Všechno to začalo v červnu 2009. Bylo mi patnáct.
Pondělí ráno, poslední týden před prázdninami. Šla jsem pozdě, rychle jsem popadla svoje věci a vyřítila se z pokoje a dolů po schodech. Přede dveřmi jsem se málem srazila s otcem a nějakým neznámým mužem, pravděpodobně jeho obchodním partnerem. Otec se na mě přísně podíval a pokáral mě, že už jdu zase pozdě. Mě ale víc zajímal ten druhý. Byl vysoký, ramenatý, měl tmavé vlasy a ostře řezanou čelist. Cítila jsem jeho pohled stejně palčivě, jako kdyby mě bodaly stovky jehel. A přitom jsem ty uhrančivé černé oči nemohla dostat z myšlenek. Vyklopýtala jsem z domu. Motala se mi hlava a nohy jsem měla zesláblé. A mezi nima hotovou řeku. Pramínek čehosi mi stékal po stehně pod školní uniformou.
Úplně vyčerpaná jsem se opřela o zeď a prudce oddechovala, jako bych právě uběhla maraton. Nevím, jak dlouho to trvalo, rozhodně ne víc, než deset minut, když jsem zaslechla hlas. Hluboký zemitý hlas, po kterém se mi roztřásla kolena.
„Jak to že nejsi ve škole, holčičko?“ Byl to on. Tyčil se nade mnou otcův obchodní partner.
Jenom jsem něco zakoktala.
„Holčičky, které nechodí do školy, se misí potrestat. Sundej si kalhotky,“ zavelel.
A mě ani nenapadlo neuposlechnout. Pomalu jsem si stáhla kalhotky a podala mu je. Pozorně si prohlédl mokrou skvrnu a potom si je přiložil k obličeji.
„Holčička má nadrženou kundičku, která by chtěla pořádný klacek, co? Jen se neboj, brzo ti vyšukám mozek z hlavy, brzo.“
Cítila jsem, že to už nevydržím, jeho hlas a slova, co říkal, na mě působila jako droga. Sesula jsem se k zemi. On to s potěšením sledoval.
„Dej mi svoje číslo,“ řekl na jednou.
Slabým hlasem jsem mu ho nadiktovala.
„Vždycky odpovíš okamžitě, když se ti ozvu, a uděláš všechno, co ti řeknu, jasné?“
Odkývala jsem mu to.
„Teď běž do školy a pilně se uč. Tak běž.“
Vrávoravě jsem se postavila na nohy a natáhla ruku pro kalhotky.
„Kdepak,“ zasmál se. „Půjdeš bez kalhotek a nové si nevezmeš, dokud ti to nedovolím.“
Trochu zoufale jsem se na něj podívala a potom jsem se vydala do školy.
Celé tři dny jsem chodila na ostro. Starý učitel matematiky si toho všiml a o to víc se mi snažil koukat pod sukni. Netrpělivě jsem čekala, až se otcův partner ozve. Až ráno čtvrtého dne jsem uviděla na displeji zprávu: ‚Holčičko. Už si můžeš vzít kalhotky, obleč si uniformu, ale nepůjdeš do školy. Přijď do starého mlýna.‘
Rychle jsem naťukala, že ano, a začala se oblékat. Vzápětí mi přišla odpověď: ‚Správně je to: Ano, pane. Vaše nadržená holčička.‘
Okamžitě jsem tedy odeslala novou, lepší odpověď a vyrazila ven. Cesta do starého mlýna trvala nanejvýš půl hodiny, ale já měla pocit, že to trvá věčnost. Konečně jsem stanula přede dveřmi.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