„A víš, megero, jak blbě se honí péro na gauči v kuchyni? Dáš mi jako náhradu ohmatat tvoje cecky?“ zešklebil jsem se ironicky. Zrudla a v tu chvíli připomínala bedničku trhavin. Připravil jsem se na novou facku. Nepadla. Megera se ovládla a zasyčela, jak prasklá stoupačka: ..

Pokoušela se zdrhnout, ale marně. Lapil jsem ji levou rukou kolem pasu, pravou paží jsem zajel pod její triko, vyhrnul podprsenku a žíznivě jsem se přisál k bradavce. V tom vrzly bytové dveře. No to se ví, hrklo ve mně, náš kvartýr býval v tuhle dobu osiřelý. Nechápavě jsem otočil. V předsíni se rozsvítilo. Rychle jsem propustil Yvetku a vyskočil na šlapky. Vzápětí do mého pokoje vpadl šamstr mojí mámy. V pořadí už třetí panák, kterému jsem měl říkat „táto“, na což jsem pochopitelně dlabal.
„Ty nejseš ve škole, frocku?“ zaskřehotal šamstr a nadrženě zíral na Yvetku, která se zvedla z gauče a nervózně si strkala kozy zpět do podprsenky a pod triko. Vedl do mého pokoje vytáhlou zrzku, tak kolem třiceti a kdákal: „Paní magistro, ta místnost je moc hezká a tichá. Příslušenství je sice společné, ale je tu umyvadlo! Šel by sem dát i vařič.“
„Celý léto jsem si to tady dával dohromady,“ pochlubil jsem se výsledkem své práce, ale šamstr mě vystrčil na chodbu, abych si šel uklidit svou žábu.
„Knokaut!“ rozžehnal jsem se s ním a odstěhoval jsem Yvetku nacpaným autobusem do betonové králíkárny, v níž z milosti své tetky bivakovala během učňáku. Cestou tiše visela na tyči a uhýbala před mým smutným pohledem. Mně vám bylo teskně a ještě víc, když jsem za eskortovaní až ke dveřím dostal takovou nijakou pusu. Vzdychl jsem otrávené „čau“ a ploužil se zpět. Měl jsem totiž blbou předtuchu a oprávněnou. Přišel jsem akorát k večeři se spoustou chodů. Ke škubánkám se podávalo kázání, že mi je teprve šestnáct a jsem moc mladý na holky, po něm se servírovalo lkaní nad dnešní drahotou a jako zákusek přišel horor můj těžce vydřený pokojíček byl pronajatý za tři litry měsíčně. Prý mi to budou ukládat na knížku. Fajn, dobrá budoucnost, ale mizerná přítomnost. Místo soukromí jen rozvrzaný gauč ve velké kuchyni, do které každý může kdykoli vlézt, s výhledem na neumyté nádobí a taky na zámek u ložnice, který si máma dala namontovat, abych tam nelezl, když si užívá s šamstrem na chatě, nebo během jejich brzké dovolené u moře, kterou si spolu koupili za dvacet litrů, což mi obratem sdělili, abych měl větší radost.
No to se ví, že jsem jim vyložil svůj názor na věc! Detailně! Skončil jsem na podlaze, na zádech mi seděl ten „vybubnovanej gigolo“, jak jsem šamstra nazval, máma mě mydlila plastikovým hadem přes zadek a hystericky ječela: „Vomluv se, frocku!“
„Hovno, velevážená soudní stolice!“ vysvětloval jsem jí. Po pěti minutách to vzdala a zpocená z té námahy zalezla do koupelny, z níž se posléze odplížila v růžové noční košili do ložnice. Šamstr si mezitím zuby otevřel pivo, tohle uměl docela dobře, jinak byl vytlučenou palicí jako každý profesionální boxer. Sál z flašky a čuměl přitom na můj provokativní šklebenec, který jsem vysílal z gauče. Když pivo vykloktal, procedil mezi zuby: „Frocku!“
„Vypni, bubne!“ odsekl jsem mu. Napřáhl ruku, že mi ozdobí tlamu svými prsty, ale neudělal to. Nebyl můj táta a mou marnou výchovu nechával na mámě. Proč by si také otloukal ruce, když zde nemá obecenstvo? Radši si šel do ložnice vybrat zadostiučinění.
