Povídka je fiktivní, jakákoliv skutečnost je pouze náhodná.

Posunula jsem se v lavici, abych na Něj měla lepší výhled.

„Tak tahle rovnice je obtížnější, pojďte třeba Vy, Moniko,“vyzval mě náš učitel na matiku. Přihlouple jsem na něj zírala.

„Moniko!“vyzval mě důrazněji. Třída se na mě otočila. Prchlivě jsem vstala a zakopla o tašku. Třída se začala smát, zrudla jsem, ale umíněně šla k tabuli. Vzala jsem křídu a cítila jsem, jak se mi třesou ruce.

„Takže,“začala jsem koktat a zadrhl se mi hlas. Učitel se na mě vyčkávavě díval. Když po dvou minutách mého transu jsem nebyla schopná, ze sebe dostat ani slovo, povzdechl si.

„Moniko, přijďte ke mně o přestávku do kabinetu,“ukončil hodinu a začalo zvonit. Stála jsem i přes zvonění u tabule s křídou v ruce. Třída již odešla a mě si nikdo nevšiml. Sbalila jsem si rychlostí blesku věci a šťastně spěchala do jeho kabinetu. Jemně jsem zaklepala. Přišel mi otevřít a pozval mě dál. Posadila jsem se a čekala.

„Co s tebou, Mončo?“povzdechl.„Vím, že předtím si byla premiantka třídy, co se stalo s tímhle postavením?“Jeho úžasné rty se pohybovaly jako let motýla, velké hnědé oči ustaraně sledovali mojí tvář.

„Já-á,“zakoktala jsem zase. Viděl, že ze sebe asi již nic nedostanu.

„Doufám, že se zlepšíte… Pevně v to věřím!“zakončil.

Zklamaná, že jsem se zase ztrapnila, tak jsem se zvedla a zamumlala nashledanou a chystala se odejít.

„Počkej,“zadržel mě. Udiveně jsem se obrátila.

„Doufám, že mi dnes přijdeš na školní diskotéku?“

„Sna-ad ano,“vyhrkla jsem. Rychle jsem se otočila a běžela na další hodinu.

*

„Mamíí,“řvala jsem.„Nemám nic na sebe!“

„Něco si vem,“zazněla mamky inteligentní odpověď. Prohlížela jsem zuřivě skříň. Překvapeně jsem našla tričko, které mi bylo velké minulý rok přes prsa. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a zaujatě se prohlížela v zrcadle. Sedělo mi výborně. Upravila jsem prsa tak, aby působily co největším dojmem.

„Ségra,“vplížila jsem do jejího pokojíku,„Půjčila by si mi ty tvoje otrhané džíny?“

„Třeba, ale vypadni!“zakřičela nepříjemně. Potichu jako myška jsem si vzala džíny. Musela jsem sama uznat, že mi to sluší. Nalíčila jsem se a vyrazila. Nesměle jsem vstoupila do školy, kde už duněla muzika. Hned na začátku jsem zaznamenala obdivné pohledy kluků. Ze třídy se s nikým nebavím, takže jsem postávala v rohu a hledala Jeho. Ozval se jeho hlas.

„Všichni povinně na parket!“křičel. Jestli je něco, co mě baví, je to tancování. On sám byl veprostřed a povzbuzoval všechny do tance. Odvázala jsem se a brzy jsem se dostala do středu. Lidi na mě obdivně zírali a mě to dělalo moc dobře. Brzy na mě upřel zrak i on sám. Pozoroval mě. Lid kolem mě udělali hlouček a já jako střed pozornosti, bavila svými tanečními pohyby. Písnička skončila a začal ploužák. Hodně kluků s to namířilo ke mně, ale on tam byl dřív.

„Smím prosit, slečno?“zeptal se. Zřejmě mě nepoznával. Ochotně jsem se do něho zavěsila a pomalými kroky jsme si vychutnávali hudbu.

„Nádherně tančíš,“zašeptal mi do ucha. Hrklo ve mně. Jeho ruce se přesunuli na můj zadeček.

„Promiňte-e musím jít na záchod,“zamumlala jsem.

„Moniko!“vydechl.„Nechoď!

Pokračování příště.