Bylo pár minut po čtvrté, když zaklepal na dveře sousedčina bytu. Pozvání na kávu ho překvapilo – Marie byla sousedka, se kterou se znal jen od vidění. Občas se pozdravili ve výtahu nebo na chodbě, ale nikdy spolu nemluvili víc než pár slov. Když ho den předtím zastavila u schránek a s úsměvem mu řekla: „Zítra ve čtyři se stav na kafe,“ zaskočilo ho to. Přesto neodmítl.

Dveře se otevřely a Marie stála ve vchodu. Na sobě měla jednoduché černé šaty, které podtrhovaly její štíhlou postavu, a byla bosá, což mu hned padlo do oka. Její chodidla byla upravená, s jemně narůžovělými nehty, a on se přistihl, že na ně na okamžik zírá.

„Pojď dál,“ pobídla ho s lehkým úsměvem.

Vstoupil do útulného bytu, který působil příjemně a přirozeně ženským dojmem. V obývacím pokoji dominovala pohodlná sedačka, nízký konferenční stolek a několik malých sedátek rozmístěných kolem. Na stolku stály dvě šálky kávy a talířek s domácím koláčem.

„Posaď se,“ řekla a usmála se, zatímco sama zaujala místo na jednom z malých sedátek vedle stolku. Seděla uvolněně, nohy složené pod sebou, ale občas vykukující bosá chodidla přitahovala jeho pozornost. Snažil se na ni dívat normálně, ale nemohl si pomoct.

„Doufám, že ti káva bude chutnat. A koláč je podle starého rodinného receptu,“ pronesla přívětivě. Její hlas byl klidný, ale její oči ho bedlivě sledovaly.

„Děkuji,“ odpověděl, zatímco si vzal šálek. Snažil se působit nenuceně, ale cítil, jak se mu nervozita usazuje v žaludku.

Chvíli si povídali o běžných věcech – jak dlouho v domě bydlí, o práci, ale pak Marie náhle změnila tón. „Víš,“ začala, „už nějakou dobu jsem si všimla, že mě pozoruješ. A hlavně… moje nohy.“

Zarazil se, šálek téměř upustil. „Já… nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl rychle, ale jeho tvář zrudla.

Marie se pousmála. „Ale no tak. Vím, že se na ně díváš. Vždycky, když se potkáme na chodbě, nebo když mě vidíš v botách na podpatku. Je to tak, nebo ne?“

Neměl slov. Horko mu stoupalo do tváře a nezmohl se na žádné zapírání.

„To je v pořádku,“ pokračovala klidně. „Nic si z toho nedělej. Vlastně mi to lichotí. A víš co? Dneska jsem si říkala, že bychom to mohli trochu… prozkoumat.“

Marie vedla muže do vedlejší místnosti, kde uprostřed stál konferenční stolek. Deska byla rozdělená na dvě části, spojené pantem na jedné straně a zajištěné petlicí na druhé. Uprostřed desky byl jasně viditelný kruhový otvor, jehož účel byl okamžitě patrný. Na nohách stolku byly z vnitřní strany připevněné kožené pásky.

„Vidíš?“ ukázala na otvor uprostřed desky. „Tenhle stolek je trochu speciální. Myslím, že ti bude slušet.“

Zaváhal. Věděl, že ji vlastně skoro nezná, že se potkávali jen letmo na chodbě nebo u schránek. Tohle všechno se zdálo jako sen – příliš nereálné, příliš podivné. Jeho srdce bušilo, v hlavě měl zmatek. Cítil, že by měl odmítnout, že by měl vstát, omluvit se a odejít. Ale neudělal to.

Její pohled byl klidný, sebevědomý, a přesto v něm bylo něco, co ho přimělo poslechnout. Byl to úsměv? Nebo snad způsob, jakým se pohybovala – nenuceně, jako by vše měla dávno promyšlené? Anebo snad představa toho, co by mohlo následovat? Ta představa, ač mlhavá, ho zneklidňovala i vzrušovala zároveň.

