Od Stalingradu občas zadunělo dělostřelectvo. Ale jinak byl klid. Klid před bouří… Občas se také, na chvíli, dalo ze zákopu zdrhnout. A tak odcházel. Časem celkem pravidelně. Vždy si sebou brával starý fotoaparát, který našel v jedné chalupě. Asi před půl rokem. Od té doby se od něj neodloučil. Fotil kde co. Lidi, krajinu, tanky, nebe…

On chodil vždy stejným směrem. K bílým rozbombardovaným panelákům. Čněly vzhůru k nebi. Vypadaly jak vylámané zuby. Jen byty v přízemí byly kompletní a téměř neporušené. Občas v některém z těch oken visela krajkovaná záclona.

Tady měl objektů, hlavně těch neživých, pro svou zálibu hodně. Zvlášť v tom parku, co stál na okraji města. Už, když jím procházel poprvé, si povšiml malé zahradnické dřevěné budky. Byla prázdná, jen zbytek násad a tři staré květináče. Nic jiného. Šel tam i dnes….

Lidí ve městě mnoho nebylo. Pokud nepočítal vojáky, tak vlastně nikdo. Proto ho překvapily čerstvé stopy člověka, které našel na hliněné podlaze. Člověka, ne vojáka. Nedojedené zbytky jídla, ještě teplé ohniště a nějaké spodní prádlo, košile, kalhoty… Nelekl se, to ne. Ale i tak si připravil zbraň. Pro jistotu. S chatičkou to zahýbalo jak se náhle zvedl vítr. Opatrně vyhlédl ven. Uslyšel nějaký zvuk. Hned se po něm otočil.

Instinkty. Ty si na frontě vycvičil. Zahlédl nějakou běžící postavu. Dospělou, snad s černými vlasy. Nebyl to voják. Neviděl žádnou uniformu. Neviděl žádné oblečení. Nebo se mu to jen zdálo? Rozběhl se za tím běžcem. Sice ho hned ztratil z dohledu, ale něco přeci jen našel. Zvuk tekoucí vody. Z blízké rozbité kašny vytékal pramének. Přistoupil k němu. Neodolal, aby se nenapil. Jak se však sehnul spatřil zbytek mýdla. Pohozen ležel vedle důlku v hlíně. Důlku, kterou svým proudem vytvořila ta čistá a průzračná voda. Vzal ten kousek do dlaně. Jen před chvílí se s ním někdo myl! Pozorně si ho prohlédl. Do dvou prstů vzal přilepený dlouhý černý vlas. Dívčí černý vlas. Přivoněl k němu. Byl to sen, jak voněl. Byl to sen….

Vydal se směrem kam dívka běžela. Teď věděl, že to je dívka. Jeho tělo, jeho rozum mu to říkal. Běžel k přízemím těch paneláků. Jedině tam mohla být. Jedině tam se mohla schovat. Pokud byla opravdu nahá neběhala by tam dlouho. Město bylo plné vojáků…

Bilo mu srdce… Chtělo vyskočit z hrudi a on ho musel oběma rukama držet. Fotoaparát a samopal mu mlátil do zad, ale to nevnímal. Běžel a zapomněl na bezpečnost. Před očima měl obraz hýbajících se dívčích nohou, napůl stažené černé punčochy, tmavý voňavý klín, vzrušením se rozevírající rty, stékající sperma po pevném dívčím břichu. Takový byl obraz poslední ženy, kterou viděl z blízka. Kterou miloval, před svým odjezdem do Ruska. A teď ta prchající! Jakoby se dva body přímky spojily.

Měl by být obezřetný. Měl by mít strach. Měl by mít zbraň připravenu k výstřelu a hledat nepřítele! Místo toho však cítil postupující vzrušení. Erekci. Sáhl si mezi nohy. Není nad tvrdost křemene, pousmál se. TO je zbraň, ne puška nebo samopal. TO co teď cítí mezi nohama JE zbraň. Uslyšel padající kamení.

Otočil se a vyběhl za zvukem. Nebylo to daleko. Připravil samopal k výstřelu. V té rychlosti si ještě stačil uvědomit, že erekce stále nepřešla. Hned v první místnosti byla. Schoulená v rohu a třásla se. Kolem beder měla jakousi špinavou hadru. Kryla za ním svůj stud. Z vlasů ji kapala voda. Asi jak ji vyrušil při koupání. Všiml si, že místnost nemá žádný další východ. Byla jeho.

Pomalu se k ní přiblížil. Dlouhé a husté černé vlasy ji zakrývaly obličej. Ruce křečovitě držely hadru kolem štíhlého pasu. Náhle se však vymrštila a hodila po něm kámen, který celou dobu držela v ruce. Stačil se uhnout. Proti svému pudu sklonil hlaveň samopalu. Proti svému pudu? Právě naopak.

