„Ale určitě máte, Michale“ pokračovala drze. Ta malá děvka ho pěkně provokovala. Co vlastně chce, uvažoval. Jde jí jen o pozornost, nebo to opravdu zkouší? Dohromady o ní nic nevěděl – vlastně jen tolik, že je kolegyní jeho ženy. Mladší kolegyní. Jestli se to provalí... „Poslední objednávky!“ V baru už zůstávali skoro sami. Dál se hihňala jako školačka a objednala si další sklenku bílého, zatímco Honza, její přítel, už pomalu odpadával: „Neblbni Jano, jdeme domů.“ Michal se omluvil a odešel na toaletu. Tyhle dvojznačné ženské signály pro něj vždy byly dost nesrozumitelné, navíc mu už alkohol docela stoupl do hlavy. Vidím jen to, co chci vidět? Sakra!
Když si umyl ruce a vyšel ven ze dveří, málem do ní vrazil. Byla krásná. Dlouhé blond vlasy jí padaly na ramena, její pevnou, štíhlou figuru s malými prsy obepínaly jednoduchá, ale elegantní blůza a sukně těsně nad kolena. Podíval se jí zprudka do jejích velkých, hlubokých kukadel. Na zlomek vteřiny jeho pohled vydržela, ale pak uhnula. Rychle se rozhodl. Chytil ji oběma rukama za ramena a přitlačil ji na stěnu. Cítil, jak její svaly, nejdřív instinktivně napnuté, během okamžiku povolují. Přivřela oči a zvedla bradu, takže mu poskytla krásný výhled na její dlouhý, hebký krk, dost těsně obepnutý tenkým zlatým řetízkem. Otočila hlavou pomalu doprava. Chytil ji levou rukou za vlasy a zatáhl. Polkla a pootevřela ústa. Coura! Trošku se ohnul a pravačkou se pomalu přesouval z její šíje níž a níž. Muselo jí být naprosto jasné, co chce udělat. Bez přípravy odhrnul jemnou látku maličkých kalhotek, vrazil jí do frndy dva prsty a začal jimi pohybovat ze strany na stranu. Úplně holá, to mám rád, říkal si. Ale hlavně… panebože, jak ta byla mokrá! Napnula se, objala ho kolem ramen a vydala tlumené zasténání. Dokonce přizvedla levou nohu, aby mu umožnila dostat se do ní hlouběji. Za chvíli by asi sama začala přirážet, ale věděl, že se nemůžou zdržovat. Ještě minutu dvě a jejímu partnerovi začne být divné, že se ani jeden z nás nevrací. „Hodná,“ vycenil mezi zuby. Bez okolků dal ruku zase pryč a odešel zpět na WC – umýt si její kundí šťávu a taky si „srovnat“ penis dost nepohodlně za gumu od trenýrek a za košili. Erekce ho jen tak neopustí…
Vydržel to dva dny. Rozhodl se, že bude hrát va bank; čím složitější interakci vymyslí, tím menší bude jeho šance na úspěch, to měl empiricky ověřené. „Mám sklep.“ řekl, když zvedla telefon a představila se. „A chci, abys mi tam subila. Se vším všudy.“ Dlouhé ticho. „Dnes večer,“ dodal pevně. Srdce mu bušilo, jak o závod. „Co… Co si mám vzít na sebe?“ Ovládl se a odpověděl věcně, beze stop nadšení v hlase: „Sukni. Krátkou. Vypasovanou blůzu. A výrazně se namaluj.“
Poslala mu zprávu, že „lehce nestíhá“, takže se sešli o něco později, než plánoval. Do poslední chvíle si nebyl jistý, že opravdu přijede. „Omlouvám se,“ řekla, hned když vystoupila z auta. „Ale doufám, že ti udělám radost,“ pokračovala rychle. „Honza odjel řešit nějaký problém na Slovensko. Týden bude pryč. Minimálně.“ Když nijak nereagoval a jen si ji měřil pohledem, trochu znervózněla. Vypadala opravdu dobře. Možná trochu méně vulgárně, než si představoval. Bylo znát, že chtěla působit spíš vkusně, než vyzývavě. „Ty… Tebe to nepotěšilo?“ vykoktala. „Ruce za záda,“ odvětil lakonicky. Zaváhala jen vteřinu. Vytáhl z kapsy pouta, podržel jí zápěstí a pak bylo slyšet cvaknutí. Pokynul jí a rázným krokem si to namířil ke dveřím do sklepa. Pochopila, že ho má následovat. Rozsvítil a vedl ji několik metrů dobře osvětlenou, bíle omítnutou chodbou. Na konci byly šedivé ocelové dveře. Otevřel a postrčil ji před sebe do tmy.
