky svým dlouhým nohám a rukám prstýne ze země sebral a nasadil na obří tlapu neprovdané Vodárny. Vodárna tímto s hlasitým dunivým řevem dala najevo svůj souhlas se svatbou a tak se Kotlík a Vodárna, svého velkého dne, kdy se vzali přece jen dočkali.

Kapitola 6 – Potomci jsou potomci Z jejich vztahu vzešli dva kombino-potomci První se narodil Kotlíčko-Vodáreň jako druhá Vodárno-Kotlička Oba byli navzájem sobě kompatibilní a vypadali przvláštně…těžko to popsat:.

Kotlíčko-Vodáreň vypadal podobně jako kotlík ale měl hodně i podobu vodárny takže to byla velmi nešťastná kombinace výšky a mohutnosti.

Vodárno-Kotlička Zase byla menšího vzrůstu ale opět i připomínala vodárnu takže ta kombinae nebyla zase tak strašná. A zase o to víc se ti dva škádlili a doplňovali v kravinkách a poťouchlinách. Ač byli velmi malí dokázali si hodiny a hodiny bez přestání hrát do doby než museli na kutě. Jak šel čas pomalu rostli a rostli až postuně Kotliko-Vodáreń i Vodárno-Kotlička postupně vyrostli v již dospělého „Kotlíčko-Vodárňa“ a v dospělou „Vodárno-Kotličku“

Kapitola 7– A vše končí „happyEndem“ A tak vše šťastně končí dobrým koncem příběhů Kotlíku a Vodárny, kteří již dožívali (možná dožívají) svůj život v podivném Městečku Záhad. Až do něj zavítáte dozvíte se, že zde žili právě Kotlík a Vodárna a i další obyvatelé tohoto podivného a zapadlého městečka.









Klap-mlasková šalina

Byla nebyla jedna tramvaj ale nebyla to obyčejná tramvaj. Původně byla vyvinutá americkým miliardářem Elwedonem Mlaskem který měl velice zvláštní prapůvod financí .Nicméně tento projekt se mu povedl Tím projektem byla Klap-mlasková tramvaj která vepředu měla jakousi čuňu kterou pravidelně mlaskala Jak tramvaj vypadala pokusím se ji alespoň stručně popsat Byla velkého oválného tvaru dvě zelené oči šíleně vylézající z důlku jako po elektrickém křesle. Vlasy rozcuchané a z hlavy třčící jedna sběračka elektrického proudu. Jo a nad obočím po obou stranách velká černá pihar Ale vzadu měla obři klapavé ústrojí které vždy po překročení stanice na K například Komárov, Kuldova, Kartouzská Kořískova Kubíčkova atd. Se vždy hlasitě rozklapala tak, že ridič divoce nadskakoval, revizor trhal lístky, cestující vytrhávali sedadla a i ti co měli sluchátka tzv sluchátkáři divoce nadskakovali protože hlasité klapání šaliny rozrušilo naprosto každého . . . Pro cestující přímo cestovní můra řekl bych. Když řidič a cestující nastupovali do této podivné šaliny museli mít všichni povinně roušku. Ne kvůli covidu¨-19 ale kvůli odpornému linoucímu se zápachu který obklopoval celý cestovní vůz
Když ale šalina překročila osudnou stanici „K“ směrem na konečnou klapat přestala a jen čuňou divoce mlaskala podle toho jak jel řidič rychle a klapací ústrojí bylo li aktivováno klapalo tak rychle jak rychle jela šalina. Ale pro řidiče revizory a cestující cestovní můra jak jsem
již napsal Při klapání řidič nadskakoval a vylézaly mu oči z důlku koukal ze strany na stranu a vyjeveně koukal. Jakmile ale šalina překročila vždy stanici začínající na „K“ klapat ihned přestala. Ovšem převládající mlaskající čuňa mlaskala dál. Takto dokázal řidič jezdit celé dny až do večera kdy tramvaj musela jet do speciální vozovny na umytí nejen čuně ale i celého podvozku aby její zápach nebyl tak znatelný.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Pokračování v druhé části
Mlask klapová šalina

Mlask klapová šalina vepředu měla obří klapací nástroj kterým pravidelně hlasitě klapala vždy po překročení stanice na K například Komárov, Kuldova, Kartouzská Kořískova Kubíčkova,Kejbaly atd. Se vždy hlasitě rozklapala tak, že ridič divoce nadskoval, revizor trhal lístky, cestující vytrhávali sedadla a i ti co měli sluchátka tzv sluchátkáři divoce nadskakovali protože hlasité klapání šaliny rozrušilo naprosto každého . . .

Když řidič a cestující nastupovali do této podivné šaliny museli mít všichni povinně roušku. Ne kvuli covidu – 19 ale kvůli odpornému linoucímu se zápachu který obklopoval celý cestovní vůz Pro cestující přímo cestovní můra řekl bych. Když ale šalina překročila osudnou stanici „K“ směrem na konečnou klapat přestala a jen čuňou divoce mlaskala podle toho jak jel řidič rychle a klapací ústrojí bylo li aktivováno klapalo tak rychle jak rychle jela šalina. Ale pro řidiče revizory a cestující cestovní můra jak jsem
již napsal Ale vzadu měla čuňu kterou pomlaskávala takže řidič vepředu neviděl kam jede protože se nemohl v důsledku hlasitého klapání naprosto na jízdu soustředit. Naprostá katastrofa.Často se stávalo že řidič zajel do úplně jiné smyčky než měl jet a to byl teprve hukot. Při klapání řidič nadskakoval a vylézaly mu oči z důlku koukal ze strany na stranu a vyjeveně koukal. Jakmile ale šalina překročila vždy stanici začínající na „K“ klapat ihned přestala. Ovšem převládající mlaskající čuňa mlaskala dál mlask mlask. Ale to nebylo tak strašné jako obři klapací zařízení které se v případě potřeby dalo přesunout dopředu takže řidič byl z obou stran obklopen hlasitým klapáním. Když na konečné tramvaje vždy vystoupil divoce poskakoval „Oj to byla jízda“ poznamenal Klap-Mlasková nebo chcete li Mlask Klapová šalina jezdila den co den z konečné na konečnou a převážela mnoho dalších podivných cestujících s veselým poskakujícím řidičem který s ní tak rád jezdil