Včera jsem ti vybrala přáníčko k narozeninám a nastavila odeslání na dnešek v šest hodin ráno. Pak jsem ti poslala mail, že bohužel příští dva dny nebudu on-line, protože odjíždím na služebku. Jako naschvál zrovna, když máš narozeniny!
:-(

Dnes dopoledne uprostřed jednání přišla SMSka. Právě v nejlepším. A pak druhá a třetí Znervózněla jsem a byla jsem jako na trní. Tušila jsem, že jsou od tebe. Při první příležitosti jsem vyšla na chodbu, abych si je mohla přečíst. Na displeji stálo „ Prekvapenie, Slunicko - tiez som na sluzobke!“. Odklikla jsem druhou: „Prekvapenie2 - som v tom istom meste co Ty :-) “, třetí: „Prekvapenie3 – spim v tom istom hoteli :-) “

Písmenka se mi rozmazala před očima. To snad ani není možné! Rychle jsem ti odpověděla a domluvili jsme se, že se sejdeme večer v čínské restauraci. Ani nevíš, co mě pak stálo sil, udržet si jakž takž pozornost až do konce jednání! Než jsem dorazila do restaurace, koupila jsem Ti dáreček. Malinký zápisník v kožené vazbě. Ještě v obchodě jsem do něj vepsala krátkou básničku. Když jsem ti ho dala, smál ses.
„Tvrdila si, že verše nepíšeš!“
„Aspoň vidíš, co kvůli tobě dělám za bláznivé věci!“

Jídlo bylo skvělé, ale měli jsme si toho tolik co říct, že mi chladlo na talíři. Docela jsme zapomněli na čas. Když jsme vyšli z restaurace, stmívalo se a v ulicích se začínaly rozsvěcet sodíkové lampy. Chtěl ses jít ještě projít. Zamířili jsme do uliček ve starobylém centru. Po chvíli jsi mě vzal za ruku. Připadalo mi to zvláštní a zdálo se mi, že si nás lidé všímají. Bylo mi ale moc dobře.

Bydlíme ve stejném hotelu jako minule. V recepci jsme si vyzvedli každý svůj klíč a do výtahu s námi nikdo jiný nenastoupil.

**

„Aké máš číslo číslo izby?“ spýtal som sa.
„315-ku.“
Stláčam číslo 5 a výťah sa pohne.
„Zmýlil ses. Mám 315-ku.“
„Nepomýlil som sa. Ja mám 512-ku. Ty už chceš ísť spať? Mám dnes narodeniny.“
„Ale..“
Čísla ukazovátka svetielkujú, ako kabína výťahu letí smetom hore. Vyťahujem z kapsy zápisník a čítam si tvoju básničku. Medzitým výťah zastane a dvere sa otvoria. Postavím sa medzi dvere a nohou zakryjem fotobunku. Stojíš a nehýbeš sa. „No poď,“ poviem nakoniec, „ešte dostanem darček.“
„Ale vždyť už jsi dostal...“
„Nerozumieš mi. Ešte mám prianie,“ usmievam sa ako slniečko.
„Aha.“

**

„Tak teda jdu. To už je to přání?“
„Nie, ešte nie…“
„Ach tak...“
Mlčky spolu kráčíme nepříjemně ostře osvětlenou chodbou. Lépe by bylo nepokoušet osud, ale já se s tebou ještě nechci rozloučit. Chtěla bych čas, který pro sebe máme, využít opravdu do poslední minuty… Vcházíme do pokoje, oči si hoví v příjemném šeru. Rozsvěcuješ lampu na stolečku v rohu místnosti. Má slabou žárovku a neruší. Stojím těsně za dveřmi.
„A to přání?“ ptám se tiše.
„Zamkni dvere,“ řekneš místo odpovědi. „Nerád by som bol aby nám sem niekto omylom vletel.“
Zřetelně vnímám směs napětí a očekávání, které nás provází celým večerem. Vzpomínky dělají své…
„Môžem ti ponúknuť niečo na pitie?“ Otvíráš ledničku.
„A-ano. Je tam pomerančový džus?“
Stavíš na stolek krabici a dvě sklenice. Oranžová šťáva klouže do skla. Nabízíš mi místo, já si sedám do křesla a popotahuji sukni blíž ke kolenům. Ty ses usadil naproti, mezi námi je leštěná deska stolku. Upiji doušek džusu, ale hrdlo mám nějak sevřené.