„Odpusť mu to, je to pitomej puberťák,“ konejšila ho máma polovinu noci a podle jejího huhňavého zvuku jsem hádal, že přitom měla plnou pusu jeho klády. Poslouchal jsem vše z gauče v kuchyni a propadal těžké depresi. Hladil jsem si napuchlý zadek a uklidňoval se. Ptáte se jak? Proč to nepřiznat! V tom rozruchu, co se nesl z ložnice, se dalo jediné. Držet si ho v dlani a myslet na Yvetčiny cecíky. Šlo mi to asi jako matika. Po pátém stříkání jsem padl marným úsilím o lepší náladu.
Ráno se přivalila nová nájemnice jako reklamní vlezoun. Magistra psychologie! V jedné ruce držela cestovní kabelu, v druhé tenisovou raketu a mile se šklebila. Zrovna na takové fichtle jsem vysazený. Překřtil jsem ji obratem na megeru, a abych jí zvedl náladu hned večer jsem jí nůžkami pustil očka na drahých punčochách a u její stařičké škodovky vyprázdnil pneumatiky. Další den jsem jí nakřápl podpatek u lodiček, ulítl jí při běhu po schodech dolů, takže zabrzdila až před výtahem. Ve čtvrtek dostala pro změnu sirky do zámku u auta. Stěžovala si na mě šamstrovi, ale neměla důkazy a já ovládal mraky výmluv. V pátek, po pouhých třech dnech mojí divoké ofenzívy, trapně listovala rubrikami „Hledám podnájem“, zatímco já se těšil na Yvetčiny kozičky.
K obratu došlo v sobotu po odjezdu mámy a šamstra na chalupu.
„Mám tvoje foto, speciální noční digitálka,“ řekla vítězoslavně megera a hodila vytištěný snímek na stůl v kuchyni. Fakt, moc dobrý foťák. Polapil mě, jak jí lepím na přední sklo portrét krávy.
„No a co?“ povídám jí. „Dáteli to mámě, namasíruje mi prdel, což klidně snesu a příště si dám pozor. Udáteli mě fízlům, máma vás za to vyrazí z kvartýru.“
„A ty skončíš s podmínkou nebo vyloučený ze školy,“ nevzdávala to.
„A vy zase na ulici a o to mi jde,“ ujistil jsem ji.
„Vyletíš ze školy a já skončím na ulici! Nestačí to k příměří?“
„Ne, chci zpět svůj pokoj,“ odmítl jsem. „Vedeme o něj souboj na život na smrt!“
„Souboj!“ vytřeštila oči. „Ty puberťáku, to tě nic lepšího tě nenapadlo!“
„A co napadlo tebe, megero?“
„Že tě přítel tvojí matky při výprascích šetří. Od boxera by čekala lepší práci.“
„Ale ten lenoch se nenamáhá,“ ušklíbl jsem se. „S páskem cvičí jen matinka.“ Plácl jsem megeru po zadku. Vlepila mi facku a vyprskla: „Zasloužil bys lekci, že by sis týden nesedl!“
„No super nápad!“ rozchechtal jsem se. „Dáme si souboj na výprasky. Kdo déle vydrží. Budeme házet kostkou. Kolik padne, tolik se vyplatí.“
Dala mi další lepanec a vynadala mi do pitomých telat, já jí zase objasnil můj názor na megery. Ječeli jsem na sebe asi deset minut. Nakonec sepjala ruce: „Nemohu se odstěhovat a mám ráda své oblečení a auto. Pouze kvůli tomu přijímám souboj. Když vyhraješ, jakou budeš žádat satisfakci?“
„Vypadneš z mého života,“ pokrčil jsem rameny. Zle se zamračila: „Vypadnout! Víš, jak špatně se dnes shání levný podnájem v centru!“
„A víš, megero, jak blbě se honí péro na gauči v kuchyni? Dáš mi jako náhradu ohmatat tvoje cecky?“ zešklebil jsem se ironicky. Zrudla a v tu chvíli připomínala bedničku trhavin. Připravil jsem se na novou facku. Nepadla. Megera se ovládla a zasyčela, jak prasklá stoupačka: „A víš, co budu žádat já, když vyhraji? Abys mě na kolenou odprosil před tvou matkou! A ke všemu se přiznal! Jejímu příteli říkal táto a nechal mě tu v klidu bydlet! Bereš?“
To vám byla síla. Mne vám napadly i další úkony, které by po mém vítězství mohla provést, ale kývl jsem kebulí a vyndal ze skříně kalíšek a kostky a mamina oblíbeného plastikového hada, silného jako malíček a dlouhého tři čtvrtě metru, kterého si z tři kila koupila u rákosníků, aby zlepšila moji morálku. Při šlehu děsil úžasným svištěním a poskytoval nezapomenutelné zážitky. I na megeru udělal dojem. Chvíli na něj strnule zírala, teprve pak váhavě kývla.