Opět se stáhla do rohu. Seděla teď k němu ale čelem a prudce oddychovala. Ňadra se ji zdvíhala. Jistě strachem. Ale co když i vzrušením? Měla je pevná a kulatá. Menší, zimou vztyčené bradavky ho přitahovaly silou magnetu. Ruce ho přestaly poslouchat a natahovaly se k ní. Její hnědé oči prozrazovaly strach. Strach, který nejspíš vzbuzovala… ano, jeho uniforma. Strach, který teď v tuto chvíli odkrýval její tělo zřejmě víc než by si asi přála. Na jednu stranu si ji chtěl sundat, ale na straně druhé… Stále se k ní přibližoval. Mírně roztažené nohy, napjaté jak nohy klisny před během, přitahovala víc a víc k tělu a Jemné chmýří z rozkroku vydýchlo teplem, velkou energií, zapulsovalo.

Pomalu si sundal rukavici. Natáhl k ní ruku. „Neboj, neublížím, meine Liebe… neublížím,“ šeptal a opravdu ji nechtěl ublížit. Odložil samopal za sebe. Otevřel kryt fotoaparátu. Viděl ji v hledáčku. Zakryla si obličej, když se k ní přiblížil, aby našel ten nejlepší záběr. Odkryla tím opět svá ňadra, prsa, která nejspíš chtěla ukrýt. Vstávala a tiskla se ke zdi. Na, špínou zčernalé zdi předváděla své, dokonale tvarované, tělo. Zmáčkl spoušť. A pak ještě jednou.

Nehýbala se, jen ho sledovala velkýma očima. Neodolal a dotkl se ji. Její tělo reagovalo na jeho elektrizující doteky. Samet kůže. Kolik ji může být? Sedmnáct? Osmnáct? Sundal si přilbu a kabát. Zády se opírala o roh pokoje když k ní přistoupil. Rukou se ji dotkl klínu. Ucítil chloupky, lehce přitlačil na stydké pysky, cítil teplo pomaličku vlhnoucí pochvy. Její pohlaví se však před jeho rukou strachy zavíralo. Ale to ho neodradilo. Znovu opakoval.

„Meine Liebe. Neublížím… Neublížím.“ Políbil ji. Prsty cítil jak se dívka pomalu uvolňuje. Prsty nahmatá poštěváček, pak vniká o něco hlouběji. Postupující vlhko. Svlékne svou blůzu, košili. Hodí to na zem. Spustí si kalhoty. Políbí ji a jeho polibky pokrývají pomalu její tělo. Níž a níž. Vůně ženského těla v něm probouzí snad ještě neznámou sílu s níž dívku objímá. Zaboří obličej do hebce zarostlého klína a rukama lehce hladí její zadek. Zadeček. Tvar k nezapomenutí. Zajíždí mezi její půlky, dívka poprvé vzdychne. Centimetr po centimetru její záda sjíždí k zemi, její vlhnoucí přirození se víc a víc otevírá a vlhne. Její ruce pohladí jeho vlasy. Dotkne se jeho rtů. Bez dalšího oddalování do ní musí vniknout. Už by to nebyl schopen vydržet. Cítil každý její sval. Útlé ruce, pevné bříško, dychtivě dýchající, upozorňující tak na krásnou prasklou broskvičku…

Bylo to snad jen pár okamžiků. Měl pocit, že ji proud jeho spermatu musí roztrhnou. Otřásla se pod náporem svého orgasmu. A několikrát prudce vzdychla. Obrovskou silou se k němu přitiskla. Ucítil její štíhlé, ale silné nohy na svých bedrech. Její stisk byl explozivně upřímný. On se k ní také přitiskl. Všimlo si, že má otevřené oči. Hleděly na něj tak chtivě a bezelstně… Musel ty své zavřít. Zůstali tak asi půl hodiny. Krásných třicet minut!

Kolem domu projelo pár vojenských aut. Musel vstát. Něžně ji oddělal její ruce, které ho stále pevně objímaly. Políbil ji, jazykem něžně otřel její, trochu oschlé, rty. Vstal. Ona zůstala ležet. Ruce podél těla, nohy mírně roztažené… Na chmýří zůstalo ještě několik kapek jeho semene. Udělal si poslední snímek. Dělostřelba nabrala opět na intenzitě. Rozhořela se urputná bitva. Oblékl se, nasadil přílbu a rozešel se k východu z místnosti. U něho se však ještě zastavil. Otočil se a sundal si z krku fotoaparát. Tiše ho položil vedle ní. Už ho nejspíš nebude potřebovat…

Když jeho rota dokončila útok, ležel v nějakém příkopu. Tiše umíral. Cítil ještě její vůni...