**

„Čo tak trocha vodky – do toho džusu?“ spýtam sa.
„Emmmm, radši ne, jsem už tak dost poblázněná, i bez té vodky. Mohlo by to špatně skončiť. Vždyť víš... hranice a tak.“
Zasmejem. „Dobre teda. Ale vieš čo. Poď sem ku mne.“
Posadím si ťa na kolená a atmosféra je hneď trocha uvoľnenejšia. Vezmem ti pohár z ruky a položím ho na stôl. Jednu ruku ti položím na koleno, tesne tam kde končí lem sukňe. Je leto, nemáš pančuchy. Rád sa ťa dotýkam. Naprv stiahneš kolená, ale o chvíľku si to už rozmyslíš. Nie zatiaľ ťa nebudem hladiť. Iba trošíčka. Čosi si rozprávame a ja ti odpovede šepkám do ucha. Potom myslím na pokračovanie dnešného večara. Cítim, že mám erekciu. Ešte štastie, pomyslím si, že mi sedíš na kolenách a tak nič nie je vidieť. Hmmm, ale blbosť, poviem ti to. „Chcem ti niečo povedať,“ zašepkám ti do ucha.
„Hmm?“
„Vieš... ako by som to,“ hanbím sa, ale prekonám to. „Ak by si mi nesedela, na kolenách, niečo by si videla. Ehm, celkom zreteľne by si to videla.“
„Cooo?“ zatváriš sa nechápavo.
„No... vieš na chlapoch je to celkom ľahko vidieť,“ uškrniem sa. Pohľadom do svojho rozkroku to naznačím už úplne jasne.
„Aha,“ začervenáš sa ako školáčka.
„A vieš prečo?“
Pokrútiš hlavou.
„Teším sa na ten darček. Vieš – ten – darček.“
„Jaký dárek, vždyť jsi mi ješte vůbec nic neřekl!“ povieš s hraným rozčúlením.
„Dneska... dneska ma budeš počúvať.“
„Ale to už přeci dělám asi od šesti!“ zasmeješ sa uľahčene, „...když zrovna sama nemluvím.“
„Myslím to inak.“
Srdce sa ti rozbúši. Vieš to, ale napriek tomu pípneš: „Jak?“
„Tak, že budeš robiť to, čo ti poviem. Iba to…“
Pozeráme sa na seba.

**

„Dôveruješ mi?“ zeptáš se.
„Ano.“
„Nenalieham… je to iba taký nápad.“ Tvůj úsměv je trochu rozpačitý. Nadechneš se. „Niečo, čo by som si naozaj prial… k narodeninám… od Teba, Sluníčko.“
Navenek váhám, ale uvnitř vím naprosto jistě, že tvoje přání splnit chci. Jsem sluníčko, chci hřát… chci se hřát…
„Dobře…“ šeptnu.
„Naozaj?“
„Ano,“ odpovím nahlas a usměji se. Jakmile vyslovím souhlas, tep se zvýší a dech začíná váznout. „Budeš… Budeš zase chtít, abych se svlékla…?“
Pohráváš si se skleničkou a tváříš se záhadně.
„Haha,“ zasměješ se. „Nechaj sa prekvapiť. Možno… Ak si to už nechceš rozmyslieť, tak… začíname?“
Přikývnu.
Dopíjíš džus a odcházíš si sednout na postel. Posuneš se do středu, opřeš si záda o stěnu v čele. Paže položíš na skrčená kolena.

„Vyzleč sa. Pomalinky, nemusíš sa ponáhľať .“
Hlas se ti změnil. Řekla bych, že nabyl na jistotě.
Prsty mám neohebné. Spěchat by nešlo, ani kdyby sis to přál. Je tu však jiný problém. Moc toho na sobě nemám, je léto… Abych se trochu rozcvičila, rozhodnu se nejdřív odložit doplňky. Přetáhnu hodinky přes zápěstí a položím je na stolek. Následují prstýnky. Snažím se přitom trochu uklidnit a rozdýchat bušení srdce. Vyvléknu náušnice.

Tak. Zbývají čtyři oděvní součásti. Chvilku váhám. Potom se rozhodnu pro sukni. Rozepnu knoflíček vzadu na pásku a rozevřu zip. Stoupám si. Sukně klouže po bocích. Zpomaluji její pohyb. Díváš se pozorně a malinko se usmíváš. Obracím se k tobě zády, zavlním se a dovolím sukni, aby klesla k zemi. Ještě jednou se zhoupnu, přejedu dlaněmi po bocích. Od kolen vzhůru se náhle šíří příjemné teplo…
Zůstávám otočená. Překříženýma rukama uchopím spodní okraj halenky a pomalu ho zvedám. Nejsem žádná tanečnice. To, co dělám, vyžaduje buď neochvějnou víru ve vlastní tělo, nebo absolutní důvěru v partnera. Už jsme to jednou prožili. Skutečnost, že si přeješ reprízu tehdejšího představení, mi dodává sebevědomí. Paže už mám nad hlavou a ve chvíli, kdy halenka letí na křeslo, se obracím k tobě.

