Aby ji nezradilo tělo, udělala si první klystýr. Dokonale vyprázdněná střeva jsou zárukou, že několik dní nebude muset na velkou. Už před měsícem si připravila program na tento týden. První den byl vyhrazen pro hru na znehybňování v různých polohách. Nemohla se dočkat, ...

Seběhla ze schodů, vynechala jen předposlední, kde už tři roky bydleli skřítci a zastavila se až v kuchyni u ledničky. Radka dobře věděla, že tenhle výkend je jedna zmála příležitostí, kdy bude opravdu sama. SAMA. Sama se skřítky, s nimiž se takřka jako s kamarády zdraví na předposledním schodě. V poslední době byli stále krotčí, jeden dolezl ve čtvrtek skoro až k posteli. Světlo noční lampičky ho ale vyděsilo, a tak se odplazil spěšně zase pod schod. Jenom slizká stopa prozrazovala jeho odvážný výlet. V ledničce vyprázdnila výparník, kam srovnala několik různě velkých plastových kelímků s vodou, aby zmrzly co nejdříve. Svůj plán promýšlela celý týden, odjezdu rodičů se nemohla dočkat. Teď bylo potřeba krok za krokem jej naplnit. Se skřítky si starosti nedělala. Už dávno je přijala jako samozřejmost. V přírodopise se o nich neučili, ale sama poznala, že jsou neškodní. Ze svého úkrytu se málokdy vzdalovali. Co jedí nevěděla. Možná nachází potravu v rozsáhlých vinných sklepech po pradědečkovi. Táta má místo vína radši pivo a děda už nežije. Staré víno dávno prodali i se sudy a žampióny pěstovat nebudou. Začala úklidem. Všechno zbytečné musí pryč, aby měla co nejvíc místa na svoje radovánky. Zametla, seškrábala pracně z podlahy teď již ztuhlou gumovitou hmotu skřítčího slizu. V klidu z různých tajných koutů přinesla všechny své po léta nastřádané pomůcky. Hromadu roztřídila tak, aby měla dokonalý přehled. Týden je dlouhá doba a tentokrát se rozhodla, že jej užije. Aby ji nezradilo tělo, udělala si první klystýr. Dokonale vyprázdněná střeva jsou zárukou, že několik dní nebude muset na velkou. Už před měsícem si připravila program na tento týden. První den byl vyhrazen pro hru na znehybňování v různých polohách. Nemohla se dočkat, půlroční půst v ní navršil slušnou dávku touhy. Už pohled na všechna pevná lana a řetězy, na řemeny a popruhy ji vzrušoval. Třásla se nedočkavostí, když přesouvala doprostřed místnosti svoji postel s kovovými pelestmi, přímo pod lustrhák, nohy připevnila do připravených kovových pouzder zapuštěných vpodlaze. Na postel rozprostřela igelitovou folii. Oky v krajích kovové pelesti protáhla vždy jeden ze čtyř lan, která pak provlékla kruhem zavěšeným v lustrháku. Konce lan připevnila k navijáku sobousměrným elektromotorem a koncovým vypínačem, též dálkově ovladatelným. Na opačném konci lan byly široké kožené řemeny se zarážkou bránící provlečení konce s řemenem okem pelesti. Přívod k elektromotoru připojila na spínací skříňku s fotobuňkou a stykačem. Hák byl již mnohokrát zatěžkán a věděla, že ji snadno unese i s postelí. Odvinula lana z navijáku v celé délce, takže bylo možno odnést konce s řemeny z postele až do rohu místnosti, kde stál jeden z masivních dřevěných sloupů. Ve výšce asi dvou metrů bylo na sloupu oko s karabinou. Do ní uzavřela dvě z lan zakončených řemeny. Zbylá dvě lana zacvakla do podobné karabiny umístěné v oku těsně nad zemí. Karabiny byly takové, aby je síla lana taženého navijákem přetrhla, ale síle jejích svalů aby spolehlivě odolaly. Když bylo vše připraveno, pohlédla na hodiny. Blížila se třetí. Stmívat se začne asi kolem půl deváté, u sloupu plánovala tak dvě hodiny, zbývají necelé čtyři hodiny na hraní. Našla svůj od malička doplňovaný a vylepšovaný katalog a náhodně ho otevřela. Na dvojstraně byly obrázky mužů a dívek spoutaných do kozelce. Pravidlo losu bylo nesmlouvavé. Musela je napodobit. To byl první úkol. Zbývají ještě dva. Nové otevření odhalilo obrázky těl visících za nohy. Potřetí otevřela, aby zjistila, že posledním úkolem bude mučení šněrováním. Pro případ, že by odmítla provést, co si takto vylosovala, měla připravené tresty. Jako třeba roubík. Spoutat sama vlastní tělo do kozelce není zrovna snadné. Chce to grif. Vybrala si řetěz s visacími zámky, klíče zavěsila na provázek protažený očkem ve stropě a zakončený plátěným sáčkem s kusem ledu. Až led roztaje, sáček splaskne, provlékne se očkem a klíče spadnou na zem. Tam už je nahmatá a odemkne si zámky na poutech. Nejprve si kusem řetězu ovinula nohy v kotnících, zafixovala několika příčnými závity a konce spojila visacím zámkem protaženým též několika oky sousedních závitů. Druhým řetězem svázala nohy v kolenou. Pracovala pečlivě, aby se závity nemohly