Otočil starobyle působícím vypínačem. Jana zamžourala. Světlo jediné, ale silné, obnažené žárovky dodávalo prostorné místnosti lehce surrealistický nádech. Ve vzduchu visela jakási slabá vůně, kterou neuměla identifikovat, ale nebyla vtíravá, ani nepříjemná. Ze všeho nejdřív ji ale zaujal tmavý, masivně působící stůl vzadu, kousek vlevo od středu pokoje. A ještě kousek dál vlevo skříň s kartotékou. Na zemi ležel tmavě modrý koberec s jednoduchým vzorem. Všude bylo dokonale čisto. Tohle vážně nebyl sklep, odkud by kdosi vynosil brambory či harampádí a na stěnu přivrtal pár věšáků na rákosky a důtky, kdepak. Kancelář - a to kancelář zařízená ve stylu padesátých, či šedesátých let. Jana na stole rozeznávala další rekvizity - stařičký, ale perfektně zachovalý černý telefon. Mechanický psací stroj téže barvy. Za stolem se rozkládalo majestátně a pohodlně působící kožené křeslo. A vedle něj aktovka. Těsně, snad necelý metr před ní, ležel na zemi malý bílý polštářek. O kousek dál prostá kovová židle. Vpravo ještě jedna skříň a dál…
Michal si její úžas docela užíval. Ne nebála se, to je dobře. Přejížděla očima se zájmem vše, co desítky, nebo spíš stovky hodin v posledních třech letech pracně budoval. Pohled se jí zastavil vpravo, přesně jak plánoval - na místě, kde měl velkou tmavou plachtou přikryté hračky. Tušila, to ano. Ale jistá si nebyla ničím. Ovládni se, ovládni se. Michal bojoval s touhou okamžitě ji povalit na zem.
„Kleknout!“ Jana bez hlesu, pomalu a ladně poslechla. Michala na té couře něco strašlivě, strašlivě vzrušovalo. On sám býval vždy hřmotný, ať už chtěl nebo ne. O to víc se nemohl nabažit pohledu na tu zvrhlou, noblesní děvku. Už se těšil, až bude bez reptání plnit jeho mnohem peprnější rozkazy, jen aby mu působila potěšení. Ne, ona není jako ty dvě hloupé, uhihňané kamarádky, co tu měl posledně. Posadil se za stůl, z šuplíku vytáhl zdobené pouzdro na doutníky a zapálil si. Aha, tak tohle byla ta vůně. „Vše co řekneš, bude použito proti tobě.“ Přikývla. Chvíli jen tak pokuřoval a sledoval ji, jak opatrně přenáší váhu z jedné nohy na druhou. „Je něco, co vyloženě nesneseš?“ Ne, nechtěl jí ublížit. Jednou se choval velmi sobecky a způsobil jedné dívence, která mu chtěla vyhovět za každou cenu, dost ošklivé trauma. To už se nesmí opakovat.