Stříhli jsem si, kdo začne. Vyhrál jsem. Megera zmodrá jako první. Zakvedlali jsme kalíšky, v každém po dvou kostkách, aby nám to šlo rychleji. Vrhla čtyřku a dvojku, dohromady šest, a já dvě jedničky. Paráda! Plácla sebou na gauč.
„Pardon, výprask se přece dává na holou,“ říkám jí. Vyskočila, jako kdybych na ni položil myš a vybuchla: „To jsme si teda neujednali!“
„Bral jsem to za betonové,“ povídám hlasem desperáta. „Pokud chcete vejlupek přes kalhoty, proč ne. Mám džíny a vy tenký plátěňáky.“
„Otoč se!“ prskla. Učinil jsem vzorné čelem vzad. Držel jsem hračku hada za hlavičku, lehce s ní pošlehával a poslouchal, jak si megera stahuje kaťata.
„Připravena,“ ozvalo se po chvíli. Otočil jsem se zpět. Ležela na gauči a rukama se držela za jeho přední pelest. Kalhoty se jí krčily shrnuté pod zadečkem a blůzka nad ní. Mezi nimi vyčnívaly božsky špičaté půlky, na nichž se rýsoval bledý trojúhelníček od plavek. To vám byl podívaní jak z nóbl magazínu! Nic naplat, čest je čest! Napřáhl jsem se až k zádům a prásknul ji přes něj ocasem hada. Zasvištělo to a plastik se zaryl do jejího masíčka aspoň pět čísel do hloubky a zanechal po sobě rudý pruh. Megera prohnula hlavu až do záklonu, sykala a zběsile zaklepala půlkami, na nichž vylézalo nádherné jelito. Vítězství bude moje!
Druhou šlupku jsem posadil přes tu první, aby si jí víc užila. Zabořila hlavu do polštáře a zaškubala nataženými chodidly, až se jí po nich rozeběhly varhánky od černých krepsilonek jako kola na vodníkově jezeře. Třetí pecku jsem umístil do toho samého místa. Táhle zavyla, zadek jí poskočil do výšky jak mičuda, kalhoty jí přitom sjely až ke kolenům jak obal z nanuku a odhalily rezavé chlupy mezi nožkami. Kdybych v nakládačce pokračoval, určitě bych tu její krasavici viděl celou, ale rozhodl jsem se zachovat se jako grand.
„Přestávka,“ otočil jsem se k ní zády. Slyšel jsem, jak si tře zadek a vztekle syčí. Teprve po dlouhé době, špitla, že je připravena. Otočil jsem se a obdivně vzdychl nad božským jelitem, které jsem jí namaloval. Táhlo se přes obě půlky a mělo temně modrý střed ohraničený krvavě rudými obrysy. Plasticky vyčnívalo z kůže a připomínalo přejetou maxizmiji. Všeho s mírou, usoudil jsem; tři do jednoho místa stačí. Další tři nadílky jsem umístil vedle, opět všechny přes sebe. Každá vyrazila z megery žalostný vzlyk, rozklepala jí půlky i nožky. Po poslední šlupce měla gatě zas až u kolen.