„Neboj se,“ řekla tichým hlasem, který zněl až překvapivě vlídně. „Jenom si trochu pohrajeme.“

Pohyboval se jako ve snu. Pomalu si sedl na zem, zády k jedné straně stolku. Jeho dýchání bylo nepravidelné, nervozita a očekávání se mísily v jeden intenzivní pocit, který ho téměř paralyzoval. Ještě naposledy pohlédl na její tvář – usmívala se. Byla klidná, její pohled říkal, že má vše pod kontrolou.

„Dobře,“ zašeptal, sotva slyšitelně.

Nohy prostrčil dopředu mezi nohama stolku. Marie natáhla ruku a s tichým cvaknutím uvolnila kovovou petlici na boku stolku. Vrchní deska, rozdělená na dvě části, se pomalu rozevřela, jako kdyby odhalovala tajemství, které dosud skrývala. Kruhový otvor uprostřed teď zřetelně ukazoval svůj účel, zatímco uvnitř vznikl prostor dostatečný pro jeho tělo. Celý proces působil až obřadně – každý její pohyb byl precizní, jako by měl svůj jasný záměr.

Marie se narovnala a klidným hlasem přikázala: „Opři hlavu.“

Deska se zavřela. Pocítil lehký tlak kolem krku, když dřevo obklopilo jeho kůži. Kovová petlice s tichým cvaknutím zajistila jeho uvěznění. Ten zvuk byl posledním potvrzením, že už není cesty zpět.

Marie se na okamžik zastavila, zůstala stát vedle stolku a sledovala ho. „To bylo jednodušší, než jsem čekala,“ pronesla s pobaveným úsměvem. Pak přiklekla k jeho nohám a začala mu připoutávat kotníky k nohám stolku pomocí kožených pásků. Pohybovala se jistě, každé utažení bylo přesné, pevné, ale ne bolestivé. Když dokončila nohy, přesunula se k jeho rukám, které připevnila stejně.

Byl naprosto nehybný. Hlava uvězněná v kruhovém otvoru, tělo zcela zafixované pod stolem. Uvědomil si, jak zranitelný teď je, a ten pocit byl téměř omamný. Cítil, jak mu srdce buší stále rychleji.

„Perfektní,“ pronesla spokojeně, zatímco se posadila na sedátko naproti němu. Bosá chodidla složila na desku stolku přímo před jeho obličej. Její chodidla byla dokonale upravená, jemná a hladká. Kůže byla hebká, nehty nalakované na světle růžovou barvu. Natáhla jednu nohu k jeho tváři, špička jejího prstu se jemně dotkla jeho rtů. „Polib mě,“ pronesla klidně, ale nekompromisně.

Jeho rty se dotkly kůže jejích prstů. Byla měkká, příjemně teplá, a vůně jejího chodidla – směs jemného krému a ženské přirozenosti – ho okamžitě zasáhla. Polibky byly váhavé, ale to ji těšilo. Pak mu chodidlo přitiskla přímo na nos. „Nadechni se,“ přikázala. Poslechl. Vůně byla intenzivní, jemná a sladká, s nádechem svěžesti.

„Dámy, můžete,“ zvolala Marie směrem ke dveřím, zatímco si pohodlně přehodila nohu přes nohu a sledovala jeho tvář uvězněnou v otvoru stolku.

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupily tři ženy, každá naprosto jiná. Jejich pohledy okamžitě přitahovala scéna před nimi – jeho hlava pevně obemknutá deskou stolku, tělo pod ní zcela bezmocné a připoutané.

První byla vysoká blondýnka, která se ladně pohybovala na vysokých podpatcích. Byla dokonale upravená, s vlasy staženými do pevného drdolu a oblečením, které působilo elegantně, ale nenuceně. Její nohy, stále schované v černých lodičkách, budily respekt.