Chvíli ji zpovídal a s potěšením zjistil, že jejich preference jsou do značné míry kompatibilní – snad jen svazování měla raději, než on. Michal preferoval jednoduchá kožená a kovová pouta a rozporky, dával důraz na funkčnost, ona byla větší estét – měla raději konopné provazy a pomalejší rozjezd. No, tak se prostě bude muset trošku přizpůsobit. Každopádně pod tou kultivovanou slupkou, za všemi těmi hodinami baletu a klavíru, byla nevybouřená, chlípná submisivita smísená s masochismem. V některých ohledech byly její fantazie i zkušenosti dokonce ještě dál, než vyžadoval – měla prý zkušenosti i s jehlami pod nehty, což Michal nikdy nedělal a ani ho to nelákalo. Když se úplně na konci diskuse, kterou záměrně vedl věcným a nezúčastněným tónem, zatímco ona evidentně vzrušená těkala pohledem střídavě na něj, na plachtu a na zem a koktala, že se chce vzdát práva na stopku. Zarazil ji. „Na tohle je vždycky času dost. Vstaň.“ Byl na sebe hrdý, že se dokázal takhle ovládat.
Oddaně se mu podívala do očí. S až obřadnou elegancí se zvedla a věnovala mu nevinný úsměv. Tohle přehrává, uvědomil si. Ale hraje to kvůli mně. Pomalu obešel masivní stůl a odemknul jí pouta. Dala ruce před sebe a promnula si zápěstí, ale vzápětí si uvědomila, že k tomu nedostala svolení. Poplašeně složila obě ruce zpátky… jenže to už bylo pozdě. „Pět ran.“ Řekl rezolutně. „Ale nejdřív obojek,“ dodal. Sáhl do skříně pro menší ze dvou jednoduchých černých obojků a odhrnul jí vlasy z hladkého krku. Když těsně dotáhnul řemínek, strčil prst do poutka a zatáhnul. Nechala se ochotně vést. Přidal vodítko. „Na všechny čtyři!“ Beze spěchu s ní chodil po místnosti tam a zpět. Zastavili se u plachty, který ji tak zaujala… tázavě se na něj podívala, ale to už ji zase vedl pryč, ke stolu. Vyhrnul jí sukni a naskytl se mu pohled na malý, pevný zadeček a pěkně zaříznutá černá tanga. Nepostřehla, odkud přesně vzal rákosku, ale z ničeho nic uslyšela charakteristický svist. Teď to přijde. Bolest jí projela tělem jako rázová vlna. Byla zvyklá na trošku jemnější zacházení, alespoň ze začátku. Nebude mě šetřit, uvědomila si. Zavřela oči, vydechla a pomalu si nosem pouštěla čerstvý vzduch do plic. Když jí na pravou půlku zadnice dopadla druhá rána, asi ještě silnější, vyhrkly jí slzy. Potlačila vzlyk. Zvládnu to, slíbila si. Zvládnu! Nezklamu ho. Naštěstí na moment přestal. Několik hlubokých nádechů. Dal jí čas znovu najít její na chviličku otřesenou vnitřní stabilitu. Byla mu za to vděčná. Vzduch prořízla další rána, jak levá půlka zadečku obdržela další nemalý podíl bolesti. Ještě dvě, řekla si. Ještě dvě.
Další rány, asi trošku slabší, už směřovaly rovnoměrně. Štěstí, že to nestupňoval. Tlak ve spáncích trochu povolil a nad bolestí už zase začalo vyhrávat vzrušení. Není to úplný sobec. Nezničí mě. Odložil rákosku, krátce přejel rukou po obnažené kůži a kontroloval následky svého snažení. Pak ji několikrát, teď už spíš jen symbolicky, vyplatil rukou. „Stoupni si a ruce podél těla!“ Všiml si slz v jejích očích. Jeho tváří přelétlo kruté potěšení, ale zároveň empatie. Ano, on věděl, že trošku přestřelil. Na druhou stranu, byl to přece trest. Usmála se. Věřím ti. Zadek jako v ohni a to jsme ještě pořádně nezačali. Ale neublížíš mi. Věřím ti. Stoupnul si za ni a chytil ji levou rukou za vlasy. Zatáhnul a pravačkou ji chytil pod krkem. Teď nespěchal. Ruka klouzala po jejím krku a hledala optimální místo nad obojkem. Bylo pro ni zajímavé cítit, jak nad tím pálením zadečku pomaloučku začíná v její mysli vítězit příjemný pocit tepla jeho dlaně. Cítila, jak jí palec přejel přes tepnu a ukazovák na druhé straně také hledal místo, kde stisknout. Definitivně se nořila se do vzrušení. Za chvíli už nebude schopná jasně uvažovat. A vůbec, vůbec jí to nevadilo. Silná mužská ruka jí začala omezovat přísun kyslíku a ji ani nenapadlo se jakkoliv bránit. Na několik sekund se s ní točil svět. Bezmoc. Vzrušení. Pár nádechů. A znovu. A znovu.