Otočil jsem se a poslouchal, jak se oblíká. Trvalo jí to. Určitě zkoumala výsledek mé exekuce v zrcadle v předsíni a nelíbil se jí ani trochu. Celou dobu vztekle syčela cosi o zmetcích. Když skončila, stáhl jsem si gatě a hupsnul na gauč. Vzápětí na mém zadku přistál rozžhavený pohrabáč a přiškvařil ho až na kost, aspoň tak mi ta její pecka připadala. Sykl jsem. Dříve než můj sten dozněl, koupil jsem další do stejného místa a málem se bolestí pomočil. Oči mi z toho poskočily v důlcích. Takovouhle pařbu jsem teda nečekal. Proti tomuhle byly masáže zadnice, které mi pravidelně udílela máti erotickým povyražením. Pomalu jsem se zvedl z gauče a mrknul jsem se do zrcadla. Prsty jsem si pohladil fialové jelito ve tvaru jitrnice pálící jak kamión feferónek. Humor mě přešel.
Zapnul jsem si gatě a s obavou šel kvedlat kelímkem. Štěstěna mi tentokrát ukázala holou řiť. Jedenáct švihanců pro mě a dva pro ni.
„Ty dva mi můžeš dát příště,“ povídá megera jízlivě. Já jen kývl, došel jsem ulehčit svému měchýři, aby mě nezradil stejně jako ty proklaté kostky a opět si stáhl gatě. Úvodní tři jsem dostal do dolní části zadku, všechny přes sebe. Hryzal jsem se do rtů a podařilo se mi vydržet bez hlesu. Další trojici mi nasadila hned nad ně. Proti mé vůli se mi při nich škubaly nohy a musel jsem se zakousnout do polštáře, abych se nerozeřval. Následnou přestávku jsem uvítal jako konec vyučování.
Za zády megery jsem si masíroval naběhlé pruhy a bylo mi nanic. Došlo mi, že při výprasku záleží na švihu a ne na síle. Megera hrála tenis, zatímco já leda máti na nervy. Dostával jsem mnohem mohutnější pecky než ona a zrál jsem na bolestnou porážku, jenže odprosit ji na kolenou před mámou, to prostě nešlo. Bledý jsem se položil, abych přetrpěl zbytek svého přídělu. Vsunula mi kapesník do úst, abych nerozkousal polštář a dala se do díla. Vzdychal jsem jako moje máma při placení nájmu, kroutil se na gauči jak rozstřílený partyzán a trpěl jak zbojník na rande s katem.
Konečně muka skončila, ale jenom dočasně. Nastalo nové házení: šest ran pro megeru, s dvěma předchozíma osm, ale já deset. Napřahoval jsem se hadem až k zádům a švihal jí ze všech sil napřed čtyři, pak pauza a druhá půlka. Prokousávala se kapesníkem, že by trumfla celou králíkárnu, lýtky klepala jak tanečnice twistu a bolestně kvikala jako při trhání zubu bez umrtvení. Zadek jí při exekuci poskakoval jak poklička a dostával barvu naklepaného bifteku. Tiskla se k polštáři a i přes kapesník v puse hlasitě sténala. Chlupy mi tentokrát ukázala úplně všechny a bylo jí to fuk.
Po nakládačce se nesnažila nijak zastírat, že toho má dost. Vůbec nečekala, až se otočím. Mátožně se zvedla hned po poslední šlupce a třela si zadek přímo přede mnou, snad pět minut, teprve pak si opatrně natáhla gatě. Když si je dopínala, zaklela něco nesrozumitelného, strhla je ze sebe a mrštila zlostně do kouta. Servala si i krepsilonky a kalhotky a hodila je za nimi. Zůstala jen v halence. Utřela si rukávem slzy, odbelhala se do svého pokoje a přinesla si flašku Bechera. Když si z ní u stolu dávala dlouhý hlt, svítila jí vzadu jelita a vepředu ohnivě zrzavé chlupy prcky. Nezajímalo ji to. Masírovala si zadek a zabíjela mě pohledem. Byla hotová, jenže já ještě víc.
V okamžiku, kdy hadem vztekle ukázala na gauč, polila mě horkost. Neotočila a dívala se, jak si stahuji gatě a pokládám se na lože bolesti. Celou dobu drtila v ruce hlavičku plastikového hada, až jí bělaly klouby na ruce a zuřivě pošvihávala jeho ocasem. Jakmile jsem se zahryznul do kapesníku, vysázela mi celou desítku v jednom zátahu, ale s dlouhými přestávkami mezi ranami, abych si více užil bolesti. Prohýbala se až do záklonu a bila mě, až se mi zdálo, že mi praskají kosti. Dostala mě. Vzdal jsem hru na hrdinu a svištění hada jsem brzy přehlušil táhlým vytím, které by trumflo i brzdy u náklaďáku. Kroutil jsem se na guči jak hadice od luxu a myslel jsem si, že bolestí zvlhnu.