„Tak to je on?“ zeptala se s mírným úsměvem, zatímco se zastavila u desky stolku. „Vypadá… slibně.“

Druhá, sportovně oblečená brunetka, přišla v džínách a tričku. Její pohyby byly přímé a jisté, bez zbytečných okolků. Na nohou měla tenisky, které vypadaly, že už si za dnešek zažily svoje. Přišla blíž a beze slova přejela pohledem po jeho tváři.

Poslední byla drobná zrzka s hravým úsměvem a rozcuchanými vlasy. Na nohou měla baleríny, které už vypadaly trochu opotřebovaně, ale nosila je s naprostou jistotou. „Vypadá nervózně,“ pronesla pobaveně, když si sedla na zem vedle stolku. „Ale to napravíme.“

Blondýnka si pomalu stáhla první lodičku. Jakmile její chodidlo vykouklo, odhalilo dlouhé, štíhlé prsty s perfektně nalakovanými nehty v odstínu jemné růžové. Kůže byla hladká, téměř hedvábná, s jemně zvýrazněnými oblouky a světlým nádechem čistoty. Položila bosé chodidlo na desku stolku, přímo před jeho obličej.

„Líbí se ti?“ zeptala se klidným, ale nekompromisním tónem. Druhou lodičku sundala stejně pomalu a obě nohy si opřela o desku.

Naklonila se trochu blíž a přitiskla špičku svého prstu k jeho rtům. „Polib mě,“ přikázala. Jeho rty se dotkly její jemné kůže. Byla hladká, teplá, s téměř nepostřehnutelnou chutí jemného krému.

Pak mu nohu přitiskla přímo na nos. „Nadechni se,“ dodala klidně. Vůně byla sladká, s jemným nádechem parfému, který používala. Byla to vůně, která zcela odpovídala jejímu vzhledu – luxusní a dokonale upravená.

„Jsem ráda, že umíš ocenit kvalitu,“ poznamenala pobaveně, zatímco druhým chodidlem mu přejížděla po tváři, lehce škrábajíc patou o jeho bradu.

Brunetka sundala své tenisky bez jakýchkoli okolků. Když vytáhla ponožky, byly lehce vlhké, což způsobilo, že vůně jejích nohou okamžitě zaplnila prostor. Byla syrová, zemitá, s jasným nádechem potu a uzavřené obuvi.

„Takhle voní skutečné nohy,“ pronesla s úsměvem, zatímco si jedním chodidlem hrála se šňůrkami svých tenisek. Položila jednu nohu na desku vedle blondýnčiných. Její kůže byla odlišná – pevnější, s jemně zdrsněnými patami a drobnými prasklinkami na špičkách prstů. Její chodidla byla výrazně teplejší, na dotek vlhčí.

Bez zaváhání přitiskla své chodidlo na jeho nos. „Teď to pořádně nasaj,“ přikázala. Vůně byla intenzivní, ostrá a naprosto nevyhnutelná. Každý nádech byl jako zásah do smyslů – slaná, kyselá a nekompromisně přirozená.

„A teď mě ochutnej,“ dodala a přitiskla své prsty na jeho rty. Jeho jazyk přejížděl po její kůži, která byla vlhká a slaná. Každý pohyb jeho jazyka odhaloval drobné stopy potu, které zůstaly na jejích chodidlech po celodenním nošení. Brunetka se pobaveně zasmála. „To je ono. Jsi šikovný.“

Zrzka si mezitím sundala baleríny a přisunula se blíž. Její chodidla byla drobná, s výraznými oblouky a jemně zarudlými patami, které nesly stopy dlouhého nošení. Její vůně byla slabší než u brunetky, ale stále zřetelná – směs zatuchlosti z balerín a lehké kyselosti, která zůstala po celodenní námaze.

„Jsem zvědavá, co na mě řekneš,“ pronesla pobaveně, zatímco mu přitiskla své chodidlo na nos. „Teď pořádně nasaj.“

Vůně byla odlišná, jemnější, ale stále přirozeně ženská. Přitiskla svou patu k jeho rtům. „Ochutnej mě,“ přikázala. Jeho jazyk přejel přes jemně zdrsnělou kůži, která byla slaná, s mírně kyselým nádechem, který ho naprosto pohltil.