Držel ji pevně. Byla k němu těsně přitisknutá a úplně vláčná, jako panenka. Odevzdávala se mu, ta nádherná a inteligentní dívka mu chtěla splnit cokoliv, co si jen bude přát. Nechal ji polknout a pak znovu stisknul, tentokrát na delší chvíli. Když se jí začala podlamovat kolena, hned povolil. Levou rukou ji chytil za rameno a pravý ukazovák jí pomalu, hodně pomalu sunul do lůna. „Prosím… prosím, můj pane, prosím…“ vyluzovala potichu a paže, které dosud volně visely podél těla, začala zatínat a nekoordinovaně vystřelovat nahoru. Můj pane? Výborně, začínáme být slazení. No tak dobře. „Ruce za záda,“ poručil. Přidal další prst, pak ještě jeden. Měla zavřené oči, soustředěný výraz a přerývaně dýchala. Když začala zaklánět hlavu, otevírat ústa a ruměnec ve tváři se stále zvětšoval, bez varování přestal. „Ještě… prosím… budu hodná… můj pane, budu hodná…“ koktala.
Ne ne, tak snadné to mít nebudeš, ty jedna aristokratická čubko. Dost hrubě ji otočil, kousnul do krku a odvedl si ji za vodítko k plachtě. „Svlíkni se,“ řekl hrubě. „Nejdřív blůzu, pak sukni. Nechej si jen tanga.“ Jana velmi ochotně poslechla, ale na svůj způsob. S kočičí elegancí se pomalu a lascivně svlékala a doháněla ho až k šílenství tím, jak kombinovala vyzývavé pohledy, klopení zraku a „nevinné“ subčí uculování se. Když před ním konečně stála skoro nahá, překvapila ho její prsa – vzhledem k drobnému tělu byla vlastně dost veliká. A pěkně pevná. Trčící bradavky dávaly tušit, že touží po jeho péči. Oblečení úhledně složila na jednu hromádku a ruce dala automaticky za záda. Hodná holka!
Na jedno trhnutí se mu povedlo odkrýt vše podstatné - ondřejský kříž, trestnou lavici, kládu, pásku přes oči a sadu pout, bičů, bičíků a rákosek. Pod zbytkem plachty zůstávaly ukryté skřipce na bradavky, roubík a řetízky, ale ty teď stejně nepotřeboval.
Vzal ji za vodítko a přivedl ji k trestné lavici. „Děvko.“ Vzrušením těžko nacházel slova. „Tady.“ Jana dobře věděla, co teď přijde. Lehla si obkročmo na dřevěnou, nevypolstrovanou konstrukci vepředu jen nepatrně zjemněnou polštářkem. Pouta byla vyvedena jednoduše, formou suchého zipu. Michal tentokrát připoutal Janě pouze nohy, ruce jí nechal volně, aby mohla snáze obejmout přední část lavice. I když měl na tuto příležitost původně přichystané důtky, rozhodl se použít svůj oblíbený pásek, který s trochou zvráceného potěšení používal i v běžném civilním životě. Přeložil opasek napůl a cítil, jak ho do dlaně chladí přezka. „Budeš počítat.“ „Ano, můj pane.“ Oddanost v jejím hlase už byla pevná. Nepochybovala. Pořádně se rozmáchnul. Vzduchem zasvištěl pohyb a ozvalo se tlumené mlasknutí. „Jedna,“ začala a na zadečku se jí pomalu rýsoval následek rány. Krása! „Dva,“ Na zadek jí dopadala rána za ranou a ona se hlouběji a hlouběji nořila do svého nitra. Plnými doušky si vychutnávala koktejl bolesti, bezmoci, sexuálního vzrušení a štěstí, jaké už dlouho nepoznala. Nebyla si vlastně jistá, jestli dostala svolení hrát si sama se sebou, asi ano. Slyšela se, jak počítá. A pak, jak křičí a zmítá se v orgasmu, když jí po desáté ráně ztuhla ruka na klitorisu.