Když na mě dopadla poslední šlupka, zůstal jsem bezvládně ležet, dlaněmi jsem si třel zmučený zadek a připadal si na omdlení. Klekla si na kanape vedle mě s flaškou Bechera, nabídla mi lok. Prsty zkoumavě pohladila žhavou roletu jelit na mých nohách a strčila mi svůj zadek přímo před oči. Byl rudý, někde až fialový, ale mé pozadí bylo fialové a místy až dočerna. Ta vysportovaná megera měla větší razanci úderu než já. Nechala mě dosyta vynadívat na své půlky, abych mohl porovnat výsledky a pak tuze nadšená s tím rozdílem povídala: „Nemůžeš proti mně vyhrát, vzdej to!“
„Copak tě můžu odprosit před mámou na kolenou a říkat šamstrovi táta! Možná by se našel kompromis,“ prohodil jsem nešťastně.
„Žádnej kompromis, ty pitomče,“ trhla hlavou, „Já jsem tvé matince zaplatila na půl roku předem a bez smlouvy, aby nemusela platit daně! Jak z ní ty prachy teď dostanu?“
„Nééé, ta zmije!“ vybuchl jsem. Žádná knížka! Moje matinka potřebovala peníze na dovolenou, a tak mi prodala soukromí. Kruté poznání do mě vlilo sílu a zařval jsem: „Chci pokoj, kde bych šoustat holku! Radši chcípnu, ale nevzdám to!“ K té smrti jsem měl docela blízko, ale v tu chvíli mi to bylo naprosto putna.
„Tak chcípni, ty vošouste!“ odsekla, vrátila se ke stolu, zakvedlala kelímkem a sykla, padly jí dvě šestky. Hodil jsem si také. Peklo mi tentokrát drželo palce a měl jsem pouhé dvě jedničky.
„Počkej přece!“ využil jsem situace. „Hele, dobře, kleknu si před tebou na kolena a omluvím se, když o to stojíš, ale před mámou nemohu. Fakt ne! A vybubnovaný palici nikdy nebudu říkat táta! To radši chcípnu!“
Chvíli stála, pak mlčky ukázala na zem. Hryzl jsem se do rtů a klesl na kolena. Slova mi lezla přes pysky jako rozteklý dehet: „Omlouvám se...,“ zablekotal jsem a zrudnul hanbou ve tváři jak flaška kečupu. „Za ty škody...,“ sklopil jsem oči a toužil hanbou protéct podlahou do sklepa.
„Taky mě mrzí, že jsem ti zkazila schůzku,“ slyším jí najednou. Zvedl jsem hlavu a vytřeštil kukadla. Klečela přede mnou. Když zahlédla můj úžas dodala: „Musíme se přece na kolenou omluvit oba, aby to byl kompromis,“ dala mi lehkou pusu. „Budu každých čtrnáct dnů budu jezdit na víkend za rodiči a pokaždé ti nechám klíč od pokoje, aby sis sem mohl pozvat Yvetku.“
Já vám zíral. Tohle jsem fakt nečekal, tak jsem jí tu pusu vrátil. Usmála se a namáhavě vstala. Já se zvedl ještě namáhavěji. Začali jsme balit věci. Jen ty gatě jsem si nechali dole. Naše kůže na sobě nic nesnesla. Vytáhla od odněkud Panthenol na popáleniny a vzájemně jsem si namazali zadky. Když jsem masíroval ten její, můj pindík se změnil na atomový prorážeč. Zamračila se a hněvivě odmítla můj pokus o pusu: „Puberťáku, není ti ještě ani šestnáct!“
„Náhodou už je. Před měsícem jsem měl narozky!“ zalhal jsem a ze žertu dodal: „A pak kozám na věku nezáleží. Tlapy jako tlapy.“
Tenhle fór se mi nepovedl. Místo smíchu přilítla facka, až se mi zatmělo před očima, druhá ťavka mi udělala v té temnotě hvězdičky, třetí efekty doplnila o hukot v uších a čtvrtá o zvonkohru v kebuli. Teprve pátou jsem chytil rukou. Uši mi zalehly od nepříčetného řevu: „Zmiz, ty zmetku!“
„Kruci, proč!“ vybuchl jsem. „Vždyť to byl jen žert!“
„A blbej jako seš ty!“ vyprskla a mrštila po mně polštářem. Neuhnul jsem. Zasáhla mě jím hlavy. Kopl jsem do židle a vyčetl jí: „Jste nesnesitelná jak máma! Vyletíte při každým fóru, který se vás dotkne. Sama mi nadáváte do puberťáků!“
„A nejseš jím snad!“
„Ne! A váš fackovací panák taky ne! Zejtra to zas roztočíme!“ naštval jsem se a shýbl se pro gatě. Pěkně jsem na ni vystrčil svůj fialový zadek a vyrazil pryč.
