"Dáš si se mnou ještě jednu?" zeptal jsem se. "Hm..., linka stejně stojí...," odpověděla. "Kdybys věděla, holka," říkám si v duchu, "že stojí nejenom linka, ale i mnoho zajímavějších věcí." Nahlas jsem však neřekl nic. Dokonce jsem se před ní trochu styděl a cítil ..

Vystřídal jsem mnoho zaměstnání, ale na jedno mám opravdu ty nejlepší vzpomínky. Bylo mi osmnáct let a já nastoupil jako dělník do stáčírny lihovin v nejmenované továrně. Martině, mé spolupracovnici, bylo v té době 25 let. Ten den se stáčela broskvová vodka a na tvářích celé naší party byla vidět mírná opilost. Na konci směny jsem byl také v náladě a jelikož byl ve stáčírně zákaz kouření, byla k těmto účelům zřízena miniaturní místnůstka, kde se vtěsnali sotva tři lidé. S cigaretou v ústech jsem tam zamířil na rauchpauzu. Martina tam postávala a když jsem vešel, zrovna típala cigaretu. "Dáš si se mnou ještě jednu?" zeptal jsem se. "Hm..., linka stejně stojí...," odpověděla. "Kdybys věděla, holka," říkám si v duchu, "že stojí nejenom linka, ale i mnoho zajímavějších věcí." Nahlas jsem však neřekl nic. Dokonce jsem se před ní trochu styděl a cítil něco jako by trému. Martina byla opravdu moc krásná, frajeři se kolem ní jen točili, a tak jsem si nedělal velké iluze na úspěch. Stáli jsme tam proti sobě a mě v té chvíli vůbec nenapadlo co říct. "Buď teď, a nebo nikdy," řekl jsem si. Udělal jsem krok k ní, rukama ji chytil kolem pasu a přitiskl na sebe. Mlčky jsme si koukali do očí, naše rty se pomalu přibližovaly, až se nakonec spojily ve vášnivé a divoké líbání. "Miluju tě," šeptal jsem jí, když jsem vzal mezi rty ušní lalůček a jazykem si s ním pohrával. "Už dávno se mi líbíš," odpověděla. Jezdil jsem jí jazykem po celém tom krásném drobounkém oušku a občas jsem jí zajel i dovnitř. Nikdy bych nevěřil, co to s holkou dokáže udělat. To se snad ani nedá popsat. Měla tak neuvěřitelně citlivá ouška, že se blížila k vrcholu. "Už jsem úplně vlhká, já se snad udělám," řekla mně tak vzrušeným hlasem, že jsem z toho byl úplně vedle. V tom jsme si uvědomili, že se linka znovu rozjela a my nejsme tam, kde máme být. "Manžel je v Chomutově," řekla, když se spěšně upravovala. "Doprovodíš mě domů...!" Znělo to jako rozkaz než jako otázka a rozkazy - ty by se přeci měly plnit. Neprotestoval jsem ani já, ani můj brigadýr v džínách.