Tento příběh se odehrává krátce po 1. světové válce kdesi na úpatí Vysočiny. Všechna jména jsou smyšlená a jakákoli podobnost je čistě náhodná.

Albert Jandák, majitel manufaktury a zámku, se po skončení války vrátil z lazaretu domů do kraje, který však sotva poznával. Celé vesnice byly vylidněné, neboť muži z nich odcházeli na frontu společně a společně také často do jednoho padli nebo se utopili při chaotickém ústupu přes řeku Piávu. To mu bylo dobře známo, neboť tuto tragédii viděl na vlastní oči. Sám měl štěstí, když vyvázl jen se zraněním. Španělská chřipka, která po válce zahubila více lidí, než všechny zbraně dohromady, se však nevyhnula ani jeho rodině. Poté, co (ne)milosrdně skosila vdovy a sirotky ve venkovských chalupách, vtrhla i na zámek, kde jí podlehla Albertova žena.

Albert tak zůstal sám se svým 13-letým synem. O výchovu se nikdy nestaral a nebyl si jist, jak má vlastně jednat s chlapcem, který pomalu začíná dospívat. Také se bál, že by synovi mohl chybět ženský vzor, který by mu byl příkladem a inspirací, jak se v budoucnu chovat k opačnému pohlaví. Rozhodl se proto najít mu vhodnou domácí učitelku a vychovatelku.

Když na zámek jednou přijel na návštěvu Albertův starý kamarád Hugo, tak se mu svěřil se svými starostmi a požádal Huga o radu. Ten mu jeho nápad schválil a hned mu také poradil:
- Kamaráde, já bych věděl o jedné takové šikovné vychovatelce. Poznal jsem ji v lazaretu, hned na začátku války, když mě ranili a já už myslel, že je se mnou amen. Pak se tam ale objevila ošetřovatelka Tereza. Starala se o mě ve dne v noci a když už jsem to chtěl vzdát, přesvědčila mě, že život má i pro mě ještě smysl.
- Jak, prosím tě?
- Jednou v noci za mnou přišla. - Jako důstojníka mě totiž dali na samostatnou cimru v tom lazaretu, který kdysi býval klášterem a měl spoustu miniaturních cel pro mnichy. - Sedla si vedle mě na postel, vzala mě za ruku a pomalu ji položila na svoje ňadro. Pak si sundala plášť a začala rozepínat knoflíčky. Člověče, ta to dělala tak stydlivě, že se mi z toho za chvilku postavil. Když to viděla, tak mi vyhrnula noční košili, vykasala si sukni a začala na mě obkročmo dosedat. Nemohl jsem se dočkat, až jí ho tam strčím, ale sotva jsem se mohl hýbat, takže všechno bylo na ní. V tu chvíli jsem se v duchu modlil, aby si to nerozmyslela, protože to by mě dozajista zabilo. Naštěstí pokračovala a začala si s ním jezdit kolem svojí chlupatice a viditelně ji to taky začalo vzrušovat. Po chvíli dráždění ho nasadila k ústí svojí pochvičky, ale tomu bys neuvěřil.
- Copak mohlo tebe, takového starého harcovníka, překvapit?
- Abys to pochopil, musím ti říct, že už nebyla nejmladší. Mohlo jí být tak kolem 30, na tváři měla první vrásky a na první pohled už nebyla ani nijak mimořádně krásná. Zkrátka vypadala, že už si v životě prožila svý. O to větší překvapení mě čekalo, když můj kolík po chvilce narazil na překážku.
- Snad nebyla ve svém věku ještě panna?
- Právě že byla. Já při tom zjištění úplně ztuhl překvapením. Ona ale statečně pokračovala, nadzvedla se a prudce dosedla. Nevydala ani hlásku, jen krátká křeč v obličeji vypovídala o prudké bolesti, kterou prožila.
- To víš, čím starší panna, tím hůř se svého panenství zbavuje, zasmál se Albert. A to hned ze tří důvodů - hůř někoho najde, hůř se k tomu odhodlává a její tělo už taky není tak pružné přizpůsobivé jako u mladého děvčete.
- No právě. O to překvapivější bylo její odhodlání. Necouvla, neutekla, nehysterčila, ale pokračovala. Nejdřív ji to sice bolelo, ale po chvilce si to už začala užívat a než jsem se do ní vystříkal, udělala se hned dvakrát. Chodila pak za mnou každou noc, než jsem se uzdravil a šoupli mě zpátky na frontu. To ti byla nejlepší medicína, jakou jsem si mohl přát. Bohužel jsem se díky ní uzdravil až příliš rychle.

- To všechno je sice moc pěkný, a rád jsem si to poslechl, ale jak mi to má pomoci?
- Nemysli si, to nebyly jen tak nějaké rychlovky. Často ležela na mém lůžku až do rána, a tak jsem se dozvěděl celý její životní příběh. Tereza byla jednou z prvních žen, které u nás vystudovaly vysokou školu. Nějakou dobu studovala i ve Vídni. Pro vynikající výsledky byla vybrána jako učitelka pro Vyšší dívčí školu v Praze, kde učila před válkou. Ale znáš to - přísná výchova, kolem samé dívky a jak víš, tak učitelky se nesmějí vdávat, aby se plně mohly věnovat svým žákům. Tak tomu bylo za mocnářství a zůstalo to tak i teď za republiky. Zkrátka - Tereza je všestranně vzdělaná, má dobré vychování, a přitom to není žádná upjatá stará panna.
- To poslední jen díky tobě, jízlivě poznamenal Albert.
- Pro tvého Františka by se jako vychovatelka určitě výborně hodila.
- A ty víš, kde ji hledat?
- To sice ne, ale poptám se v Praze. Mám tam známého na policejním ředitelství. Musejí tam mít v evidenci kde bydlí, nebo kam se přestěhovala. No, už se připozdívá, budu se muset vydat na cestu. Nezapomeň mě pozvat na hon, až budeš nějaký pořádat.
- Tož šťastnou cestu a dej vědět, jakmile v té naší věci něco zjistíš.