„Stůj, divochu!“ křikla. Otočil jsem se ve dveřích a polknul. S viditelnou nechutí a se slzičkami v očích si rozepnula knoflíčky u halenky a pustila ji na zem jako zatoulané kotě. Byla super kost. Když si stahovala podprsenku, můj ocas povyrostl na půlmetru už jen z pohledu na její bujaré cecky. No, možná to trochu přeháním, ale pětadvacet čísel měl tutově.
„Jako odškodné máš čtyři minuty,“ sykla. „Za každou facku jednu. Během nich mi můžeš ohmatávat kozy dle libosti,“ dodala zlostně s důrazem na objekt mého zájmu a zavřela oči. Zůstal jsem tupě zírat a pohnul jsem se, teprve když po chvíli dodala: „Minuta je pryč, ztrácíš svůj draze vyfackovaný čas.“
Šáhl jsem jí tedy na cecky a pořádně s nimi zacloumal. Zatvářila se, jako kdyby jí na ně hmátl umrlec. Tak jsem jí je na prokrvení pořádně poplácal. Ztuhla a její výraz připomínal měsíc uleželou mrtvolu. Chtěl jsem ji pořádně zatahat za bradavky, ale nakonec jsem si to rozmyslel a radši na ně vlepil pusy. Trochu pohnuly a tak jsem je oblíznul. Pěkně ztuhly. Pohladil jsem tu pravou.
„Vezmi ji mezi rty,“ špitla megera. „Saj z ní jako z brčka,“ upřesnila vzápětí, když jsem poslechl. „A slabě do ní kousej,“ bolestně sykla. „Míň, ty divochu,“ chytla mé ruce. „Masíruj mi jimi prso,“ dlouze zasténala, zajela mi prsty do vlasů. Já zasténal taky. Můj ztopořenec nevydržel a vypustil záplavu na její chodidla. Zrudnul jsem skoro jako můj zadek.
„To se stává,“ uklidňovala mě, otřela se kapesníkem a pohladila mě po pinďourovi. Postavil se hned jako pendrek při spatření demonstrantů.
„Počkej, něco ti ukážu,“ vzdychla megera, když spatřila moji připravenost. Doběhla do pokoje, vrátila se s albem. Rozevřela ho na stránce, kde byla přilepené foto hubené holky s culíky. „To jsem já, když jsem měla tolik, co tvoje Yvetka.“ Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Políbila mě na tvář a pokračovala: „Nechci, aby ses do mě zamiloval. Chci, abys miloval Yvetku.“
„Škoda,“ vzdychl jsem zklamaně a smutně jsem ji pohladil po vztyčených bradavkách.
„Mám návrh,“ usmála se nad mojí reakcí. „Obětuji se pro dobrou budoucnost. Budešli milovat Yvetku, můžeme si zahrát. Slyšels o stroji času? Představ si, že jsi odletěl patnáct let do budoucnosti a potkal jsi tam Yvetku. V tomhle pokoji. Chci, abys mě tak viděl, jako svoji Yvetku budoucnosti. Dokážeš mě tak brát?“
„Ve vás vidět svoji budoucí Yvetku?“ vykoktal jsem.