posunout. Zaklapla zámek a přisunula si další dva kusy řetězu na dosah. Pak si nasadila koženou kápi a utáhla šněrování na šíji. Uchopila druhý řetěz, dala ruce za záda a naučenými pohyby zručných prstů je spoutala k sobě v zápěstích. Když byl i tento řetěz uzamčen, našla po hmatu poslední kus řetězu, lehla si na záda, nohy s námahou skrčila pod sebe a protáhla řetěz kolem pout mezi kotníky a pak mezi zápěstími. To s vypětím všech sil ještě několikrát zopakovala a postupně smyčky utáhla až se ruce pevně přimkly k nohám. Na okamžik zaváhala a pak pojistila konce řetězu posledním zámkem a překulila se na vysílena bok. Zhluboka oddechovala. Její práce byla dokonalá. Nemohla se takřka pohnout. Řetěz ovíjela kolem končetin zkušeně, žádné oko neutlačovalo žíly, nikde nebyla kůže skřípnuta. Věděla, že jí nezbývá, než klidně ležet a čekat. Věděla, že ji za chvíli začnou bolet záda a pak všechny svaly, že než roztaje led, prožije zatraceně nepohodlné dvě hodiny. Ale na to se celý půl rok těšila. Na to, že bude bezmocně muset snášet to nepohodlí, které dá vyniknout její fyzické nemohoucnosti. Postupně se uklidnila a začala vnímat tlukot vlastního srdce, občasné závany průvanu na svém nahém těle. Počáteční napětí ve svalech postupně povolilo, ležela uvolněně a odevzdaně. Představovala si, jak ji takhle surově spoutal kdosi drsný a surový, jak ji nekompromisně sešněroval tak rychle, že se ani nestačila bránit. Ležela vzrušena, hleděla do tmavé kůže přilnavé kápě, která se zahřívala jejím dechem. Kůže ji na několika místech neodbytně svědila. Nemohla se poškrábat a tak se alespoň občas kroutila na zemi. Někdy to pomohlo. Svědění a šimrání se posouvalo po kůži v nepravidelných stopách. Jako by po ní lezlo něco vlhkého. Věděla, že to přejde až se úplně uvolní a tak trpělivě ležela a pomalu zhluboka dýchala. V tom jí to blesklo hlavou. Skřítci. Lezli po ní skřítci. To vlhké byl jejich tuhnoucí sliz. Bylo jich čím dál víc, cítila je na každé části těla. Najednou se jí začali hnusit. Představila si, jak zanechávají na její hebké kůži tu svoji lepkavou stopu, jak pokrývají její vláčné tělo vrstvou gumové hmoty. Vzpomněla si jak ji obtížně seškrabávala ze země. Polilo ji horko. Tohle ji nenapadlo. Za ten půlrok se osmělovali čím dál víc. Byli přátelští, dokonce milí. Ten sliz cítila už všude. Jak tuhnul, vytvářel na ní krunýř, který ji objímal jako mrtvý milenec. Měli ji opravdu rádi. Pochopila, že jejich přátelství ji zahubí. Pochopila, že z ní bude živá konzerva. Napjala svaly a začala se zoufale zmítat, aby je odehnala. Ještě byla naděje. Vzepjala se ve svých poutech. Pokusila se rozlepit od sebe ruce, ale pokaždé, když se kůže dotkla, slepila se. Každým pohybem se její osud přibližoval. Bojovala statečně ale marně. Vysílena a zoufalá ležela na boku, rychlý dech se cedil přes kápi, cítila, jak je každý kousek kůže okupován malými slizouny. Posouvali se, křižovaly své stopy, vsouvaly svá pružná zvědavá tělíčka do každé skulinky. Lákalo je tělesné teplo. Jen hlavu zakrytou koženou kápí nechali bez povšimnutí. Vnímala zjitřenými city jak její končetiny tuhnou, jak má slepené chlupy v rozkroku, jak nemůže pohnout slepenými prsty na rukou. Ve vulvě uvízlo několik skřítků a nemohou se slepeným otvorem dostat ven. Rejdí uvnitř a zaplňují dutinu vlastními lepkavými výměšky. Jak sliz tuhne, ustává i jejich pohyb. Leží jako ve snách a stále nemůže pochopit, že je to opravdu konec. Pomalý konec. Jako zdálky slyší, jak padly na zem klíče. Led roztál a měla se vysvobodit. Zbytečně se pokusila pohnout a dosunout se k nim. Marně se snaží rozlepit od sebe prsty a nahmátnout svazek klíčů. Leží a čeká. Bezmocná hromádka naplněné touhy. Uzavřená do lásky. Probudil ji zvuk sepnutého navijáku, který utrhl karabiny, navinul lana až se zarážky u řemenů zastavily o kruhy v krajích pelestí. Bylo chladno a ona zjistila, že strachem uvolněné svaly uvolnily průchod obsahu přeplněného močového měchýře. Počurala se. Za normálních okolností by se styděla, ale teď to bylo jedno. Ležela ve vlastních exkrementech. Co z toho, lhostejně mávla rukou. Mávla rukou! Může pohnout rukou! To je úžasné. Moč rozpustila již takřka ztuhlou slizovitou hmotu! A skřítci jsou pryč. Dalšími pohyby postupně uvolnila všechny prsty, s námahou se doplazila k místu, kam spadly odpoledne klíče, nalezla je a po několika minutách horečného úsilí odemkla dva zámky. Za chvíli byly všechny řetězy dole a teď už ztěla strhává cáry rozkládající se gumovité hmoty, která ji měla zabít. Je svobodná. Je živá.