Jsme s bráchou dvojčata. Vyrůstali jsme spolu a neměli jsme před sebou žádné tajemství. Brácha věděl, kdy mám menzes, protože v naší koupelně byly tampóny i vložky, ve správný čas vždy vystaveny. Já zase věděla, kdy si to udělal, nebo měl poluci, protože prostěradlo nelhalo.

Když brácha začal chodit s holkami, svěřil se mi, kdy prvně zasunul. Já jsem mu radila, jak na nedobytné panny. Také brácha věděl, kdy jsem přišla o panenství. Schvaloval mi kluky, a když se dozvěděl, že mi někdo ublížil, tak mu rozbil hubu.

Já jsem se vdávala jako první za moc hodného kluka. Můj muž byl geolog, takže třeba půl roku nebyl doma. Kopal a vyměřoval někde v Mongolsku. Ale když se vrátil, vše jsme si vynahradili. Brácha ještě nenašel tu pravou. Měl několik „kamarádek“. Co s nimi dělal, jsem se raději neptala.

Po odjezdu mého muže do nějaké Tramtárie, jsem zjistila, že jsem těhotná. Ihned jsem mu to telegrafovala přes naší ambasádu, a věřila jsem, že ho telegram někde v poušti dostihne. Vše jsem zvládala na jedničku, ani špatně mě nebylo. S postupně zvětšujícím se bříškem jsem se těšila na návrat manžela. Najednou přišla zpráva, že druhý tým, který je měl střídat se zdržel. Takže tam nebude půl roku, ale celý rok. Byla jsem nešťastná, že manžel nebude u porodu a neuvidí malé.

Naštěstí brácha poznal mé rozpoložení. Chodil mě často navštěvovat a v domácnosti udělal vše, co bylo potřeba. Blížil se devátý měsíc a já jsem byla jako balón. Brácha si prohlížel knihu „Čekáme děťátko“. „Ségra, víš, že Tě vyholí a dostaneš klystýr?“ ptal se poučený z knihy. Věděla jsem to, protože tak se to v porodnicích dělá. „Když už si na to narazil, mohl by jsi mi pomoci?“ zeptala jsem se. „Jasně“ usmál se brácha. „Nechci, aby mě holila sestra nějakou tupou žiletkou. Ale sama si tam už přes břicho nedosáhnu“ začervenala jsem se. Brácha neřekl ani slovo, šel do koupelny, přinesl ručník misku s vodou a holítko. Nastavila jsem se do správné polohy a brácha mě vyholil. Myslím, si že nás to vzrušilo oba dva.

Ale za několik dní se ozvaly bolesti a jeli jsme do porodnice. Automaticky ho braly jako mého manžela, takže dostal zelený plášť a asistoval při porodu. Ještě jsem mu stačila říci, že mě neholily a klystýr se dal přežít.

Brzy se mi narodila holčička. Lékař říkal, že to také bylo tím, že jsem byla tak v pohodě s blízkým člověkem.

Brácha mě odvezl z porodnice a staral se o nás, dokud manžel nepřijel. Ten dodnes neví, o co svou nepřítomností přišel.