**

/Pozn. autora: nasleduje intelektuálna vložka; kto nemá náladu – striptíz pokračuje o pol stránky ďalej./

„Prestaň!“ poviem a hlavu otočím na bok.
„Co je?“ spýtaš sa vyľakane. „Udělala jsem něco špatně? Já...“
„Sluníčko – ty sa bojíš. Že?“
„A-ale.. ne-e.“
„Bojíš sa,“ konštatujem sucho. „Vieš... ja ti to nevyčítam. Ale... no nemôžem si pomôcť, no... som z toho trocha smutný, mrzí ma to.“
„Vždyť jsem ti to vysvětlovala,“ povieš ospravedlňujúco.
„Asi sme sa o tom málo zhovárali. No ak sa bojíš, ak sa necítiš dobre, na stole je kľúč od tvojej izby.“ Pokrútim hlavou.
„Tak to není. Vždyť víš, že nechci odejít. Já, jen...“ v oku sa ti zjaví slza. „Já...“
Vtedy mi jasné, že som urobil chybný krok. „Prepáč. Zblbol som to. Ani ja si neprajem aby si išla preč. Poď ku mne. Poď. Vysvetlím ti to, všetko ti vysvetlím.“
Opäť si mi sadneš na kolená, teraz už skoro nahá. Schúliš sa mi do náručia a ja ťa objímam. Tvoja pokožka je teplá a dotyky sú veľmi príjemné. „Sluníčko. Sluníčko. Neboj sa. Zdá sa ti, že sa mi nepáčiš? Myslíš si, že keď si odo mňa staršia, už mi nemáš čo ponúknuť?“
„Mmmm,“ z tvojich úst sa ozve len neurčitý vzdych. „Ne tak docela, jenom, nejsem si jistá...“

„Sluníčko, ešte stále tomu nerozumieš. Myslíš si, že už nie si taká pekná – ako kedysi? To je ale blbosť. Krása – to je fiktívny pojem. Naučili nás určovať krásu porovnávaním s nejakými vzormi – tak povediac s etalónmi krásy. Civilizácia. Nezmysel. Časopisy sú plné ‚krásnych‘ mladých žien. Voľba Miss. Učia nás, čo je krásne. Ale prečo sú tie ženy vlastne krásne? Preto, že nás naučili, že práve – to – je krása. Preto, aby to mohli zmeniť na obchodný artikel. Masa konzumentov. Ovládateľná masa. A ten – kto vyzerá inak – ako predstavovaný ideál, krásny nie je. Je to tak ale naozaj? Ja myslím, že nie. Si práve taká krásna, ako keď si mala osemnásť. Ľudia rokmi neškarednú, proste sa iba menia. To je jasné, že nevyzeráš tak, ako pred dvadsiatimi rokmi, ale... to neznamená, že si menej pekná! Si proste iná! Iná! Ja... možno sa mýlim. Možno... ja neviem. Ale to je jedno. Proste takto to vidím ja.“

Pozerám sa ako sa mi túliš na hrudi, a uvedomujem si, že ťa mám rád. Je to zvláštny pocit. Ani sa vlastne tak moc nepoznáme. Vzťah cez Internet. Elektronická láska. Dá sa to vôbec? Nemyslel som si, že sa to dá. Sem tam nejaké stretnutie. Hmmm.. A predsa sme si taký... taký blízky. S málo ľuďmi, ktorých poznám osobne celé roky, som sa dokázal natoľko zblížiť. Je to moc fajn.

Chvíľku je ticho, ty len čosi vzdychneš.
„Nenudím ťa tým monológom – Liebling?“
„Ne, jen pokračuj, prosím..“
„Už je ti lepšie?“ spýtam sa.
„Ano,“ zasmeješ sa a konečne ti v očiach znova vidím veselosť.

„Ktorý kvet je krajší ruža alebo konvalinka?“
Pokrútiš hlavou.
„Nezmysel, že? Nedá sa to porovnať. Nemôžeš porovnať hrušku a jablko. Tak ani dve ženy nie je možné porovnať. Nie je možné určiť, ktorá je krajšia. Každá je jedinečná. Ktoré dieťa je krajšie troj- alebo desaťročné? A žena? Mladá, alebo staršia? Každá je jedinečná. Ty si jedinečná. Páčiš sa mi taká aká si. Jedinečná. Nemusíš sa podobať na žiaden etalón.“

„Naozaj je ti lepšie? Ešte sa bojíš?“ spýtam sa.
„Ano, vlastně ne – ne, nebojím se,“ pobozkáš ma.
„Super. Tak... potom... pokračuj v tom, čo si už začala! Robíš to dobre. Je to... je to móc vzrušujúce.“
Vrátiš sa na kreslo a striptíz pokračuje. Hmmm.. striptíz mám rád.

A ty to vieš.

**

Ano, vím.

Prsty se dotýkám obloučků ňader nad okrajem podprsenky a posunuji ruce níž, po břiše, až k okraji kalhotek. Je mi to příjemné a doufám, že i tobě, i když se příliš neodvažuji dívat se ti do očí. Naznačím, jako bych je chtěla svléknout, shrnu pružný lem asi o centimetr, ale pak vedu dlaně po těle opět vzhůru, přemístím je na záda a uvolním zapínání podprsenky…