Zrzka se spokojeně usmála a druhým chodidlem mu přejela přes tvář. „Vidíš? Takhle by to mělo vypadat.“

Marie si přehodila nohu přes nohu a s pobaveným úsměvem se podívala na tři ženy, které se mezitím pohodlně usadily kolem stolku. „Dámy, udělám vám kávu. Zatím se tu zabavte.“ Zvedla se, vzala tác a zamířila do kuchyně, zatímco ostatní ženy se na něj upřely jako smečka šelem, která si právě našla kořist.

Každá si našla místo kolem stolku. Ve středu jejich pozornosti byl on – respektive jeho hlava uvězněná v otvoru desky stolku, tvář zcela vystavená jejich hrám. Blondýnka, brunetka i zrzka se na něj dívaly, jako by teprve teď začínaly chápat plný potenciál situace.

Blondýnka sáhla po svých lodičkách, které nechala ležet vedle sebe, a jednou z nich přejela špičkou po jeho tváři. „Tohle jsem měla na nohou celý den,“ řekla chladně a sledovala, jak sebou lehce trhl, když ucítil hladkou kůži boty.

Přiložila špičku boty přímo na jeho nos. „Nadechni se. Pořádně,“ přikázala. Neměl na výběr. Zhluboka se nadechl a okamžitě ho zasáhla silná směs jemného koženého parfému a slabého, ale přítomného nádechu potu, který v botě zůstal.

Vůně byla směsicí jemného koženého parfému a slabého potu, který se v botě nahromadil. Byla ostrá, ale zároveň dráždivě sladká. „Cítíš to? Měla jsem je na sobě den,“ řekla a přitlačila botu ještě více.

Když konečně botu odložila, přitiskla mu svá bosá chodidla přímo na tvář. Její kůže byla hladká, měkká, ale s každým dalším polibkem se na jejích prstech objevovala lehká slanost. Přitlačila prsty na jeho rty. „Lízej,“ přikázala, její hlas byl tichý, ale pevný. Jeho jazyk klouzal po jejích prstech, ochutnával každou stopu, kterou na jejích chodidlech zanechal den. Byla sladká a slaná zároveň – chuť, která ho zcela pohltila.

„Tolik luxusu,“ poznamenala brunetka posměšně. „Teď zkus něco skutečného.“ Beze slova sáhla po svých odložených teniskách, vzala jednu z nich a přitiskla ji na jeho nos. „Nadechni se. Chci, abys cítil každou minutu, kterou jsem v nich dnes strávila.“

Vůně byla syrová, ostrá, naprosto přirozená. Byl v ní výrazný nádech potu a uzavřené obuvi, který se nedal ignorovat. Neměl na výběr – musel se nadechovat znovu a znovu, vůně ho pohlcovala, dráždila jeho smysly a zároveň ho naprosto omamovala.

„No vidíš,“ řekla s úsměvem, když botu odložila. „A teď se mi věnuj pořádně.“ Přitiskla své bosé chodidlo na jeho rty. Kůže byla vlhká, na dotek hrubší, prsty nesly jasné stopy celodenní námahy. „Lízej mě,“ přikázala znovu. Jeho jazyk ochutnal ostrou slanost, každý pohyb odhaloval další stopy potu, které na jejích chodidlech zůstaly. „To je ono. Cítíš ten rozdíl mezi realitou a luxusem?“

Zrzka, která doposud sledovala scénu s hravým úsměvem, si přitáhla své baleríny. „Tohle jsem měla na nohou celý den,“ oznámila a přitiskla jednu z nich na jeho nos. „Nadechni se pořádně. Tohle je to, co baleríny umí.“

Vůně byla zatuchlá, smíšená s jemnou kyselostí a slabým nádechem potu, který se v balerínách hromadil celý den. „Vidíš?“ řekla pobaveně, když sledovala, jak jeho oči reagují na intenzitu vůně. „Tahle vůně je jenom pro tebe.“

Odložila balerínu a přitiskla svou malou patu na jeho rty. „Olízni mě,“ přikázala tiše. Když jeho jazyk přejel po její kůži, ucítil lehkou kyselost a jemnou slanost, která ho okamžitě vtáhla do stavu naprosté podřízenosti. Její kůže byla jemná, ale na patách trochu zdrsnělá, což jeho jazyk vnímal s každým dalším pohybem.