„A v Yvetce ženu, kterou jsem dnes já. Protože se mnou nebude žádné příště. Dám ti jen tenhle víkend. Jsem teď bez přítele, ale brzy si ho najdu. Potřebuji zajištěného muže v mém věku a ty máš před sebou ještě moc let školy. Rozumíš mi?“
„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. Ukázala na dveře. Pohotově jsem dodal: „Zkusím to.“
„Špatně!“ napomenula mě. Hned jsem se opravil: „Yvetko, jsi super kost!“
„Mírně se lepšíš,“ povzbudila mě a stáhla mi tričko přes hlavu.
„Pamatuješ si?“ políbil jsem ji na krk a vzdychl, „jak jsem ti tady před patnácti lety sahal na kozy?“
„Choval ses přitom hrozně neurvale a mluvil jak dvířka od kanálu,“ odtušila dívčím hláskem. „Bylo mi z tebe tenkrát do breku…“
Nedořekla. Již jsem ležel na ní a plnil si svůj klukovský sen. Krátký. Tak šest vteřin. Naštěstí jsem vzápětí znovu povstal jak revolucionář, šestnáct let mělo něco do sebe a pokračoval tentokrát zezadu. Po nové potopě jsem vyzkoušel změnu na bok, abych hezky viděl na její tvary. Počtvrté si pro změnu osedla ona mě, už trochu unaveného a tak mírnějšího hřebce. Fakt, s chlapy uměla skvěle cvičit! Při šestém výkonu mě proměnila v poslušného koníčka na víkendové škole krasojízdy. Ta trvala den, noc a den skoro bez spaní. Probrali jsme spolu úplně vše; od něžných vyznání a správných jmen půvabů, přes citlivé polibky na různá místa a jemné hlazení, až po různá vrcholná finále. V neděli odpoledne jsem padl vyčerpáním, když jsem vyčerpal své zásoby a učinil z ní slunečnici po okraj plnou semene. Moje duše stále divoce bouřila, ač naprázdno, odpočíval jsem vedle Yvetky budoucnosti v extázi, udržované pouhým hlazením její sametové pokožky. Spokojeně se na mě usmívala a ve tváři měla aureolu vítěze. A já musel uznat, že krvavě zaslouženého.
Odtrhli jsem se od ní teprve v neděli večer, když ve dveřích bytu cvakl klíč. Máma se šamstrem se vrátili z chaty. Pohotově jsem se ukryl za závěsem ve sprše, zatímco Yvetka budoucnosti bleskurychle uklízela. Pro jistotu a naštěstí zbytečně. Jen ji pozdravili skrz dveře a bez podezření zmizeli v kuchyni. Za pět minut jsem se tiše odplížil z bytu a šel zavolat Yvetce přítomnosti. Stýskalo se jí. Chudinka nešťastná, probrečela celý víkend u mlčícího telefonu a v domnění, že jsem ji nechal za to její zdráhání. Fakt, moc se bála. Chvíli jsem dělal drahoty a pak jsem souhlasil s rande.
Další víkend jsme s Yvetkou současnosti odjeli na čundr. Teda jako na čundr. Byli jsme u nás doma v mém bývalém pokoji. Hned, jak jsme do kouta hodili bágly a naše odřené kožené bundy, Yvetka se převlékla do bílého průsvitného trička bez podprsenky, proklatě krátké rudé minisukně, vzorovaných černých punčocháčů a božských lodiček, aby mi si mě udobřila. Potěšil jsem ji také. Věnoval jsem jí růžové roští a pak se rovněž přebalil do čisté košile a oháňky pod krkem. Nespěchal jsem. Celý den jsem jí vyznával lásku, dával pusinky a hladil na místech, kde to mají ženy rády. Na panenství došlo až v hluboké noci.
„Kdybych tušila, žes tak skvělý milenec, svolila bych už dávno,“ špitla, když jsme si ve sprše smývali ze sebe krev a prali jsme prostěradlo. „Fakt jsi mě překvapil. Měl jsi už nějakou přede mnou?“
Neodpověděl jsem, jen jsem ji pod proudem vody přitiskl sobě a dlouze políbil. Pro začátek. Spokojila se s tím a už se víc neptala a já nikdy nic neprozradil. Přítomnost nemá vědět o budoucnosti.