Nechal ji chvíli vydechnout a odpojil vodítko od obojku. „Ruce před sebe!“ Vcelku rychle se mu podařilo nasadit jí kožená pouta. Byla trochu atypická, vůči obvodu jejího zápěstí asi trošku volnější, na druhou stranu ji alespoň nebudou po chvíli brnět ruce. Bylo snazší je nejdřív holce nasadit a teprve poté se zaměřit na spojení s karabinkou na Xku, přemítal, aby alespoň na moment potlačil vzrušení a netřásly se mu ruce. Dnes to ale už nebudeme překombinovávat. Už to nevydržím.
Vlastně ani nevěděla, jak se ocitla na zádech, s rukama spoutanýma pod lůžkem. Jako jeden z mnoha a mnoha podnětů, které útočily na její mysl, cítila vášnivou, tvrdou soulož, váhu jeho těla, cítila bolest, jak ji kousal do ruky, do krku, do ňader. A taky cítila, že je vlastně skoro jedno, co s ní dělá – protože to dělá ON. Celá JEHO pozornost patřila jen jí. Tahání za vlasy a škrcení už vnímala skoro jako pohlazení. Vnímala jeho dech, vůni jeho těla, slyšela, jak ji častuje hrubými vulgaritami a znělo jí to neskutečně, jako ve snách. Jako kdyby znovu a znovu beze strachu padala pořád dolů do propasti, tam se orgasmem rozbila na kousíčky a pak se znovu složila. Znovu a lépe. Tohle bylo opravdu něco extra. Tělo jí vibrovalo v sérii vyvrcholení a s každým dalším a dalším orgasmem se ji ten těžko uchopitelný, ale silný a neskutečně příjemný pocit naprosté intimity a bezvýhradného odevzdání zaplavoval opět a jasněji. Tma a světlo. Zima a teplo. Napětí a exploze. Cítila, že se něco v jejím podvědomí mění. K lepšímu. Cítila na nejhlubší, nejbazálnější, animální úrovni, že to tak má být, že to není pomíjivé, že jí opravdu něco „sepnulo“. Že až tohle skončí, už nebude stejná.
Netušila, jak dlouho to trvalo. Ano, tohle všechno už vlastně zažila, ale ne v takové intenzitě a ne během jednoho večera. Plakala a on ji držel v náručí a konejšil ji. „Děkuju, děkuju…“ opakovala zas a znovu. Michal se považoval za cynika. Obvykle ho tato část hry, kdy už cítil příjemný podtlak ve varlatech, ale partnerka si chtěla ještě podívat, vůbec nebavila (nebo si to alespoň nalhával). Ale Jana, ona… její důvěra byla tak opravdová a odzbrojující! Ty pitomé vanilky, uvědomil si s trochou pohrdání a mnohem větší dávnou smutku, ty tohle nikdy nezažijí. „Cokoliv, cokoliv rozumíš…“ „Cokoliv. Není žádné ´ale´,“ drmolila Jana a ještě pořád se třásla. Utřela si slzy a podívala se mu zpříma do očí: „Cokoliv. Přísahám.“ „A já ti slibuju, že tě budu vždycky chránit.“ A mínil tím hlavně ochranu před sebou, před svým sobectvím, před svou krutostí, před svou horší, nekonsensuální stránkou. A byl rád, že po ní to „cokoliv“ nechtěl.