Marie se vrátila s kávou a postavila tác na stolek. „Vidím, že jste si ho užily,“ pronesla klidně, zatímco rozdala šálky. Sama si sedla, natáhla nohy na desku stolku a přitiskla své chodidlo na jeho tvář.

Zbytek hodiny se ženy věnovaly sobě – povídaly si o práci, víkendu, vztazích. Občas jedna z nich dala jednoduchý rozkaz: „Lízej.“ „Otevři pusu.“ „Vyplázni jazyk.“ On poslouchal bez zaváhání, zatímco jejich chodidla střídavě přebírala kontrolu nad jeho tváří.

Blondýnka klidně usrkávala kávu a prsty přejížděla přes jeho jazyk, zatímco zrzka s úsměvem přitlačila své prsty na jeho nos. „Cítíš mě? Pořádně nasaj.“

Brunetka ho zatím dráždila oběma nohama najednou. „Podívejte, jak pěkně pracuje,“ řekla s úsměvem. „Je jako kus nábytku, který má smysl.“

Marie se opřela a spokojeně sledovala, jak si její přítelkyně užívají. „Ještě nějaké pokyny, dámy?“ zeptala se pobaveně.

Když skončily, ženy si začaly obouvat boty. Blondýnka si uhladila šaty. „Rozhodně bych si to zopakovala,“ pronesla klidně.

„Příště bych přinesla ještě něco,“ dodala brunetka.

Zrzka se zasmála. „Ale příště se budeš snažit ještě víc,“ řekla směrem k němu. „Doufám, že na to nezapomeneš.“

Marie se naklonila k jeho tváři. „Co myslíš ty? Chceš, abychom to zopakovaly?“

Byl naprosto omámený, jeho mysl ztracená v zážitcích. Nemohl říct ne. Jen tiše přikývl.

Když ženy odešly, zůstal chvíli nehybně sedět ve své pozici, zatímco Marie v klidu uvolňovala petlici na stolku. Jakmile jeho hlava byla konečně volná, jeho pohled zůstával nepřítomný, ztracený v myšlenkách. Nemohl se pohnout, nemohl ani mluvit. V hlavě měl jediné – Co se to právě stalo?

Marie se usmála, jako by přesně věděla, co mu běží hlavou. „Myslím, že to byla příjemná návštěva,“ pronesla klidně, zatímco mu pomohla na nohy. Jeho nohy byly slabé, sotva stál, stále ještě omámený vůněmi, chutěmi a celkovou intenzitou zážitku.

Byl to vůbec sen? Nebo realita? Ta otázka ho pronásledovala, zatímco ho Marie doprovázela ke dveřím. Vůně jejich chodidel a kůže, která mu stále ulpívala na rtech, byla však důkazem, že to, co zažil, nebyla iluze.

„Tak příště ve stejný čas,“ řekla Marie s úsměvem, než zavřela dveře.

Stál na chodbě, ještě se nedokázal úplně vzpamatovat. Věděl jedno – to, co zažil, už nikdy z hlavy nevymaže. Nemohl to nikomu říct, nemohl se o tom nikde zmínit. Ale zároveň cítil, že už teď se těší na další „kafe“.

Odcházel domů s pocitem naprosté bezmoci a vzrušení, které ho stále ovládalo. Věděl, že tohle mu změní pohled na všechno. Byla to realita, nebo se mu to zdálo?